Lapák

Když jsem byl ještě takhle malý škvrně,
táta na mě stále nadával a to strašně.
Pak po večerech se mnou u piva sedával
a na práci a taky ženský jenom nadával.

Pot a slzy v práci z tebe jenom jdou
a ženský tě až z kůže zase rvou.
Lékař řekl, byl to infarkt, a dál už nic,
stačil mi jen pohled a jsem neměl nic.

Stal se pak ze mě chlap jako hora,
k hrátkám mě lákala sousedovic Dora.
Dnes už dobře vím a bude to asi tím,
že si pouze léčila ten svůj starej splín.

Slunce v dáli svítí, od mříží se odráží,
sedím tady base a dozorce na mě doráží.
Přivez mě sem vlak, ale co na tom záleží,
strojvůdce v potu krve, svět stále obráží.

Mohl jsem být volný a lítat si jako pták,
jenom kdybych nedal barmanovi pravej hák.
Pak už to šlo pěkně rychle šaty samej cár,
chytil levej, pravej hák pěkně na solár.

Teď bručím sám u Mělníka v lapáku,
dřív jsem měl kdysi všechno na háku.
Tuhle šlichtu vidím třikrát denně,
každý druhý je z toho na dně.

Venku vidím projíždět ten proklatej vlak,
z komínu se valí mrak a má odřenej lak.
Cestující beze jmen jedou dál s doutníkem
a já tu na kavalci ležím s tímhle hříšníkem.