Vězení

Sedím ve své cele už dost dlouho. Sám už nevím co jsem provedl a proč následoval tak krutý trest.

Chce se mi plakat, když kopu do stěn své plastické cely. Kdo proboha rozhodl o mém provinění a umístil mě sem na samotku do úzkého vaku.

Dlouho jsem jenom vnímal tlak tohoto místa, ale již zase vidím a slyším. Všechno mě tu štve. Nemám tu nic co bych mohl mít rád. Sedím tu nahý a přemítám nad svým trestem.

Pořád na mě někdo přes stěnu sahá a šťouchá do mne – určitě to je trest. Trest za mé hříchy v životě mimo mou celu. Vím byl jsem zlobivý, svéhlavý a občas jsem někoho zabil, ale proč za to musím tak moc trpět.

Nikdo nechce trpět a ani já nejsem výjimkou.

Ve vězení je nejhorší sex. Já tu trpím a okolo se lidé milují. Můj dozorce je hodně náruživý. Nechá se obskočit na můj vkus dost často. Vaří ve mně krev, když cítím ty přírazy na zadku, zádech nebo hlavě. Je to sprosté hovado, ten můj dozorce. Trestá mě a nechápu proč.

Když nad tím uvažuju, nejhorší na mém vězení je fakt, že musím vydržet sám se sebou. Nesnáším své myšlenky. Jsou to myšlenky vraha. Vztek ve mně kypí a bobtná. Jen co se dostanu ven, užiju si zase legrace.

Už dlouho jsem nedostal příděl whisky. Dozorce si jí určitě chlastá sám a nenechá mi můj právoplatný díl. Prostě sketa.

Ale dost už bylo myšlení. Musím přejít k plánu jak uniknout. Nesnáším to tady a přece nebudu čekat až mě zákon přírody vytáhne z mého vězení.

Rány pěstí ani kopání nepomáhají k úniku. Mé vězení je pevné a dozorce je pevný v mém trýznění. Teď si syčák začal zpívat. Určitě, aby mi přetnul mé cenné myšlenky.

Nezbývá mi jiná možnost než čekat. Můj trest je nekonečný, ale ani ve své trýzni mě nezlomí. Jednou přece musí skončit…