Raději mlčím - 2. část

Zatajil jsem dech. Chlapec se krčil u země a jeho mandlové oči vykuleně hleděly přímo na mě. Nemohlo mu být více než deset let, spíš méně. Na sobě měl pouhé kraťasy a zelenobílé pruhované triko. Kulatou tvář mu zdobily rozčepýřené, světlé vlasy s délkou nad malá ramena.
Nějakou chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomil, že chlapec přede mnou není výplodem mé fantazie, ale že je skutečný stejně jako já. Když jsem se probral z prvního překvapení, chtěl jsem ho ujistit, že se mě nemusí bát, ale pak jsem z jeho výrazu očí pochopil, že se nebojí. Zvídavě si mě prohlížel. Jeho zkoumavý pohled na mně visel, jako bych byl nějaký unikát, snad jako by ani obyčejného chlapa, jako jsem já, nikdy neviděl. Tehdy jsem ještě nechápal.
„Kdo jsi?“ prolomil jsem naše mlčení, ale chlapec mi neodpověděl.
Měl rozbitou bradu, před časem někde upadl. Teď už to byl jen hojící se tmavý strup. Kolena a triko měl zašpiněné nejen od prachu, ale také od bláta.
„Jak jsi se sem dostal?“ zkusil jsem to jinak.
Na nohách měl jen tenisky s bílými tkaničkami. Na to, že bylo venku podzimní počasí, byl překvapivě málo oblečený.
„Jak se jmenuješ?“ položil jsem další otázku, když jsem ani na tu druhou nedostal odpověď.
„Ty nevíš?“ překvapeně zvedl obočí.
„Měl bych?“ řekl jsem dutě, když jsem bezvýsledně zapátral v paměti.
„Jak to, že si mě nepamatuješ?“ zakvílel vyčítavě a v jednom okamžiku to vypadalo, že má na krajíčku.
„Nikdy jsme se neviděli,“ bránil jsem se.
„Lháři! Vím, že mě znáš! Jen předstíráš, že ne!“ vyjekl najednou zprudka, až mu z toho zrudly tvářičky.
Jeho rozrušení mě překvapilo. A pak jsem si toho všiml. V ruce držel můj dopis! Musel mi vypadnout z kalhot, když jsem uklouzl.
„Hej, to je moje!“ vyjel jsem po něm.
Když si uvědomil, co mám na mysli, váhavě se podíval na dopisní obálku.
„Našel jsem to na zemi, takže to je moje,“ odsekl mi drze a protivně se zašklebil.
Předešlé rozpaky v jeho tváři rázem zmizely.
„Okamžitě mi to vrať!“ zakřičel jsem a prudce vstal.
V ten moment kluk zmizel ve tmě. Než jsem si stačil uvědomit, že se mrštně přemístil pod vikýř, začal se už sápat nahoru po hromadě zmáčených krabic. Tak tudy se sem dostal, ale nebyl čas na přemýšlení. Sotva jsem doběhl pod vikýř, jeho malé nožičky v teniskách už mizely na střeše.
„Stůj!“ křikl jsem nahoru.
Objevila se jeho vlasatá hlava.
„Jestli to chceš, budeš mě muset chytit, srabe!“ zavolal na mě a v ruce provokativně zamával mým dopisem.
„Spratku jeden, až se mi dostaneš do ruky, tak…“ než jsem domluvil, se smíchem mi zmizel z očí. Začal jsem se drápat po krabicích k vikýři, chytil jsem se za jeho okraje a vytáhl se až na střechu. Teprve teď mi došlo, že lehké mrholení se mezitím proměnilo v prudký déšť, který šikmo narážel do červené střechy domu. Voda tekla po taškách ve vlnkách a od úst mi okamžitě z chladu začala vycházet pára.
Kluk se přesouval od vikýře k požárnímu schodišti, které vždycky stálo na téhle straně domu. Nohama přešlapoval na plechovém okapu a rukama se přidržoval mokrých tašek. Všiml jsem si, že starý okap se pod jeho vahou nebezpečně klimbá. V tu ránu mě veškerá zlost přešla. I když si to kluk neuvědomoval, tady šlo o život.
„Stůj! Je to nebezpečné!“ zakřičel jsem za ním.
„Snad nemáš strach z výšek, Roberte?“ zasmál se mi v odpověď a pokračoval dál.
Při jeho slovech mě podivně bodlo u srdce. Mé útroby zachvátil krátký, ale velmi intenzivní pocit nejistoty. Nebyl jsem si jist, co to způsobilo, ale byl jsem rád, že to tak rychle přešlo.
Ozvalo se táhlé zaskřípání kovu a jeden z nýtů, které držely okap přibitý ve zdi, se uvolnil. Celý plech se nebezpečně prohnul a kluk zavrávoral. Vyděšeně se pustil střechy, a aby udržel rovnováhu, chytil se rukama okapu.
„Vydrž! Jdu pro tebe.“ snažil jsem se překřičet rušný déšť.
„Nechci tvou pomoc!“ okřikl mě.
„Nebuď blázen!“
S těmi slovy jsem se vyšplhal velmi opatrně na střechu a břichem se přitiskl na mokré tašky. Celý jsem se otřepal, voda byla mrazivá. Věděl jsem, že jsem příliš těžký na to, abych se stejně jako kluk mohl nohama opírat o okap pode mnou, zvláště teď, když se začal uvolňovat. Nezbývalo mi tedy nic jiného než se s tou nejvyšší opatrností pokusit dostat až na vrchol střechy, kde bych se mohl zachytit rukama. Zuby mi z chladu začaly divoce cvakat. Opatrně jsem začal šplhat vzhůru. Měl jsem pocit, že mi to trvá celou věčnost, byl jsem jako šnek. Jakmile jsem ucítil, že jsem nahoře, prsty se křečovitě chytily okraje střechy a já se s námahou přitáhl tak, abych se mohl opřít o kolena. Povedlo se mi to až na třetí pokus, protože tašky byly velmi kluzké. Teprve teď jsem se mohl podívat dolů. Zjistil jsem, že kluk na mou záchranu rozhodně nečekal a místo toho se opatrně šoural po čtyřech k požárnímu žebříku. Byl od něj už jenom kousek.
Od kluka můj pohled zamířil dolů. Z té výšky se mi udělalo mdlo. Celý svět se roztočil. Na okamžik jsem ztratil zrak a před očima jsem měl tmu. Donutilo mě to, přitisknout se ke střeše jako klíště. Ruce se mi třásly zimou, měl jsem je už tak promrzlé, že mi modraly nehty. Pak mě ovládl strach. Mé tělo vypovědělo svou funkci a odmítalo mě poslechnout. Údy se křečovitě držely střechy a nemohl jsem s nimi pohnout. V hlavě jsem měl zmatek. Ač jsem se snažil, nedokázal jsem se na nic soustředit, všechny myšlenky vyhnala ta hrozná představa výšky, která je pode mnou. Všechno se proti mně spiklo. Nemohl jsem se pustit a nedokázal jsem jít vpřed, nebyl jsem schopen se vrátit a nemohl jsem zde zůstat. Bylo to bezvýchodné.
A v ten okamžik jsem si vzpomněl na Dominika. Na tu noční můru, která mě probouzela, když jsem byl ještě chlapec. Dominic Gilbert, kamarád mého dětství. Byla doba, kdy jsme byli nerozluční jako bráchové. Můžete si být jisti, že za kdejakou lumpárnou, která se stala učitelům z Green Creek, jsem byl právě já s Dominikem. Užili jsem si toho opravdu hodně. Dominic byl nejsilnější ze třídy a byl to také jediný kluk, který mě dokázal přeprat, a to mi imponovalo. Všechno jsme vymýšleli společně a nebyl nikdo, kdo by mohl naše kamarádství rozdělit… alespoň jsem si to tehdy myslel. Dominic totiž zemřel ve svých devíti letech. Nebyl jsem u toho. Jednou za mnou prostě přišla máma, že prý si se mnou musí o něčem promluvit. Řekla mi, že Dominic měl nehodu. Spadl ze střechy, kam vylezl kvůli jejich kocouru Felixovi. Věděl, že sám nemá na střechu lézt, ale to by nebyl Dominic, aby dělal jen to, co se mu říkalo. Nikdo kromě něj tehdy nebyl doma, a tak mu nikdo nemohl pomoci. Tenkrát jsem brečel poprvé, co si pamatuju. Hodně mě to zasáhlo a nebýt Nicol, nesl bych to ještě hůř. Jak jsem na něj mohl zapomenout, nechápal jsem. Věděl jsem, že někde uvnitř ty vzpomínky byly, ale zprvu jsem je nedokázal najít, jako bych je najít ani nechtěl. Dominic byl důvod, proč jsem se začal bát výšek, ale ještě horší byla skutečnost, že právě Dominic se teď šoural po okapu našeho domu k požárnímu schodišti.
Bolest v pažích mě vrátila do reality. Každá další vteřina na střeše se táhla jako dlouhé minuty, prsty pod mou vahou bělaly a já si uvědomil, že dlouho se už neudržím. Když jsem se přemohl a znovu otevřel oči, napadlo mě, že kdybych se pustil, možná bych se dokázal chytit otevřeného vikýře.
„Nepouštěj se! Zabiješ se!“
Pravda, byl to ubohý plán. Dominic se dostal k žebříku a podařilo se mu přehoupnout se z okapu do bezpečí. Tam se zastavil a vzhlédl ke mně.
„Věděl jsem, že jsi zbabělec! Najde si tě a to bude tvůj konec!“ uslyšel jsem jeho posměšný hlas a přes to, že mi jeho slova nedávala žádný smysl, na klidu mi nepřidala. Kluk zmizel pod střechou.
„Počkej!“ zavolal jsem na něj, ale bylo to marné.
Neměl jsem na výběr, už jsem se nedokázal udržet. Prsty se třásly, teď už ne zimou, ale vyčerpáním. Křikem jsem se snažil dodat jim sílu a to až do chvíle, kdy se mi zlomily nehty a já začal klouzat dolů. Ovládl mě naprostý zmatek, nic jsem neviděl. Voda stříkala všude kolem a já se zmateně snažil rukama přibrzdit svůj pád. Nebylo to nic platné, povrch byl příliš šikmý, příliš kluzký. Okraj střechy se přiblížil a já vykřikl. V poslední chvíli se mi podařilo zachytit se okapu, mé tělo přepadlo a prudce to se mnou škublo. Zůstal jsem viset nad hloubkou, kopaje nohama ve vzduchu.
Ozvalo se táhlé zaskřípání kovu a znovu to se mnou škublo, jak se další nýt uvolnil. Zděšeně jsem zakřičel. Déšť mi bušil do tváře těžkými kapkami a já věděl, že nahoru se nevytáhnu. Tak takhle skončím, zabiju se pádem ze střechy domu svého otce. Horší smrt jsem si snad nemohl vybrat. Jak dlouho asi bude moje rozlámané tělo ležet dole v trávě, než mne tady někdo najde? Budou to hodiny, nebo dny? Snad to nebude bolet… snad to bude rychlé…
A pak se okap urval.

Probral mne chlad a šelest listí, cítil jsem, že mé prsty se dotýkají trávy. Otevřel jsem oči do sytě azurového nebe s hvězdami. Nehýbal jsem se. Mám zlomenou páteř! Zděsil jsem se. Rychle jsem zvedl hlavu, abych zkontroloval svá zranění. Ležel jsem v mokré zeleni, ale krev nebo jiná známka poranění nikde, jen kolena a prsty jsem měl stále odřená. Pak jsem si uvědomil, že nejsem tam, kde mám být.
Náš rodinný dům zmizel, stejně tak střecha a okap, který pode mnou povolil. Namísto toho jsem viděl jen jakýsi zarostlý palouk, na němž jsem ležel. Stál uprostřed lesa, zahalen v mléčné mlze, která se plíživě proplétala mezi kmeny jako nějaký živý tvor. V té chvíli jsem si povšiml, že z palouku vedou do hvozdu zarostlé, klikatící se stezky. Bylo jich tak tucet a všechny vypadaly stejně. Můj pohled spočinul na temném lese, který se rozprostíral okolo, i na podivné mlze, jež ho činila ještě více nepřívětivým místem. Vůbec se nepodobal lesu v Green Creek.
Postavil jsem se na nohy a rozpačitě si prohlížel stezky, snaže se z jejich vzhledu vyčíst něco, co by mi napovědělo, kde jsem a kam se vydat. Bylo to marné, to místo jsem nepoznával. Napadlo mě, že bych mohl začít volat o pomoc, ale při pohledu na podivný les jsem to raději zavrhl. Vůbec jsem se zde necítil bezpečně. Nechtělo se mi do toho lesa, do neznáma a nebezpečí, které tam mohlo číhat, ale věděl jsem, že je to buď les, nebo marné čekaní na místě. Musel jsem se rozhodnout, kudy se vydám. A pak jsem ve větru zaslechl něco zvláštního. Byly to jemné hlásky. Zřetelně jsem jim rozuměl, šeptaly mi rady. Jejich šepot se posléze vystupňoval v agresivní napadání. Velmi brzy jsem byl naprosto zmaten, jako by byly hlásky právě k tomuto účelu stvořeny.
Vykřikovaly: „Zůstaň, jdi, tam, zde, do lesa, vpravo, tudy…“
Snažil jsem se je neposlouchat a pokusil jsem se ponořit do sebe, odpoutat se od těch hlasů, které mi v mysli vytvářely zmatek. Věděl jsem, že je to projev mé nemoci, musel být, i když takhle intenzivní a skutečnou halucinaci jsem ještě nezažil. Přikládal jsem to nezvykle velkému stresu. Rychle jsem zalovil v kapse své bundy a vysypal si do dlaně tabletu z krabičky léků, které mi předepsal Wilson. Krátký okamžik jsem se na ni zahleděl, ale pak jsem ji bezmyšlenkovitě upustil do trávy.
„Nejsem blázen. Já nejsem blázen…“ zašeptal jsem se zavřenýma očima několikrát za sebou. Hlasy se tišily, až umlkly nadobro. Vydechl jsem úlevou, protože to byl velmi nepříjemný zážitek.
Cítil jsem se nejistě, ale neměl jsem dál nad čím přemýšlet, musel jsem najít nějakou značku, která by mi prozradila, v jaké části Green Creek se nacházím. Nepřipouštěl jsem si totiž fakt, že bych mohl být někde jinde. A to byla chyba. Zhluboka jsem se nadechl a s odhodláním vykročil.
Když jsem vstoupil pod koruny stromů, ucítil jsem na kůži chlad lepkavé mlhy. Les byl mokrý a stezka lehce rozblácená. Tu a tam na mou hlavu ukápla kapka vody, která se udržela na listech stromů po vydatném dešti. Hlavou se mi honily tíživé myšlenky i pochybnosti. Přemýšlel jsem o tom, co se to děje a jak jsem se sem k čertu dostal. Nejprve jsem měl pocit, že je to vše jen podivný sen, který brzy skončí, ale čím déle jsem kráčel, tím jsem si byl jistější, že tohle se mi nezdá.
Přemýšlel jsem až do chvíle, než se přede mnou z bílé mlhy vynořily dřevěné dveře. Nebylo to ovšem těmi dveřmi, co mě donutilo zůstat stát jako přibitý, bylo to tím, co zde chybělo. Dveře totiž stály v dřevěném rámu, přímo na cestě, jako by je tu někdo postavil a zapomněl k nim dostavět to vše ostatní, co k nim náležitě patří. S opatrností jsem je obešel, abych se ujistil, že mě nešálí zrak. Nešálil, měly dokonce i kliku se zámkem, jen ty zdi a okna tu nebyly. A potom mě napadlo jediné prosté vysvětlení k tomu všemu, co se zde děje. Stalo se přesně to, před čím mě Wilson varoval. Přestával jsem rozlišovat skutečnost a mé vlastní představy. Ztrácel jsem kontrolu. Znovu jsem prozkoumal kapsy své bundy. Mé prášky tam pořád byly. Opět jsem se zadíval na bílou krabičku s modrým nápisem. Jak je možné, že se vše zdá tak skutečné? Mé nehty jsou rozedrané, zakrvácené a bolavé. Cítím chlad a vlhkost mlhy, lepí se mi na kůži. Ale tohle není skutečnost, nemůže být. Musel jsem se dočista zbláznit.
Tupá rána!
Něco narazilo do dveří. Vylekaně jsem sebou cukl, div že se mi srdce nepropadlo až do žaludku.
„Co to je?“ vyjekl jsem.
Další rána! Tentokrát o poznání silnější, jako by se něco za zamčenými dveřmi chtělo dostat ven. Začal jsem od nich opatrně couvat pryč. Dřevo zanaříkalo pod náporem a další rána znatelně pohnula panty. Ani tentokrát jsem nedokázal zabránit úleku. V hrůze jsem zatnul pěsti.
„Uteč! Vem nohy na ramena!“
Už, už jsem chtěl svůj vnitřní hlas poslechnout, ale pak jsem se zastavil.
„Nač čekáš? Chceš umřít?“
„Ne! Mlč! Tohle já nechci!“ uvědomil jsem si a otočil se zpět čelem ke dveřím.
Buch!
Wilson měl pravdu. Šílím.
Další rána! Dveře se přesně uprostřed nakřáply a do trávy dopadlo několik třísek. Ve škvíře za nimi se hýbalo něco velkého. Divoce to zafunělo. Zděšeně jsem hleděl na dveře.
„Já nejsem blázen, nepotřebuji léky, aby to zmizelo, nepotřebuji léčbu. Já nejsem blázen. Tohle není skutečné!“
A pak mi svitlo.
„Ty léky tu nejsou,“ zašeptal jsem, hledě na předmět v dlani.
Buch! Tvor za dveřmi zuřil. Cítil jsem ho a on cítil mě. Věděl jsem, že o mně ví a věděl jsem, že mě chce.
"Nejsou tu ty léky a není tu ani ten les, ani ta mlha!"
BUCH! Dveře už téměř povolily.
"Nejsou tu ani ty dveře," zvýšil jsem hlas.
Děsivé funění vystřídal nelidský řev, který se mi zařízl až do morku kostí.
"Není tu ani ON!" zaječel jsem.
A vše zmizelo.