Strážci Marawellu, část I.

Opět měla pocit, že by svět bez ní byl lepší. Touto dobou často přemýšlela, jaký by byl svět bez ní. Jakmile měla jen chvíli času, utíkala do svého světa. Dnes ale neměla náladu ani na dostaveníčko u elfů, ani na projížďku na Pegasovi. Byla teď tady, a nechtěla být. Vždy byla jiná, než ostatní holky. Nikdy si nehrála s panenkami, nikdy si na sebe nedávala ani trochu make-upu, nikdy si neoblékala krátká trička a bikiny, ani neposlouchala sladké písně amerických zpěvaček. Místo toho chodila po lese v dlouhém plášti, lezla po stromech, poznávala květiny. Z kmene spadlého stromu si vyrobila luk, který nosila s sebou, když byla v lese. Měli jí za podivínku. Ona si toho ale nevšímala. Seděla v koruně silného dubu, pozorovala okolí kolem sebe. I když měla jistotu, že v lese kromě ní nikdo není, nechtěla být zaskočena. Člověk nikdy neví, jaké nebezpečí se může objevit. říkala si často pro sebe. Pomalu se stmívalo. Ona ale nechtěla jít domů. Věděla totiž, že tam bude čelit nadávkám a posměškům sourozenců a výčitkám mámy. Maminka si totiž vždycky přála, aby byla svůj přesný opak. Rtěnka, bikiny a Britney Spearsová. Při té představě se oklepala. Ještě pár minut si poseděla v koruně stromu, potom ale seskočila vydala se k domovu.

 Rozhodla se, že to vezme oklikou přes pole. Jejich dům stál na předměstí. Bylo to takové satelitní městečko. Čtvrť bohatých. Ona ale cítila, že sem nepatří. Jakoby byla v nějakém jiném světě. Ve světě, kde není vítána. Procházela se mezi domy bohatých podnikatelů a jiných zbohatlíků. Nenáviděla tu čtvrť. Připadalo jí, že lidi co tu bydlí, si o sobě až moc myslí. Jako kdyby si mysleli, že když mají v garáži Porsche a na příjezdové cestě Mercedes, a když mají vše, na co si vzpomenou, že jsou něco víc. Nejraději by se vrátila zpátky na venkov. Co by dala za to, vrátit se opět do malého domku na kraji vesnice. Být zase v lese, nebo na své cvičné louce. Kdyby se ještě aspoň jednou mohla projet na Grace. Chybělo jí to čím dál více. Tady se cítila…to se nedá popsat. Tady se všichni na ni dívali, jako na podivínku. Jako na tu divnou holku, co chodí zahalená v plášti s lukem na zádech. Hlavně dívky jejího věku. Často za ní volaly jako hlášky takového typu, jako že je blázen a podobně. Nikdy si nedaly pokoj. Ani dnes.

„Koukněme….špionka jide!“

„Proboha…co to má na sobě za hadr!“

„Pozor Tracey! To není hadr ale ‚maskovací plášť‘! Mám pravdu Lucy?“

Lucy věděla, že její unáhlené já, ji často dostává do potíží. Vždy, když došlo k takové situaci, říkala si, že nejlépe udělá, když si zachová svůj ledový klid. Ale často se jí stávalo, že během vteřiny se změnila z vyrovnané dívky na zuřící a výbušnou osobnost. Zhluboka se nadechla. Snažila se vypadat klidně, ale v nitru své duše soptila.

„Hele Lucy! A na co máš ten klacek s drátem?!“

To už bylo na Lucy příliš. Sundala luk ze zad a sáhla do toulce pro jeden opeřený šíp.

„Co to krucinál dělá?“ ozvala se Tracey.

Lucy vložila šíp do tětivy, otočila se, a jedním silným nátahem vyslala šíp směrem k dívkám. Vzduchem se ozvalo hrozivé zasvištění a následné zadrnčení šípu zabodnutého do dřevěné konstrukce altánu. Skupinka u altánu ze sebe vydala jen něco, co připomínalo tlumený výkřik.

Lucy se lehce pousmála. Skvělá trefa, pomyslela si pro sebe. Odhodlaným, pevným krokem, se vydala směrem k altánu. Dívky zůstaly strnule stát. Věděly totiž, že v tětivě je již založený nový šíp, připravený k okamžitému výstřelu. Některé dívky se se strachem v očích rozutekly neznámo kam. Zůstala pouze Tracey a Jane. Vládkyně party a její největší stín. Lucy  přistoupila k altánu a vytáhla šíp. Tracey a Jane na ni strnule zíraly.

„Tak hele,“ řekla Lucy k dívkám. „zaprvé: tohle není klacek s drátem, ale luk. A zadruhé,“ řekla hrozivě tichým hlasem k Tracey. Lucy se teď na ni dívala chladným pohledem, ve kterém nebyla ani trocha smilování. „ještě jedou budeš mít řeči tohoto typu, a tenhle šíp skončí ve tvé noze. Rozumíš?“

Tracey  na ni jen vyděšeně hleděla. Nebyla schopna ze sebe vydat ani hlásku. Lucy tedy přistoupila k radikálnějšímu řešení. Šíp, který před chvílí vytáhla ze dřeva, stále držela v ruce. Hrot šípu, ostrý jako šídlo, přiložila Tracey ke krční tepně. Jane, stojící nedaleko nich, zděšeně zalapala po dechu.

„Rozumíš?!!“ zopakovala Lucy a jemně přitiskla šíp ke krku Tracey. Ta jen cítila, jak se jeho chladný hrot vrývá pod její kůži.

„A-ano…rozumím.“ řekla rozklepaným hlasem Tracey. Dívka v plášti odtáhla šíp od jejího krku. Zůstala tam po něm nepatrná jizvička.

„To platí i pro tebe.“ Pronesla chladným, tichým hlasem k Jane. „Pokud nechcete mít ještě nějaké dočinění se mnou, radím vám, abyste odešly a nic nikde neříkaly. Nepokoušejte se to porušit. Poznám to. Rozuměly jste?“

To Lucy nemusela říkat dvakrát. Jen, co dopověděla větu, dívky jí spěšně odkývaly a hnaly se do bezpečí svých domovů.

„Kdyby se tak viděly…“ řekla si Lucy pro sebe.

S lehkým úsměvem na tváři a pocitem vítězství v duši, zamířila k domovu.

Obešla blok a vklouzla zadními vrátky do tmavé, záhadné zahrady. Plížila se, skrývala, snažila se splynout s prostředím. Nikdo si jí nevšiml. Nikdo ji nespatřil. Lucy vždy nechávala pootevřené velké, francouzké okno svého pokoje. Vyšplhala se nahoru po provazovém žebříku, který nechávala pro všechny případy spuštěný z balkonu. Neslyšně se vyšplhala nahoru, hbitě se přehoupla přes zábradlí balkonu a vklouzla pootevřenými dveřmi do pokoje. Zaklapla za sebou dveře a rozsvítila malou lampu. Luk, toulec se šípy i plášť schovala na dno skříně. Nepotřebovala, aby někdo věděl o jejím koníčku, střílet z luku na namyšlené slepice. Měla skvělý pocit z toho, jak si s nimi dokázala poradit. Rozpustila si své dlouhé, plavé vlasy z culíku a zamířila do koupelny. Nechtěla, aby maminka poznala, že zase chodila po lese, lezla po stromech, a prováděla jiné, spíše klučičí činnosti.

„Jedna sprcha všechno spláchne.“ řekla si polohlasem pro sebe.

 

***

 

„Ahoj mami!“  pozdravila Lucy svou maminku.

„…ano…ano, ty materiály vám dodám hned zítra ráno….jistě….jistě…nashledanou“ dopověděla maminka a položila telefon. „Ahoj Lucy! Jak bylo ve škole?“

„Nic moc…“

„No to jsem se toho zase dozvěděla.“zamumlala maminka a obrátila se opět k notebooku.

„Zítra a pozítří budeme mít volno. Jsou příjmací zkoušky.“ řekla Lucy.

„Aha…to ale asi budeš sama doma, když je Ray ve Francii a já zítra jedu na týdenní služební cestu.“ Pronesla maminka do notebooku.

„To nevadí. Já se o sebe zvládnu postarat.“

„Opravdu?“ podívala se na ni maminka přes obroučky výrazných brýlí.

„Jasně! Za koho mě máš? Nejsem přece malé dítě.“

„Fakt?…někdy mi tak připadáš…ale musím uznat, že maskování ti jde vážně dobře.“

Lucy si v tu chvíli nalévala do skleničky džus. Když maminka  pronesla tu větu o maskování, nekontrolovatelně poskočila a trochu džusu vylila na kuchyňskou linku.

„Kruci…“ zaskuhrala a utřela džus houbičkou. „tys mě viděla?“

„Vždycky nějak vycítím, že se mi někdo plouží polem bonsají. Asi mám nějaký šestý smysl, nebo co. Ale musela jsem dlouho pátrat, než jsem tě uviděla. Jsi vážně dobrá.“ řekla jí s úsměvem na tváři maminka.

„Zatracené bonsaje…“ zlostně zamumlala Lucy.

„Co prosím?“ ozvala se maminka.

„Nic nííc…v maskování se budu muset ještě zlepšit.“ odpověděla Lucy.

 

            Lucy seděla na balkoně, zahalená do pláště a přemýšlela. V hlavě se jí stále honil ten dnešní malý incident a Tracey a její partou. Něco bylo jiného, než obvykle. Spíše se stávalo, že před nima utíkala. Skrývala se. Co si pamatuje, postavila se jim jen jednou. Tenkrát z toho vyšla s modřinami a zlomenou rukou. Od té doby se jim raději vyhýbala širokým obloukem. Ale dnes pocítila nějakou vnitřní sílu. Jako by její nitro říkalo: „No tak…vystřel ten šíp…“

„Třeba jen potřebovaly dostat lekci, zjistit, že nejsem taková, jak se zdá na první pohled.“ řekla si pro sebe šeptem. Zadumaně ťukala prstem do hrnku čaje ve svých rukou.

„Vážně divné…ale ten pohled na ně mi za to stál.“ Pronesla s úsměvem Lucy do temné noci. Když už se chystala k odchodu do postele, uslyšela v zahradě nějaký šum. Její citlivý sluch okamžitě na ten zvuk zareagoval. Jakoby to bylo nějaké zvíře. Zraněné zvíře. Pro jistotu si s sebou vzala malý kapesní nůž. Přetáhla si přes hlavu kapuci pláště a vydala se dolů po provazovém žebříku. Tiše, pomalu a nepozorovaně se přiblížila k místu, odkud vycházel ten podivný zvuk. Dal se popsat jako tiché kňučení a hlasité oddechování. Působil trochu děsivě, Lucy se ale nenechala zastrašit. Odhrnula nízké větve okrasné vrby. To co spatřila před sebou, překonalo všechny hranice její fantazie. Na Lucy se upíraly dvě smutné korálkové oči patřící zraněné fretce. Zkroušeně ležela u kmene vrby v malé loužičce krve z jejích poraněných tlapek.

„Ahoj…copak se ti to stalo? Kdo ti tohle udělal?“ zeptala se jí Lucy. Odpovědi se samozřejmě nedočkala. Poraněná fretka na ni vrhla prosebný pohled. „Neboj se. Vezmu si tě, a pomůžu ti.“ pronesla klidným hlasem ke zvířátku. Sundala si plášť a složila jej do trojúhelníku. Ten si potom uvázala přes jedno rameno tak, aby vznikla kolébka. Opatrně položila fretku dovnitř a mířila zpátky k žebříku, vedoucího do jejího pokoje. Lucy se dobře vyznala v bylinkách a léčivých rostlinách. Uměla vyrábět hojivé masti a roztoky. Už v minulosti se jí stávalo, že chodila do útulku pro psy a s pomocí svých ,zázračných‘ přípravků jim pomáhala ošetřit drobná poranění.

„Pomáhalo to psům, tak snad to pomůže i tobě.“ zašeptala fretce do ouška. Zvířátko jí odpovědělo tichým zavrčením. Nebylo ale obranné, spíše vyznělo jako Děkuji Ti.

„Hlavně teď zůstaň v klidu.“ požádala jí dívka tichým, klidným hlasem. Položila fretku na polštář a zkoumala, jak vážná jsou její zranění. Většina z nich byly jen lehké povrchové oděrky, ale našly se i takové, které zasahovaly šelmičce hluboko do masa. Lucy bylo jasné, že ty nejvážnější bude muset sešít. Byla si vědoma toho, že by byla lepší pomoc veterináře, ale nechtěla riskovat, že zvíře může přes noc vykrvácet. Sáhla po velké kožené brašně a začala se v ní přehrabovat.

„Kde to krucinál může být?“ zamumlala si pro sebe. „Ne, to není ono…tohle taky ne…kruci, kde je ten roztok?!!“  Konečně našla to, co hledala. Roztok z lesních bylin, hojivou mast, jehlu a jemnou nit. Pustila se tedy do práce. Fretka jí několikrát s tlapkou ucukla, ale vždy jí stačilo uklidnit několika milými slovy. Malé ranky stačilo přetřít hojivou mastí, ale s většími to bylo daleko složitější. Lucy je musela prvně vyčistit roztokem, poté přetřít mastí, která tišila bolest, a nakonec rány sešít. Pracovala pečlivě, nechtěla jí přece ještě více uškodit. Když byly rány na tlapkách sešité Lucy je ještě jednou přetřela bylinným roztokem a poté na ně natřela  hojivou mast. Nakonec zvířeti tlapky zavázala. Při práci přemýšlela, jak se to fretce mohlo stát. Byla tu možnost, že někomu utekla, zatoulala se, a po cestě narazila třeba na rozbité sklo. Lucy ale ten nápad po chvíli zavrhla.  Fretka by si nemohla způsobit tak hluboké rány tím, že by šlápla na střepy. Navíc v ranách nenašla žádné malé střípky. Mozek jí pracoval na plné obrátky. Z téhle úvahy viděla pouze jediné možné východisko. Někdo jí to udělal úmyslně. Tahle představa se jí ani trochu nelíbila, ale nic jiného jí nenapadalo. Lucy jen udivilo, jak někdo může být tak bezcitný. Ublížit něčemu takovému, jako bylo například nevinné zvíře, se v jejích zásadách rovnalo to zabít, nebo se o to pokusit. Ještě dlouho nad tou záležitostí tápala. „Jestli se potvrdí moje domněnka, tak ten, kdo jí to udělal, si dá schůzku se mnou. Ale mírumilovné tlachání o počasí to rozhodně nebude.“ řekla si Lucy pro sebe. Fretka po ní hodila děkovným pohledem. Jako by její oči říkaly: Jsem ti velice zavázána. Díky. Já to udělala ráda. Odpověděla jí očima Lucy. Podívala se na své hodinky. Bylo pár minut po půlnoci. „Hm…nejvyšší  čas ulehnout do postele.“ řekla si Lucy.

Fretce udělala místo u topení. I přesto, že bylo pozdní jaro, stále topili. Lucy jí připravila pohodlný pelíšek z několika polštářků a staré deky, kterou někdy nosila s sebou do lesa. Chtěla jí přenést na místo, ale stalo se to, že vyčerpaná šelmička jí usnula přímo v náruči. „Tak takhle ty…“ zasmála se tiše, a položila fretku do pelíšku. Zvířátko místo odpovědi spokojené oddechovalo.

 

*          *          *

Lucy na posteli, opřená zády o zeď a objímala plyšového jednorožce. Dárek od jejího táty. Něco, jako bolestné. Rodiče se jí rozvedli před necelým rokem. Máma poté dostala nabídku práce tady, tak koupila dům a přestěhovali se tady. Lucy si přála bydlet raději s tátou, ale soud svěřil do péče jí i bratra mámě. Ne tedy, že by si s maminkou nerozuměla, to se říct nedá. Maminka už se vcelku smířila s tím, že její dcera je prostě jiná než ostatní puberťačky. Ale tatínek jí vždy podporoval, aby si šla za svými sny a ideály, a aby vždy dělala věci, které se jí líbí a baví ji. Často jí říkal: Dokud žijí naše sny. Žijeme i my. I když se za sny musí někdy bojovat.

Lucy se podívala na stůl. Byl stále tam, kde ho odpoledne položila. Dopis od táty. Už ho chtěla otevřít dříve, ale připletla se tu ta záležitost s fretkou. Podívala se směrem, kde ležela. Ze spánku vypadala velice spokojeně. Lucy vstala a sebrala dopis ze stolu. Opět si sedla na postel a otevřela sněhobílou obálku. Pomalu se začetla do otcova úhledného rukopisu.

 

Ahoj Lucy!

Doufám, že se máš v novém městě dobře a nic Ti neschází. V posledním dopise ses zmínila o nějakých holkách (myslím, že jsi je nazvala slepicemi, nebo jménem nějaké jiné drůbeže), které Ti vcelku pijí krev. Přece se nenecháš od takových panenek Barbie zastrašit! Nebo snad ano?! Když to bude nutné, použij svou tajnou zbraň. Teď nemyslím luk ale tvou chladnou intuici. To je to nejlepší, co ti můžu poradit. Ale když to bude nutné, tak Ti povoluji vystřelit i pár šípů. Ale raději nestřílej do nich. Ale třeba do objektů blízko nich. Určitě mi rozumíš. Jinak mě opravdu mrzí, že maminka si tvým prvním lukem zatopila v krbu. Nechápu, proč to udělala. Pořád se z tebe snaží vychovat jednu z těchto slepiček, nebo už ji to přešlo? Byl bych rád, kdyby si konečně uvědomila, že takové věci, jako make-up a minisukně nejsou stvořené pro tebe. Tobě daleko více sluší ten maskovací plášť. Ale takové věci zůstanou některým lidem pro vždy zapovězeny viď?...

Hrozně mi tu chybíš. Je to tu bez tebe hrozně prázdné. Chybí mi ty tvoje prupovídky. Chybí mi, jak si v kuchyni na stole tvořila mapy okolí, i jak si jezdila po louce a lese na Grace. Když se teď podívám z okna na louku, připadá mi hrozně prázdná, bez těch terčů, do kterých jsi střílela jeden šíp za druhým. Celé je to tu takové…bez života. Tvá nepřítomnost se navíc začíná projevovat i na Grace. Celé dny chodí po ohradě  se skloněnou hlavou. Jako by to ano nebyla ona. Vsadím se, že by byla štěstím bez sebe, kdyby ses tu objevila a vzala jí na velkou projížďku po okolních krajinách. Já na ní jezdit nemůžu, protože neznám to sladké tajemství, jak se na ni posadit, aniž by mé pozadí neutrpělo krutý náraz na zem. Někde v tom bude zakopaný pes. Pořád si říkám, co tě to jen napadlo. Vycvičit si koně na heslo, kdo to kdy slyšel?! Takže, snad to nevyzní jako citové vydírání, ale pokud nepřijedeš alespoň na víkend, tak si nějak, nevím sice ještě jak, odhesluju Grace. Tak se koukej ukázat, než má inteligentní hlava něco vymyslí.=o) Mám tě rád, Lucy.

 

Táta

P.S.: Nezapomeň pozdravit maminku a Raye.

Lucy odložila dopis a zabořila obličej do plyšového jednorožce. Ten byl pochvíli potřísněný jejími slzami. Nikdo nemá ani ponětí, jak moc se jí stýská. Vyměnila by všechno na světě za to, být zase s tátou, zakreslovat mapy, střílet z luku do cvičných terčů, nebo jezdit celé hodiny na Grace. Cokoli za tohle. Všechno…

 

Probudily jí první sluneční paprsky, které pronikly prosklenými dveřmi do jejího pokoje. Hřejivé sluneční světlo dopadlo na její bledou tvář. Lucy rozespale otevřela oči a zamžourala proti té pronikané záři. Plavé vlasy měla rozcuchané, a některé zbloudilé prameny jí padaly do tváře.

„To už je ráno?“ zeptala  se sama sebe. Připadala si, že usnula teprve před pár minutami. Celá rozlámaná vstala z postele a sešla po schodech do kuchyně. Na schodech stál maminčin velký červený kufr na kolečkách. Lucy se při pohledu na něj trochu podivila, ale po chvíli pátrání v paměti si vzpomněla. Maminka jede na služební cestu. Přistihla jí zrovna, když byla na odchodu.

„Lucy! Proč ještě nespíš, když máš volno? Je teprve sedm ráno. Běž ještě do postele.“

„Mi se nechce, mami. Navíc, jak bych se mohla s tebou rozloučit, kdybych se vyvalovala v posteli?“ usmála se ne maminku.

„Tak dobrá tedy. Vím, že přemlouvat tě, by nemělo smysl. Jsi si vážně jistá, že to tady sama zvládneš?“

Lucy na ní vrhla zkroušený a zároveň odhodlaný pohled. „Mami…!“

„Dobře, dobře dcero má, nebudu ti odporovat a ani tě nebudu podceňovat…“ řekla maminka a položila jí své ruce na ramena. Lucy jí odpověděla srdečným úsměvem.

„Budeš mi chybět, zlato. Celý týden.“

„Ty mě taky, mami.“

„Zbývá mi něco jiného, než ti věřit?“ zeptala se maminka své dcery.

„Ehm…asi ne.“ Řekla Lucy s lehkým úsměvem na tváři.

Obě se na sebe dlouho mlčky dívaly. Lucy si všimla, že mamince se v koutku oka leskne malinká slza. Překvapilo jí ale, že sama také vidí rozmazaně.

„Měla bys už jet. Nebo zmeškáš letadlo.“ Upozornila maminku Lucy.

„No, asi máš pravdu. Už půjdu…“ odpověděla jí roztřeseným hlasem.

„ No tak, mami, vždyť se uvidíme už za týden.“

„No právě, že až za týden.“

Lucy jí pohladila po zádech a objala jí.  Po chvíli se ale opět odtáhla a vzala do rukou maminčin kufr a šla jí vyprovodit. Otevřela dveře zavazadlového prostoru maminčina BMW a vložila těžký kufr dovnitř. Maminka si sedla za volant. Zařadila neutral, sešlápla spojku a otočila klíčkem. Motor se bezproblémově rozběhnul.

„Tak já tedy jedu,zlato. Ahoj za týden.“ Letmý polibek na tvář, poslední úsměv. Auto se zlehka rozjelo po příjezdové cestě, vysypané štěrkem. Vjelo na hladkou asfaltku a začalo pomalu nabírat rychlost. Před vjezdem do zatáčky ještě přátelsky zablikalo zadními reflektory. Lucy mávala ještě dlouho poté, co auto zmizelo za zatáčkou.

 

*          *          *

 

„Neboj se…není se čeho bát, děvče…“ uklidňovala fretku Lucy. Seděly v čekárně veteriny a čekaly na přijmutí. Fretka se jí nervózně zmítala v náruči a pozorovala svět okolo sebe. Byla neklidná nejen z ostatních zvířat, ale i z pachu desinfekce.

„Šššš…klid děvče…“ nepřestávala jí konejšit Lucy.

Z ordinace vyšel mladý kluk, nejspíš v Luciině věku. Páni…je vcelku pěkný…pomyslela si dívka a trochu si chlapce prohlížela. Proboha Lucy probuď se! Už přemýšlíš jako ty slepičky… brr…

„Takže, Rooney bude ten kornout okolo krku nosit asi deset dní. Přijďte zhruba za týden, domluvíme se na té magnetoterapii.“ řekla mu doktorka mezi dveřmi.

„Dobrá. Děkuji. Nashledanou!“ řekl mladík. Jeho černý labrador místo odpovědi zaštěkal.

„Tak, další prosím!“ řekla doktorka přítomným v čekárně. Lucy se zvedla ze židle a zamířila do ordinace.

„Dobrý den!“ pozdravila s nepatrnou nejistotou v hlase.

„Ahoj! Tak copak schází tvému zvířátku?“

„No…ona zas tak úplně moje není.“ pronesla Lucy trochu rozklepaným hlasem.

„Jak to myslíš? Není tak úplně moje?“ zatvářila se nechápavě veterinářka. „Někdo ti ji svěřil? Kamarádka, nebo někdo z příbuzenstva?“ začala se vyptávat.

„Ne.“ odpověděla jí prostě Lucy. Veterinářka na ní vrhla podezíravý pohled.

„Tak odkud jí tedy máš?“

Lucy jí pověděla celý příběh. O tom, jak fretku našla v zahradě a jak se o ni postarala. Při vyprávění předala zvíře do zkušených rukou profesionála a sledovala veterinářku při práci. Taji pozorně poslouchala.

Když Lucy dopověděla celou tuhle příhodu, ordinací se rozlehlo ticho, které bylo přerušováno jen zpěvem ptáků a ruchem ulice. Lucy ale vycítila, jako by něco viselo ve vzduchu. Ten pocit se jí ani trochu nelíbil. Veterinářka odmotala obvaz, pod kterým se skrývaly poraněné tlapky zvířátka. Důkladně zkoumala zranění šelmičky.

„Téééda…“ vydala ze sebe nakonec veterinářka.

„Copak?“ zeptala se zvědavě Lucy.

„Mám takový pocit, že tvé domněnky se potvrdily. Takové rány si nemohla způsobit sama. To v žádném případě. Navíc, sama si říkala, že v ranách jsi nenašla žádné menší střípky. Podle mě, šlo o čistou řeznou ránu kapesním, nebo jiným nožem. Ale těžko říct, když už jsi mi ušetřila práci se sešíváním.“

Lucy v tu chvíli cítila, jak jí rudnou uši. „Promiňte…já jen…nechtěla jsem, aby…“ vykoktávala ze sebe odpověď. Veterinářka jí položila ruku na rameno.

„V žádném případě se neomlouvej . Odvedla jsi skvělou práci. Nebýt tebe, mohla vykrvácet, protože ty rány vypadají dost ošklivě. Nicméně jsou skvěle zašité a ty malé, povrchové, se výborně hojí. Podle mě, můžeš pokračovat ve svém způsobu léčby. Pečlivě jí ty rány čisti roztokem a každý den raději zranění převaž. Přijďte se ukázat za tři dny. Jo, a vem s sebou ty tvé ‚zázračné‘ přípravky. Ráda bych si je prozkoumala důkladněji.“ řekla s úsměvem na tváři žena v bílém. Lucy ucítila, jak s každým jejím slovem jí padají obrovské balvany se srdce. Čekala, že to bude mnohem horší.

„Dobře…“odpověděla jí Lucy.

„Jo a Lucy?“ zavolala na ní veterinářka, když už byla dívka na odchodu.

„Ano?“ otočila se na ni Lucy.

„Měla by jsi třeba vylepit nějaké letáky, nebo něco podobného, že jsi ji našla. Pokud se ti někdo ozve, vyptej se ho na vše potřebné. Pokud se ti nikdo neozve, můžeš si ji podle mě nechat.“ poradila jí.

„Hm…asi máte pravdu. Děkuji vám.“

„Nemáš zač. Uvidíme se za tři dny.“

„Dobře. Nashledanou.“ řekla Lucy a odešla z ordinace.

„Nashledanou.“ řekla ještě lidem sedícím v čekárně. Pár z nich jí mumlavě odpovědělo. „Další prosím!“ ozvalo se z ordinace. To už ale byla Lucy venku a myšlenkami někde úplně jinde.

---