Zeď - část 2

#3

Komisař Baudrillaux nadával na dopravu. Copak všichni v Paříži museli jezdit ráno autem? Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by zapnul majáček. Nakonec si naladil rádio a pohodlně se zapřel o volant. Posloucháte Radio Bleu, zprávy...
Když vystoupil před komisařstvím, bylo skoro půl osmé. Robert tu opět nebyl, komisař Baudrilloux se raději ani neptal, kde je... Nechtěl se rozčilovat hned po ránu, při poslední návštěvě mu doktor namětil vysoký tlak. Ne, nesmí se rozčilovat...
Do raní schůze chybělo ještě asi 10 minut. Posadil se ke svému stolu a spusil intenetový prohlížeč. Jean-Paul s Juliette něco řešili u kopírky, která hučela a vyplivovala jeden papír za druhým.
Ranní schůze nic zvláštního nepřinesla. S vraždou taxikáře na předměstí nedokázali pohnout (nedokázali najít svědka, který by se v půl čtvrté ráno pohyboval na konci slepé uličky v průmyslové zóně), byl tu nedávný případ domácího násilí, který Juliette už dotahovala ke konci – jak sama řekla, příští týden by to mohlo jít na stůl prokurátorovi. A pak tu byla ta neštastná událost okolo pana Bouquetta.
„No včera jsme tam odpoledne s Juliette zajeli,“ začal svou zprávu Jean-Paul, „pana Bouquetta jsme nezastihli, ale jeho paní. Malá, ustrašená, pan Bouquette asi není žádný andílek... Ale od ní jsme se nic nedozvěděli. Jen že manžel je někde na služební cestě. A u sousedů je to podobný, většina lidí si stěžuje jak na pana Bouqetta, který prý neustále stojí na zahradě a sleduje okolí – mimochodem, každý měsíc od něj přijdou tak 2-3 oznámení o rušení klidu, ptal jsem se dole, podle kluků, který to musí řešit, je to docela morous – ale lidi v tý ulici se nevyjadřujou ani moc dobře o těch dětech těch Rumunů. Možná dělají trochu víc rámusu, ale...“
„Ale z pocitů těch lidí bych řekla, že většina z nich nevěří, že by v tom nějak jely,“ doplnila Juliette, „sama myslím, že...“
Její řeč přerušil vyzvánějící telefon. Zvedl ho opět Leclerc. Všichni jako na povel ztichli.
„Komisařství... Cože?... Kde jste?... Cože?... Hned tam jsme, zůstaňte prosím, kde jste... Ano... Ano...“
Chvějící se rukou položil telefon.
„Nějaká holka říkala, že její kamarádku zatáhl do roští, rue d'Eglise u Olmessonskýho parku.“
Ta slova stačila k tomu, aby všichni byli na nohou. Tušili, co se asi stalo...
„Jean-Paule, zůstaň tady a jakmile přijede Robert, tak ho hned za námi pošli. A zavolej tam sanitku,“ stačil ještě říci komisař Baudrilloux.
Rue d'Eglise byla krátká zahnutá ulička hned vedle Parc Chateau d'Olmesson. Z jedné strany stály za kamennou zídkou rodinné domy, z druhé strany za podobnou zídkou rostl listnatý les. Ulička končila několika sloupky a dál už pokračovala jen jako pěšinka Chemin de la Queue-en-Brie na jedné straně končící listnatými stromy stejnojmenného parčíku. Takových zapadlých koutů byly na okrajích Paříže tisíce.
Když policejní auta zastavila u kraje silnice, sanitka tu už byla. Nemocnice byla jen pár  bloků odtud. Naštěstí už zase pršet přestalo, skrz listnaté stromy dokonce tu a tam prosvívaly ojedinělé paprsky slunce, které bojovalo o své místo mezi ocelovými mraky. Na konci ulice u laviček stál hlouček zvědavců, kteří se jako vždy objevili až několik minut potom. Ve chvíli, kdy se něco stalo, nikdy nebyl nikdo z nich na místě činu, aby pomohl, nebo alespoň mohli říci, co se stalo.
Komisař Baudrilloux zastavil vedle sanitky a vypnul majáček. Na lavičce pod větvemi seděla v péči lékařů drobná dívenka, podle pohledu typoval komisař, že by mohla chodit nanejvýš do čtvrté třídy. Ještě několik vteřin ji pozoroval skrz špinavé přední sklo, než se otočil k Leclercovi na zadním sedadle.
„Já s Juliette si promluvíme s tou holkou a ty se jdi podívat po té její kamarádce,“ řekl.
„Promluvila bych si si ní raději nejdříve sama...“ navrhla Juliette a když dostala souhlas, vystoupila z auta první. Leclerc se rozběhl po Olmessonském parku a komisař Baudrilloux jen tak bloumal po kraji ulice a pozoroval přihlížející zvědavce. Pak pohledem sklouzl k Juliette. Rád ji pozoroval, její ladné pohyby, její vlasy, když si s nimi hrál vítr. Prokázala se lékařům služebním průkazem a posadila se na lavičku vedle dívenky, která teď byla zabalená do teplé hnědé deky. Komisař udělal pár kroků.
Juliette seděla na lavičce, nejprve si dívenky vůbec nevšímala a dívala se jen nepřítomně před sebe, jako by se soustředila na stébla vysoké trávy, která rostla u chodníku. Teprve když k ní dívka otočila hlavu, podívala se na ni i ona.
„Ahoj... Já jsem Juliette. Jak říkají tobě?“ zeptala se a usmála se.
„Já... Já... Já chci k mamince...“ dala se do pláče dívka.
„Maminka už je na cestě. Povíš mi, jak se jmenuješ?“
Dívenka jen zavrtěla hlavou a nepřestávala plakat. Komisař se odvrátil. Tohle byla Juliettina parketa, ne jeho. Rozvážným krokem se vydal k sanitce. Jeden z lékařů se opíral o bok vozu a zapaloval si cigaretu.
„Komisař Baudrilloux,“ vytáhl průkaz, „můžete mi říci, co se tady stalo?“
Lékař znechuceně odhodil čerstvě zapálenou cigaretu na zem.
„Jmenuje se Marione Rénierová, její rodiče jsme už informovali. Hlášení od vás jsme dostali v 7:55, tady jsme byli v 7:57. Dívku jsme našli támhle v tom křoví úplně omámenou, typoval bych na dost nekvalitní chloroform nebo něco podobného. Řekl bych, že byla znásilněna nějakým ostrým předmětem, ale víc vám řekneme až po vyšetření v nemocnici.“
„Ostrým předmětem?“
„Nevím, snažili jsme se jí hlavně uklidnit a ne prohlížet...“
„Tak vám moc děkuju...“
Komisař zastrčil ruce do kapes a vydal ze zpátky na své pozorovací stanoviště na chodníku. Pátral po Leclercovi, ale nikde ho neviděl. Z dálky bylo slyšet nějaké auto, které se sem hnalo klikatou ulicí. Znal ten zvuk. Zvuk auta, které k němu vezlo příbuzné člověka, kterému se něco stalo. V tom autě jeli rozhodně rodiče té dívenky. Balancoval na obrubníku, zvolna kladl jednu nohu před druhou. Pomalu došel až k odpadkovému koši. Jako by celou dobu nemyslel na nic jiného, naklonil se a nahlédl dovnitř. Spokojeně přikývl. V gumových rukavicích sáhl dovnitř a na světlo vytáhl bílý kapesník. Ani ho nemusel zvedat k nosu, aby cítil pach nějakého rozpouštědla a nasládlou vůni (ano, chloroform přece voněl). Raději ho vložil do papírového sáčku a zastrčil do kapsy. To bude něco pro Roberta, až se někdy zase objeví. Otočil se. Juliette si už povídala s dívčinými rodiči, sama Marione byla opět v péči lékařů. Dvířka sanitky se za ní za chvíli zavřela.
Komisař Baudrilloux přeběhl ulici a stále s rukama v kapsách došel až k Juliette. Byli tu teď sami. S odjezdem sanitky zmizeli i přihlížející zvědavci, rodiče odjeli s dcerou a Leclerc se ještě nevrátil.
„Co ses dozvěděla?“ zeptal se. Chvíli si prohlížel lavičku, na které ještě před chvílí seděla Marione.
„Nic moc... Chudák holka si nic nepamatuje. Jmenuje se Marione Rénierová, bydlí pár set metrů odtud, v Route de la Queue-en-Brie Není támhle Viktor?“
Oba pozorovali Leclerca, jak k nim běží přes celý park. Zadýchaně se opřel o strom.
„Něco nového?“ řekl komisař a s pobavením čekal, než se Leclerc vydýchá.
„Nejdřív vy...“ vysoukal ze sebe.
„No...“ pokračovala Juliette, „Marione šla normálně do školy a tady se k ní najednou někdo přitočil a něco jí přitiskl na tvář. Pak se probudila, když už se nad ní skláněli lékaři. Je ale pěkně v šoku, bude potřebovat pořádnýho psychologa!“
„Normálně... Normálně do školy? Ve tři... tři čtvrtě na osm?“ popadal dech Leclerc, „Kam chodila do školy?“
Nastalo ticho.
„Na to jsem se neptala...“ přiznala Juliette.
„Hm... Jaká škola je tu nejblíž?“
„Nejbližší škola je minimálně dva kilometry odtud... La Fosse Rouge. Co ale vím,  La Fosse nemá povinnou uniformu, Marione na sobě měla čísi stejnokroj.“
„Takže kam chodila...“ vzdychl komisařa rukou stále ještě v rukavici vytáhl mobil, „Jean-Paule... Potřebovali bychom zjistit, kam chodila Marione Reniérová.... No do jaké školy. R-e-n-i-é-r. Ne Remiér, Reniér, jasný?... Soukromá škola Notre-Dame-Saint-Roch? Kde to proboha je? Dobře, díky...“
Komisař vrátil mobil do kapsy a tiše hvízdnul.
„Tak naše milá Marione chodila do Notre-Dame-Saint-Roch, Rue Saint-Roch 37.“
„Ale to je v prvním obvodu!“
„A hlavně je to jedna z mála škol, kde začínají už v půl sedmý,“ dodala Juliette, „Jak to chtěla stihnout, když byla ve třičtvrtě ještě tady, i kdyby jela autobusem, tak...“
„Ta její kamarádka nám volala za pět osm...“ opravil ji komisař, „takže...“
„Tak to pozor, Marione říkala, že šla do školy sama, o žádné kamarádce se nezmiňovala. Když jsem se jí na to výslovně zeptala, tak vůbec nechápala, koho myslím.“
„No tady rozhodně nezůstala,“ prohlásil Leclerc, „Volala z telefonní budky na támhle na rohu, ale když jsme přišli, už tu samozřejmě nebyla. Ale hledal jsem v ulicích kolem a lidi viděli nějakou holku okolo osmý utíkat tady jednou ulicí. Ale kloudnější popis jsem z nikoho nedostal, kdo ví, kdo to byl. Tyhle ulice jsou ráno dost opuštěný, rodiče většinou děti do školy vozí autem.  Jinak jako obvykle nikdo nic neviděl...“
„Takže svědka máme, jenom nevíme, kde... Zavolejte techniky, ať to tu zajistí, hlavně otisky z toho telefonu. Tu její kamarádku musíme najít, je naše jediný vodítko. Viktore, poohlídni se ještě tady v domech okolo, jestli náhodou...“
„Tak úplně bez informací nejsme, když jsem s tou holkou mluvil po telefonu – teda byla vystrašená jak... no byla vystrašená – tak říkala, že její kamarádku do houští zatáhl nějaký muž s vytetovanou růží a hadem na rameni.“
„A to mi říkáš až teď?“
„Neptal jste se...“
„Paráda, tak to už máme jen přibližně deset tisíc mužů, který to mohli udělat...“
„Možná že Jean-Paul...“
„Počkej tu Viktore na techniky a pak ještě obhlídni pár domů, jestli náhodou nenajdeš ještě nějakého dalšího svědka... My se vracíme na komisařství. Kde se fláká ten Robert?“

Manon utíkala do školy. Bolela jí ruka, ale nedokázala si vzpomenout, z čeho. Copak včera toho bylo málo? Snažila se na včerejšek zapomenout, na všechno. Byla sama. Byla teď úplně sama. Pořád čekala, že na ní odněkud vykoukne Rozárka, chytne ji za ruku... A řekne pár uklidňujících slov. Byla ale sama. Autobus jí ujel přímo před nosem, do školy dorazila na poslední chvíli. Sedla si na své místo, položila hlavu na skřížené ruce na lavici a zavřela oči. Buch buch... Buch buch... Zvonilo...
Snažila se soustředit na počty. Musela se soustředit.   Místo čísel ale před sebou stále viděla tu brunátnou slizkou tvář a nahé zpocené tělo. Ostatní to na ní musí poznat, musí vidět, že je... Poznamenaná? Špinavá? Sama neznala to správné slovo. Rukou zajela pod sukni a nahmatala malý zámeček. Malý stříbrný zámeček. Dva kluci vedle ní se zasmáli. Vylekaně ruku zase vytáhla. Dívala se nepřítomně na příklady, ale soustředit se na ně nedokázala. Chtěla by tu mít svůj sešit. Nakreslit to. Dostat to ze sebe. A mít tu Rozárku... Potřebovala tu mít Rozárku. Rukou teď přejížděla po kalhotech a snažila se vyrovant jejích záhyby. Stále ještě slyšela ozvěnu sténání, cítila lacinou vodu po holení. Srdce jí tlouklo o sto šest. Snažila se uklidnit, zaposlouchat se do pravidelných úderů pumpy. Buch buch... Buch buch.. Nevědomky znovu sjela rukou pod sukni. Snažila se setřít špínu, která jí zůstala na nohou a na břiše. Nebo tam nebyla? Vždyť se sprchovala a myla tak dlouho... Stále cítila cosi, co se jí lepilo na kůži a co nešlo dolů. Konečně ji vysvobodil zvonek.
Sklidila sešit i učebnici matematiky a položila hlavu na lavici. Bolelo ji břicho, ale na to už byla zvyklá. I na nevolnost, která často druhý den následovala. Přivřela oči, snažila se dýchat klidně. Jen koutkem oka zaznamenala jakýsi pohyb. Pak už bylo pozdě cokoli dělat.
„Chytej...“
Mohla jen bezmocně sledovat, jak její penál letí velkým obloukem přes polovinu třídy. Vyskočila tak prudce, až lavice nadskočila.
„Chceš ho zpátky, chceš? Tak si pro něj poď!“
Ještě než stihla doběhnout, penál byl opět ve vzduchu. Kluci, holky, všichni si házeli s jejím pouzdrem jak s míčem. Ve chvíli, kdy někomu prolétlo mezi prst a dopadlo na podlahu, slyšela, jak se tužky lámou.
„Vraťte mi to,“ zavřískla a znovu se rozběhla za vrženým penálem. Klopýtla o čísi nastavenou nohu. Na chvíli napodobila let svého penálu, než se natáhla na podlahu jen kousek od odpadkového koše. Už se nezvedla, ležela a nechala na sebe dopadat desítky posměšků. Přestala poslouchat.
„Už toho nechte...“
Ohlédla se, očima hledala, kdo se jí zastal. Marcel, který do té chvíle stál u okna a lovu se neúčastnil, odložil rozečtenou knížku a stál teď na půl cesty k ní.
„Copak ti na takový šprtce záleží? Dělá tu z nás blbce...“
„Blbce ze sebe děláte sami...“
Manon ležela s obličejem přitisknutým na zemi, nedokázala v sobě najít dost sil vstát, natož aby nahlas protestovala. Slyšela hlasy holek ze třídy, nadávky, posměšky... Nevnímala nic.
„Zastáváš se jí?“ přisadila si Léone, „Podívej, teď se tady na zemi válí jak prase... Dívej... A jako prase skončí.“
Sebrala penál, který teď ležel bez povšimnutí na zemi, a jediným ladným pohybem ho hodila přímo do odpadkového koše.
„Vidíš? Vždyť říkám, prase... Hele jak tu leží, jak nějaká...“
Stalo se to ve zlomku vteřiny. Manon vyskočila ze země a plnou silou udeřila pěstí Léone do obličeje, až přepadla přes lavici mezi židle. Ve stejnou chvíli dva chlapci strhli Manon k zemi.
„Co si to vůbec dovoluješ?“ řvala Léone.
Zvonění. Kdosi Manon podal ruku a pomohl jí vstát. Nevěděla, kdo to byl, možná Marcel, možná kdokoli jiný. V takových situacích vypínala mozek a nevnímala, co se kolem ní dělo. Byla jen hadrovou panenkou, se kterou si mohl dělat kdo chtěl co chtěl. Ve chvíli, kdy do třídy vešel profesor, vše bylo opět v pořádku, nic nenapovídalo nedávnému boji. Snad jen Léonino červené oko, které pomalu začalo otékat, prozrazovalo, že se něco stalo. A Manon. Jenže té si nikdo nikdy nevšímal. I penál se vrátil zpátky na její stůl. Klidně oddychovala, pomalými pohyby třela zápěstí, které jí při pohybu bolelo. Cítila v sobě obrovské napětí. Potřebovala svůj sešit. Jak se ale měla soustředit na nepravidelná anglická slovesa (když měla problém i s těmi francouzskými)?

„Máme zprávu z nemocnice,“ hlásil Jean-Paul a čekal, až fax dotiskne poslední stránku, „Takže tu holku už pustili domů. Vyšetření prováděl doktor Châitell, podle jeho vyšetření došlo k protržení... No prostě byla ještě panna. Pachatel ale asi použil ochranu, nenašlo se žádné... Však víte co...“
„No tak to je teda vážně skvělý, máme tu nějakého psychicky narušeného devianta a nemáme ani jeho vzorek!“ vykřikl Leclerc a bouchl pěstí do stolu.
„Vydejte tiskové prohlášení, musíme najít nějaké svědky!“ řekl komisař Baudrilloux, „Juliette, zajděte s Viktorem do školy a zkuste vypátrat tu její kamarádku, přece se nám nemohla propadnout do země. Roberte, zaběhni do laboratoře a zjisti, jestli už ví něco o tom kapesníku a když tak je popožeň, vím, že to dokážeš.“
„A já?“ zeptal se Jean-Paul.
„Ty? Projeď databáze a zkus zjistit, jestli někdo s vytetovanou růží na rameni nebydlí v okolí Rue d'Eglise.“
„Rozkaz šéfe. A vy?“
„Já se zajedu podívat na ty pneumatiky... No ty, co propichujou ty rumunský děti...“
„Máme tu znásilnění dítěte, už skoro měsíc nevyřešenou vraždu taxikáře,“ nevěřil svým uším Leclerc, „a vy chcete řešit nějaké pitomé vyřizování sousedských sporů?“
„Když si nevíme rady s velkými případy, je třeba začít nejdřív od těch malých... Tak do práce.“
I když si to sám nepřipouštěl, měl i jiný důvod, proč nechtěl řešit případ znásilněné dívky. Byla to vzpomínka. Dost osobní vzpomínka na časy, kdy ještě byl u policie pouhým nováčkem. Tehdy provedl největší hloupost svého života. Možná za to mohl alkohol, ale nechtěl tím omlouvat svůj čin. Nikdo z jeho kolegů ani známých o to  nevěděl. Vlastně to zatím nevěděl vůbec nikdo. Zatím...Vyšel ven z komisařství a chvíli dýchal vlhký špinavý pařížský vzduch. Tehdy bylo podobné počasí. Mohlo jí být tehdy pět, možná šest let... Už je to dávno, navíc vzpomínkami jí nepomůže.
Nasedl do auta a s myšlenkami daleko v minulosti vyrazil. Když stál v zácpě na Route de Bonneuil, opět přemýšlel o majáčku. Vždyť vlastně jel k případu... Kam všichni ti lidé pospíchali... Měli by být doma s rodinami na obědě...
Konečně zatočil do Allée du Poil Vert. Byla to obyčejná slepá ulička bílých řadových domků, takže jediné, čím se od ostatních podobných v okolí lišila, byl právě její dost zvláštní název. Komisař zpomalil, otevřel okýnko a prohlížel si upravené zahrádky.
„No to jste tady brzo,“ uslyšel posměšný hlas postaršího muže, který stál na chodníku a opíral se o dřevěnou hůl. Zastavil a vystoupil z auta.
„Co jste to říkal?“
„No že žejste tu teda brzo, měli jste tu být, když to ti parchanti dělali...“
„Vy jste pan Bouquette?“
Muž se zarazil a nedůvěřivě si komisaře prohlížel.
„Vy mě znáte?“
„Nejen to...“ řekl komisař a opřel se o střechu svého služebního vozu, „Řekněte mi, proč si myslíte, že to udělaly ty děti?“
„No kdo jiný by to udělal? Tady jsou samý slušný lidi. Když přijdeme domů, chceme mít alespoň trochu klidu a ne poslouchat řev těch dětí. Víte kolik jich mají? Sedm! Kdo to kdy viděl! A když jsou náhodou zticha, tak štěká ten jejich pes! Slyšíte to? Už zase ten rámus... Komisaři... Nešlo by zařídit, aby...“
„Aby co...“
„Víte, chceme tu mít klid... A ne se pořád bát, že...“
„Viděl jste je při tom?“
„Samozřejmě že ne, jsou pěkně mazaný. Před měsícem se tu ztratil vozík s cihlama, to udělali určitě taky oni,  podívejte se na jejich dům, mají nový zděný vchod! Copak někdo, kdo bere dávky, může mít takový dům?“
Komisař se zadíval tím směrem. Stál tam špinavě bílý dvoupatrový domek. Omítka možná potřebovala na několika místech opravit, ale který z domů v ulici by nepotřeboval pořádnou rekonstrukci. Pan Bouquette s poklonou odešel a komisař zůstal na ulici sám. S rukama v kapsách přešel na protější chodník, ale jen tak daleko, aby viděl do zahrady toho domu. V mokré trávě tam ležela asi patnáctiletá dívka a kočkovala se s vyhublým labradorem. Kolem mezi zakrslými stromky jakési kleče pobíhalo několik dalších dětí, komisař napočítal minimálně tři kluky ve věku od pěti do tak deseti let a jedno batole. Hráli si, smáli se, ale rozhodně to nebyl žádný hluk, který by mohl sousedy rušit.
Pes zavětřil, zachytil komisařův pach a s hlasitým štěkáním vyrazil k brance dát na vědomí, že ti prcci za plotem jsou pod jeho ochranou. Komisař instinktivně od plotu odstoupil.
„Aido, ke mně...“
Dívka vyskočila z trávy a volala psa k sobě. Ten se okamžitě otočil a s vrtěním ocasu se vrátil k jejím nohám, spokojený, že upozornil na nečekaného návštěvníka.
„Potřebujete něco?“ zavolala dívka směrem ke komisaři a oklepávala si stébla trávy, které se jí zachytily na tričku s jakýmsi animovaným hrdinou. I když byla zima, stála na trávě bosa, v odrbaných kalhotech. Komisař byl prozrazen. Znovu přistoupil k plotu. I ostatní děti ho už zpozorovaly a schovávali se za nejstarší dívkou.
„Máš dobrého hlídače...“ řekl a rázem si uvědomil, jak špatný začátek konverzace to je.
„Má mě chránit. Právě před takovými lidmi, jako jste vy,“ řekla ostře a dívala se komisaři přímo do oči. Tak rád by tu teď měl Juliette, ta to s dětmi uměla.
„Já jsem ale od policie,“ řekl, „zavoláš mi rodiče?“
„To by mohl tvrdit každý.“
„Podívej, tady je můj průkaz...“
„Průkaz, ten si vyrobím doma na koleni za pět minut. Co chcete?“
„Jenom si popovídat.“
„O čem?“
„O vás.“
Z vnitřku domu cosi zapískalo. Dívka se polekaně otočila. Má strach, uvědomil si komisař. Ze mě?
„Filípku, prosím tě, dojdi vypnout to kuře, hned tam přijdu. Promiňte, komisaři, musím jít dodělat oběd.“
„Jak víš, že jsem komisař.“
Dívka se jen rozpustile zasmála. Její chování se rázem od základu změnilo.
„Dejme tomu, že skutečně jste od policie. Pak ale musíte být někdo hodně vysoce postavený, protože moc často s lidmi do styku nepřijdete.“
„Myslíš?“
„Takhle blbě se může ptát jen policejní komisař... A ještě k tomu svobodný, protože jinak byste teď byl doma se svou ženou na obědě a ne tady.“
„Kdybych byl komisař, nemyslíš, že bych sem poslal místo sebe někoho, kdo se umí ptát líp?“
„Přišel jste sám, to znamená, že se buď nudíte, nebo všichni ostatní dělají na jiných případech, které jsou buď neřešitelné, nebo se jim vy chcete z nějakého důvodu vyhnout. Já jsem Charlotte.“
„Jsi dobrá. Rozvedený komisař François Baudrilloux.“
„Máma přijde každou chvíli. Ale řekne vám, že my ty kola nepropíchali, takže jestli nechcete ztrácet čas..“
„Jsi doopravdy chytrá...“
„Proč jinak byste tu byl... Tak pojďte dál, máte rád pečené kuře? Jedna porce určitě ještě zbyde...“
Otevřela mu branku. Znovu se na tu zvláštní dívku, Charlotte, podíval. Ne, doopravdy jí nemohlo být víc než 14, nanejvýš 15. Když procházeli přes zahradu, její pes ho několikrát očuchal, než znovu zavrtěl ocasem. Měl však více strach z té dívky, než z jejího čtyřnohého přítele. Vždyť během dvou minut rozhovoru o něm věděla skoro vše a on o ní téměř nic. Jen to, že se jmenuje Charlotte. Vůbec to neznělo jako rumunské jméno. Vedla ho jednoduše zařízenou chodbou do kuchyně. Ani tam nepanoval žádný velký luxus, chyběla dokonce i taková samozřejmost, jako byla myčka. Charlotte skleněným okýnkem zkontrolovala kuře ve stařičké troubě, do vody na plynovém sporáku hodila několik sáčků rýže a znovu natáhla minutku.
„To je policista, tak se chovejte vzorně, ať si vás neodvede...“ houkla na dva mladší kluky, kteří právě proběhli kuchyní a zmizeli v dalších dveřích. Omluvila se, že musí dodělat oběd, ale jestli se jí chce komisař na něco ptát, nemá nic proti. Komisař Baudrilloux však mlčel. S úžasem sledoval Charlotte při práci a žádná otázka ho nenapadala.
Dívka se vesele zasmála. „A teď dumáte nad tím, jak je možné, že nás lidi pořád z něčeho obviňují? Jen se nebojte a  klidně se ptejte, komisaři. Myslí si, že sem nepatříme, že jsme sem přišli jen abychom brali práci Francouzům, nebo abychom pobírali jejich sociální dávky a nepracovali. Zajděte si za panem Bouquettem, je to čtvrtý dům naproti vpravo, ten vám řekne, co si o nás myslí. Když jsem chtěla jít na zdravotní školu, hned mi řekli, že mě nevezmou, protože nejsem Francouzka. Řekněte mi, komisaři. Myslíte, že někdo z těch bláznivých kluků by v noci šel ven a ničil auta? Holky nezvednou ani tašku s nákupem a Nicole?“
„Vlastně vás vůbec nepodezírám...“
„Teď lžete, pane komisaři... Proč jinak byste sem chodil?“
„Co abych si svůj názor potvrdil?“
„Chcete kuře s rýží nebo s bramborem?“
„To takhle běžně zveš cizí lidi na oběd?“
„Tak zaprvé, běžně se nám všichni vyhýbají, takže návštěvy nemáme. Navíc o vás toho už vím docela dost, takže  také úplně cizí nejste. A zatřetí... Teď už snad doopravdy nemáte žádné pochybnosti o tom. Že jsme něco provedli. Řekněte mi, komisaři... Jakému případu se vyhýbáte...“
„Cože?“
„Proč jste přišel sám, co dělají ostatní.“
Komisař neodpověděl. Z Charlotty šel strach a zároveň cítil, že si ji oblíbil.
„Chcete tedy rýži nebo brambory?“ přerušila ticho po chvíli Charlotte.
„Víš, byla bys dobrá vyšetřovatelka...“
„A vy dobrý pachatel,  už dvakrát jsem vám položila jednoduchou otázku a dokonce jsem vám dala i vybrat možné odpovědi, ale vy stále odbíháte. Rýže nebo brambory?“
„Rýže.“
Oba se tomu zasmáli. Nenadálý podezřelý zvuk přivolal i Charlottina čtyřnohého přítele. Čichal k troubě a loudil po paničce něco dobrého.
„No já vím,“ smála se, „Ty nechceš rýži ani brambory, tobě stačí kuře samotné...“
„Víš, mám známého v nemocnici, kdybys chtěla dostal bych tě na zdravotní školu...“
Branka venku zavrzala a za chvíli si už komisař Baudrilloux třásl rukou s Charlottinou matkou. Neměla vůbec nic proti tomu, aby komisař zůstal na oběd. V porovnání s Charlotte byla snad až moc důvěřivá.
Kuře bylo výborné. Při obědě si komisař mohl alespoň prohlédnout všechny Charlottiny sourozence, skutečně jich měla šest. V duchu tuhle rodinu obdivoval. O moc víc se však už nedověděl. Matka uklízela ve velkém kancelářském komplexu na druhém konci Paříže, manžela ztratila před několika lety při dopravní nehodě. O děti se starala hlavně Charlotte. Přesto když dům o půl hodiny později opouštěl, měl jasno, že nikdo z nich žádné auto v ulici nepoškodil. Vsadil by na to svoji kariéru. Ještě chvíli pozoroval Charlotte, jak hází psovi kosti z kuřete, pak ale opět s rukama v kapsách vyrazil k autu. Tiše si hvízdal melodii, kterou teď hráli stále v rádiu, když za sebou opět uslyšel ten úlisný hlas.
„Vy je nezatknete, pane komisaři?“
Otočil se. Charles Bouquette opírající se o hůl stál sotva metr za ním.
„Nemám k tomu důvod,“ řekl a chtěl pokračovat dál.
„Jak to, že nemáte důvod? Chcete, aby znovu ničili veřejný majetek? Máme se bát nechávat auta venku? Jednou se probudíme a auto tam nebude vůbec!“
„Pokud vím, zrovna vaše auto zůstalo v pořádku...“
„Moje možná, ale... Co tím chcete říci, že moje auto zůstalo v pořádku?“
„Já nic. Ale přemýšlejte o tom.“
„Takže vy se budete zastávat těch přistěhovalců, místo abyste hájil veřejný zájem? Budu si na vás stěžovat! Jestli ty děti neobviníte, tak se o to budeme muset postarat sami.“
„To je vyhrožování! Dotkněte se jich a budete mít co do činění nejen se mnou, ale i s prokurátorem!“
„Já jen že... Možná by se mohl objevit takový dopis... Třeba diviznímu komisaři...“
„Dávejte si pozor, co říkáte...“
V tu chvíli mu v kapse zazvonil mobil. Charles Bouquette toho využil a rychle zamířil pryč.
„Komisař Baudrilloux, u telefonu.“
„Tady Jean-Paul, šéfe. Máme nehodu na Quai du Rancy, Pascal Rénier je mrtvý.“
„Tak tam pošlete dopraváky, proč voláš mně?
„No Pascal Rénier byl přece otec té dívky z rána.“
„Přijeď tam s Robertem, hned jsem tam...“
„Robert je ještě v laboratoři...“
„Tak přijeď sám...“

„Sáro... Sáro... Počkej přece...“
Sára Rouvierová se otočila a čekala, až ji doběhne zdravotní sestra z prvního patra.
„Konečně jsem tě našla, Sáro, mohla bys až budeš mít čas zajít na 217tku? Psycholog teď má dole na pooperačním spousta práce s nějakým dvouletým děckem. Dneska ale přivezli ještě holku z Olmessonskýho parku, nějakej parchant jí znásilnil. Uzavřela se do sebe, vůbec s námi nemluví, neřekne, co jí bolí, nic...“
„Říkala's pokoj 217?“
„Jo, je tam sama... Ale doktor Châitell jí už večer chce pustit domů. Počkej... Ukaž se...“
„Co? Proč?“
„Hmmm... I když nejsi už zdravotní sestra, pořád si stejná.“
„Jsem zdravotní sestra, jen mě primář preložil k dětem na psychiatrický oddělení. To ale nic neznamená, pořád budu chodit za všema.“
„Teď stačí ten zlaťoušek na 217tce...“
Sára přikývla a s úsměvem seběhla o dvě patra níž do sesterny – ano, ještě tam měla spoustu věcí, aby se do druhého patra zase vrátila. Byla v dlouhé oranžovobíle natřené chodbě. Po obou stranách se táhly červené řady dvěří dětských pokojů 200-299. Pokoje 100-199 o patro níž byly v zelené barvě a v přízemí první stovka pokojů byla modrožlutá. Chvíli se dívala na kresbu delfína na dveřích 217, než zaklepala.
V pokoji pro čtyři byla jen jedna dívka. Ležela hned v první posteli a když Sára vstoupila, otočila se na ní a slabě se usmála. Dobrý začátek, pomyslela si Sára, jen zběžně prolétla očima lékařskou zprávu a sedla si na postel vedle dívky.
Čekala, až se na ni dívka znovu podívá. Měla krásné modré oči. Už chápala, co myslela sestra tím „zlatíčkem“.
„Ahoj...“, řekla a usmála se, „Můžu tu s tebou chvilku být?“
Dívka přikývla, ale neřekla nic.
„Večer půjdeš domů, ale myslela jsem... Aby ti do té doby nebylo smutno, přinesla jsem ti Malého Mikuláše.“ Knížku vzala předtím v sesterně, stejně jako malou hadrovou panenku. Nebylo to poprvé, co byla s dítětem, které bylo svědkem ublížení na zdraví nebo dokonce jemu někdo ubližoval. Jenže takové znásilnění malé holky... Nevěděla, jak začít.
„Povíš mi, jak se jmenuješ?“
Zavrtěla hlavou.
„Ale než tě sem přivezli, tak jsi řekla, že se jmenuješ Marione Rénierová. Je to tak?“
Přikývla.
„Já jsem Sára.“
Usmála se.
„Mohla bych ti tu tu knížku nechat, nebo ti z ní číst... Co bys raději?“
Pokrčila rameny a očima sklouzla na bílou zeď.
„Dobře, když si se mnou nechceš povídat, nemusíš...“
Dívka se znovu na Sáru usmála.
„Podívej, mám tu jednu panenku...“ Sára ukázala hadrovou loutku, „Byla teď na složité operaci, ale už je v pořádku. A bojí se o tebe, ví, že někdy to, co nám doktoři dělají, bolí.“
Dívčiny oči se leskly.
„Ahoj,“ řekla Sára za panenku vysokým pisklavým hlasem.
Znovu se usmála, mezírkou mezi rty byly vidět její bílé zoubky.
„Jmenuju se Marione, stejně jako ty... Tobě něco doktoři taky dělali?“ pokračovala Sára za panenku
Živá Marion přikývla.
„A bolí tě to?“
Přikývla.
„Mě strašně bolelo bříško. Co boli tebe?“
Ukázala přesně tam, kam Sára čekala.
„Zkus to říct doktorům, mě na to prášek.“
„Mastičku?“ zeptala se Sára panenky a otočila její hlavou na sebe.
„Takový bílý prášek, spolkla jsem ho a pak už to nebolelo. Myslíš, že by ten prášek pomohl i tady Marione?“
Otočila hlavičkou panenky zpět k dívce v posteli.
„Myslím, že ano,“ řekla Sára zase za sebe, „Jenže je moc prášků a pokud doktoři neví, co ji bolí, nemůžou jí pomoci...“
„Ale já mám strach,“ řekla živá Marione a úsměv se ztratil.
„To je v pořádku,“ řekla Sára, „Každá máme někdy strach. Já taky... A ona taky...“ Ukázala na loutku. „Chceme ti jenom pomoci, aby tě nic nebolelo.“
„Tak dobře...“
Sára se usmála. Šlo to snáz než si myslela...

Manon vytáhla klíče. Šla pozdě. Tátovo auto naštěstí před domem nebylo. Zase byl pryč, na cestě... Snažila se strčit klíč do zámku a odemknout, ale nemohla se strefit. Dveře se najednou otevřely. Maminka....
„Kdes byla tak dlouho, sluníčko moje?“ Pokusila se jí obejmout, ale Manon jen proklouzla kolem ní.
„Nemáš hlad? Uvařila jsem moc dobrou...“
Manon přikývla. „Děkuju moc...“
Maminka se usmála a vrátila se do kuchyně. Manon zůstala stát u schodů, poslouchala. V celém domě bylo takové ticho. S až přehnanou opatrností našlapovala po schodech do patra. Ne, nikdo tu doopravdy nebyl. Rychle ze sebe všechno shodila a zamkla se v koupelně. Teprve když se první kapky vlažné vody dotkly její kůže, uklidnila se. Ten kousek železa u jejího pasu se v záři žárovky nad umyvadlem leskl. Rychlými krátkými pohyby přejíždělna mokrou houbičkou po těle. Nevnímala čas, jako by se pro ni na tu chvíli zastavil. On tu nebyl...
Klika se pohnula, někdo se snažil do koupelny dostat. Ne, byla to jen její maminka, slyšela za dveřmi její hlas. Slyšela, ale nevnímala, co říká. Vypnula vodu a se stejnou důkladností, s jakou čistila každý centimetr kůže, setřela ručníkem všechnu vodu. Za dveřmi na ni čekalo krásně čisté oblečení, voňavé... Sukně... Jak dlouho už na sobě neměla sukni. Tatínek to neměl rád...
„Večeře, pojď rychle...“
Stáhla si rychle mokré vlasy gumičkou a v bačkorách seběhla do jídelny. Samy dvě... Jen ona a maminka...
Po večeři jí maminka v obývacím pokoji dlouho česala vlasy hřebenem. Tak, jak to měla ráda.
Jsou tu hlavní zprávy France 1. Na stěně zářila velká plazmová televize. PreferenceUMT před volbami posiluje, podle průzkumů rok před volbami by získala více než 90% regionů. Pátrání po černé skříňce Airbusu 477 stále neúspěšné. Jih Evropy sužují rozsáhlé požáry.“
K Manon dolehly jen útržky vět beze smyslu, neprošly přes její barieru, kterou se nyní obklopila.
Otřesný čin se stal dnes ráno stal na předměstí Paříže. Osmiletou dceru majitele Parisien Immobilier Pascala Réniera surově napadl a znásilnil zatím neznámý pachatel. Policie hledá svědky, kteří se dnes ráno pohybovali v okolí Olmessonského parku, především u ulic Rue d'Eglise, a mohli by jakkoli pomoci ve vyšetřování, aby se zavolali na číslo jakékoli komisařství. Pascal Réniér v důsledku událostí nezvládl řízení na Quai du Rancy a čelně se srazil s protijedoucím vozidlem. Zemřel na těžké vnitřní krvácení po převozu do nemocnice.
Manon koutkem oka zahlédla pár záběrů z nehody. Toho může znala. Znala Pascala Réniéra! V hlavě jí zněla slova, poslední Rozárčina slova. „Budu tě chrátnit před pokušením. I před tím vším. Už ti nikdo nikdy nic neprovede, o to se postarám.“ To ale přece nemohla být Rozárka, vždyť...
Před domem zastavilo auto.
„Utíkej k sobě do pokoje, rychle...“ řekla maminka a také vyskočila. Manon nemusel nikdo dlouho pobízet, proklouzla předsíní a dřív, ještě než se zarachotil klíč ve vchodových dveřích, zavírala ona dveře svého pokoje. Potichu si sedla na postel a s nastraženýma ušima se snažila zachytit známky blížícího se nebezpečí. S kolenama přitisknutýma k hrudníku a očima rychle těkajícími po dveřích zůstávala nehybná. Dole byly tři osoby. Smály se... Odejde? Nebo půjde nahorů jako ti ostatní? Bála se pohnout, jen aby náhodným vrznutím matrace na sebe neupozornila. Byla to hloupost sedat si na postel... Tak ráda by tu teď měla Rozárku... Jen na chvíli...
Kroky na schodech, hlasy byly stále hlasitější. Už dokázala rozeznat tátův hlas. A hlas ještě dalšího muže. Jde nahorů...
„Tady máte klíč, pane “ slyšela tatínka, „pochopíte od čeho. A nezapomeňte, maximálně půl hodiny...“
Manon zavřela oči a bezděky sjela rukou pod sukni. Nahmatala studený zámeček. Když oči opět otevřela, stál ve dveřích  muž v obleku, červená kravata jen zářila. Tak proto tatínek nebyl doma, proto se o ní maminka tak starala, česala jí, přinesla jí čisté oblečení. Kvůli tomu! Buch buch... Buch buch....