Zeď - část 3

#4
„Za pět minut všichni v kanceláři,“ zavolal rozčileně komisař Baudrilloux a v ruce držel jakousi zprávu, „A vyřiďte to i Robertovi...“
Potřeboval teď všechny. Podle zprávy techniků někdo na autě Pascala Réniera poškodil brzdové hadičky. Bylo mu jasné, že by byla příliš velká náhoda, kdyby ranní znásilnění dcery a teď nehoda otce spolu nesouvisely. Pro jistotu nechal paní Rénierovou hlídat. Přece jen tu existovala možnost, že by se něco mohlo stát i jí. Sedl si na stůl v prázdné kanceláři a znovu pročítal tu zprávu. Kdo znásilní dívku, aby potom ještě zabil jejího otce? Kdyby to byl jen nějaký sexuální deviant, proč by zabíjel ještě otce? A k tomu ještě takovým složitým a nejistým způsobem... A jestli šlo o pomstu rodině... Ne, do toho nezapadalo znásilnění, to by tu dívku spíš zabili...
Do kanceláře vstoupil Jean-Paul, v podpaží nesl celou kartotéku. Ano, najít muže s vytetovanou růži... Zatím to byla jediná stopa, kterou měli. Brzy se vrátila ze školy Juliette i Leclerc. Robert jako obvykle chyběl.
„Takže vážení...“ začal komisař Baudrilloux a položil zprávu na stůl, „Běhá nám tu nebezpečný cvok, technici přišli na to, že brzdy v Réniérově autě někdo úmyslně poškodil. Rozhodně to nebyla nehoda, řekl bych spíš promyšlená vražda.“
„Myslíte, že je to ten samý člověk, který...“ začal Jean-Paul.
„...který znásilnil jeho dceru? Nemůžeme to vyloučit. Já se k té teorii docela přikláním. V každém případě nám tu běhá dost nebezpečný muž. Co máte?“
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Robert.
„Ptali jsme se s Viktorem ve té církevní škole,“ vzala si slovo Juliette, „podle profesorů byla Marione samotářka, spíš vyhledávala společnost kluků, všichni se shodli na tom, že kamarádku neměla nikdy žádnou. Navíc holky z její třídy se o ní vyjadřovaly dost s pohrdáním.“
„Když to nebyla její kamarádka, kdo nám to tedy ráno volal?“ zvedl nespokojeně obočí komisař.
„Mohl to být kdokoli...“ pokrčil rameny Jean-Paul, „od tajné kamarádky z jiné školy, o které nikd nevěděl, přes náhodného chodce až po pachatele...“
„Pachatele?“ téměř vykřikl Leclerc, „Snad v telefonu ještě poznám dívčí hlas. A Marione znásilnili, pokud vím, tak...“
„Jenom přemýšlím nahlas, promiň. Ale puberťák mohl mít ještě hlas jako holka, kdyby to...“
„Říkám, že jsem slyšel holku...“
„Klid, takhle se daleko nedostaneme,“ vstoupil do hádky komisař, „Roberte?“
„Tak ten kapesník, co jste našel, byl napuštěný směsí chloroformu, benzenu, toluenu a trichlorethylenu. Toluen a trichlorethylen jsou naprosto běžné složky rozpouštědel a různých čističů, ale benzen se už tak často nepoužívá, sice je to perfektní rozpouštědlo, ale přece jen je docela nebezpečná.“
„Jasně, od benzenu se ustupuje, strašně těká, a navíc při chronické expozici je hematotoxický a navíc karcinogenní, pravděpodobně způsobuje i leukemii. Při nadýchání působí narkoticky, takže...“ Zazněla všeobecná encyklopedie Juliette.
„Našel jsem, že tohle složení využívají už jen dvě firmy, které se všechny zaměřují na různé čističe kovů a podobně. Jinak kombinace benzen, toluen, trichlorethylen je dost smrtící, protože benzen uspává, toluen a trichlorethylen nejdřív působí něco jako opilost a pak až bezvědomí, takže tahle kombinace by klidně bez včasné pomoci mohla smrtí skončit.“
„Takže je možné, že pachatel chtěl Marione i zabít?“ skočil mu do řeči Leclerc.
„Pokud věděl, co v tom čistidle je, tak to nemůžu vyloučit. No a co se týče toho auta, tak brzdy byly skutečně poškozeny, ale zvláštní je, že dost amatérsky, pachatel byl buď ve velkém stresu nebo neměl moc síly, protože zkoušel hadičky poškodit na několika místech, podařilo se mu to až na čtvrtý pokus. Navíc ani náhodou nedokážu identifikovat nástroj, kterým to bylo provedeno, možná snad nějaký nůž, ale to by byly jenom dohady.“
„Říkáš, že neměl sílu?“ vzhlédl od zprávy technického oddělení komisař Baudrilloux.
„Rozhodně. Možná dokonce chtěl brzdové hadičky přestřihnout úplně, ale nepodařilo se mu to, takže je jenom nařízl a ty pak praskly až dole na Quai du Rancy.“
„To je sice hezký, ale moc nám to nepomůže. Jak jsi na tom ty, Jean-Paule?“
„Kdo hledá, najde, jenom to někdy trvá dlouho... Zatím mám 125 lidí, kteří mají nějakou růži nebo hada na ruce, ale nikdo to nemá dohromady. Nebo to nemá na ruce. Ale jsem tak ve třetině.“
„Jak říká Robert, byl to asi někdo slabší postavy, tak zkus hledat i podle toho. Ještě někdo něco?“
Jen se po sobě mlčky podívali.
„Dobře, v tom případě pokračujem! Jean-Paule, hledej dál, Robert ti s tím pomůže, udělejte si na to nějaký program, Leclercu, ty...“
„Já zajedu do realitní kanceláře, kde Pascal Rénier pracoval a zeptám se tam na něj.“
„Výborně. A já s Juliette zajedeme za paní Rénierovou. Jo, Roberte, kousek od jejich domu je dopravní kamera, zkus  dostat záznam. Odjezd...“
O pár minut později od policejní stanice vyjeli do deště dva služební Renaulty. Další přívalový déšť smýval z ulic prach do kanálů. Komisař Baudrilloux nechal Juliette řídit. Bočním okýnkem pozoroval lidi na chodníku, kteří se snažili před studenou sprchou ukrýt pod úzkou římsou. Proč si zločinci nemůžou k páchání trestných činů vybrat lepší počasí? Jak krásně by se teď sedělo u krbu.
„Přemýšlíte nad tím člověkem?“
Měl pocit, že slyší Charlotte. Probral se z letargie a několikrát zamrkal.
„Přemýšlím nad počasím,“ odpověděl po pravdě a uvelebil se v sedadle.
„Letošní léto stojí za houby. Ale třeba se to ještě zlepší,“ souhlasila Juliette a obratně se vyhnula kaluži, která se u okraje silnice stačila za malou chvíli vytvořit.
Když zastavili na malém parkovišti naproti domu Rénierových, déšť jakoby na protest ještě zesílil. Seděli dál v autě a poslouchali, jak kapky buší do kapoty.
„Myslíte, že brzo přestane?“ zeptala se po chvíli Juliette.
„Nevypadá...“ prohlásil rozmrzele komisař a natáhl se na zadní sedadlo, kde ležely dva velké mokré deštníky.
„Tak jdem?“
„Jdem...“
Co nejrychleji přeběhli silnici a schovali se pod stříškou přede dveřmi vedoucího do obytného bloku, kde Rénierovi bydleli. Bylo odemčeno. Důkladně oklepali deštníky, než vystoupili do prvního patra. Na dveřích byla přilepená cedulka Pascal Rénier, byli tedy na místě. Juliette dvakrát krátce stiskla zvonek. Dveře se pootevřely téměř okamžitě. Škvírou se na ně dívaly ubrečené oči paní Rénierové.
„Co chcete? Všechno už jsem řekla...“ odsekla a snažila se dveře zase zavřít.“
„Počkejte...“ řekl komisař a mezi dveře strčil ruku, div že mu paní Rénierová nepřiskřípla prsty.
„Co bych vám měla říkat?“
„Chtěli bychom si to poslechnout ještě jednou.“
„K čemu to?“
„Máme podezření, že znásilnění vaší dcery a vražda manžela mohou mít něco společného...“
„Opravdu?“ V hlase paní Rénierové bylo cítit pohrdání. Přesto odpojila od dveří bezpečnostní řetízek a dveře otevřela. Vešli dovnitř. Stáli v úzké předsíni, ze které vedli dvoje dveře, do obývacího pokoje a do kuchyně. Odkudsi se vynořila Marione. Když ale viděla, kdo přišel, beze slov se otočila a zmizela v jednom z pokojů za kuchyní. Paní Rénierová jim naznačila, aby šli do obývacího pokoje. Na stěnách tu visely velké fotografie z dovolené, Juliette si je se zájmem prohlížela. Paní Rénierová zachytila její pohled, ale neřekla nic.
Usadili se na pohodlné rohové pohovce.
„Je nám líto, co se stalo,“ začala Juliette, „neradi bychom vás dlouho zdržovali...“
„Vše jsem už doopravdy řekla vašim kolegům,“ opakovala paní Rénierová a pohled stočila k jedné fotografii, kde se objímala s manželem.
„Vím, že je to pro vás těžké, ale mohla byste nám to zopakovat? Kdo mohl chtít ublížit panu Rénierovi?“
„Nikdo, neměl nepřátele. Zeptejte se v realitní kanceláři...“
„Nedlužil třeba někomu peníze?“
„Pascal? Děsil se dluhů! Když jsme před dvěma lety přestavovali kuchyni, odmítl si brát půjčku! Ten by si od nikoho nepůjčil... Abych pravdu řekla, ani nevím, kolik teď máme na účtu, o všechno se staral manžel.“
„Můžu se zeptat, jaký byl vztah pana Réniera s dcerou?“
„Kam tím míříte?“
„Snažím se jen zjistit, co se stalo vašemu...“
„Tak se Marione zeptejte přímo... Už to není dítě!“
„Nebude vám to vadit?“
Paní Rénierová odevzdaně zavrtěla hlavou. Juliette vstala. Komisař zaslechl ještě, jak klepe na vzdálené dveře. Pak se ale obrátil zpátky na paní Rénierovou.
„O čem poslední dobou váš manžel mluvil?“
„Poslední dobou? O čem se tak mluví... Chtěli jsme jet v létě k moři. Pascal si dělal starosti, jestli na to budeme mít, obchody teď vůbec nešly, v krizi se domy moc neprodávají, pro některé bylo čím dál těžší najít kupce... Ale na to se zeptejte u něj v kanceláři...“
„Zeptal bych se ještě na dnešek... Nedělo se dneska něco zvláštního? Nějaký telefonát, neohlášená návštěva...“
„Kromě vás? Okolo šestý odjel do práce, pak jste volali, že Marione... Jel hned za ní do nemocnice, pak ještě dojel pro mě. Pak nás odvezl domů, potřeboval si ještě sám něco zařídit a když odjížděl...“
„A včera?“
„Celý den byl v práci, domů přišel až někdy po půlnoci, jel klientovi ukázat dům až někam k Rouenu.“
„To se stávalo často?“
„Vlastně ani ne, s klienty často jezdí prohlédnout si domy, ale na večeři byl většinou zpátky, tohle byla výjimka... Jak říkám, je krize, musel dělat hodně, aby ty domy prodal...“
„Nevíte jméno toho klienta? Nebo klientky?“
„Za koho mě máte? Já svému manželovi věřím! Když říká, že byl s klientem tak nemám důvod myslet si něco jiného. Nepodvedl by mě. Už kvůli Marione!“
„Takže nevíte, s kým byl včera večer?“
„No, bála jsem se o něj, volala jsem do kanceláře... A... Říkali, že odjel v půl šesté s nějakým Jacquem Dufourem.“
Jacques Dufour! Komisaře Baudrilloux to jméno udeřilo bolestivěji než rána pálkou. Ze všech možných i nemožných jmen zrovna Jacques Dufour! Paní Rénierová ještě něco říkala, ale on už jí neposlouchal. Kolik mohlo být v Paříži lidí, kteří nosili takové jméno... Před očima měl opět oči jedné dívky. Hluboké vlhké hnědé oči. Strašila ho ve snech už přes deset let... Dávno už zapomněl její jméno, ale ten pohled, pohled plný strachu, odevzdání a nenávisti, mu v mysli hlodal dál. Některé věci nelze vzít zpátky. Čeho se na nás dopustí druzí, s tím už se nějak vyrovnáme. Horší je to s tím, čeho jsme se na sobě dopustili my sami... Slova Fran?ois de La Rochefoucaulda zněla ve vzduchu a připomínala Damoklův meč. Co kdysi dávný filozof udělal, že měl takové myšlenky a výčitky svědomí? Určitě nic tak strašného, jako to, z čeho se jednou bude muset tam nahoře zpovídat Fran?ois Baudrilloux. Nebo spíš dole... I když odcházeli, stále měl před sebou obraz bílého andílka, kterému přistřihl křídla dětství dřív, než stihl vzlétnout k nebi. Na tváři mu zůstala zaschlá slza.
Juliette řídila mlčky. Věděla, že pokud jí komisař Baudrilloux bude chtít něco říci, udělá to. Jinak ale nemělo cenu se ho na něco ptát, pokud vůbec odpověděl, ještě více tím zamotal hlavu. Tušila však, že za tímto případem bude ještě něco...
„Šéfe, šéfe...“ vyřítil se od svého stolu Jean-Paul, sotvaže komisař s Juliette vstoupili do kanceláře, „Trochu jsem si proklep účty Pascala Réniera, včera bylo vybráno v bankomatu na Place de Napoleon přes 5000 Euro... To je docela dost peněz na výběr z bankomatu, nemohlo by to nějak souviset, třeba vydírání...“
„Možná... Máme jméno, Jacques Dufour,“ řekl komisař a příliš si nevšímal poznámky snaživého Jean-Paula, „Bohužel neznáme adresu, nic. Paní Rénierová ale tvrdí, že s ním včera večer odjel někam k Rouenu prohlédnout si dům. Zkuste mi o tom člověku něco zjistit. Leclerc tu ještě není?“
„Ještě je v té realitce...“ řekl Robert aniž by odvrátil pohled od nekonečných sloupců číslic, které mu na monitoru poblikávaly, „Víte ale, kolik lidí v Paříži se jmenuje Jacques Dufour?“
„Rozhodně méně, než mužů s vytetovanou růži...“
„Jinak dneska odpoledne přepadla parta nějakých malých dětí nějakou stařenku,“ hlásil Jean-Paul, „ale řeší to komisař Remuers, my máme... Šéfe, co byste říkal tomuhle...“ Natočil obrazovku počítače tak, aby na ni všichni viděli. Přes celý monitor byla zvětšená fotka z tenisového kurtu. Dva muži si přes síť podávali ruce.
„Našel jsem ji na jednom soukromém blogu...“
„Dokážeš zvětšit to rameno?“ zahuhlal Robert.
„Kdo si myslíš, že jsem?“ odsekl Jean-Paul, „Nějaký pitomý student grafiky? Nejsem o tolik horší než ty...“
Jen několikrát klikl na obrázek a rázem se před nimi objevila růže.
 Tiskárna za jejich zády začala hučet. Robert se beze slova zvedl a došel pro čerstvě vytištěný seznam.
„Jacque Dufour, 55 Rue Victor Hugo,“ řekl, „Před 5-ti lety si nechal vytetovat na záda dvě písmena. Ale prý už tam měl vytetovanou růži s hadem. V roce 1998 byl sousedy podezříván, že týrá manželku, ale asi to bylo jen nějaké vyřizování sousedských účtů, protože teď je klid, dokonce mají adoptovanou dceru, Manon.“
Komisaři se zatmělo před očima. Rue de la Victor Hugo! I výběr 5000 Euro by to vysvětlovalo. Tehdy to sice bylo méně, ale... Jenže nic z toho nemohl říci, nemohl ani naznačit... Kdo z lidí, které znal, by něco takového mohl pochopit...
„Komisaři,“ slyšel Juliette jako z velké dálky, „Jeďte vyřešit ty rumunské děti, na stole máte zprávu z technického oddělení, a pak domů, odpočiňte si. Já za Dufourem zajedu sama...  Kdybyste si chtěl promluvit...“
„Děkuju, Juliette... Jednou vám to vysvětlím, jen co...“
„Šéfe, podívejte,“ vykřikl Jean-Paul, „tohle je bankovní účet Jacqua Dufoura. Jenom za poslední měsíc mu na účtu přibylo nějakých 80 000 Euro! A předtím je to podobné...“
„Nehrab se v jeho soukromí, Jean-Paule. Dokud nezjistíme, že je to doopravdy on...“
„Ale...“
„Všechno jsou to jenom indicie, sakra. Nemáme žádnýho svědka, který viděl, kdo znásilnil malou Marione nebo kdo se vrtal v autě Réniera.
„Ale ty peníze...“
„Jenom indicie. K čertu Jean-Paule, používej někdy to co máš na hlavě! Myslíš, že je někdo ještě zvědavej na to, jak na internetu najdeš, kde byl minulou sobotu na večeři?“ Téměř křičel. Všichni se na něj jen nevěřícně dívali. Připomínal lva, který se po několika letech zajetí vzbouřil a rozhodl se utéct. A najednou bylo ticho. Lev poznal sílu řetězu, který ho poutal ke zdi. Jediným pohybem shrábl ze své klece několik papírů a zmizel.

Komisař Baudrilloux stál na chodníku a nechal na sebe dopadat tisíce studených kapek. Už se trochu uklidnil. Byl opět v Allée du Poil Vert. Ještě v autě i přečetl zprávu technického oddělení. Podle ní byly všechny pneumatiky propíchnuty velmi ostrým dlouhým předmětem kruhového průřezu, rukou byla dopsána poznámka, že by to mohl být nějaký zašpičatělý pilník. K proražení pneumatik bylo použito velké síly, rozhodně to tedy nemohli udělat žádné děti...
Déšť mu dál stékal po kožené bundě. I ve svetru mu byla zima. Opřel se o plot a sledoval prázdnou ulici. Snad čekal, že se někde někdo objeví. Snad čekal na jednu jedinou osobu.
„Hlídáte to tu? To je dobře...“ řekl úlisný hlas v okně domu přes ulici, „Před těmi lidmi si člověk nemůže být ničím jistý...“
Ovšemže. Z okna ho pozoroval pan Bouquette. Komisař se zachumlal do už tak mokré bundy a přeběhl silnici. Zastavil se před vrátky, pan Bouquette, ale neopustil svou pozorovatelnu, ani nenaznačil, aby šel dál.
„Co jste to říkal?“ zeptal se komisař a kryl si obličej před kapkami, které mu vítr hnal do očí.
„Že nikdy nevíme, kdy zase něco provedou... Je jenom dobře, že to tu hlídáte...“
„Víme už skoro jistě, že žádné děti, ať už vaše nebo jakékoli jiné, kola aut poškodit nemohly. Neměly by na to dost síly...“
„Chcete říct, že ty sičáci z toho vyváznou?“
„Ukažte mi u nich, čím kola propichovali, a já budu moc něco udělat.“
„Ukážu... No já vám ukážu, jak se to dělá...“
A prudce bouchl oknem. Komisař se jen pousmál. Zítra ráno se určitě u Charlotte na zahradě z čista jasna objeví ostrý pilník. Pan Bouquette byl posedlý myšlenkou hodit to na ty děti, i kdyby to nebyl on sám, nenechá si ujít příležitost nastražit falešnou stopu. Vytáhl mobil.
„Roberte? Prosím tě, jestli máš někoho volného, potřeboval dneska v noci hlídat dům těch Rumunů. Nemáš tam náhodou někde po ruce nějakou kameru, která vidí i v noci?“
„Po ruce... No určitě tu někde mám kameru s bodovým světlem, infračervenou kameru, dálkovou wifi-kameru... Kam to mám hodit.“
„Výborně,  věděl jsem, že na tebe je spoleh. Allée du Poil Vert 12.“
Déšť ještě zesílil. Byly to tisíce a tisíce kapek, které dopadaly na pařížské ulice. Šel s rukama v kapsách, tak, jak to dělal, když přemýšlel, když se za jeho zády otevřely dveře.
„Dobrý večer, pane Baudrilloux...“
Byla to Charlotte, vycházela právě ze dveří domu z červených cihel. Komisaři se rázem zhroutila celá jeho teorie jako domeček z karet. Stála tam, na sobě tričko s Mickey Mousem, v teplákách a plátěných botech.
„Co tam děláš?“ otočil se a přísně se na Charlotte zadíval, „To přeci není váš dům...“
„Já? Chodím sem každý den, povídat si s paní Picardovou.  Už dva měsíce leží jenom v posteli a její děti se na ni vykašlaly, přestěhovaly se někam do Avignonu, sice se o ní stará sestra z nemocnice svatého Bernarda, ale stejně... Tak jí nosím nákupy a večer si s ní povídám, aby se pořád nemusela dívat na televizi. A vy komisaři? Asi tu nemoknete na dešti jen tak... Nebo k nám jdete na večeři?“
Zasmála se. Stála teď na dešti jen v tričku, jen nad hlavou si držela noviny.
„Kdepak... Jen to tu pozoruju...“
„Nastydnete, pojďte se schovat... Chřipka vašemu svědomí stejně nepomůže...“
Svědomí... Co o tom může ta malá holka vědět? Nedokázal ale protestovat. Zastavili se až v útulném přístřešku vedle Charlottina domu. Nebylo tu sice teplo, ale bylo tu sucho. Charlotte vyskočila na schůdky a z horních polic sundala několik krabic.
„Jen povídejte...“ řekla najednou Charlotte.
„Co bych měl povídat...?“ podivil se pan Baudrilloux a nespouštěl oči z přístupové cesty.
„Jaký případ vyšetřují ostatní?“
„Jak...“
„Odkdy se policejní komisař zabývá takovýma prkotinama jako jsou prasklé pneumatiky na pár autech. Copak Paříž nemá větší problémy? Před čím utíkáte?“
„Já před ničím neutíkám...“
„Tak před někým... Promiňte, táta říká, že tohle lidi nemají rádi...“
„Před čím myslíš, že utíkám?“
Charlotte seskočila na zem a upřela na něj své modré oči. Modré jak moře v Provence. Smutně se usmála.
„Lidi nemají rádi, když jim to říkám.“
„Povídej...“
Odložila víko jedné z krabic a opřela se o zeď pokrytou pavučinami. „Nevím co, ale něco jste provedl, pane Baudrilloux. Už hodně dávno. Řekla bych, že jste někomu ublížil. Určitě jste ještě nebyl komisař, možná ani u policie, to byste se pak nemohl dostat na takovou pozici, na jaké jste teď. Možná právě proto jste pak šel k policii... Jenže...“
„Pokračuj...“
„Bojím se vám to říct, jestli nemám pravdu, tak už sem nikdy nepřijdete...“
„Před pravdou se člověk stejně neschová...“
„Myslím, že jste provedl něco nějaké holce jako já. Proto si se mnou tak povídáte, myslíte, že když pomůžete mě, smažete tím, co jste provedl kdysi jí. Proto se vůbec nevyptáváte na to, co jsme dělali, nechcete omylem zjistit, že jsme to byli my, že jsem to třeba byla já... Proto jste mi včera nabídl, že mě dostanete na zdravotní školu... A myslím, že teď ostatní řeší případ, který se té holky týká. Už to asi tedy není holka, možná je to krásná slečna, kterou někdo přepadl nebo zabil a vy jste se s ní po letech setkal... A nevíte, co dělat. Vyvolává ve vás vzpomínky na minulost...“
Charlotte se odmlčela a zahleděla se do deště.
„Zlobíte se?“
Dokázala v něm číst jak v otevřené knize. Komisař stál mlčky a nedokázal ze sebe vypravit ani slovo.
„Vždyť jsem to říkala, teď odejdete a už se nikdy neuvidíme. Kdybych mlčela, mohla jsem být na zdrávce, šťastně studovat... Ale takhle... Nebudu se zlobit, když teď půjdete pryč...“
Kam se na tohle drobné stvoření hrabala Juliette. Vždyť Charlotte nestudovala žádnou psychologii, měla za sebou jenom základní školu.
„Jak jsi to všechno poznala?“ řekl po dlouhé chvíli mlčení komisař.
„Takže mám pravdu?“ V jejích očích nebyla radost z úspěchu, spíše lítost nebo smutek.
„Víš, jsi zvláštní tvor, Char-“
„Tvor?“ zasmála se nahlas dívka, „Hmm... Tak to jsem to asi hodně přehnala, když už jsem poklesla až...“
„Tak jsem to nemyslel. Jen...“
„Jen se mě bojíte? Táta říká, že to lidé nemají rádi. Že takhle nebudu mít žádné kamarády...“
„A měl pravdu, Charlotte?“
„Asi nejste dobrý policista, když to nepoznáte sám... Jste alespoň dobrý malíř?“
„Malíř?“
„Phillipe chce vymalovat pokoj na oranžovo, bílá se mu nelíbí, znáte kluky... Takže jestli si chcete povídat dál, budete mi muset pomoct.“
„Kolik ti je vůbec let, Charlotte?“
„Máte zvláštní způsob, jak říkat ano, komisaři...“

Sára Ruviérová seděla na pohodlné pohovce, popíjela voňavou kávu a listovala sešitem. Měla hlad, ale byla líná vařit dnes jen pro sebe. Včerejší večer s Paulem se tak vydařil... Mohli by to někdy zase zopakovat.
Nedokázala sešit na dlouhou dobu pustit z ruky. Zapnula si televizi, ale spíš jen jako kulisu. Převracela jednu stránku za druhou. Už několikrát došla na konec, ale vždy se zase vrátila na začátek. A právě první stránka... Všechny obrázky byly vykreslené do detailů, jen ten první byl několikrát vygumován, znovu nakreslen a zase vygumován, aby ho nakonec překryla souvislá černá plocha, za kterou se obrázek ukryl. Sotva dokázala rozluštit datum 3. listopadu 2000. Musel se hodně nepovést, že se ho autor (nebo autorka) pokusila tahkle zničit... A znovu došla až úplně na konec. Vlastně ani nedokázala říci, co přesně na posledním obrázku je. Z mraků na zem sestupovala jakási rozmazaná dívka, na zemi klečel Lucky (ano, opět tak vypadal!) a modlil se. A pod tím vším bylo neumělým písmem dopsáno . Tak ve dne tělo mé a v noci duše moje se zmítá pro tebe a pro mne bez pokoje. Rozárko, vrať se mi, prosím. Rozárka? Kamarádka? Nebo kdo je Rozárka? Vlastně to byla jediná stopa k autorovi nebo autorce obrázků. Muselo ji určitě mrzet, že ztratila sešit, do kterého kreslila už skoro 10 let. Jenže Sára dobře věděla, že není žádná možnost, jak zjistit, o koho jde..
Otřesný čin se stal dnes ráno stal na předměstí Paříže. Osmiletou dceru majitele Parisien Immobilier Pascala Réniera surově napadl a znásilnil zatím neznámý pachatel. Sára zvedla hlavu od sešitu. To mluví o Marione Rénierové? Policie hledá svědky, kteří se dnes ráno pohybovali v okolí Olmessonského parku, především u ulic Rue d'Eglise, a mohli by jakkoli pomoci ve vyšetřování, aby se zavolali na číslo jakékoli komisařství. Pascal Réniér v důsledku událostí nezvládl řízení na křížovatce Quai du Rancy v Sucy-en-Brie a čelně se srazil s protijedoucím vozidlem. Zemřel na těžké vnitřní krvácení po převozu do nemocnice.
Chudák holka.. Tak tohle jít teď opravdu nepomůže. Ale jejího otce, Pascala Réniera... Zuřivě listovala sešitem. Tady... A tady taky... Byl celkem na třech obrázcích s datem 29.1.2009, 14.2.2009. A na předposledním obrázku, u kterého datum chybělo. Ale Sáro, je to jen dětská kresba! To je jen tvoje fantasie, která dotváří obličeje z kreseb do podoby skutečných lidí...  Skoro slyšela Paulova slova. Jsi jak ty děti, o které se staráš... Usmála se. Ano, musí to s Paulem někdy zopakovat. Třeba hned zítra...
Jenže co když to nebyla jen její fantazie? Co když sešit, který držela v ruce, patřil té kamarádce Marione, kterou policie hledala...? Stalo se to v Sucy-en-Brie, určitě to vyšetřuje... Tím líp... Vytáhla z kabelky mobil. Listovala adresářem, než našla kontakt strejda. Vytočila.
„Komisař Baudrilloux, poslouchám,“ uslyšela na druhé straně.
„Ahoj strejdo, Sára, můžu chvilku rušit?“
„Sáro, o tobě jsem neslyšel už léta, jak se máš, co je nového...“
„Všechno pořád při starým, jen mám teď takový problém.“
„Jsem jedno velký ucho, povídej.“
„Ty vyšetřuješ tu událost z Olmessonskýho parku?“
„Jo. Neříkej, že jsi tam byla...“
„Ale ne... Je to trošku komplikovanější... No, našla jsem takový sešit s obrázky. Ne, nesměj se, nejsem blázen. A na několika z nich myslim, že jsem poznala Pascala Réniera, asi to nic neznamená, jen jsem ti to chtěla říci...“
„Dobře, zítra ráno se za tebou stavím v práci.“

Manon ležela schoulená do klubíčka na posteli, měla na sobě je lehkou košilku a trochu jí byla i zima. Sledovala mouchu, která znovu a znovu narážela do skla chtíc dostat se ven na svobodu. Kdyby tu byla Rozárka, určitě by okno otevřela a pustila ji ven.
Manon se snažila setřít neviditelné skvrny. Třela si pupík tak, že ho za chvilku měla červený jak listy javoru na podzim. Stále se snažila utěrkou dostat pod kov, který ji teď nepříjemně škrábal do boků.
Z přízemí k ní dolehl křik. Na chvíli se zarazila a nastražila uši. Prásk... Táta měl opět špatnou náladu... Prásk prásk... Další a další talíře vysílaly poslední SOS, než se na zemi rozbily na tisíc kousků. Manon znala ten zvuk. Naučila si nevšímat si toho, co se dělo dole. To, co se dělo dole, nebyla její starost.  Najednou ale celým domem projelo mrazivé ticho. Manon téměř nedýchala. Ticho mohlo znamenat vždy jen něco špatného.
Venku zastavilo auto. Téměř nedýchala a snažila se zaslechnout alespoň náznak toho, co se dole dělo. Někdo dvakrát stiskl tlačítko domovního zvonku. Vždyť říkal, že dneska nikdo nepřijde! Říkal to...! Posadila se na posteli a odpočítávala vteřiny. Nic se ale nedělo. Z přízemí slyšela jen jakýsi tlumený rozhovor. Jak ještě dlouho. Ať už přijde, ať to má za sebou... Na těle jí vyrazil studený pot. Konečně zaslechla kroky na schodech. Zavřela oči. Dveře se však neotevřely, místo toho se ozvalo slabé zaklepání. Otevřela zmateně oči. Zaklepání se však ozvalo znovu. Srdce jí bilo na poplach. Rukama objala kolena a se skloněnou hlavou se dívala na dveře. Ty se najednou samy otevřely. V prvním okamžiku měla Manon pocit, že vstoupila její maminka. Tělem jí projelo zvláštní teplo, která pro ni znamenalo bezpečí. Ihned ho ale vystřídal opět strach a chlad. Těkala pohledem po neznámé ženě, která stála ve dveřích.
„Ahoj, můžu dál?“ zeptala se žena docela milým hlasem. Co to mělo znamenat? Kdo to byl? Co to tatínek vymyslel?
„Kdo jste?“
„Juliette, jsem od policie. Potřebovala bych si s tebou jen o něčem popovídat...“
„Od policie?“ Bezděky si noční košili přetáhla ještě níž. Vzpomněla si na tatínkova slova. Její ochranu nesmí nikdo vidět! Nesmí...
„Neboj, nic jsi neprovedla,“ snažila se ji uklidnit Juliette a přešla blíž, „není trochu brzo na to jít spát?“
Manon neodpověděla
„Můžu si sednout?“
Přikývnutí.
„Chtěla bych se tě zeptat na tatínka...“ pokračovala policistka.
„Táta nic neprovedl...“ řekla najednou potichu Manon.
„Neříkám, že provedl... Jenom bych chtěla vědět, kde byl dneska ráno okolo osmé a pak okolo půl druhé...“
„Proč se ptáte?“
Juliette sledovala každý pohyb malé slečny Dufourové. V té její ustrašenosti bylo i něco jiného, jen nevěděla co. Hnědé oči těkaly po místnosti, oběma rukama přidržovala okraj noční košile, seděla křečovitě na posteli a hrudníček nadzvedával lehkou látku, jak rychle dýchala. Buch buch... Skoro viděla, jak její srdce rychle bije.
„Je to moje práce,“ řekla nakonec Juliette.
„Nevím, kde byl... Ráno odjel brzo a z práce přišel až kolem druhé...“
„Jsi si tím jistá?“
„Vy jste se zeptala, já odpověděla. Proč bych si měla vymýšlet?
„Víš, že tvoje maminka i tatínek říkají něco jiného?“
„Co říkají?“
„Že byl celý dnešek doma a opravoval ucpanou sprchu...“
„Tak to asi bude pravda...“
„Manon... Nevymýšlíš si trochu?“
„Proč bych to dělala?“
„Před chvilkou jsi mi ještě tvrdila, že tatínek byl v práci a teď říkáš, že byl doma... Nemyslíš, že si to trochu odporuje?“
Pokusila se k ní přiblížit, dívka sebou ale najednou trhla a ucukla před nataženou rukou.
„Běžte pryč... Už vám nic neřeknu, běžte pryč!“ křičela. „Neřeknu vám už nic! Běžte pryč! Běžte!!!“
Chvatné dupání na schodech Juliette upozornilo, že jejich rozhovor už není soukromý. Za jejími zády se jako obr zjevil pan Dufour. Sotva popadal dech a v očích mu naběhly červené žilky.
„Co děláte mé dceři?“ zakřičel rozkročený ve dveřích.
„Uklidněte se, pane Dufoure,“ postavila se také Juliette.
„Vypadněte odtud... Hned! Slyšíte?“
„Uklidněte se...“
„Vypadněte... Nechte mou dceru na pokoji...“
I statnější lidé než Juliette by se zalekli a vyklidili pole. Manon pak už jen slyšela, jak dole bouchly dveře. Zůstala s otcem v pokoji sama. Schoulila se na posteli do ještě těsnějšího klubíčka než předtím. Vypadala jen jak hromádka červeného oblečení, kterou by první vítr rozfoukal. Manon viděla, jak se k ní pomalu blíží. V ruce se mu zablýskla stříbrná přezka řemenu.
„Cos jí napovídala?“ řekl tiše.
Manon neodpovídala. Tiskla se k saténovému polštáři.
„Cos jí napovídala, couro?“
Zvýšil hlas a řemen s ostrým svistem prolétl vzduchem jen kousek od Manon.
„Tak mluv!“
Tentokrát se trefil. Ostrá bolest jí projela lýtkem, ani se však nepohnula. Ležela jak hadrová panenka, bez citu, bez života. Skelně modré oči upírala kamsi před sebe.
„Co jsi jí řekla?“
Další a další rána. Ve dveřích zahlédla maminku, jak jen přihlíží. Nic neudělá? Ruka jako by jí vzplála plamenem. Znala tu bolest. Zapálená cigareta se dotkla kůže a zůstal po ní černočervený flek. Tělo se jí začínalo neovladatelně třást... Soustředila se jen na jediné. Buch... Buch buch... Ať se dělo cokoli, bilo dál a dál. Nevnímala bolest ani rány, všechny síly směřovala k tomu jednomu svalu.
„Nic... Nic jsem... neřekla...“
Spíš zašeptala. Ruka se zastavila ve vzduchu... Řemen se zhoupl, ale rána už nedopadla. Manon se dál třásla. Cítila, jak jí cosi teplého teče po lýtku. Ani se však nepohnula.
„Jen aby...“ sykl otec. Řemen odhodil do rohu, kde se odrazil od stěny a odloupl trochu barvy. Než definivně odešel, zamkl pokoj zvenčí.
Ticho jí dunilo v uších. Venku zapadalo slunce. Trvalo ještě několik minut, než se odvážila pohnout. Někdo jí položil ruku na rameno. Trhla sebou, byla to Rozárka. Rozárka!  Srdce Manon poskočilo. Nebyla sama... Neptala se, kde byla tak dlouho, jen se usmála. Celým tělem jí teď prostupovalo hřejivé teplo, když jí Rozárka položila ruku na rameno.
Rozárka neříkala nic, její oči ale vypovídaly vše. Odkudsi vytáhla obvaz a začala Manon ošetřovat zraněné lýtko. Několik ran jí roztrhlo kůži a z rány tekla krev, která pomalu barvila čisté prostěradlo. Rozárka klečela vedle Manoniny postele, jemnými, skoro mateřskými pohyby jí na lýtko přilepila velkou náplast, kterou hned ještě obmotala dlouhým obvazem.
„Víš, kdybych neměla tebe,“ řekla Manon tichým hláskem, „tak jdu a skočím do Seiny.“
„Uvidíš... Bude to dobrý... Už brzy, nikdo ti pak už neublíží.“
„Ale maminka...“
„Vždyť tam stála a neudělala nic! Musíme udělat něco my dvě. Nemůžu za tebe dělat všechno já...“
„Všechno? Co všechno...“
„Nedělej, že to nevíš...“
„Rozárko, co to říkáš, já ti vůbec nerozumím...“

„Komisař Baudrilloux, poslouchám...“
„To jsem já, šéfe, Jean-Paul. Právě jsme před domem Dufoura, je to všechno nějaký divný. Těch 80 000 nedokáže vysvětlit a navíc šéfe, tvrdí, že ráno a okolo druhé byl doma, ale dcera říká, že byl už pryč. Navíc když se Juliette ptala jeho dcery, tak na ní vystartoval a málem ji napadl! Mohl by to být klidně on... Navíc na ruce fakt má vytetovanou růži s hadem... Máme ho vzít k nám?“
„Ne, nechte ho, pošli tam techniky, ať to prohledají...“
„Techniky? Vždyť je půl osmé...“
„Dobře, tak ráno... A ty už taky maž domů... Zítra si na Dufoura posvítíme, ať ho přivezou na devátou...“
„Rozkaz šéfe...“
„A pošli domů i Juliette a Leclerca.“
„Leclerc chce hlídat paní Rénierovou, už jsem ho chtěl nechat vystřídat, ale je tvrdohlavý jak mezek. Jo, Juliette vám vyřizuje, že se jí nezdá ani ta Dufourovic holka, zítra ráno jde za ní do školy, tak...“
„Dobře... Tak se uvidíme ráno. Dobrou...“
„A šéfe... Běžte už taky domů...“
Komisař Baudrilloux se usmál: „Já už nepracuju...“ A zastrčil telefon zpátky do kapsy.
„Nepracujete?“ zasmála se Charlotte a dřevěnou tyčkou míchala barvu.
„Copak je tohle práce? Hrajeme si,“ řekl s naprosto vážnou tváří a do čerstvé barvy na stěně namaloval sluníčko. Hned ho ale přetřel.
„Co se stalo vaší dceři, pane Baudrilloux?“
„Jak víš, že...“
„Ještě vás to překvapuje?“
„Vlastně ne... Je u manželky. Po rozvodu ji dostala do péče ona. Mluvila do ní tak dlouho, že se ke mně vůbec nehlásila... Naposledy jsme se viděli před osmi lety. Pak i s matkou odjela do Itálie a už se nevrátila.“
„To je mi líto. Tak proto jste si našel jiné dítě? Kterému jste pak ublížil?“
Komisař neodpověděl.
„Takže to bylo obráceně?“ nadhodila Charlotte, „Rozvedl jste se, protože jste se bál, že byste mohl ublížit i vlastní dceři?“
„Vždyť to stejně víš...“
„Pane Baudrilloux, zkuste tu dívku najít. Vím, že víte, kde teď je. Tak za ní zajeďte, popovídejte si. Pomůže vám to...“
„Jak bys reagovala ty, kdyby za tebou po deseti letech přišel člověk, který ti kdysi...“
Komisař se odmlčel. Charlotte odložila tyčku a přešla ke komisaři. Rukou od barvy ho chytila za ruku, kterou ještě před chvílí kreslil na zeď.
„Víte, když jsem byla malá, čtyři kluci si na mě počkali před školou... Zajděte za ní... Pomůže to jí i vám...“
Komisař neodpověděl. Namočil prst do barvy a Charlottě na tváři vykouzlil červený flíček.
„Jsi doopravdy zvláštní dívka, Charlotte...“
„A vy zvláštní komisař. Nebo běžně policejní komisaři malují pokoje podezřelým?“
„Ale já to myslím vážně. Byla bys dobrá psycholožka...“
„Sám dobře víte, že jenom se základkou mě nevezmou nikam...“
„A chtěla bys? Mám známou v nemocnici a...“
„Komisaři... Já nejsem ona. Můžete mi pomáhat jak chcete, ale vám to nepomůže, neuleví se vám, dokud za ní nezajdete. Byla to Marion Rénierová? Ta holka z Olmessonského parku?“
„Jak víš, jak se jmenuje? Přece nikde její jméno ve zprávách neříkali...“
Změřila si ho takovým zvláštním pohledem... „Něco nevědět neznamená nic jiného, než že se to ten člověk nesnažil zjistit. Tak ona to nebyla... Ale jak vám připoměla...“
„Náš podezřelý je její otec,“ řekl komisař najednou. A bylo to venku... Charlotte mlčela dlouho. Proč jen měl pocit, že to věděla dřív, než to sám řekl nahlas. Proč jen měl pocit, že chtěla, aby to nahlas řekl...
„Bojíte se, že až ho přivedou zítra k vám, i po těch letech vás pozná?“
„Zítra...?! Ale jak... Tak se mnou zítra na komisařství pojeď, mohla bys nám moc pomoct... Cestou se stavíme ještě v nemocnici a ukážu tě...“
„A teď mě chcete mít pod kontrolou. Bojíte se, abych to někomu neřekla...“
„To přece... Ne! To ne!“
Co se jí asi v tuhle chvíli honilo hlavou. Vždyť on sám nevěděl, proč tu s ní je, proč... Dlouho bylo ticho. Mlčky přejížděli válečkem po stěně.
„Omlouvám se, komisaři...“ řekla, „Vidíte? Copak můžu být psycholožka? Všichni by mě za chvilku nenáviděli...
„Stejně bych byl rád, kdybys zítra jela se mnou. Chci toho parchanta dostat. Jenže na něj nic nemáme. Jenom moje deset let starý svědectví. Ale když to bude nutný, tak to klidně řeknu! Všechno řeknu...“
„Zničí vás to..“
„No a? Zničil jsem život malý holce...!“
„Ráda bych vám pomohla, komisaři...“
„Pojedeš zítra se mnou?“
„Je mi teprve šestnáct!“ Charlotte se zasmála a zatočila se tak, až se jí sukně nadzdvihla. „A navíc, pane komisaři... Když bych byla u vás, kdo se postará o ty zlobidla tady?“
„Vždyť dopoledne budou ve škole...“
„Dopoledne možná... Ale kdo jim udělá oběd? Víte, kolik toho sní? A co Nicole? Přece dvouletýho prcka nepošlete taky do školy... Něco na ní navíc leze...“
„Dobře, stejně musím ráno do nemocnice, tak jí vezmeme sebou, alespoň se na ni podívají. Říkal jsem přece, že tam mám známou... A pak zajedem na komisařství... Zvu vás všechny na oběd.“
„To mají pařížští policisté takový plat?“
„Kdepak... Jenom svobodní policisté, kteří nemusí živit sedm hladových krků. Tak zítra ráno... Přijedu pro vás...“
„Vy chcete ještě někam dneska jet? Za chvíli je přece večeře, mamka koupila klobásy a určitě už roztopila venku gril, přece jí nechcete zkazit radost...“
„Radost?“
„Už jsem vám říkala, že my moc často návštěvy nemáme...“
„Takže se očekává, že zůstanu na večeři? A na noc?“
„No mámě tím uděláte radost. A mě taky, protože než bude večeře, tak alespoň domalujeme stěnu. A myslím, že dobře to udělá i vám...“
„Tak do práce...“
„Do práce...“
#5
„Sáro, máš tu návštěvu... Na hlavní vrátnici,“ nakoukla do pokoje 023 sestra z interny, „nějaký policista a dvě děti...“
Dvě děti? Než se stačila zeptat, sestra zmizela. Omluvila se chlapci, u kterého seděla (byl to ten ze včerejška, do rány se mu dostala infekce, takže musel u nich zůstat, než se mu to zlepší) a seběhla dolů. Přes bílý lékařský plášť přehodila jen lehkou bundu a vyběhla do studeného vzduchu před hlavními budovami nemocnice. Vrátnice...
„Ahoj, strejdo...“ pozdravila komisaře, ale očima klouzala k dětem. Ti jsou jeho? Vždyť se přece rozvedl ještě když Sára studovala.. Nebo? „Ty máš krásný děti...“
„Ale ty nejsou moje...“
Tak teď Sára nechápala vůbec nic.
„Tohle je Charlotte a tohle Nicole. Ale to by bylo na dlouho... Pojďme do tepla, tady je strašná zima...“
Na dlouho...? A nejsou to jeho děti?
„Na malou něco leze, podíváte se na ní? Zaplatím to..“
„Co zaplatíš? Stačí mi rodný číslo...“
„Raději to zaplatím...“
„Nemám se asi víc ptát, co? Počkejte tady na mě, skočím pro to k sobě nahoru a najdu doktora, ať se na Nicole podívá...“
Nechala je samotné v jídelně v přízemí. Bylo teprve půl sedmé, půl hodiny před snídaní.
„Jak víte, že nemáme pojištění?“ zeptala se Charlotte. Poprvé v její hlase nezněla ta jistota.
„To jsou zase věci, který poznám já...“ řekl komisař Baudrilloux.
„Děkuju...“
Seděli potichu. Nicole si hrála se slánkou a bavila se vyhazováním jednoho párátka za druhým, Charlotte je stejně rychle sbírala a trpělivě rovnala na druhém stole.
Sára se vrátila s doktorem. Mladý usměvavý člověk s lesknoucími se brýlemi a stetoskopem ledabyle se pohupujícím na krku.
„Tak kde máme maroda?“ I jeho hlas byl veselý, komisaři se líbil. A měl pocit, že se líbí i Charlotte. Její oči těkaly po každém detailu, pátraly po něčem, co komisař ani nebyl schopný vidět. Za oknem přijela s houkáním sanitka. Doktor Châitell na příjem, doktor Châitell na příjem. Mechanický hlas zněl chodbou s umělou ozvěnou.
„Včera ráno měla teplotu, 37.1,“ vysvětlovala Charlotte naprosto jiným hlasem, než který komisař znal, „Poslední dobou je unavená, v noci se několikrát budí...“
„Pojď ke mně, broučku, vyplázni na mě jazyk,“ vytáhl dřevěnou špachli. Komisař si sedl se Sárou k volnému stolu u zamřížovaného okna, koutkem oka ale Charlotte stále pozoroval. Jen ztěží se soustředil na to, co Sára říkala, nějaký sešit, obrázky, rvačka dětí... Nedávalo mu to dohromady moc smysl.
„Vidíš v tom víc, než v tom je,“ řekl nakonec, „je to prostě jenom náhoda, já v tom Réniera nepoznávám...“
„Já vím, že je to hloupost, kdybys to nevyšetřoval ty, zahodila bych to... Kdo to je?“ A ukazovala na Charlotte. Ta stála jak hromádka neštěstí a visela očima i ušima na doktorovi, který měl ucho přitisknuté na hrudi Nikole a poslouchal tlukot srdce Charlottiny nejmladší sestry.
„Charlotte? To je teď moje podezřelá Rumunka...“
„Z toho přepadení?! Holka?!“
„Ale ne.. To je zas jiný připad... Někdo na ně chce svést různý nehody v jejich ulici, aby je odtamtud dostal. Mají jenom mámu, ale o děti se stará Charlotte...“
„O děti?“
„Charlotte má šest sourozenců, Nicole je nejmladší. Podívej, jak se na ni dívá... Ale vlastně mě zajímá jenom Charlotte. Ty jak ona dokáže v člověku číst. Jen jsem stál před jejich domem a už věděla, že jsem rozvedený komisař!“
„Přeháníš...“
„S takovou holkou jsem se ještě nesetkal. Nejhorší je, že chtěla studovat zdravotní školu, ale nevzali jí – a mám pocit, že to bylo právě kvůli tomu, že není Francouzska.“
„To je diskriminace... Hele, ale jestli je tak dobrá, jak řikáš, tak bych jí na zdrávku dostala, máme tam kontakty... Co vím, tak letos si stěžujou, jaký tam mají docela dřeva.“
Jako by Charlotte šestým (u ní možná spíš sedmým) smyslem zachytila, že se o ní mluví, a otočila se na komisaře a Sáru. Vyměnili si pohledy. Doktor skončil s prohlídkou a cosi psal. Komisař Baudrilloux i Sára vstali.
„Tak malá má náběh na zánět průdušnic, napíšu jí nějaká antibiotika a chtěl bych jí tak za tři dny zase vidět.“ Doktor to říkal Sáře, ne Charlotte, „Ale přivezli jste ji ještě včas, do čtrnácti dní je v pořádku. Potřebuje teď hlavně klid a hodně pít.“ Komisař Buadrilloux vytáhl peněženku, ale doktor ho zarazil. „Nechte to, ještě nemám službu... A nechci zneužívat děti v nouzi... Přivezte ji zase za tři dny, zase to vyřešíme přes doktorku Rénierovou. Tak příjemný den...“
A zmizel.
„Děkuju...“ šeptla Charlotte. Vlhkýma očima se dívala na komisaře Baudrilloux a Sáru. Pevně držela Nicole, které se už zavíraly oči a s hlavou položenou Charlottě na rameni pomalu usínala.
„Tak my pojedem...“
„Vyprovodím vás k bráně...“
Po probouzejících se chodbách pendlovali doktoři i sestry. Vyšli ven. Obloha byla zatažená, olověně šedá.
„Je to deník...“ prohlásila najednou bez jakéhokoli úvodu Charlotte. Sára se zarazila uprostřed kroku.
„Jaký deník?“
„Ten sešit... Je to deník. Jen jsem vám to chtěla říci.“ A dál šla k vrátnici.
„Varoval jsem tě,“ řekl komisař Baudrilloux tiše, aby ho Charlotte neslyšela.
„Ale vždyť ten sešit vůbec neviděla...“ nechápala Sára, „To přece není možné...“
„Říkal jsem ti, že je zvláštní... Vsaď se, že o tobě ví víc, než ty o ní...“
„Řekl's jí něco?“
„Ani slovo...“
Stáli u vrátnice. Bránou projela sanitka,
„Charlotte? Jmenuješ se tak, viď?“
Charlotte se otočila a její hluboké oči se najednou upírali do jednoho jediného bodu.
„Co bys o mě dokázala říci?“ vyhrkla trochu nervózně. Nicole se zavrtěla Charotte v náručí, ale spala dál.
„Komisaři, řekněte svojí neteři, že to není dobrý nápad...“
„Jak víš, že jsem... že jsem...“
„S komisařem Baudrilloux se znáte, tykáte si, jste příbuzní. Ale neříkáte mu táto... Takže je váš strýc... Chcete slyšet víc? Pracujete tu tak sedm let, ale nedávno Vás přeložili z nějakého jiného oddělení – byla jste někde v prvním patře, možná na sesterně na lůžkovém oddělení – protože i když teď pracujete v druhém patře – když jste nás nechala čekat dole v jídelně, jela jste nejdřív výtahem do prvního patra a hned pak do druhého. Asi pracujete s dětmi, určitě teď pracujete na dětským oddělení, ale přesně nevím. Patří vám támhleten malý červený peugeot, když jsme vycházeli z budovy, tak jste ho očima kontrolovala.“
„Stačí... Stačí...“
„Říkala jsem, že to není dobrý nápad.“
Sára se otočila na komisaře Baudrilloux: „Večer mi zavolej. Tuhle holku tam dostanu!“t