Fronta

Fronta

Život je hledání

Jan Pavliš

Píše se rok 1944,Německá říše se začíná hroutit.Lid hladoví,dávno neoslavuje vůdce pro práci a pocit bezbečí,ale jen pro pouhý strach ze smrti.Lidé,jenž hledí vlastním zrakem,se pomalu smiřují s porážkou.Ale i v težkých dobách se najdou oddané ovce doprovázející stádo jenž se řídí z útesů.,,Ve válce není civilistů.''Děti mění pera a pastelky za zbraně a kabáty SS,či jiných oddílů říše.Ti,jenž se ubránili myšlenkám nacionalismu,vědecké propagandy o nadřazení ras a věrnosti vůdci,byli přinuceni.Násilí,výhružky,či poprava bez soudů,výčitek a lítosti.Každý Němec měl padnout pro vlast,je jedno jak.

Vracím se domů,jsem básník na volné noze.Prostě kluk bez peněz,rodiny a společenských hodnot.Nejsem čistý,ale jem Němec.Jako každý Němec žíjící v realitě,nemám dům,rodinu a teplé jídlo.Většina mě podobných se schází v ve sklepeních domů,podchodech a hlavně daleko od bombardovaného centra Berlína.Na dnešní dobu jsem optimista,stále věřím v lásku,lepší budoucnost a snažím se najít důvod,proč se nenechat popravit,či zabít bombardováním.Promrzlí,hladoví,ale stále věrný lásce,kterou jsem nikdy nenašel,a jen bůh ví,zda ji stihnu poznat.

,,Nastup!Dělěj!''z kolem projíždějícího automobilu vyskočil chlapec,maximálně patnáct let,a za ním stál člen SS.,,Nikam nejdu,nejsem voják,jsem apolitický,válka se mě netýká.''Pronesl jsem slova smrti,slova jenž mě popraví,ale zůstal jsem věrný sám sobe,ačkoli jsem se ani nestačil najít,poznat kdo vůbec jsem.Poslední co jsi pomatuji je pohled na pažbu.Cítím bolest v břiše a slyším hlas,ale nic nevidím....,,Vztávej!Dělej!''Otevírám oči a vidím Muže v černé uniformě jak mě kope.Když jsem se porbudil,přestal.Postavil sem se na nohy a dostal krajíc chleba s margarínem,čokoládu a cigarety.,,Vzdej hold vůdci,on se zas postará aby si byl jak v bavlnce.''

,,Nástup,jedu jedu jedu prasata líný!''Křičeli na mě a další chlapce stojící kolem mě,házely nám obnošené uniformy a pušky.Každý slýchal o amrádě Třetí říše.,,Zbraně SS jsou nejmocnější jednotky,vojáci Arijské rasy jsou neporažitelní,jsou cvičeni nejmodernějšími metodamy''..........a spoustu dalších propagandystických řečí.Ale opak je pravdou,chátrající Německo mělo armádu plnou branců,lidí bez vícviku,často dětí,střídající muže v obvazech, v zajetí,nebo ty jenž jsou v kolonce ztráty.V dnešní době mnohokrát vydělené,než-li se dostane do novin a éteru rádií.

Nestačil jsem se ani rozkoukat,a už nás hnaly na korbu náklaďáku.Všichni,hlavně já sme byli viděšení,napadlo mě pokusit se o útěk,ale v tu chvíli mě předběhl chlapec vedle,seskočil z korby a jen co dopadl na zem ozvala se střelba,zastavili jsme.Jeden muž mu vzal zbraň,sundal uniformu a jelo se dál,Jako by to bylo úplně normální.Do očí mi vtekly slzy.Po dvou hodinách jsme zastavili.

,,Seřadit!Ten les je plnej nepřátel,sou po zuby ozbrojeni,buď budete hájit vlast,nebo padnete.Do lesa! Jedu jedu!na co čekáte,chcete to písemně?!Kurva jedu jedu!Řvaly na nás a mi utíkali jak slepé ovce.Ten les byl obrovský.V mé skupině byl jeden z Hitlerjugend a dva kluci,ve stejné situaci jako já.,,K zemi a ticho.''Zavelil šeptem kluk z NAPOLA,prestyžní škola pro elitu boje a vůdcoství.Slyšel sem kroky,podíval sem se před nás a ve struze se krčila skupinka lidí.Nebylo vidět nic víc než obrysi těl.Věděl sem,že o mě ví,ale něměl jsem z nich strach.Cítil jsem jakési simpatie.,,Pal!''Než-li dozněl ten příkaz byly slyšet jen samopaly,pušky a dva granáty.,,Palbu zastavit!Vy dva,běžte to prozkoumat.''Přikázal nám ten z NAPOLE.Šel sem já a jeden kluk,byl vystrašenej,asi jako každý.Když sme dorazili na místo,ten kluk začal zvracet,já měl v očích slzy.Byly to uprchlíci,děti z Ruzských transportů.Jeden chlapec,mohlo mu být tak šeštnáct,chyt mě za ruku,druhou ukázal na dívku co se krčila za stromem a řekl,vyznělo to jako,,spasyba tovaryš.''Pochopil sem,že mu jde o její život.Byl sem tam jen já,ten druhý kluk někde zvracel.Doběhl jsem k té dívce.Byla krásná,mladá,ale pohublá a vyplašená.Dal sem jí kus chleba,ten kterej sem si ukryl z náboru před lesem.A ukázál rukou na posed.,,Pomůžeš mi?''řekla.Nebyl čas zjišťovat kde se naučila Německy,kývl sem a řekl,že tam za ní večer příjdu.,,Nechoď.''Chytla mě za ruku,měla vystrašený hlas,celá se klepala.Jen v očích byla vidět jakási naděje,důvěra v lidskost,nebo jsem si to namlouval.Vzpoměl jsem si na ty Rusy v lese.,,Mám zabíjet další,nebo jí pomoct a doufat v odpuštění,v to že se svět zase jednou pohne k lepšímu.''Šel jsem s ní,byl jsem dezertér,hrozila mi smrt,ale umřel bych tak i tak.Takhle začal příběh Rusky a Německého zběha.

Sen,na začátku jsou sny a vize,Hitler měl tu svojí.Velké,mocné,dokonalé Německo.My máme zase svoji,život v míru,pouhá vize konce útrap mě vedla dál.Prošli jsme les a vidaly se k nedaleké vsi,pořád sem slyšel štěkot psů a křik vojáků,ale neměl jsem dost odvahy se ohlédnout,musel sem jít dál.Ta ruská dívka byla moje opora,její odvaha a vůle přežít mě veda dál.Vždyť ona je jakási naděje na mír,vize lepšího světa.Němec kráčí s ruskou,třeba časem budou všechny země kráčet v míru.S ruskou slečnou prožiji krásný život.Pohlédl jsem k nebi,bylo jasné jak nikdy.,,Jsem Jan,udělám cokoli abyjsme přežili.''Nevěděl jsem proč,ale ty slova jsem myslel vážně,neznám ji,a přesto bych se pro ni obětoval.Pohlédl jsem na ni a ona odvětila.,,Jsem Saša,vděčím ti za život,moje rodina zůstala v lese.Jsi teď jediný koho mám.''Dala mi ruku a šla dál.Snažila se tvářit statečně,ale její oči byli jak rybník před mím domem,zakalené slzami,nebylo vidět jejich dno,dříve modré a jasné.

Příběh končí tragicky,chlapec sice dostane dívku až do rodné vlasti,ale tam ho jako všechny němce popraví.

Strana dobra a zla není v žádné válce,je jen dělba krve,pleti,víry.

Jan Pavliš