Strážci Marawellu, část II.

Lucy seděla doma na terase, před sebou měla čistý list papíru. Fretka jí ležela na klíně, stočená do klubíčka. Lucy ji škrábala za uchem a ona jí odpovídala přátelským mručením. Lucy chtěla nějak dát vědět o svém nálezu, jestli náhodou fretka někomu nepatří. Nevěděla ale, jak správně formulovat slova, aby to hned nevyznělo jako mezinárodní zatykač. Ráda by upozornila na to, že zvíře našla zraněné, ale chtěla to pouze naznačit, nerada by hned někoho podezírala z týrání zvířat. Netušila , jak je to složité, napsat dvě jednoduché věty. Po chvíli přemýšlení vzala do ruky tužku a začala psát na sněhobílý papír. Grafit za sebou nechával písmena skládající obsah zprávy. Lucy se podívala na papír a přečetla si po sobě to, co právě napsala.

Dne 26.3. byla v této lokalitě nalezena fretka (hnědá s bílou náprsenkou a bílým koncem čenichu). Prosím, aby ten, který by se domníval, že je jejím majitelem, ozval na číslo uvedené níže.

Lucy byla se zněním zprávy spokojená. Odložila tužku, protáhla se a nastavila svou bledou tvář odpolednímu slunci. Stromy se pohybovaly v lehkých poryvech větru, listy v jejich korunách šustěly. Lucy se zhluboka nadechla. I když bydlela v trochu rušnější čtvrti, dnes tu byl až překvapivý klid. Pod nosem jí prolétla vůně čerstvě posekané trávy a pozdních jarních květin. Také ucítila vůni benzínu  s lehkým náznakem pachu odlakovače. Hm…pomyslela si. „Vypadá to, že k Hawkinsovým se vrátil zahradník, Jerome šel provětrat motorku a Claudie se pustila do manikúry. Nic neobvyklého,“ uzavřela situaci, opět se uvelebila ve velkém, ratanovém křesle a nechala se zahřívat odpoledním sluncem, které dosáhlo svého vrcholu a pomalu se obracelo k západu. Lucy si představila, jak je zase s tátou. Jak hrají svou oblíbenou schovku v lese a ona ho vždy nechá vyhrát. Představila si, jak jede znovu na grace, brázdí prázdné louky a pole. Jak by to bylo krásný kdyby… ze snění jí probralo vyzvánění telefonu.

„Proč byly tyhle věci vůbec vynalezeny? Jen ničí život…“ povzdechla si. „Hm…mamka…“ zabručela a obrátila oči k fretce, ležící na trávě. Upírala na ní své zvědavé, korálkové oči.

„Mám to zvednout?“ zeptala se jí. Fretka nahnula hlavu ke straně, jakoby říkala. To je jen na tobě, ale já bych to zvedla.

„Tak já to teda zvednu,“ řekla jí Lucy a stiskla tlačítko se symbolem zeleného, telefonního sluchátka. „Ahoj mamí!...“

„Čau zlato! Jak se máš?“

„Dobrý…hele, já myslela, že do osla poletíš přinejmenším 5 hodin a k tomu ještě 2 hodiny na letišti kvůli odbavení a čekání na přílet. Je půl jedné odpoledne. Vyjížděla jsi v půl osmé ráno. Cesta na letiště trvá asi hodinu a půl. Chceš mi snad namluvit, že už jsi v Norsku?“

„Ne…jasně že nejsem. Tvrdnu tady v terminálu už nevím jak dlouho…náš let byl zrušen kvůli závodu poštovních holubů. Chápeš to?“

Lucy se do telefonu trochu uchechtla. „Ne…ale v každém případě to zní kuriózně…“

„Hm…velice vtipné…“

„Buď v klidu, mami. V nejhorším se vyřítíš na ranvej a štípneš jim nějakou cezenu, nebo požádáš nějakého mladého pilota, jestli by tě nevzal Grippenem,“

„Hej! Máš kliku, že tě přes telefon nemůžu chytit. Už bys jich pár měla na nose…“

„Ále no ták…to byla jen sranda…“

„Děsná sranda… promiň zlato, ale já už musím končit. Zavolám ti, až budeme v Oslu, jo? Papa!“

Než Lucy stačila odpovědět, z telefonu se ozývalo už jen monotónní tút-tút-túút…

„Pa…“ pronesla a zaklapla mobil. „no holka, vypadá to, že mamku hned jen tak neuvidíme,“ řekla Lucy fretce, která stále ležela na trávě. Odpověděla jí tichým zavrčením.

Lucy se dívala někam před sebe. Hlavou jí hýřily tisíce myšlenek. Za chvíli se jí začaly klížit oči. Ukolébaná myšlenkami na všechno možné, zanedlouho usnula.

Probudila se, až když zapadlo slunce. Podívala se na své hodinky. Bylo půl páté. Nepříjemně jí zakručelo v žaludku, když si uvědomila, že celé odpoledne prospala. Fretka se mezitím přemístila na starou deku a spokojeně oddychovala. Lucy letmo zkontrolovala displej telefonu. „Nikdo mě naštěstí nesháněl,“ řekla si pro sebe. Při té myšlence se jí trochu ulevilo. Neměla ráda, když třeba deset minut s někým tlachá přes telefon. Stejně byla nejraději sama. Odpolední slunce jí hřálo ve tvář. Přivřela oči a protáhla se. Když celé odpoledne prospala v křesle, byla celá ztuhlá. Zvedla se a zamířila do kuchyně Bosýma nohama tiše našlapovala po chladných, bílých kachličkách. Vlastně si to ani neuvědomovala. Byla to prostě její přirozenost. Než si stačila všimnout, že je bez bot, byla už na měkkém koberci kávové barvy. Rozespale stiskla tlačítko varné konvice. Ještě předtím s ní ale zatřásla, aby se ujistila, že je v ní dostatek vody.

„Héj!...kam jste to zase dali?!“ zaskuhrala, když ve skříňce hledala dózu s kávou. Naštvaně se přehrabovala mezi krabičkami čaje.

„Čaj, čaj a zase jenom čaj…já chcu kafééééé!!!!“ procedila naštvaně mezi zuby. Lucy se postavila na malý stupínek, aby se mohla dostat až na dno skříňky. „Kde to je?!!“ zamumlala v zápalu hledání. Najednou jí zazvonil telefon. SMS-ka. Lucy leknutím nadskočila a praštila se hlavou o poličku. „Aúú…do pr…“ zaklela, slezla ze stupínku a třela si bolavé místo na hlavě. Druhou rukou sáhla po mobilu. Máma.

AHOJ ZLATO! UZ JSME KONECNE V OSLU. ZAVOLAM TI POZDEJI, TED NEMAM MOC CASU.MEJ SE HEZKY A DAVEJ NA SEBE POZOR. PA…MAMA.

„Che…to je dobré…kvůli jedné sms-ce se ještě zabiju,“ řekla si pro sebe. Pložila telefon na stůl - a co nevidí! Vedle šálků a vysokých skleniček na frappé stojí stará, známá kávová dóza. Lucy si povzdechla. „Nojo…asi už jsem totálně slepá. Nevadí.“ Sáhla po dóze a nasypala si pár lžiček do hrnku. Voda v konvici mezitím začala vřít. Lucy zalila granulky kávy vroucí vodou a dobelhala se k lednici pro mléko. Dolila hladinu hrnku mlékem a posadila se na jednu z vysokých barových stoliček. Hrnek držela v rukou a ťukala do něj prstem. Skrz prosklené dveře terasy sledovala zahradu v odpoledním slunci. Její pohled se zastavil u dveří, kde na staré dece odpočívala fretka. Lucy odložila hrnek s kávou a zamířila do malé místnosti za kuchyní, která sloužila jako spíž. Jak odcházela od veterinářky, zastavila se ve zverimexu a koupila pár konzerv a pytlík granulí. Spížka byla malá a temná místnost. Vevnitř se dalo najít hodně věcí, když měl někdo na něco hlad nebo chuť. Od polévky z pytlíku, přes zmrazené rohlíky, až po karamel. Lucy potmě hmatala po vypínači. Konečně ho našla a stiskla. Místnůstka se hned ozářila jasným světlem žárovky.

Poličky ze sukovitého dřeva se tyčily až do stropu. Lucy sáhla na jednu z nich a vytáhla konzervu a granule. Na jedné z polic ještě zahlédla tabulku oříškové čokolády. Na chvilku zaváhala, ale poté sáhla i po čokoládě. Když došla zpátky do kuchyně, podívala se na místo kde ležela její nová přítelkyně. Spokojeně oddychovala na dece.

„Aspoň, že ona je spokojená,“řekla, když sledovala fretku vyhřívající se na dece. Ve skříńce pod dřezem našla dvě nerezové misky. Kdysi měla perskou kočku, která se jmenovala Plucky. Ale asi před rokem onemocněla a bylo lepší dát ji utratit, než aby se zbytečně trápila. Lucy nad její ztrátou chvíli truchlila, postupem času se ale s osudem své chlupaté přítelkyně smířila.

„Časy se mění…život jde dál,“ povzdechla si Lucy při pohledu na misky. Zatřepala hlavou, aby jí pročistila od myšlenek na minulost. Položila misky na stůl. Do jedné dala obsah konzervy a do druhé napustila z kohoutku trochu vody. Oboje postavila na zem. Fretka se na jídlo s chutí vrhla. Lucy jí chvíli pozorovala. Hrozně moc jí připomínala Plucky. Aby přišla na jiné myšlenky, šla ještě jednou prozkoumat spíž. Našla pár věcí, které by se daly sníst, ale uvědomila si, že ani nemá moc hlad. Vrátila se na verandu a usadila se do křesla s hrnkem vlažné kávy v rukou. Zářivé slunce zakryla našedlá oblaka. Lucy v dálce zpozorovala pruh černých mraků. „Bude lít…“ povzdechla si. Zadívala se do hlubin zahrady. Myšlenky v její hlavě se odvíjely od jediné věci. Její  nové zvířecí přítelkyně. Proč jí to někdo udělal? Čí je? A proč jí našla v zahradě jejich domu? Než stačila dospět k nějakému rozumnému vysvětlení, černá mračna se přihnala nad její hlavu a první dešťové kapky dopadly na betonovou podlahu verandy. Ani ne za minutu se rozpoutala bouřka. Déšť zesílil, koruny stromů se začaly kymácet v poryvech větru, ozval se hrom a podmračenou oblohu proťal blesk. Zajímavé, jak rychle se dokáže změnit počasí. Pomyslela si Lucy pro sebe, když vstala z křesla a odešla do kuchyně. Fretka si našla pohodlí na předložce před krbem. Oheň v krbu už pomalu skomíral. Lucy našla pár polínek, staré noviny, podpalovač a sirky, aby mohla pomalu zhasínající oheň opět probudit k životu.

Jen co otevřela dvířka krbu, oheň vzplál jasně oranžovým plamenem. Ta záře jí úplně oslepila. S očima zakrytýma dlaní, odvrátila tvář od spalujícího žáru ohně. Párkrát zamrkala, aby to dokázala vstřebat. Podívala se na krb Viděla pouze jeden, jediný plamen. Osamělý plamen tančící po borových prknech, který se náhle začal jakoby pohybovat. Lucy připadal jako nějaká víla, nebi skřítek. Vypadalo to šíleně, myslela si, že blázní… „Asi blouzním…“ řekla si pro sebe. Plamen na ni ale promluvil! „Čas se krátí! Buď připravena! Najdi ochránce!“ Plamen poté pohasl. Lucy nechápala, co viděla. Jedno ale věděla jistě. Něco není úplně v pořádku…