v podhradí

na dně údolí
pomalá hnědá říčka
mezi závěsy těžkými, sametovými
větvemi jedlí
jehličkami temně zelenými
navlhlé ticho dýchá,
tu a tam kapky, listů těžké slzičky
mlaskavě políbí
kopřivy, přesličky
prsť a rašelinu
jediným hlasem,
vizitkou ticha.

a ono na laviče staré sedí se mnou
tam kde je tvoje místo...
ticho
rty ryb líbají hladinu
tiché kruhy
nežné vlnky
snad dojdou až k tobě
přes pole, železnice
potůčky, silnice
usadí se v očích plaché srnky
opatrná vzpomínka
vtělená do slov
dověje až tam kde jsi ty
tam kde své oči z lísků chrpy
otáčíš ke stolům
splolusedícím
hladíš kouřem potáhlé stropy
hluku městských míst
lidí, srdcí, a jejich zvuků
míst tak blízkých plných
s zářivou hvězdičkou
skromě sedící
zářící
snad i na mě uprostřed zeleně nedotčené
myslící.

ale i jiná milenka bere mě do rukou
do šera halící se podhradí
domečky co romatikcký pocit poslílí
leč s duší dvojí hru hrají
paláce pyšně pošilhávají
na nositele revoluce za lidi
z podhradí.
co mrtví jsou, ale jejich ruce
na každém kameni, zgrafitu, zlacení
"nejsou to oni, do pokroucených domečků přenes slávu,
feudála neslav, nás oslav písní " volají.

nechám spát
revoluční city
jen se flanelem teplým
podvečera jižního procházím
stávám se hmotou kamených staveb kolem mých očí
jsou krásné
krásnější by byly kdybys tu klapala střevíčky
za ruce, za rty, za boky za vůni
vedl bych tě srdcem svým,
městem pro milence
tak sladce volajícím

ve vůni mechu a kamene
po tobě
po mě
po kráse nezvnavené časem

v temně zelené svatyni hlubokého lesa
pak
jen ty jsi
a já jsem.

cgareta šeptá s lesem.
říčkou,
hradem
přesličkou
milostným hadem co bez zubů kouše
mě uvnitř.

tančíš mezi stromy
vílo