Kouzelná kolébka

Vůně dřeva, laku a hoblin doprovázely dědu Františka na každém kroku. I když si v neděli převlékl pracovní montérky, „hodil se do gala“ a vyrazil na partičku desetníkového mariáše a pivečko. Voněly mu vlasy a ruce, když mě zvedal do náručí, dřevem voněla i stará peněženka, ze které mi dával drobné na zmrzlinu.

Děda byl truhlář, i když ne celý život. Vyučil se u strýce v Praze, práce ho bavila, ale po tragické smrti svého staršího bratra se musel vrátit na Vysočinu a převzít hospodářství. Na svůj osud nikdy nenaříkal, našel si hodnou ženu a pracoval na statku. Ani po kolektivizaci neutekl od rodné hroudy, také nebylo kam. Dál dřel se svoji ženou v JZD, vychovali své děti a radovali se z maličkostí, které život přinášel.

Každou volnou chvíli trávil děda František ve své dílničce, kterou si postupně zařizoval v prázdném chlévě. Sehnal kdesi starý ponk, poté hoblovku, rámovou pilu a různé drobné nářadí. Ve stodole přibývala prkna, vyrovnaná do pravidelných rázů, proložených laťkami, aby dobře proschla. Čas od času něco opravil, něco nového vyrobil. Těšil se na důchod.

Po oslavě dědových šedesátin se začalo v našem domečku všechno měnit. Nová stěna v obýváku, jídelní kout, obložení v předsíni. Každý den se z komína jeho dílničky kouřilo a babička se naoko zlobila na všudypřítomné piliny a hobliny, které děda z dílny nosil.

V jeho království byl můj ráj. Ze špalíčků a prkének jsem si mohl stavět celá sídliště. Spolu jsme vyráběli hračky i malý vozíček.

Pak začali za dědou Františkem chodit sousedé. Ten potřeboval garnýž, ten postel, další skříň na míru, ale jeho největší specialitou byly kolébky. S těmi se přímo mazlil. Jeho svraštělé, upracované ruce, ulepené od laku a lepidel hladily to nejlepší dřevo. Na kolébky byl odborník nad odborníky. Každá kolébka měla jinak vyřezávané čelo i latičky. Speciálním dlátkem kouzlil ornamenty. Neustále stála nějaká rozpracovaná kolébka v rohu dílny a jen co našla svého ukřičeného obyvatele, pustil se děda do další.

Jen jeden člověk pohlížel na kolébky s lítostí. Moje máma. Každou novou kolébku pochválila, ale v očích měla slzy. Mě bylo osm a ona stále čekala.

Jednou, když se zase uprázdnilo místo po kolébce a děda začal vyrábět další, zeptal jsem se: „a pro koho bude tahle dědo?“ „Pro tvého bratříčka, ta nejkrásnější“ odpověděl.

Rychle jsem utíkal abych se zeptak mámy, ale odpověděla mi, že nebude potřeba. Děda ale s klidem dodělával kolébku a všem zájemcům říkal, že není k mání, že je zamluvená. A tak tam stála, nejhezčí, voňavá, vyzývavá.

Přesně za rok poté, co jsme dědu Františka vyprovodili na jeho poslední cestě, přivezla máma z porodnice malý uzlíček, položila miminko do kouzelné kolébky a když otevřelo oči, koukalo na svět modrýma Františkovýma očima...