Kentaur z Naae

Kentaur z Naae
      Ostrov Naae už od pradávna obývali Kentauři. Taitoth byl jedním z nejsilnějších a největších kentaurů. Jenže téměř vůbec nemluvil. I přesto byl pro ostatní důležitý. Nemluvil, ale když bylo potřeba s čímkoliv pomoci, Taitoth to vždy udělal. Stavět budovy, zachraňovat tvory a ničit nepřátele pro něj nebyl skoro žádný problém. Na Naae žila spousta bytostí. S Kenatury tam v míru žili ještě lidé, malé kmeny kyklopů, několik stád okřídlených koní pegasů a další tvorové.

      Naae byl velký ostrov. Rozlehlé pláně střídali lesy a hory. Uprostřed ostrova byla sopka. Byla vyšší než všechny hory na ostrově. Vědělo se, že v sopce jsou jakési díry, kterými se dá vlézt dovnitř, ale když tam byl kdysi vyslán průzkumný tým, nikdo se nevrátil živý, takže lidé a ostatní tvorové z ostrova pak sopku nechali být.

      Jenže nyní se objevilo nové nebezpečí. Pegasové při průzkumu okolí zjistili, že obludy v čele s mantikorou chtějí zabrat Naae pro sebe a zničit kentaury i ostatní tvory. Tehdy všichni panikařili, protože podle informací bylo nepřátel víc a byli i silnější. Jediný, kdo si věděl rady, byl prorok Aaron.
      „Máme šanci, jak se zachránit… A ta šance je v sopce. Je tam artefakt, který nám může zachránit život.“
      „Nemůžeme tam… Je to nebezpečné.“
      „Zemřete tady, a nebo v sopce. Dělejte, jak chcete, ale za pokus to snad stojí. Nebo ne?“
       Všichni tvorové si uvědomili, že jestli je někde šance, tak v sopce. Proto složily skupinu bojovníků. Která měla onen artefakt objevit a přinést. Několik kentaurů, lidští bojovníci, kyklop s kyjem a další tvorové měli splnit tento úkol. Jenomže ani týden po vyslání se nikdo nevracel.

      A tehdy přišli lidé a kentauři za Taitothem. Zrovna česal jablka ze stromů.
     „Taitothe, pomoz nám… Potřebujeme artefakt, který je v sopce. Vím, že je to těžké, ale není jiná šance, než tam jít, a najít ho. Jinak zemřeme všíchni.“
      Taitoth pouze kývl, vzal si luk, meč a klusal k jednomu ze vstupů do sopky.

      Když tam doběhl, bystrým zrakem prohlédl okolí, nadechl se a vstoupil dovnitř. Celkem ho překvapilo, jaké bylo uvnitř světlo. Světlo sem pronikalo různými škvírami, ale hlavní zdroj byl někde jinde. Něco magického. Něco neznámého. Taitoth pokračoval. Na křižovatkách zahybal podle instinktu a volil dobře. Dlouho nenarazil na žádný problém, jenže najednou se před ním skoro z ničeho objevili jacísi psi. Tmavý, s vražedným pohledem. Začali vrčet a štěkat a pak se pustily do Taitotha. Ten byl připraven, jako vždy, několik jich střelil lukem dřív, než se k němu dostali. Zbytku uštědřoval přesně mířené rány mečem a brzy byly všichni mrtví. Taitoth se v zabíjení moc nevyžíval, měl rád zemědělství a zvěř choval, ale v nouzi se musí obětovat. Aby mohl pokračovat.

      Jak tak šel dál a minul ještě několik odboček, otevřel se před ním velký ovál. Velká oválná místnost. Po kraji byla jáma a v ní láma, uprostřed bylo něco, co bylo přikryté bílou látkou. To musí být ono. Taitoth se tam rozeběhl, když najednou se před ním zjevila podivná bytost. Jako by se zformovala ze vzduchu, temná, černá a částečně průhledná bytost. Taitoth do ní střelil šípem, ale stalo se to, čeho se obával. Obludě se nestalo nic. Vůbec nic. Šíp jakoby jí prolétl. Pak zaútočila obluda a Taitoth sotva uskočil. Obrátil se a pokusil se seknout mečem, ale i ten projel obludou bez zranění. Obluda se stočila a uštědřila Taitothovi ránu. Taitoth uskočil, běžel po místnosti, aby se k němu obluda nemohla dostat a střílel na ní. Jenže pak došli šípy a Taitoth začínal být vyčerpaný, zatímco obluda vypadala pořád stejně. Ale počkat, ne tak úplně. Když se Taitoth podíval pořádně, zjistil, že obluda má na obličeji jizvu. To by mohlo být ono. Taitoth se rozběhl, ale obluda se rozlétla proti němu a dala mu další rán una obličej. Taitoth se zvedl a ještě jednou se rozběhl. Teď nebo nikdy. Taitoth uštědřil obludě velkou ránu mečem do obličeje. Nečekal. Odhodil meč a chytil obludu za hlavu. Napřáhl se a hodil s ní o stěnu. Obluda se propadla do lávy. Chvíli byl slyšet ohlušující řev a pak obluda zmizela. Na hladině lávy zbyla jen malá tmavě černá kulička.

      Taitoth popošel doprostřed místnosti. Strhl plátno a uviděl velký bílý kámen. Byl kulatý a čistě bílý. Taitoth ho vzal do ruky a bylo to, jakoby se povznesl. Jeho rány se začali samy hojit. Pak Taitoth běžel ven. Tam už ostatní tvorové čekali. Nepřátelé zrovna přilétali. Taitoth namířil kámen do vzduchu a nepřátelé byli usmaženi bleskem. Díky kameni vyhrál Taitoth bitvu velmi rychle.

       Poté mohli žít tvorové z Naae opět vklidu. Taitoth se vrátil ke svým jabloním a žádné obludy už pak k Naae nelétali. Kámen byl uschován na bezpečném místě ve vesnici, aby nemohl bít zneužit. Informace o umístění kámenu měl vždy jen nejvyšší prorok. A nakonec bylo na kámen úplně zapomenuto.