Nebeský jezdec

Ten starý kovboj právě zdrhá prérií,
co byl léta ženat s proklatou Marií.
Jeho obraz se už ve tmě ztrácí v naději,
listy stromů se ve větrů brzy zachvějí.

S těžkým srdcem ale lehkým cvalem vpřed
zase slyšel hlas, co má její nový vřed.
Jeho kůň se odrazil a letí do oblak,
tmu rozčísnul jenom staronový vlak.

Měl by tu být slyšet jeho stesk a taky pláč,
kolik dní s ní strávil a taky co je zač.
Místo toho se sem vrátil, že už nemá co by řek',
městem potom byl slyšet pouze její dlouhý skřek.

Kopyta jeho koně jenom škrtly o chodník,
létaly jiskry, až z toho chytnul dostavník.
Jezdec přitáh' uzdu a cvalem je zpokla tma,
ani se neohlíd', tak jak se to přeci dělat má.

Prokletá Marie leží doma s novým amantem,
jejich konec bude přikryt hořícím kabátem.
Jediný svědkem je nebeský jezdec a jeho divný smích,
do kraje svítí plameny a zní jen ten divný smích.

Město lehlo popelem a už je zase nový den,
dnešní noc byla jasná jako letní tenhle den.
Plameny uhasly tak jako Mariin život snad,
když na ní vzpomíná, neměla ani tolik vnad.

Vím, že se ten starý kovboj propad' do země,
musí přespávat pod děravou střechou na seně.
Ale už zase sám chodí do salonu ve městě
a vypráví tam že je živ i o své nové nevěstě.