Vzpomínky (do) budoucnosti

  Jednoho podzimního odpoledne jsem se ocitla v malé vísce poblíž našeho městečka. Usedla jsem na lavičku před malým domečkem jenž sloužil jako sběrna nemocí.. Zástup chorých se táhnul až ven. Mé bubínky slyší nápěv čekatelů. Vejdu do vnitř do podlouhlé chodbičky před čekárnou. Zní to jako v úle, lidksý roj švitoří až mi uši zaléhají. Můj letmý pohled ustrne na stropě, kde se ve svých houpacích sítích vznáší hejno sekáčů. Pavoučci se mi netečně dívají přímo do očí. Ne, nevadí mi to, je to alespoň vytřžení z toho doktorsky sterilního prostředí a působí to paradoxně uvolňujícím efektem. Bum, bác!! Venku slyším dvě ohlušující rány, to se na beton natáhl jeden z kluků, co před ordinací přelétavají na skejtech... Vyjdu proto opět před doktorárnu, abych zjistila, zda chlapec nepotřebuje zavolat zdejší lékařku. Kluk se už ale zvedl a a oprašuje své džíny. Ulevilo se mi... V tom přijíždí chlap na motorce, která zároveň slouží jako motorová kárka. V montérkách a hučce usedne vedle mě a hovoří k ostatním marodům.: "Jedu na injekci, nemůžu na nohy. Přitom máme tolik práce s vyndaváním řepy." Pajdající žena s berlemi mu odpovídá že si též přilétla pro včeličku.

"Včera večer jsem ale i zvracel.", pokračuje motorkář. "Nevím ale vůbec z čeho. Proč??! To bude jistě po těch práškách co beru na bolesti." Nečeká na odpověď a pokračuje. "Je to divný, ne? Proč jenom jsem zvracel...? Vždyť k  večeři jsem měl jen brambory..., zelí...................a bůček... No byl sice prorostlejší, ale nesnědl jsem nic po čem by mi mohlo bejt tak špatně. Pak už jsem si vzal jenom hroznový víno a Miňonky." Vážně se hluboce zamyslí: "Možná to je po těch injekcích." a zopakuje otázku, proč jenom mu mohlo být špatně. Nemohu rozhovor nevyslechnout. Koutky úst mi cukají a já se koušu do rtů, abych nevyprskla smíchy. Paní s berlemi se muži snaží nesměle naznačovat: "No jestli byl ten bůček tlustej.....". Ale chlápek jakoby neslyšel, nebo nechtěl slyšet, vede dál svou... Po chvíli rozhovor ukončí manžel oberlené paní. "Nojo, řípa. Tu my už sklidili. Krmím s ní přes zimu slepice i králíky. Vždycky vymačkám namočený chleba, do toho roztrouhám řepu, posypu to šrotem a pak to ještě promíchám. To by jsi koukal jak to žerou. A co nesežerou dožírají večer čtyři malí ježci. Vylejzají vždycky z hromady nahrabanýho listí. " Rozhovor se zvrtnul v téma jestli jsou oni nebozí ostnáči dosatečně velcí na to aby přežili letošní zimu...

     Hřejivé sluníčko mi příjemně svítí skrze řasy do přivřených očí. Zavřu je. Už nevnímám svištění lidských hlasů a uzavírám se do svého já............... Po chvlíli jsem opět pootevřela dvířka svých očí a v tom vidím jak kolem projíždí na starém kole Božena. Nevidí mě. Ta ale zestarala, přinejmenším o spoustu let, divím se. A jak přibrala. Málem bych ji nepoznala. Chodí přeci o rok níž než já. Ve škole se potkáváme často. Tok mých myšlenek přeruší rachot projíždějícího traktoru. Ale vždyť ho přeci řídí Honza! Jak jen může usednout za volant motorového rozzuřeného obra?! Ale to snad ne! Vždyť i on tak zestaral. Z kostkované košile se mu na svět dere kulaté bříško a na jeho očích se uhnízdily silné brýle. Ale vždyť je to jinak docela pohledný klučina. Co se to s ním dějě? Mé zděšení rozbije hlas doktorčina bratra, který je jejím synem.: "Další prosím."

Hrůzou už mi téměř vstávají vlasy na hlavě. Ale vždyť... to je Adam z naší třídy. Jak už může být zaměstnaný?? Moc se sice nezměnil, ale i jemu věk vykouzlil střípky ledu ve tváři.

     Nevím co se to děje??!! Nerozumím tomu!

     Duše má shořela.

     Podívala jsem se do budoucnosti!........................................A nebo to bylo naopak???