Milenci

za bodavými stonky vysoké trávy
kdes úzkost a strach se proplétá
v lese nízkém a tmavém
vzniká láska prokletá

nahý pár se tiskne
těla upocená k sobě se lepí
jen dívka mírně vřískne
když v jednu duši se spojí

jak černá jejich mysl
když oba sobě něco tají
jen tma oči jim zakrývá
vždyt oni rodiny mají

prstýnek z vrbovýho proutí
na znamení lásky
a růže papírová z noční pouti
tot vše ona si vyslouží

U jezera jen žabky tiše zpívají
na tu lásku neštastnou
dobře totiž vědí
že jiskřičky už zhasnou

kapka vody z lidské tváře
ťukne o tu vodní hladinu
jako kdyby cinkala
na poslední hodinu

že by kámen ted do ní žblunk?
ne to to ta hmotá lidská
jenž podvedena byla
to ona do vody skočila

padá níž a níž
ale vzpomínky na hladině zůstanou
nyní dívko navždy spíš