Vžití do osudového bytí

Ha,

nezbeda.

Ha, uličník.

Vyčnívá.

Jde z řady ven.

Ha, ten kazisvět jeden.

Vrať se zase na pole, vrať se zpět.

Nechcem, abys ničil nám ten drahocenný svět.

Obuj se, vem si tenisky, půjdem spolu pro misky.

Hej, ty zloduchu jeden. Zapřáhni ten vůz.

Osedlej ho, koně, půjdem a pojedem, tam kam my jen chcem.

Dívejte se na něj, on má v očích slzy.

Můžeš za to ty. Však umřeš brzy.

Svět je drahý a ty ses jen vyklubal zde. Potopen hned od začátku.

Plavba tvá tě nyní přijde draze.

Proč nemohl bych ztrpčit mu to víno?

Proč by on nemohl pít ten rozkvašený hnus?

Já jsem přeci hora, na které to celé stojí. A na hoře pramení ta nejlepší voda. Ach, ta voda pramenová. Zářící a čistá, pňová.

Hold narodil jsem se to ale skvěle. Ženy, víno, provokace a pak zase do postele.

Ba křivda na mě útočí i nyní ze všech stran. Já bráním se. Já nedám se. Mám na to. Půjdu naň.

Ukážu mu, kdo se má plazit v uších v blátě.

Ten zloduch, ten šlendryján.

Už jak se narodil, věděl jsem, co z něho bude. I věděl jsem i jak mám naň.

Bičem na podruha hezky. Pak si vezmu ještě staré přezky, otočím ho z druhé strany, ať ví, jak chutná svět.

Přimhouří se, přizpůsobí.

Nebude tu dělat zloby, nebude tu dělat zlo.

Prý chce prodávat sklo.

Kdo to kdy viděl? On a sklo?

Nic! Na poli bude dřít.

Mluvím zkaženými řečmi,

a to jsem si ani nevšiml,

jak hezky ten krb plápolá.

Jak je mi teplo a najedeno.

Ze mě by si všichni měli příklad vzít!

Já umím vskutku dobře žít.