"tao"

kolektiv se odmlčel, a nechal mě v mlze alkoholu, říct to moje.
místo toho opřel sem se o rudla. ať si čekají. díval sem se ven okny špinavými na zrající třešně.
neřekl sem nic, nejde to, lakmus se zabarví vždy jinak, či lépe řečeno hodnotou ph ordinací růžových zahrad, super star a podobných barev. takže proč papírek žlutý, čekající na látky zkrápět nevybarvitelným významem? možná tak poplácat padesátileté děvčata, hrochy, stejnej obsah mozkovny, stejná hmotnost, atd.
to vše se napaslo na mý lokty opřený o rudlíka.
je pátek, bolestně nutný a pracovní, ovšem stává se tradicí, že je dnem pití v pracovní době. kumbál údržbářů, hnědý rty láhví, balený cigára a tajná absence. a pak žluté slunce a cigáro navzdory všem co by mě mohli přistihnout.
pak se tajně potácím, musí to být vidět v procesu.
nebo spíše ve výsledku, trochu chemické stimulace a kartony a rutina mě baví, v žilách démon bezbarvý.
rádio fajn nikdy nepochopí step a jazz žilek na sítnici. nepobere to mezi ono nehmatné, esenci a taky vkus. zůstává jen bezslovný výsměch matkám, valkýrám, nositelkám pravdy.co si slitají různý hity, mozkový shity, malé zrcátka jejich jsoucna.
opírám se o rudl uprostřed lidí tak posranejch že všechny spodky světa nestačí na fekálie strachu, který "není".
ani nevim co mě vlastně udivuje, zbytečný životy a nagelovaný chuje,
existence prostředí skladu posvětí.
najdou se navzájem, posvětí se. svět stane se jejich vizí, potrvdí se, stejně jako papoušek nádherný vydává zvuky. slyší ostatní a stejně tak skřehotá - tedy je. descartes se směje a trpí.
ale oni mají taky srdce, kůži, plíce, a asi i smysl.
prostě jsou tady, vychovávaj děti, a ty co ne si kupujou originál landovu vltavu.
zkouška nevyšší. miluj.
dá se to?

nedá křičím s automatem kalašikova, nástorojem zvůle a poravy v ruce.

musí

se dát

skrze ně, musím najít pokoru
sotto voce
jinak
jsem idiotem já
a tao zaplesá
další eliminací
rušitele.