Po růžích se nešlape (We are the champion)

            Kryštof vběhl do parku. Nerozhlížel se doprava ani doleva. Vdechoval chladný večerní vzduch. Nejraději by se teď zastavil a na celé město křičel, že je vítěz, že je šampión. Ale nemohl. Musel běžet dál. Měl přece čas na hodinkách. Musel překonat svůj osobní rekord, musel překonat všechny rekordy tady toho světa. Chtěl být nejlepší. Musel být nejlepší.

            Oběhl první kolečko své trasy. Běhal tuhle trať denně. Neotáčel se. Nikdy se neotočil, aby zjistil, co je za ním Bylo mu to jedno.

Nikdy by ho nenapadlo na moment zastavit. Otočit se a vidět ty růže, po kterých každý večer šlapal. Růže, které možná kdyby uměly mluvit, by teď křičely a volaly o pomoc. Ale ono by jim to volání stejně nebylo moc platné. Nikdo by je neslyšel. Vždyť kdy naposled jste slyšeli něčí volání o pomoc?

            Druhé kolečko. Ten čas na hodinkách mu snad někdo přenastavil. Ten čas běžel stále rychleji. Kryštof sevřel ruce do pěstí a zrychlil. Musel běžet: Musel se překonat. Znovu vběhl do záhonku s růžemi. Zase pár těch krásných květin s tichým vzdechnutím zahynulo. Ale Kryštof zrychloval. Proběhl kolem mileneckého páru, který tu seděl na lavičce. Nechápavě zavrtěl hlavou. Na co si to tady vlastně hrají? Ptal se v duchu sám sebe. Vždyť je to tak povrchní, hra na dva lidí snad i s jedním srdcem. Nedošlo mu jak moc je povrchní jeho běžecký výkon, neuvědomil si, že zatímco jeho čas na hodinkách běží čím dál rychleji, pro ty dva na lavičce se zastavily věžní hodiny na kostele.

            Třetí kolečko. Rychlý sprint kolem kašny. Uprostřed kašny stála kamenná socha sovy. Snad i oči té sovy se obrátili za běžcem. A pak ticho proťalo nesouhlasné zahoukání. Každý den tady ta sova viděla Kryštofa běhat. Až moc dobře si všimla, že ničí růže, že opomíjí milence, že mu vlastně vůbec nedochází co vlastně je důležité, co člověk může prožívat a oči studených soch mu můžou jen závidět.

            Kryštof se vypjal k enormnímu výkonu. Poslední kolo jeho každodenního běhu. Dnes bude prostě šampiónem, dnes zaběhne svůj celoživotní výkon. Co nejrychleji proběhl kolem odpadkového koše. Nebo spíš kolem toho co z něj zbylo. Včera se přece tudy vracel z nějaké akce. Byl opilý a byl agresivní. Křičel tady něco o tom, že může mít každou, že jich nespočet měl a ještě nespočet mít bude. Ten koš rozkopal, aby se alespoň chvíli mohl cítit jako hrdina a pak bez mrknutí oka pokračoval domů. Ani dnes toho koše nelitoval. Prostě si včera vybil zlost. Proč ne? Kdo by mu to asi tak mohl vyčítat? Kamenná sova?

            Zatočil a naposledy vběhl do záhonu s růžemi. Za chvíli doběhne. Za chvíli se mu zastaví čas za hodinkách. Za chvíli už ze sebe pyšně vykřičí, že je šampión. Když vběhl mezi rudé krásky všiml si, že zhruba uprostřed toho květinového záhonku stojí postava. Byla mu ukradená. Její obličej ho nezajímal. Zatnul zuby a pokusil se ještě zrychlit. Probíhal kolem postavy. Pravidelně dýchal a nevěnoval pozornost okolí. Nevšiml si nohy, která mu byla tím neznámým nastavena. Zakopl.

            Najednou se zastavil čas i Kryštofových hodinek. Prostor přestal existovat a vůbec všechno teď obrátilo své oči k padajícímu Kryštofovi. Kryštof pomalu dopadal do růží.

Zvuk tříštícího se skla. Vystrašeně zvedl ruku. "Ne!" vykřikl. Z hodinek se vysypalo sklo. Čas na hodinkách se skutečně zastavil. Všechno bylo ztraceno. Tohle už nebude rekord. Rychle se otočil, ještě přece musí doběhnout tu temnou postavu. Udivilo ho, když uviděl, že ten neznámý neutíká. Že pomalu kráčí vstříc tmě. Sledoval, jak ho pomalu zahaluje ticho a jistota. Doběhne ho! Rozbije ho!

            Kryštof se pokusil vstát. Nešlo to. Růže ho silně obepnuly svými listy. Kryštof vyděšeně ucítil trny ve svém obličeji.

Netušil, že růže mu teď vrací všechny ty křivdy, kterých se na nich dopustil. Trhali z něj oblečení a bořili mu své ostny do obličeje. Kryštof poprvé ucítil, jak mu po tváří stéká něco jiného než pot. Pár slaných kapek, které už prostě nešli potlačit. Kryštof chtěl volat o pomoc, ale nebylo koho. Někde v dáli se ztrácela postava, která ho zanechala napospas růžím, na lavičce seděli dva milenci, kterým bylo zcela jedno, že květiny trestají svého nepřítele a jinak nikde nikdo. Prázdný park a vítr sledovali, jak Kryštof zabořil hlavu do země, aby si chránil alespoň obličej. Odněkud z nočního ticha k němu vzduch přinesl dva výkřiky: "Po růžích se nešlape. We are the champions - my friends."