Co tím chtěl básník říci

Drtivá sebekritika ...

Nepochopení

 

O vánocích uviděl jsem

opilého stegosaura

Jak za kostelní zdí

V mrazivé noci

utápí svůj žal v pivu

 

Čekám na svou ženu

Co se zvyku chodívá na mši

(já do kostela nechodím, jsem marxista)

Tak zeptal jsem se opilého ještěra

co pohledává zrovna tady

v této době, v tomto místě

Zapíjí smutek

že vymřeli mu všichni předkové

a on nemá nikoho

kdo by pokračoval v jeho rodu

 

Vím, že budu zase nepochopen

ale z lítosti vzal jsem jej domů

a tragicky zapomenul na svou ženu

Napouštím vanu pro to obří zvíře

co tak promrzlo zimou i smutkem

Protože chci jej potěšit i zahřát

když už né na srdci tak aspoň na těle

A když vrátila se má žena domů

Vyhodila mne

i smutného stegosaura ven

(prý pošlapal jí koberce)

 

Chvíli jsme se na sebe dívali

A pak povzdychl jsem:

"Zase nepochopen."

 

Již delší dobu básník trpí slabomyslností. Po napsání této básně cítím povinnost sdělit čtenáři toto udání, jež by jej usvědčovalo z všemožných zločinů proti lidstvu všemožně nebezpečných. Báseň, jenž vznikla 12.12. 2000, zhruba asi o půl deváté večer v trolejbuse, jedoucím na lince od hřbitova na nádraží ve městě O si vyžaduje podrobného zkoumání. Nuže přejděme nyní k věci a rozboru této básně, jež naleznete v básníkově slavné sbírce "Literární průjmy".

Prvních pět veršů nevyžaduje podrobnějšího zkoumání, proto je zde neopakuji.

 

Čekám na svou ženu

Co se zvyku chodívá na mši

 

Och, jak hezké! Čeká na svou ženu před kostelem! Ovšem za romantikou se skrývá odpudivost ze všech nejhorší! Mezitím co jeho žena je na půlnoční mši, on se neopováží do kostela vstoupit a raději čeká před ním! A co tam dělá celou tu dobu? Probírá si svůj vztah se ženou? O tom můžeme jen spekulovat. A aby se u čtenáře nezostudil ospravedlňuje svůj odpor vůči církvi svým marxistickým přesvědčením. Jak charakteristické pro ubohého intelektuála…

 

Tak zeptal jsem se opilého ještěra

co pohledává zrovna tady

v této době, v tomto místě

 

Čekání před kostelem jej určitě unavilo a tak se brouzdá po okolí. Otázka, která byla kladena opilému zvířeti (dávno již vyhynulému) byla směřována zcela jinam, než se neznalému čtenáři může zdát. Pro srozumitelnost, rým by mohl vypadat takto:

 

Tak zeptal jsem se opilého ještěra

Co pohledává zrovna tady(k)

Jestli nemá trochu piva

A nesmočil mi jazyk

 

Jak záludný to verš! Za soucitem, který tak poutá ženy, skrývá se alkoholismus nejsprostšího ražení. Ne nadarmo se říká balit sračky do hezkých slov.

 

Zapíjí smutek

že vymřeli mu všichni předkové

a on nemá nikoho

kdo by pokračoval v jeho rodu

 

Jistě soucitný verš, ale sdílí autor tutéž lítost jako nebohé zvíře? To se dovíme později…

 

Vím, že budu zase nepochopen

ale z lítosti vzal jsem jej domů

a tragicky zapomenul na svou ženu

 

Ví že bude nepochopen? Ale s čím, o tom se autor nezmiňuje. Pravda však vychází napovrch, přečteme-li si další verše. Přiznává, že tragicky zapomněl na svou ženu. Proč asi? Má jí skutečně rád, nebo přemýšlí jak se jí zbavit? Na svou ženu rozhodně nezapomněl z lítosti nad nebohým zvířetem, ale zapomněl na ní protože měl již připraven plán, jak naplnit svoje chlípné myšlenky:

 

Napouštím vanu pro to obří zvíře

co tak promrzlo zimou i smutkem

Protože chci jej potěšit i zahřát

když už né na srdci tak aspoň na těle

 

Použijeme-li tyto verše, pak pravda vychází napovrch:

 

Napouštím vanu pro to zvíře

abych manželku jím okouzlil

Chci zahřát jeho srdce!

a manželku tím ukojil

 

To je všechna pravda básníkova! Napouštím vanu pro to obří zvíře - autor o své ženě ví, že je náročná na hygienu, proto nutí zvíře aby si umylo svůj pohlavní úd! O tom básník mlčí… Básník předpokládal, že stegosaurus svede jeho ženu při pohlavním aktu aby tak našel záminku pro její opuštění. Chtěl k tomu zneužít pradávného ještěra, ale nevyšlo to. Manželka dokázala, že je slušných mravů a chlípného manžela vyhodila ven i s ještěrem:

 

A když vrátila se má žena domů

Vyhodila mne

i smutného stegosaura ven

 

Verš "prý pošlapal jí koberce" v podstatě ani verš není. V kontextu s ostatními verši je spíše jakousi výmluvou, kdy si básník namlouvá, že za to nemůže.

 

Chvíli jsme se na sebe dívali

A pak povzdychl jsem:

"Zase nepochopen."

 

Při podrobné analýze tohoto souverší zjišťujeme, že básník je v podstatě osobnost rozpolcená tzv. schizofrenní. Zase nepochopen je jen přetvářkou před nic netušícím ještěrem. Básník je vyhnán z domu a jedinou jeho záchranou je právě nevinný ještěr - za jeho prodej by básník ve vědeckém ústavu dostal dost peněz na to, aby mohl ukojit své chlípné touhy. Je se s to obávat, že autor této odporné básně ještěra již dávno prodal a nyní se plně věnuje svým neřestem.

Báseň "Nepochopení" je tou největší fraškou a falešnou hrou básníkovou, na získání přízně ženských srdcí. Ve svém nitru je to ale chlípník a defraudant, jenž literární tvorba ještě nezažila. Věřme, ba doufejme, že hryže jej svědomí.

---