Zeď - část 4

„Šéf to nezvedá, mobil má vypnutý a pevná linka u něj doma jen vyzvání...“ Jean-Paul rozmrzele položil sluchátko. Bylo už půl osmé a komisař nikde. Napadaly ho nejhorší možné scénáře.
„Tak ho nech, však on přijde...“ zamumlal pro sebe Robert a třískal do klávesnice, „Třeba si konečně našel nějakou ženskou a nebude honit jenom nás...“
„Od tebe to sedí...“
„Bla-bla... Našel's něco o Dufourovi?“
„Ani čárku, nikde ho nikdo nezná, u doktora nebyl už několik let, jeho dcera snad nikdy. Ale hlavně nemůžu najít, kde pracuje! Osmdesát tisíc euro…“
„Grázlové většinou nepracují.“
„Možná nepracují, ale kradený peníze si neukládají na svůj účet. Navíc podívej, není to jeden vklad, ale jednou za týden vždy okolo šesti tisíc.“
„Že by výpalné?“
„To těžko, to by bylo pořád stejný, ale tady je to jinak. Někdy neuloží vůbec nic a jindy – třeba 14.2. - to bylo během týdne dvanáct tisíc euro, to přece...“
„Mlč chvilku...“
RF Paris, je 7:45 a máme tu zprávy. Zahraničních turistů v Paříži dál ubývá, hotely hlásí stále volné pokoje a už teď ztráty v řádu desítek tisíc eur. Všichni doufají, že s příchodem letních prázdnin se situace zlepší. Teď jen několik minut stará zpráva. V Rue Jean Mazet byla před několika minutami nalezena znásilněná dvanáctiletá dívka, bližší informace pro vás zjišťujeme. Opravy Saint-Chapelle se prodraží, restaurátoři našli...“
Dál už ani jeden neposlouchal, ve zlomku vteřiny vyskočili od svých stolů a řítili se dolů po schodech. Za chvíli se už zapnutým majákem prodírali ranní špičkou.
„Proč nás sakra neinformovali,“ nadával Robert, „to přece patří nám!“
„Je to hodně mimo náš okrsek... A naše tisková zpráva vyjde až dneska...“
„Tak jak to, že oni jsou schopní informovat o tom rádiem do dvou minut?! Sakra, kde je ten pokrok...“
Uháněli přeplněnými ulicemi, když opět zazvonil mobil.
„Kde jste všichni?“ Byl to Leclerc. Právě se vrátil z noční hlídky u domu paní Rénierové a kancelář našel prázdnou.
„Další přepadení, Rue Jean Mazet,“ vysvětloval Jean-Paul, „jeď hned za Dufourem a zjisti, kde byl poslední hodinu.“
„Komisař je s váma?“
„Ne, o šéfovi nikdo nic neví... Jo, a Dufoura pak rovnou přivez na komisařství!“
I když byl Jean-Paul o skoro pětadvacet let mladší než Victor Leclerc, z jeho hlasu teď zněla taková autorita, že Leclerc neřekl kupodivu ani slovo proti a hned vyrazil. Jean-Paul rozzlobeně zaklapl mobil a hodil ho na zadní sedadlo. Trvalo jim skoro půl hodiny, než projeli skrz Paříž. Zastavili  na okraji staveniště. Velká reklama hlásila, že tu má vyrůst nový komplex bytů s nádherným panoramatem Paříže. Okolí bylo obehnáno policejní páskou, technici právě snímali otisky s mobilních záchodků Toi Toi. Nebyla tu však už žádná sanitka ani ubrečení rodiče.
„Stůjte, dál nesmíte,“ zarazil je jeden strážník ve chvíli, kdy chtěl podlézt pásku.
„My jsme z Sucy-en-Brie“ vytáhl ihned průkaz Jean-Paul, „Můžete nám prosím říci, co se tu stalo?“
„To jako proč? Nejste v Sucy-en-Brie...“ odsekl strážník a bojovně vyšel proti nim.
„Mohl bych mluvit s vaším šéfem?“
„Šéf nemůže, má práci... Podejte si žádost na...“
„Jaké je vaše jméno,“ skočil mu do řeči Robert.
„Moje? No... Yves Kasenoux, stráž-.“
„Tak poslyšte, pane Kasenoux, mažte za tím vaším šéfem, že je tu komisař Baudrilloux a potřebuje s ním naléhavě mluvit, protože jinak se možná stane další vražda...“
„Vražda...?!“
To jedno slovo stačilo, aby se Yves Kasenoux otočil a co mu nohy stačili pádil k jednomu ze zaparkovaných aut.
„Nepřehnal jsi to?“ zkoumal svého kolegu Jean-Paul, „Vydávat se za komisaře...“
„Jinak by nás tady ten trouba nechal stát do zítra a mezitím by vrah mohl v klidu zabít rodiče té chudinky,“ řekl Jean-Paul s vážnou tváři, pak se ale trochu usmál, „Mimochodem, já se za něj nevydávám, mě by to neuvěřili, ukázal jsem jim svůj průkaz. Ty jsi teď komisař Fran?ois Baudrilloux.“
Jean-Paul se nezmohl na slovo. Lež však zabrala. Přes bláto k nim klopýtal starší muž v dlouhém nepromokavém plášti a s černým stylovým kloboukem zasazeným hluboko přes čelo. Ani Jean-Paul ani Robert se s ním ještě nikdy nesetkali. Jemu však stačil jediný pohled.
„Kde je komisař Baudrilloux,“ řekl přísným hlasem a bystrýma očkama si je oba měřil.
„No, víte... Přijde později, ale...“
„Strážník Kasenoux mluvil o nějaké vraždě. Tak kde je komisař.“
Jean-Paul mu rychle vysvětli situaci. Možná řekl i víc než by musel, cítil ale, že po počáteční lži je nyní třeba získat si něčím komisařovu důvěru.
„Dobře...,“ přikývl po chvíli komisař, „Hned někoho pošlu hlídat jejich dům. Ale zklamu vás, pachatele tady byli minimálně dva. Dívka – Flora Giraldová - si samozřejmě nic nepamatuje, něčím ji uspali, stejně jako ve vašem případě, pamatuje si, jak šla do školy a pak až když se nad ní skláněl jeden kolemjdoucí. My ale na jejím oblečení našli několik vlasů. Můžu už teď s jistotou říci, že ji přepadli dva lidé, troufnul bych si říci, že muž a žena. Sežeňte si vzorek pana Dufoura a můžeme je porovnat. A teď mě prosím omluvte, mám ještě práci... Samozřejmě vás o průběhu vyšetřování budeme informovat...“
„Můžeme se tu porozhlédnout?“
„Samozřejmě... Když nebudete nikomu překážet...“
Nenašli však nic. V rozmoklé půdě staveniště rozdupané několika dělníky, kteří pracovali na bytovém komplexu, se toho ani moc najít nedalo. Vrátili se tedy zpátky do auta. Mraky na obloze se začínaly trhat. Po několika dnech dešťů to vypadalo, že konečně začne léto. 
„Dvě znásilněné holky za dva dny,“ řekl Jean-Paul, „To už nevypadá na náhodu. Obě dvě byly přepadeny ráno a na velice opuštěných místech. Že by tu byl nový sexuální maniak, který přepadává malé holky?“
„Nestraš... Dáme to do zpráv a rodiče nepustí děti samotné ani na zahradu nebo přes ulici k babičce. Hlavně jsi slyšel, byli dva! To nevypadá na obyčejného devianta.“
„Ty vlasy o ničem nevypovídají, klidně to mohlo být jejích rodičů. Uvidíme. Až přivede Leclerc toho Dufoura... Třeba budeme mít štěstí a DNA se bude shodovat s těmi mužskými vlasy... Vracíme se na stanici...“
Jean-Paul nastartoval motor a otočil služební auto.
„Trápí mě jedna věc,“ prohlásil, „Motiv. Dejme tomu, že by to byl doopravdy jenom nějaký sexuální deviant. Tak proč se pak hrabal v Rénierově autě. To nedává smysl...“
„Ha! To je poprvé, co od tebe tuhle větu slyším!“
„Ale fakt... Takoví lidé jdou přece jenom po dětech, po holkách, ne po jejich rodičích...“
„A co když Rénierova nehoda byla opravdu jen nehoda? Co když brzdové hadičky nikdy nepoškodil. Ve zprávě přece bylo, že byly jenom naříznuté, že ten, kdo to udělal, neměl moc síly. Klidně to mohlo být o nějaký kámen, jestli jel poslední dobou někde na venkově. To jen my si to spojujeme... Leclerc hlídal přeci celou noc paní Rénierovou a nikdo se o nic nepokusil...“
„Myslím, že ne... To by byla moc velká náhoda i na Paříž. Musíme prostě najít nějakou spojitost mezi těma dvěma holkama.“
„Tak to hodně štěstí...“
Opět zazvonil telefon. Jean-Paul ho vytáhl z kapsy a rozmrzele se podíval na displej.
„To je Leclerc,“ řekl a podal ho Robertovi, „Nemůžu teď...“
„Už by sis konečně měl koupit handsfree!“
„Jsi horší než komisař...“
„Povídej Leclercu... Nevim, ještě se neozval... Cože? Teď? Jasně... Tak ho přivezte. Ne, fakt nevím, kde je... Jsme tam za půl hodiny...“
Vrátil telefon Jean-Paulovi. Chvíli se bavil jeho nechápavými pohledy, než si upravil pás a promluvil.
„Leclerc jel pro Dufoura, prý přijel ve chvíli, kdy on vystupoval z auta. Ale když ho uviděl, tak začal utíkat a po Leclercovi dokonce něco hodil. Ale znáš Leclerca, je jak lokomotiva. Veze ho k nám...“
„Dufour utíkal? Vidíš, měl jsem pravdu, přece by neutíkal, kdyby měl čistý svědomí!“
„Kdyby před mým domem vystoupil Leclerc, taky bych utíkal. Spíš mě štve, kde se fláká Baudrilloux... Až mi zase bude nadávat, že chodím pozdě, tak mu tohle připomenu...“
„Nech ho, mám pocit, že má teď nějaké problémy...“
„To má každý... Hele, vidíš tamhletoho blbce, co jede v odstavným pruhu?“
„To je pro dopraváky, ne pro nás. A už je daleko...“
„S tebou je dneska teda legrace... Zapni aspoň majáček, ať nejedeme na komisařství hodinu.“
Jean-Paul neměl chuť se hádat. I se zapnutým majáčkem ale trvalo skoro čtyřicet minut, než zastavili před komisařstvím.

Manon se zastavila na dohled školy. Stála na chodníku, studený vítr jí cuchal neupravené vlasy. Cosi jí svědilo na lýtku. Přejela rukou pod sukní a na dlani jí zůstala červená skrvna... Dívala se na ruku a nechápala. Nic teď nedávalo smysl. Třásla se. Z rány jí pomalu stékala kapka krve a rozpíjela se na sukni. Bolela jí hlava, snad z nedostatku spánku... Rány jí pálily a nedovolily klidný spánek. A ráno... Zatřásla se...
„Ty jsi neudělal nic špatného, za všechno může on.“  Vystrašeně se ohlédla. To byl přece hlas Rozárky. Pátrala očima v zeleném křoví, ale nikdo tam nebyl. Jen kousek dál se pošťuchovali dva kluci.
„Neudělala jsi nic špatného...“ Znovu ten hlas. „Nikdo ti nebude ubližovat... Postarám se o to...“
To přece byl Rozárky hlas! Tak proč ji nikde neviděla? Proč... Jako na povel vítr zesílil. Kapička krve se dotkla ponožky a zastavila se.
„Ernie, podívej...“ Stejně jako slyšela před chvíli Rozárčin hlas, slyšela teď i jeho. Jenže když se otočila, narozdíl od Rozárky tam ti dva stáli. Manon zavřela oči. Celá se třásla. Když oči znovu otevřela, stáli už u ní. Ani se nepohnula.
„Nikdo ti neublíží, Manon... Nikdo...“ Zase Rozárčin hlas.Trhla sebou.
„Rozárko?!“
„Tak ona volá Rozárku...“ smál se Ernie, „Rózo, tvoje kamarádka  má problémy. Haló...“
Udělal ještě jeden krok a natáhl ruku, snad čekal, že Manon ustoupí..

Manon ležela na zemi. Běžel k ní nějaký dospělý. Nebyl tu ani jeden z kluků. Cítila... Vlastně to ani nedokázala popsat. Prázdno... Nepamatovala si, co se stalo... Slyšela Rozárku. Ano, Rozárku. Přišla, aby jí pomohla. Viděla jí. Chránila ji před tím vším.
„Jsi v pořádku?“ Ten hlas zněl ze strašlivé dálky, a přesto viděla, jak k ní běží muž a hýbe rty. Nikdo ti nesmí neublíží. Dala do toho vše, vyskočila a utíkala pryč... Pryč... Když za ní teprve zapadli dveře školy, něco z ní spadlo. Rychle dýchala, bolela jí hlava. Musela upadnout a uhodit se o zem, když ji Rozárka odstrčila a postavila se mezi ní a kluky. Do prvního zvonění zbývalo ještě asi deset minut. Bezradně stála u hlavní nástěnky a snažila si vzpomenout,, do jaké třídy má jít.

„Paní Montagnée, právě včas....“
Takové přivítání Juliette od ředitelky školy  La Fosse Rouge skutečně nečekala. Dívala se na asi pětačtyřicetiletou ženu s vlasy upravenými do drdolu, nenápadné líčení zakrývalo těch jen pár vrásek na čele. Juliette pozorova skrz půlkruhové brýle.
„Paní Bretonová... Volala jsem vám ohledně...“
„Ohledně Manon, já vím... Za chvíli začne vyučování, mám málo časo...“ Ředitelka byla očividně v časové tísni a bylo vidět, že má spoustu jiných věcí na práci, než aby se vybavovala o problémové žákyni.
„Nebudu vás zdržovat dlouho, potřebovala bych jen vědět, jaká slečna Dufourová je, jestli si často vymýšlí příběhy, lži...“
„Narážíte na něco konkrétního? Ano, samozřejmě, nemůžete mi to říci. Ne, Manon sice má hlavu v oblacích, problémy se soustředit a s profesory komunikuje jen v nejnutnějších případech, ale od nikoho jsem neslyšela, že by si vymýšlela.“
„Co o ní víte?“
Ředitelka přešla k velké kartotéce a vytáhla nažloutlé desky.
„Tady je to... Manon Dufourová, nastoupila k nám 2. září 2002. Až na tělocvik má výsledky průměrné, mám tu potvrzení o doktora o chronickém zánětu horní dutiny, loni ani letos se třídou tedy nechodila do bazénu. Nikoho si moc nevšímá, většínu času jen apaticky sedí, jak říkám, dostat z ní slovo je umění. Vše co se týče docházky vyřizuje její otec...“
„Pravý otec nebo pan Dufour?“
„Co tím chcete říci?“
Nastalo tíživé ticho, kdy se Juliette s ředitelkou na sebe obě nechápavě dívali.
„No... Manon je přece... adoptovaná...“
„Cože? To by tu přece muselo být...“
Ředitelka listovala složkou vyvedená z koceptu. Do toho zazvonil telefon. Jednou, dvakrát. Už ho dál nemohla ignorovat. Zvedla sluchátko a chvíli poslouchala. Na tváři se jí nepohnul ani rys.
„Přiveďte mi je sem. Všechny tři.“
„Tak slečna Dufourová se porvala s dvěma klukama, jeden má vyražený zub. Jestli si s nimi chcete promluvit, máte možnost.“
„Porvala? Stalo se to už někdy dřív?“
„Co vím, tak ne.. I když... Asi se ale neprala poprvé, protože tu a tam nějakou tu modřinu měla.“
„Modřinu?“
„Každý dítě se tu a tam popere, zakopne, spadne ze schodů nebo dostane míčem při tělocviku...“
„Ptali jste se na to Manon?“
„Proč bychom se na něco takového měli ptát?“
„Nemoc? Šikana? Týrání?“ Ředitelka se jí líbila čím dál méně.
„Manon je normální holka...“
Z chodby se ozvalo kovové zvonění a chvíli nato se ozvalo klepání a do ředitelny vešla profesorka Langeauová a za sebou táhla dva kluky (jednomu ještě teď tekla krev z nosu a držel si na něm papírový kapesník). Úplně poslední vešla Manon. Špinavá od bláta od hlavy k patě. Ale snad jako by si to ani neuvědomovala, nepřítomně se dívala před sebe, v její tváři nebylo nic. Ani obavy z možného trestu, ani strach. Juliette na chvíli zachytila její pohled. Oči se nepřítomně dívaly kamsi za ní, jako by tu nestála Manon, ale jen jí prázdné tělo. Bez mrknutí naslouchala, jak kluci popisují, co se stalo.“Šli jsme normálně po ulici, když na nás zezadu skočila, nemohli jsme se vůbec bránit.“ Na otázky reagovala jen pokrčením ramen.
„Slečno Dufourová, uvědomuje te si, že o tom budu muset informovat vaše rodiče? Panu Trimbauldovi jste vyrazila zub, jeho rodiče budou požadovat náhradu škody...“
Jako by v tu chvíli do Manon udeřil blesk. Trhla sebou, zorničky se jí rozšířili a pod špinavým tričkem bylo vidět, že i dech se jí zrychlil.
„Já si ale doopravdy nic nepamatuju, nevím, co se stalo,“ řekla a oči upřela na Juliette. Hnědé, hluboké oči. Nebylo za nimi ale nic. Nic... I tak si byla Juliette jistá, že Manon nelže.
„Zapírání vám nepomůže, slečno Dufourová...“
„Ale já...“
„Nemyslím si, že nemluví pravdu,“ řekla Juliette, „Slečno Dufourová, spadla jste na zem?“
Přikývla.
„To, že si ant to nevzpomíná, může znamenat, že má otřes mozku, raději byste jí měli vzít odvézt do nemocnice...“
„Slečno Montagnée, jste v mé kanceláři, co se slečnou Dufourovou bude, rozhodnu já...  Samozřejmě, že si na nic raději nevzpomíná...“
„Před chvílí jste mi potvrdila, že si Manon nevymýšlí.“
„Každý někdy lže...“
„I kdyby, může jí něco být...“
„No jasně, chcete z ní udělat šikanovaný dítě!“
„Jen nechci něco přehlédnout!“
„Teď ještě řekněte, že si to ti kluci vymysleli, že...“
„Proč ne, zdá se mi logičtější, že dva kluci by šli na jednu holku, než jedna holka na dva kluky.“
„DOST!“
„Odvezte ji do nemocnice. Nebo zavolejte rodičům. Ať ji do nemocnice dovezou.“
„Opakuji, tady nemáte žádnou..“
„Jinak vás přivedu k nám, neposkytnutí pomoci... To jsou tuším tři roky..“
Juliette věděla dobře, že tohle by jí neprošlo, neměla žádný důkaz. Ale o to tu nešlo. Byl to jen souboj dvou autorit. A ona musela vyhrát. Už při pohledu na kluky, kteří se teď očividně bavili, musela vyhrát. Byla si skoro jistá, že to nebylo tak, jak tvrdili. Ani ona ani ředitelka neuhnula pohledem. Trvalo to dlouho.
„Tak dobře,“ skoro vykřikla ředitelka a popadla telefon na stole. Vyťukala číslo z Manoniných desek. Ještě když telefon pokládala, byla v obličeji červená. „Její otec je někde na druhém konci Paříže, přijede do půl hodiny. Už na vás nemám čas...“
„Nevadí, děkuju. Nashledanou.“
Všichni vyšli na chodbu. Ředitelka za nimi zavřela dveře hlasitěji, než bylo třeba.
„Tak alou, do tříd!“ popohnala děti profesorka Langeauová. Zůstala s Juliette Montagnée na chodbě sama. „Vyprovodím vás. Nemyslete si o ředitelce něco špatného, má děti ráda, jen s Manon si nesedli. Musela jí někdy něco provést...“
„Co si o Manon myslíte vy?“
„Že je škoda, že je taková plachá. Učím v jejich třídě francouzštinu... Ta holka má úžasný literární rozhled. Neni hloupá, když už z ní někdy odpověd vypáčím, tak je schopná interpretovat jakoukoli knížku, předevčírem mluvila o díle Emila Zoly, a přitom jsem jim tuhle četbu ještě ani nezadala... A ona sama přečetla tři nebo čtyři knížky. Minimálně...“
„A ostatní profesoři?“
„Tak většinou je štve, že Manon nedává pozor a pořád si kreslí do toho svého sešitu. Ale copak se můžete zlobit na holku, která obyčejný test z češtiny napíše na 4 stránky a píše anglické eseje stejně dobře jako francouzské?“
„Co jste to říkala o sešitu.“
„Má takový tlustý sešit v tvrdých deskách, nosí ho při sobě, co ji znám. Před ostatními ho schovává, ale při hodinách do něj často kreslí. A hodně hezké obrázky. Jenže když se chci podívat, tak vždycky sešit rychle uklidí. Ale kreslí si i na okraje sešitů z francouzštiny... Jo, taky mě to zlobí, zkoušela jsem jí to zakázat, jenže ona i když si kreslí, tak dává pozor... Jen jednou jsem jí ten sešit vzala a... No měla jsem o ní docela strach.“
Stály u hlavního vchodu.
„Takže kdyby jí kluci vzali ten sešit, mohla by...“
„Tak to by myslím dopadli hůř, než s vyraženým zubem a krví z nosu. Slečna Dufourová možná vypadá slabě, ale má v sobě hodně velkou sílu. Ale má ji pod kontrolou...“
„Tak děkuju za váš názor...“
„Za nic...“
Za Juliette zapadly dveře. Ještě se ohlédla na moderně vypadající bílošedou budovu školy La Fosse Rouge.

„Nebojíš se?“
Komisař Baudrilloux zastavil před komisařstvím a otočil se na Charlotte, která seděla vesele vedle něj. Nicole klidně spala na zadním sedadle.
„A vy?“ odpověděla tím stejným lehkým a přesto trochu smutným tónem, na který si u ní během včerejšího večera tak zvykl.
„Možná se na tebe budou ostatní dívat ošklivě, máme na komisařství i pár blbců... Nevšímej si jich a drž se hlavně blízko mě.“
„Hmmm... To samé budou ode dneška říkat o vás. Co si asi budou o vás myslet ostatní, když z čista jasna přivedete mě, rumunskou holku, aby vám pomohla? Co ode mě vlastně očekáváte, pane Baudrilloux?“ Její hlas se trochu změnil, stejně tak její pohled. Byla věcná, přímočará. A komisaři hleděla přímo do očí. Ty její hluboké modré oči... A bylo to také poprvé, co ho oslovila příjmením.
„Vlastně ani nevím,“ přiznal po chvíli a snad s i trochu pousmál. Seděli dál v autě, ale ani jeden nechtěl vystoupit.
„Bojíte se... Bude tam i ta slečna?“
„Dívka... Doufám, že ne... Jen její otec.“
„A udělal jí něco?“
„Modlím se za to, aby byla v pořádku. Ale možná ublížil někomu jinému. Vlastně mi stačí jediná věc... Když mám řekneš, jestli mluví pravdu a jestli jsme na správné stopě.“
Jen přikývla. Komisař zachytil její pohled, měl dojem, že ještě chtěla něco říci, něco... Kdyby tak v lidských hlavách dokázal číst tak jako ona... Vystoupili s auta na ještě mokrý chodník. V noci pršelo, ale modrá obloha teď napovídala, že se konečně blíží léto.
Vešli do budovy komisařství. Už během prvních metrů se všechny oči stočily k Charlottě. Pevně k sobě tiskla stále ještě spící Nicole, v teplákách a v bundě s Mickey Mousem, s nevinným úsměvem na tváři suverénně kráčela za komisařem. Komisař Baudrilloux ji snad jen tak mimochodem chytil za ruku. Nechala se vést chodbami do prvního patra. Otevřel dveře a sám vešel první do svého oddělení.
„Komisaři...“ Juliette se překvapeně zvedla od tlustého šanonu.
„Dobré jitro, Juliette... Je něco nového?“
Juliette Montagneé si ho překvapeně prohlížela a bylo vidět, že neví, kde začít.
„Co je nového? Vám to nikdo neřekl?“
„Co mi měl říci?“
„Další přepadení, na druhé straně Paříže... 12-tiletá holka! Jel tam Robert s Jean-Paulem...“
Charlotte silně stiskla komisařovu ruku. Vtom do kanceláře vpadl strážmistr.
„Komisaři, Leclerc přivedl Dufoura, křičí tady dole na nás a chce telefon...“
„Dufoura?“ vytřeštila oči Juliette, „Vždyť už měl být dávno na cestě pro dceru, ředitelka z La Fosse mu přece volala už před třičtvrtě hodinou!“

Manon měla hlavu položenou na lavici. Už dávno se převlékla a umyla... Ale stejně... Něco bylo špatně... Něco... Z okraje sešitu se na ni díval Glum. Pána Prstenů neměla ráda, ani nevěděla, proč nakreslila toho slizkého...
Učitelé se museli dozvědět, co se stalo, protože ji nechali, ignorovali její mlčení a nepřitomný výraz ve tváři. Glum se na ní díval skelnýma mrtvýma očima. A nevšímali si jí ani ostatní ve třídě, o přestávkách si od ní drželi bezpečný odstup. Říkala jsem ti, že ti nikdo neublíží. Ano, věděli, že má Rozárku. Věděli, že teď si na ní nemohou dovolovat tak jako dřív.
Ještě poslední hodina... Francouzština, a pak může domů, na oběd... Buch buch... Dál ležela na lavici a jediný zvuk, který slyšela, byl tlukot jejího vlastního srdce. Už jenom hodinu...
„Manon!“
Trhla sebou. Skutečně jí někdo řekl Manon? Ne slečno Dufourová, jak ji oslovovali učitelé... Ani to nebylo jedno z těch slov, které na ní křičel otec - už jen při pomyšlení na ně měla chuť brečet. Ne, řekli jí Manon. Zamrkala.
„Manon!“
Profesorka Langeauová k ní běžela přes celou třídu. Co provedla?
„Šprtka se nám počůrala...“ slyšela za sebou čísi posměšný hlas. To přece ne... Nemohla... Nic necítila...
„Pro dnešek končíme! Konec hodiny!“
Manon chtěla vyskočit, vyběhnout ven z ostatními, domů, ale profesorka jí zadržela. Chvíli s ní zapasila, snažila se vytrhnout z pevného stisku, který jí držel na židli. Vzdala to, jen zrychleně dýchala.
„Manon, podívej se na mě.“
Neochotně zvedla oči.
„Jestli tě něco bolí, řekni mi to...“
Zvrtěla hlavou.
„Byl už se na tebe podívat táta?“
„Táta?“ šeptla Manon potichu.
„Vždyť víš, jak paní ředitelka volala tvého tatínka, aby tě odvezl do nemocnice...“
Zavrtěla hlavou.
„A jela bys tam se mnou? Podívají se na tebe a pak tě odvezu až k tobě domů.“
„Řekla jste mi Manon?“
Profesorka Langeauová se na ni trochu překvapeně podívala. A usmála se. Manon se končeně odvážila pohlédnout dolů. Na hněodžlutém linu byla malá loužička.
„Nic si z toho nedělej, to se může stát každému... Pojď zajedem do nemocnice, ať nepjřijdeš pozdě na oběd.“
Manon sklidila věci do tašky, ale přitom nespustila oči z profesorky. Skutečně jí řekla Manon? Tak jí přece říkala jenom Rozárka... Po barevných schodech vyšli ven před budovu školy.
V autě Manon mlčela, jen seděla, křečovitě se držela pásu a dívala se před sebe. Ani když se jí profesorka zeptala, kde má svůj sešit, jestli ho nechala doma, nebo jí už nebaví kreslit, zůstala potichu. Skoro to vypadalo, jako by profesorku Langeaovou ani neslyšela. Teprve když zastavili na parkovišti před nemocnicí, nadechla se.
„Neříkejte tátovi, že jsem s vámi jela...“ Dívala se profesorce Langeauové příme do očí. A ta si uvědomila, že za celou dobu, co Manon učila francouzštinu, neviděla její oči. Vždy je měla sklopené k lavici nebo upřené do prázdna, nikdy ale na na ni.
„Proč bych to neměla tátovi říkat? Určitě už o tebe má strach...“
„Táta mi zakázal chodit s cizími lidmi...“
„A tak je to správně... Jenže já už nejsem cizí, co myslíš, Manon.“
Schválně dodala to oslovení. Manoniny oči se rozšířily, na tváři se jí objevil náznak úsměvu. Vlastně ani smát se ji ještě neviděla... A přitom její slohy byly vždy tak vtipné,veselé...
Vystoupily. Venku foukal studený vítr, a tak byly obě rády, když se mohli schovat v teplém atriu nemocnice. Už ale nebyly samy, jako před chvíli v autě. Manon se rázem vytratil z tváře předchozí úsměv, když si sedly do čekárny, vypadala jak hromádka neštěstí. Profesorka Langeauová jí chtěla pohladit, ale teď před její rukou ucukla. Schoulila se na lavičce, hlavou se skoro dotýkala kolen. Najednou vypadala jak malé dítě. Že by měla strach z nemocnice? Ve čtrnácti letech?
„Další...“
„Tak pojď, Manon....“
Vlastně se to líbilo i jí, oslovovat malou slečnu křestním jménem. Jenže to ve škole nešlo. Ne v La Fosse. Vešly do malé ordinace. Byl tu jen stůl s počítačem, lehátko, stolička, dvě prosklené skříně a zavřené dveře (snad do nějaké větší ordinace?). Víc se sem snad ani vejít nemohlo.
„Tak povídejte...“ zkřížil ruce na prsou doktor. Doktor Châitell, všimla si profesorka Langeauová jména na visačce. Jen v krátkosti zopakovala verzi chlapců (i když ona sama o její pravdivosti přesvědčená nebyla). Co se stalo poté ve třídě si – už kvůli Manon – nechala pro sebe.
„Dobře, tak nejdřív si tě poslechnu,“ řekl milým tichým hlasem doktor Chatell, „vyhrneš si prosím tričko?“

„Sáro, Sáro rychle...“
„Co se děje...“ Sára Rouvierova se zastavila v polovině kroku. Byla právě na cestě na oběd, když ji zastavil Paul. „Jak to, že nejsi v sanitce.“
„Byl jsem, právě jsem přijel, hned mě pro tebe poslali. Pamatuješ si na toho Araba? Uplně prvního, jak dokotorovi vytrhl injekci a málem mu dal anestetika? Tak na příjmu je holka, která je prý horší.“
Sára se otočila na podpadku. Dobře tedy, oběd musí počkat. Nebude to ostatně poprvé, co kvůli nějakému dítěti bude bez oběda... Nezaváhala ani tentokrát...
„Proč nezavolali psychologa?“
„Jo, prý se stalo, ale chtějí i tebe...“
Po chodbě a v átriu běhaly dvě děti (očividně sourozenci), ale Sára věděla, že kvůli nim by ji tak naléhavě nevolali. Tohle byl naprosto běžný ruch, kdyby někdo vydal CD „zvuky z nemocnice Henri Mondor“, děti pobíhající po chodbách v přízemí by nesměly chybět. Dívné – vysoké pištivé zvuky byly slyšet z ordinace.
Paul jen přikývl. „Já tam po druhé nejdu! Jednou mi to stačilo.“
Měla jsem doopravdy studovat dětskou psychologii, pomyslela si Sára a vešla. Vešla bez očekávání, raději si vůbec nepředstavovala, co na ní za dveřmi čeká. Ale tohle bylo i na ni moc. Nejdřív viděla jen dvě osoby – doktora Châitella a paní středního věku (podle očí a brýli jí typovala na učitelku). Ale dítě žádné. Až po pár vteřinách si všimla drobné postavičky vtěsnané pod rám lůžka. Dost dobře na ni neviděla, ani nemohla poznat, jestli je to chlapec nebo dívka (natož kolik mu je let). Co ale poznala bezpečně, byl skalpel, který postavička držela v ruce.
„Co jste mu provedli?“ zašeptala ne zrovna klidným hlasem.
„Jí...     My? Nic! Vůbec nic,“ krčil rameny doktor, „Jen jsem chtěl, aby si vyhrnula tričko, a ona mi hned sebrala z misky skalpel! Volali jsme hned psychologa, ale před ním zalezla tam, nikdo z nás jí nestihl zastavit.“
„A co mám dělat já?“
„Je to holka – a ty taky, snad ti bude věřit víc než doktorům.“
„Jak se jmenuje?“
„Manon. Manon Dufourová,“ řekla žena stojící stále vedle doktora. Sára nepotřebovala vědět, kdo to je... Teď šlo hlavně o to, aby se nic nestalo Manon. Vždyť měla v ruce ostrý skalpel a pod lůžkem byla tak nasoukaná, že neopatrný pohyb mohl znamenat vážné zranění. Sklonila se, aby viděla její tvář. Přejel jí mráz po zádech. Lucky! To byl přece Lucky! To byla Lucky! Ta podoba s kresbami v sešitě byla dokonalá. Nemohlo být pochyb.
„Jděte prosím pryč,“ řekla a rázným pohybem vyhnala doktora i tu ženu, „Když bud potřebovat pomoct, zavolám.“
Teprve když oba byli pryč a Sára zůstala s Manon sama, si sedla na podlahu jen kousek od Manon nasoukané pod lůžkem. A stejně tak byla v Manonině dosahu. Stačilo, aby se rozmáchla a skalpelem by jí bez problému roztrhla břicho. Čekala. Stejně jako vždy, i teď čekala, až se dítě podívá na ni první. Trvalo to minutu, dvě... Pět.... Manonino tělo vzpříčené mezi dvěma vodorovnými kovovými příčkami se začalo třást, jak už dlouho dobu setrvávalo bez hnutí v jedné poloze. Nemohla už dál čekat.
„Ahoj... Jsem Rozárka...“ Byl to šílený nápad, vždyť své skutečné jméno měla na visačce. Rozárko, vrať se mi, prosím. Vždyť to byla Manonina slova...
„NE, TO NEJSTE!“ zakřičela tak nahlas, až se celé lůžko otřáslo. To byl úspěch. Ta holka se neuzavřela před světema neodmítala komunikovat.
„Jak bych jinak mohla znát, co jsi Rozárce napsala, kdybych to nebyla já... Tak ve dne tělo mé a v noci duše moje se zmítá pro tebe a pro mne bez pokoje.“
Manon na ni vytřeštila oči. Chvilku jen nehlasně pohybovala rty, oči jí těkali po místnosti. Pak ale promluvila nepřítomným tichým hlasem.
„Pak už jen vnitřní zrak mé oči nevidoucí
může vést bezpečně tmou za tvým přeludem,
jenž září jako skvost uprostřed pusté noci
a mění temnoty v jasný a krásný den.
Tak ve dne tělo mé a v noci duše moje
se zmítá pro tebe a pro mne bez pokoje.“
Sára nedokázala reagovat. Stalo se jí to poprvé. Vůbec netušila, o čem Manon mluví. Snad nějaká básnička, snad nějaká poezie...
„Proč jsi ty verše Rozárce napsala?“
Manon neodpověděla.
„Můžu si vzít ten nůž? Aby sis neublížila..“
„Ale nepřijde už?“
„Kdo?“
„On.“
Má strach z doktorů. Jen z doktorů, ne z doktorek, uvědomila si Sára. Proto utekla před doktorem Châitellem i před nemocničním psychologem. Byli to chlapi!
„Doktor Châitell už nepřijde. A kdybych zavolala paní doktorku, necháš se od ní prohlédnout?“
„A on už nepřijde?“
Sára zavrtěla hlavou. Manon povolila sevření a skapel s cinkotem dopadl na zem. I když rozum jí říkal, že by ho měla okamžitě sebrat a schovat co nejdál, nechala ho tam ležet. Nechtěla Manon vystrašit. Jen k ní natáhla ruku. Manon  se ani nepohnula.
„No když se ti tam líbí...“ řekla Sára, vstala a došla k telefonu, aby zavolala doktorku Monsejourovou. Pohled ale z Manon nespustila. Jak byla nasoukaná mezi dvě tyče, nedokázala odhadnout, kolík jí je. Deset, jedenáct, dvanáct?
Vytočila další číslo.
„Paule, to jsem já. Něco bych od tebe potřebovala. Na stole u sebe mám takový desky, přineseš mi je? Zaťukej, vezmu si je před ordinací.“ Položila sluchátko a znovu si sedla na zem. Manon se ani nepohnula.
„Je to trochu nepohodlné, nemyslíš?“
Manon zvedla oči a odhrnula pramínek vlasů, který jí sklouznul na tvář, ale zůstávala potichu.
„Kdybych byla já na tvém místě tak dlouho, tak už by mě všechno bolelo...“
Nic.
„Slibuju, že už žádný doktor nepřijde... Nikdo ti tu neublíží.“
„Mám strach, Rozárko...“
„Z čeho, jsme tu jen samy dvě...“
„Obejmeš mě?“
„To půjde těžko, nevejdu se k tobě...“
Manon odhrnula další pramínek vlasů.
„Pojď ke mně...“
První pohyb, jak se Manon snažila dostat zpod lůžka, když v tom se ozvalo klepaní na dvěře. Hlavně nechoď dál, Paule, nechoď dál! Manon sebou trhla a všechny její pokusy ustaly.
„Neboj, hned jsem zase u tebe,“ řekla Sára a co nejrychleji doběhla ke dveřím. Vyšla ven. Paul stál těsně za nimi, málem do něj vrazila. Ale nesl jí to. Nesl sešit, který tehdy Manon vypadl. Když si tu událost znovu vybavila, oblíčej toho dítěte na zemi, byla to ona, byla to Manon.
„Co se děje? Proč volali tebe?“ zeptal se Paul.
„To je trochu složitější. Přijď na večeři ke mně, vysvětlím ti to.“
Vzala si od něj sešit a s omluvným pohledem za sebou zavřela dveře ordinace. Manon byla stále pod postelí, teď snad v ještě nepřirozenější pozici. Sára přemýšlela, kde jsou její rodiče. Už jim přece museli dávno volat, už tu dávno měli být...
„Říkala jsem ti, že ti nikdo neublíží,“ snažila se Sára o co nejmilejší hlas.
„Obejmeš mě?“
„Vždyť už jsem ti jednou řekla, že ano, pojď ke mně, broučku...“
Sára k ní natáhla obě ruce, pomohla jí vysoukat se z kovové konstrukce postele. Najednou před ná stála drobná dívka s kulatým obličejem, dlouhými vlasy. Měla trochu červené tváře... Objala ji. Věděla, že se to nesmí, byla s Manon sama a ona jí klidně mohla obvinit z obtěžování a Sára by na svoji obranu neměla nic. Ale bylo jí to jedno. Cítila její tlukoucí srdce a dech na krku. Když jí Manon konečně pustila, zjistila, že plášť na rameni, kde se jí dívka opírala, má mokrý od jejích slz.
„Copak se stalo, broučku?“
„Vždyť to Rozárko víš...“
„Myslíš tohle?“
Sára zvedla ze stolu sešit, který ji Paul přinesl. Manon jen přikývla. Nevypadala vůbec překvapeně, že její sešit má Sára. Jako by to snad i věděla, jako by si ho u ní jen na chvilku sama nechala. Sára jí ho dala bez zaváhání, už včera si udělala fotokopii pro komisaře, jenže ten si ji nevzal.
Znovu někdo zaťukal.
„Manon, broučku, teď přijde paní doktorka a ona se na tebe podívá, ano?“
Manon z ní nespustila oči.
„Neboj, budu tu s tebou... Dále!“
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila menší poněkud silnější žena v bílém plášti, světlo zářivky na stropě se jí od brýlý. Usmála se. Manon zůstala stát. Úplně bez jakéhokoli pohybu sledovala nově příchozí.
„Ahoj,“ řekla doktorka a došla až k Manon. Na krku se jí houpal stetoskop. Manon si bez přemlouvání vyhrnula tričko a nepohnula se ani když jí doktorka položila ledový konec stetoskopu na hruď. Oči stále upírala na Sáru. Nekouká na mě, kouká na Rozárku, pomyslela si Sára, jenže kdo je Rozárka?.
Doktorka odložila stetoskop na stůl a Manon opět automaticky bez pobízení nechala okraj trička spadnout zase dolů. Stála tam jak mramorová socha, která promluvila jen když se jí doktorka zeptala, kolik prstů vidí.
„Vypadá to dobře,“ řekla doktorka a otočila se na Sáru, „nevypadá, že by jí něco bylo. Ale raději bych ještě udělala rentgen.“ Po brýličkami se dívala na Manon. „Půjdeš se mnou.“
Manon neodpověděla, dál stála jak nehybná socha. Teprve když ji Sára vzala za ruku, jako by kouzlo pominulo, ztuhlost pomynula. Vyšli ven. Na lavičce v Atriu seděl doktor Châitell společně s ženou která Manon přivedla (ne, to nemohla být její matka, vždyť si s Manon vůbec nebyly podobné). Manon se na ně ani nepodívala. Nechala se vézt chodbou až k místnosti označené žlutým výstražným čtvercem.Pozor, ionizující záření.
„Já tu s ní zůstanu,“ řekla Sára, když Manon byla připravená. Tak co, dostane malou dávku záření, stejně jako každý pacient. A kdy naposledy byla na rentgenu. Stála kousek od Manon a snažila se jí dodat odvahu. Alespoň jeden úsměv! Jeden jediný úsměv kdyby dokázala vykouzlit na její tváři. Možná to bylo tím bílým pláštěm...
Cvak. První obrázek byl hotový. Sára trochu posunula zařízení, aby zachytilo další část Manonina těla. Cvak. Cvak. Udělali celkem asi 6 snímků.
„Tak hotovo, broučku,“ usmála se Sára. Manon se posadila na lůžku. Snad to byl úsměv, spíš se to Sáře ale jen zdálo. Čekala, že si je doktorka Monsejourovou vyzvedne, nedělo se ale nic. Za zdí slyšela jen spěšné kroky a nesrozumitelné hlasy. Uběhla minuta... Dvě... Něco muselo být špatně. Sára věděla, že něco muselo být špatně...

„Ano... Ano, pane starosto... Rozumím... Samozřejmě, není náš jediný podezřelý, prověřujeme i jiné varianty... Ano, pane starosto... Ovšem, nashledanou...“
Komisař Baudrilloux položil s nejvyšší opatrností sluchátko a zaklel. Teprve pak pohlédl na své podřízené, kteří tu stáli v půlkruhu kolem něj. Leclerc s Jean-Paulem nervozně přešlapovali, Juliette se zastavila s tlustou složkou na cestě ke svému stolu a jako by teď zapoměla, co to vlastně drží v ruce. I Robert vzhlédl od počítače a vstal, když se na druhé straně linky ozvala pařížská radnice. Charlotte s malou Nicole poslali na chvíli ven z kanceláře, komisař se bál, že by klidně spící Nicole mohli probudit.
„Tak co?“ zeptal se do nastálého ticha Leclerc.
„Co by... Musíme ho pustit, kancelář starosty tvrdí, že  přesně v ty dny tam Dufour byl... To je neprůstřelný alibi,“ odsekl komisař. Nevšímal si, jak Jean-Paul zapadl ke svému počítači a začal mlátit do klávesnice, a pokračoval dál znechuceným tónem, „Navíc odmítají říci, co tam dělal, prý důležitá recepce. To přece nemůžou myslet vážně...“
„Třeba tam uplácel,“ nadhodil od svého pracovního stolu Jean-Paul, „peněz na to měl dost...“
„A co by asi uplácel?“ skočil mu do řeči Lecler, „Vždyť Dufour nevykazuje žádnou činnost, nemá důvod uplácet, nechce postavit dům, obchody nemá, nechce obejít zákony...“
„No radnice nám důrazně doporučila, abychom hledali jiného pachatele...“ uzavřel komisař Baudrilloux.
„Já nevím, jak vy, ale já radnici nevěřím ani chviličku,“ řekl Jean-Paul, „Páč nás fakt vodí za nos. Koukám na záznam z dopravních kamer z Rue de Rivoli a z Quai de l'Hotel de Ville a Dufourovo auto se tam ani neobjevilo, natož aby zastavilo před radnicí.“
„Tak přišel pěšky,“ mávl rukou Leclerc.
„Dufour? Ten, co jezdí autem za třicet tisíc euro, a bude chodit pěšky?“ oponoval zatvrzele Jean-Paul, „Jo, kdyby vystoupil z metra a šel po okraji chodníku, tak ho kamera nevidí. Jenže to by musel použít služební vchod, před hlavním mají kameru a ta ho nezachytila.“
„Tak dejme tomu, že na radnici nebyl. Ale když mi nechtějí říci, co dělali, kdo ví, třeba si vymysleli v zájmu bezpečnosti i místo setkání. A to my nezjistíme.“
„Co prohlídnout kamery a zjistit, kam Dufour autem jel?“ navrhl Leclerc.
„Prohlídnout kamery?“ otočil se k němu Jean-Paul, „Máme tu tisíce kamer po celým městě... Hodně stěstí...“
„Tak teoreticky by to šlo, myslím, že bych dokázal udělat skript, který by na záznamu z kamery hledal jeho poznávací značku, ale trvalo by to strašně douho...  Možná i pár hodin...“ zapřemýšlel Robert.
„Je vcelku jedno, kde Dufour byl, jestli má alibi kanceláře starosty,“ ukončil spekulace komisař Baudriloux, „Musíme se vrátit na začátek. Jean-Paule, co víme.?“
„No... Před dvěma dny ráno zavolala nějaká holka, že její kamarádku přepadl muž s tetovanou růží a hadem,“ začal mechanicky Jean-Paul, „Marione Rénierová nejdřív uspal a pak... Šéfe, to je vlastně docela zvláštní, nemyslíte? Proč jí uspal? Tihle delikventi lidi neuspávají.“
„Třeba proto, že to bylo dítě, a nechtěl jí vidět do tváře?“ řekl komisař.
„Nebo – připustíme-li, že to Dufour nebyl,“ vložila se Juliette, „Tak to mohl být někdo slabší než Marione.“
„Ale vždyť Marione je osmiletá holka... To by musel být snad jenom nějaký kluk – třeba z její třídy, ale... Jo, jako možnost bychom to v úvahu vzít mohli...“
„No... Tak Manon odvezli do nemocnice, a pak měl Pascal Rénier, její otec, nehodu,“ pokračoval Jean-Paul, „Ale to zatím nevíme, jestli s tím souvisí, jestli to nebyla jenom nehoda. Zpráva techniků ještě není kompletní, ale zatím víme, že měl poškozené – možná něčím tupým naříznuté - hadičky. A dneska ráno byla v centru přepadená 12-tiletá holka, zatím to vypadá, že tam pachatelé byli dva. Zatím není důkaz, že ty dva případy spolu souvisí, ale...“
„Dobře... Tak to vezmeme zase od začátku, Roberte, zajeď do prvního obvodu a vyžádej si všechno, co mají o tom dnešním přepadení, hlavně jestli mají nějaké podezřelé. Když tak jim vezmi, co víme my... Juliette, zajeď ještě jednou za Marione do školy za paní Rénierovou, třeba Manon doma něco řekla. A ty Jean-Paule projeď databáze a ještě jednou projeď, jestli v poslední době nebě nepropustili tady v Paříži někoho s vytetovanou růží a hadem, kdo by měl u záznam, nějaký pedofilní sklony nebo něco podobnýho... Já rychle odvezu Charlotte s maličkou a zajedu na radnici potvrdit Dufourovo alibi. Tak jdeme...“
Už se rozcházeli, když zazvonil telefon. Všem v tu chvíli projela hlavou jediná myšlenka. Další?  Sluchátko zvedl opět Leclerc. Mluvil dlouze s někým na druhé straně linky, z toho, co říkal, však nikdo nedokázal sestavit, o čem se mluví či co se stalo. Všichni stáli u dveří připraveni k odchodu. Leclerc konečně položil sluchátko.
„Ehm...“ otočil se k nim, nevěděl, jak začít, „Volali z nemocnice Henriho Morona v Creteil. Mají tam nějakou malou  holku, co na sobě má pás cudnosti.“
V místnosti bylo takové ticho, že i pověstný padající špendlík by byl slyšet. Vyděšeně se na sebe dívali, neschopni slova.
„Navíc to vypadá, že je to Dufourovic dcera, proto volali nám, patří pod nás. Speciálně chtějí, aby tam jela od nás nějaká žena. Péči o dítě už prý volali, jsou na cestě,“ dořekl Leclerc a nerozhodně přešel dál od telefonu.
„Pás cudnosti? Vždyť to je přece...“ Ani Juliette nedokázala říci nahlas to, co se jim všem honilo hlavou.
„Je to na tobě, Juliette...“ řekl se sklopenou hlavou komisař Baudrilloux, „Jestli je to doopravdy dcera Jacqua Dufoura, chci, abys za ní zašla ty...“
Víc komisař neřekl. Ne, dokud neseděl opět v autě. Charlotte měl vedle sebe, narazil na ji hned za dveřmi svého oddělení, byl si jistý, že slyšela všechno, co probírali. Možná to bylo dobře, nemusel jí nic vysvětlovat.
„Moc jsem vám nepomohla...“ řekla potichu a usmála se.
„Se stává...“ pokrčil rameny komisař a nastartoval.
„Takže pozvání na oběd asi neplatí...“
„Proč by neplatilo? Jednou jsem to slíbil a slovo pařížskýho policajta platí... Teď tě hodím domů, musím ještě něco zařídit, ale před polednem vás všechny vyzvednu... Omlouvám se, že jsem tě zbytečně vytáhl na komisařství...“
„Dcera Pascala Dufoura... To je ona?“
„Hmm... Je teď v nemocnici. Nevím, co jí kdo udělal... Ale dostanu ho... Slibuju, že ho dostanu!“
„Já vím, komisaři...“

„Manon, podívej se na mě...“
Sára seděla s Manon v malé místnosti hned vedle RTG pracoviště. Doktorka jí ukázala rentgeny. Ten kovový předmět kolem Manonina pasu... Nemohlo být pochyb. Srdce se jí svíralo při pomyšlení, proč ho má tahle malá holka na sobě. Chtěla ji opět obejmout, přitisknout k sobě a už nepustit. Chtěla jí jak panenku ukrýt před světem, před tím kusem kovu, který...
Manon seděla v klidu, upírala na Sáru svoje skelné hnědé oči a vypadala, že si snad ani neuvědomuje, že je něco špatně. Proč vlastně. Vždyť byla s Rozárkou, dokud tu byla Rozárka, nic se jí nemohlo stát. Vždyť jí přinesla její sešit. Kromě Rozárky přece nikdo nevěděl, co v něm je... Manon se nepohnula, čekala, co teď bude. Věděla, že nic zlého se jí stát nemůže. Ne, dokud bude s Rozárkou...
„Manon, podívej se na mě...“
Zvedla oči a trochu se usmála.
„Já vím, Manon, že tohle pro tebe nebude jednoduchý, ale slibuju, že tu budu s tebou, dokud budeš chtít... Manon... Mohla bys mi teď naprosto přesně popsat, co máš na sobě?“
„Vždyť mě vidíš, Rozárko...“
„Vidím jenom svoji holčičku v tričku a kalhotech... Ale já bych si tě chtěla nakreslit do svého sešítu, víš? Třeba jak jdeš spát, broučku... Nebo chodíš do postele v tričku a kalhotech?“
Manon vstala a ze stolu sebrala svůj sešit. Musí Rozárce připomenout ten obrázek... Musí... Nalistovala stránku s datem 30.5.2005 a ukázala na maličký obrázek v rohu. Sára si opatně sedla vedle ní a sešit si od ní vzala. Slyšela hlasy za polopropustným zrcadlem, ale neohlížela se tam. Věděla, že jí teď sledují, možná už tu byla policie i péče o mládež. Jenže Manon... Nechtěla jí vystrašit nevysvětlitelnými pohledy na zrcadlo. Chvíli si prohlížela obrázek, na kterém byly pouze dvě postavičky, drželi se za ruce a vstupovali do jakýchsi hromadných sprch. Neměli na sobě nic. Nebo...
„To jsi ty?“ zeptala se Sára a ukazovala prstem na menší z obou postaviček. Manon přikývla a usmála se.
„A co to máš na sobě?“
„To je tátova ochrana. Aby se mi nic nestalo.“
„To ti dal tatínek?“
Manon přikývla.
„A můžeš si to sama sundat? Třeba doma, když jsi v bezpečí a nikdo ti nemůže ublížit?“
„Nemám klíč...“
„A kdo má klíč, Manon...“
„Klíč... Ale ty přece... Ty nejsi Rozárka...“
„Manon...“
„Ty nejsi Rozárka! NEJSI ROZÁRKA!!!“
Sára jen tak tak uskočila před maličkou pěstí, jak se Manon rozehnala. Sára k ní přiskočila zezadu a snažila se jí chytit, chytit její ruce, uklidnit...
„Nejsi Rozárka, nejsi Rozárka... Nejsi...“ křičela Manon a kopala kolem sebe jak malé dítě. Sáře se konečně podařilo chytit jednu její ruku, v zápětí ale dostala takovou ránu do kolene, že Manon hned pustila.
„Nejsi Rozárka, nevíš nic! Nic!“ Manon chytla berli, která stála opřená v rohu a rozehnala se proti Sáře. V tu chvíli do pokoje vtrhli dva doktoři v bílých pláštích. Dřív, než stačila Sára něco udělat, strhli Manon k zemi. Manon křičela a kopala kolem sebe, doktoři ji ale drželi pevně. A najednou konec. Křečovité snahy o vyprostění ustaly, Manon se už ani nepohnula. Sára skoro přestala dýchat. Teprve když Manon mrkla, jí spadl kámen ze srdce. Skutečně si na chvíli myslela, že...
Manon ležela na zemi bez jakéhokoli pohybu. Na žádné otázky nereagovala. Buch buch... Dýchala teď klidně. Bez odporu – skoro jako by byla v bezvědomí, se nechala zvednout na igelitem pokryté lůžku u stěny. Oči upírala snad na strop. Co se stalo? Co se to stalo? Sára stála v rohu a ještě teď se třásla. Hlavou jí běželo tolik myšlenek. Manon, která jí jak malá holka považuje za nějakou Rozárku a ona na tu hru přistoupí, Manon, která naprosto netečně konstatuje, co má na sobě, Manon, která... V jednu chvíli se chová tak, jak holky jejího věku, o chvíli později jak malé dítě. A teď na lůžku zůstávala nehybná, jak živá socha. Přišli další lidé. Sára by je nejraději všechny vyhodila, chtěla být s Manon sama, chtěla vědět, co se stalo. Věděla ale, že to nejde. Vždyť už tu byla psycholožka a pár dalších lidí z odboru péče o mládež, tady už neměla Sára co dělat, vždyť ona byla pořád jen spíš sestřička než psycholožka. Vzala sešit, který spadl na zem a podala ho Manon. Ta ale ležela dál nehybná, na sešit se ani nepodívala. Kolem její drobné postavičky se teď motalo tolik lidí... Sára odvrátila pohled. Nechápala, co se stalo. A ani nechápala, co se dělo teď.
„Sára Ruviérová?“
Ohlédla se.
„Ano? Sára Rouvierová jsem já,“ přikývla.
„Pojďte, prosím, někam do klidnější místnosti, promluvíme si...“
Sára ještě koutkem oka zahlédla, jak lékař, kterého neznala, dává Manon injekci. Když za ní zaklaply dveře, Manon měla už zavřené oči. Sára se snažila z hlavy vymazat pohled na její nehybné tělíčko, ještě před chvílí zmítající se na zemi. Měla tu už tolik dětí, ale žádné jako Manon. Manon vlastně nebyla dítě. Nedokázala to říci přesně, jedenáct let jí ale už určitě bylo. To je tátova ochrana. Aby se mi nic nestalo. Je možné, aby nějaký rodič tak bedlivě chránil svoje ditě? Možná to bylo kvůli tomu přepadení včera ráno... A Manon.... Byla tak klidná, když o tom mluvila. Jako by to byly jen nějaké plavky, které měla na sobě, nic zvlášního. Sára si nedokázala – a ani nechtěla – představit sama sebe na místě Manon. Znovu a znovu se jí ale vybavovala chvíle, kdy Manon držela v ruce berlu. Ne, nebála se o sebe... V té dívce musel být velký vztek! Ale proč? A na koho?
Šli po prázdné chodbě. Ženu, kterou vedla k sobě si prohlédla jen zběžně. Kulaté tvary, našpulené rty, přísný nos... Byrokratka každým coulem. Sára vstoupila první do své komůrky v druhém patře. Byla to skutečně jen komůrka, nouzové řešení. Dřív tu byl sklad prádla, takže místnost neměla ani okna. Za to tu byl velký stůl a spousta šanonů v policích. Sářin pohled okamžitě padl na listy okopírované z Manonina sešitu, které byly rozložené na po stole. Ještě ráno si k nim dělala poznámky, ráno, kdy netušila, že autorku kreseb uvidí o pár minut později... Zatrnulo v ní, ale než mohla cokoli udělat, byrokratka se po papírech natáhla a jeden zvedla.
„Můžu?“ zeptala se. Sára přikývla. Copak vůbec mohla říci ne?
„Jmenuji se Sophie Amsiliová a jsem z odboru péče o mládež,“ pokračovala povýšeným tónem. Sára opět jen přikývla a popostrčila k ní židli.
„Děkuji. Jak asi tušíte, tohle není obyčejný případ. Potřebovala bych vědět vše, co víte... Prý Manon mluvila jen s vámi, proč?“
Tuhle otázku Sára přesně čekala. Sama si jí položila, když byla s Manon. Odpověď ale jen tušila. Rozárka.
„Mám zkušenosti s prací s dětmi,“ řekla jen. O Rozárce, ať to byl kdokoli, téhle arogantní byrokratce říkat nebude. Zamlčela jí i deník s obrázky. Sophie Amsiliová si očividně listy ze stolu s Manon sama nespojila.
„Dobře tedy,“ přikývla Sophie Amsiliová po chvíli, „Ráda bych vás ještě upozornila, že v zájmu dítěte tento případ bude zatím podléhat utajení. To znamená, že o Manon nesmíte mluvit s nikým, kdo se neprokáže takovýmto potvrzením. Manon bude převezena na dětské oddělení nemocnice v Creteill, kde bude 24 hodin pod dozorem psychologa. Policejní oddělení v Creteil bylo vyrozumněno, nemusíte se snažit komunikovat tedy ani s policií. Pro vás je to uzavřený případ, jako by tu Manon ani nebyla.“
„Ale přece Manon není...“
„Porušení tohoto nařízení je vážný trestný čin, slečno Rénierová.“
„Rozumím...“
„Děkuji. Cestu ven najdu sama...“
A odešla. V zájmu dítěte bude podléhat utajení? Chápala, proč se o tom nesmí dozvědět média. Ale proč proboha nesmí mluvit s nikým? S nikým, ani s policií? Vrátila se do místnosti vedle RTG. Snad čekala, že tu na někoho narazí, ale nebyl tu nikdo. Jen prázdné bílé sterilní zdi. A Manonin deník na zemi. Nebyla to ještě ani hodina, co ji Paul zastavil a zavolal k Manon. Stála tu, držela v ruce deník a nevěděla, co má dělat dál. Vlastně věděla... Vytáhla mobil a vytočila svého strýce.

Komisař Baudrilloux seděl u svého stolu a čekal, až se ostatní vrátí. Raději zavolal Charlotte a omluvil se jí, že to s obědem bohužel nevyjde... Z radnice se sám vrátil brzo, dva lidé z kanceláře starosty s Dufourem cosi řešili od šesti ráno do desíti dopoledne. To bylo neprůstřelné alibi.... Na dobu vraždy možná... Ale ani to ho neuchrání před zatčením z týrání.  Pás cudnosti. Nic takového přeci tehdy neměla. Vybavoval si tu noc před devíti nebo deseti lety. Ne, tehdy na sobě neměla nic! Nic!  Musí Dufoura dostat! I kdyby jeho samotného měli zavřít za zneužití, Dufoura dostane! A pak u policie skončí! Pustil si počítač, rychle prolétl doručenou poštu a pak spustil Google. Musí o tom něco zjistit... Všechny jeho dosavadní znalosti vycházeli z historických románů. Po par minutach se mu orosilo čelo. Čekal par odkazů na nějake vyšinute skupiny... Ale ne 70 000 nalezenych stranek! Vstal a raději si šel ohřat rani kafe. Slyšel kroky na schodech, někdo se vracel. V duchu typoval Jean-Paula. Určitě byl jen v hlavni kartotéce...
Vešla Juliette.
„Špatny zprávy,“ hlásila hned od dveří, „Byla jsem v nemocnici, Manon tam už nebyla. Ale narazila jsem na velice inteligentni dámu z péče o děti. Chovala se jak celé ministerstvo spravedlnosti, prohlásila, že je to utajený, že Manon někam převezli, že mi nemůže řici, kam, a že se toho ujal specialní útvar. Kráva jedna!“ Hodila bundu na volnou židli a naštvaně chytala dech. „A navic vůbec netuším, kam Manon odvezli.“
„Uklidni se... Zkusím to zjistit, mám u Henriho Mondora neteř... Co jsi to ale říkala? Že to převzal někdo jiný?“
„Jo, ptala jsem se tý... No ptala jsem se jí, za kým mám jít pro bližši informace, že jestli to udělal Dufour, tak ten patři do našeho okrsku a už ho vyšetřujeme kvůli něčemu jinýmu, ale ona mi normálně řekla, že to neni moje starost a – teď budu citovat – ať do toho nestrkáme nos! Slyšíš to? My do toho nemáme strkat nos!“
„Uklidni se Juliette! Uklidni se! Hlavně klid!“
Juliette sotva chytala dech, ve tváři byla červená jak jedna část statni vlajky. Komisař Baudrilloux jí ještě nikdy neviděl tak rozčílenou, ať se dělo cokoli, Juliette se vždy kontrolovala, byla to ona, kdo většinou upokojovala vášně na komisařství. Možná to bylo tím, že ona sama byla maminkou a měla malou dceru... A tenhle... Takhle věc se jí týkala osobně.
„Já jen jestli ji to udělala máma nebo táta... Jak to, že jsem to nepoznala, když jsem byla s ní v pokoji sama?“
„Nepoznal to nikdo... Ani ve škole... A třeba to na sobě ani neměla. Pro Dufoura jsem poslal Leclerca, aby ho zase přivedl.“
„Vždyť jsem vám teď říkala, že to dali někomu jinému... Nemůžete Dufoura vyslýchat! Na ty přepadení má alibi, to budeme mít maximalně trable s radnicí... A kvůli tomuhle ho taky vyslechnout nemůžeme, vždyť...“
„Ja tě neslyšel, když jsi řikala, že to dali někomu jinýmu.“
„No dali, řikala mi to ta ženská z...“
„Zase jsem tě neslyšel...“
„Co to... Jo aha!!!“
„Přesně. Když nebudu vědět, že nam to přebrali, tak můžeme Dufoura klidně vyšetřovat. Alespoň než nam to přijde oficialně.“
„Hrajete si s ohněm, komisaři...“
Zazvonil telefon. Komisař k němu dojel na kolečkove židli a zvedl sluchatko. „Komisařství Sucy-en-Brie, u telefonu komisař Bau-“
„To jsem já, Robert, jsem právě v laboratoři a máme tu ty vlasy, co se našli u té druhé dívky na staveništi – u té Flory Galaudové.“
Komisař stiskl tlačítko na telefonu a Robertův hlas rázem zněl na celou místnost.
„U obou dvou vlasů se podařilo zjistit DNA. Jeden patří určitě Jacqueu Dufourovi, nevím proč je v databázi, ale je tu a je tu 99,8% shoda. Pak je tu ale ještě jeden vlas, a ten v databázi není. Je to docela dlouhý hnědý vlas, podle DNA ženský, ale nikdy nebyl barvený, má velice kvalitní strukturu...“
„Roberte, může být někoho z rodiny?“
„Hele, nejsem věštec. Co vim, tak jejich holka je adoptovaná. Takže těžko bude mít společný alely! To samý matka. Když mi přineseš jejich vzorek, tak to klidně porovnám, ale takhle...“
„A našli tam něco?“
„Co jako?“
„Třeba nějaký kapesník, něco, čím tu holku omámili...“
„Komisaři, podle fotodokumentace byl v okolí stavby takový nepořádek, kluci z technickýho toho vzali spoustu, ale může trvat týden, než v tom něco najdou...  Ale je tu něco jinýho...“
„Špatně tě slyším, něco tam strašně drnčí...“
„Omlouvám se, to je cenom centrifuga. Počkejte, najdu zprávu. Tady to je... V okolí je sice stavba, ale na cestě se tam našlo spousta takových divných vláken. Rozbor ukázal, že je to směs polyakrylu a polyesteru, ale má moc smyček, na řezu má spousta malých plošek, vytváří to skoro síťovinu.“
„A to se používá k čemu?“
„To právě nevím. Kdyby to mělo kratší vlákna a ne tak síťovaný vlákna, řeknu, že je to z froté ručníků nebo něčho podobnýho. Jenže tohle spíš vypadá na nějakou průmyslovou tkaninu, možná nějaká tepelná izolace...“
„Vždyť se tam staví...“
„Jasně, ale to je zatím jenom hrubá stavba, nemají ještě ani zdi, co by dělali s izolací. Spíš bych řekl, že to bude nějaký molitan, i když v okolí nebyla žádná matrace ani nic podobného... Nebo prostě nějaká vycpávka, co já vim! Jestli to nebude vadit, ještě tu zůstanu a zkusím zjistit přesný složení.“
„Dobře, díky. Kdybych tě potřeboval, tak zavolám...“
„Jo, a ptal jsem se na rodiče tý holky. Jsou v pořádku a hlídají je.“
„To je dobře...“
Komisař zvolna položil sluchátko zpátky na telefon a na židli se otočil na Juliette.
„Co ty si o tom myslíš?“
„Já? Netuším. Molitan z matrace? Že by si tam pachatel přinesl matraci, aby... aby to nedělal na zemi?“
„Myslíš, že se tam tahal s matrací? Že by nikomu nepřipadal podezřelý?“
„Třeba přijel autem, tu cestu nikdo nehlídá... A ráno je tam docela provoz, když jedou dělníci na stavbu.“
„Máš pravdu, až se vrátí Jean-Paul, pošlu ho tam, už tam jednou byl, tak ať se podívá po stopách auta...“
„Víte, co mi vrtá hlavou, komisaři? Jaká je mezi těma dvěma holkama spojitost. Vždyť obě přepadení se stala několik desítek kilometrů od sebe. Vím, je to nepravděpodobné, ale co když není jeden pachatel?“
„Že by dva cvoci dostali ten samý nápad v rozmezí jednoho jediného dne? Ale máš pravdu. Mezi těma holkama musí být nějaká spojitost. Sakra, teď bych tu potřeboval Jean-Paula!“
U zdi začal hučet fax. Pomalu vyplivoval papíry, které padaly do připravené krabice. Juliette je sebrala a jen zběžně prolistovala.
„Posílají nám nějaký materiály o tom druhým přepadení,“ řekla spíš jen pro sebe než pro komisaře, „Ohledání místa činu, výslech rodičů a jejich dcery... Docela se to podobá našemu nálezu, taky byla omámená – tady prý čistým chloroformem, takže si nepamatuje vůbec nic... Sperma se zase nenašlo...“
Z přízemní se ozval rámus a nějaký křik.
„Mám pocit, že tohle bude zase Dufour,“ poznamenal komisař Baudrilloux a vstal. V duchu odpočítával vteřiny, čekal, kdy se rozrazí dveře. Místo toho se však ozvalo zaklepání.
Do kanceláře vstoupila jako první paní Dufourová. Komisař Baudrilloux na Juliette viděl ten odpor, jaký k té drobné ženě cítí. Pan i paní Dufourovi se tvářili neutrálně. Posadili se na židle proti komisaři a bez slova čekali. Jacques Dufour se tvářil sebejistě. Nebyl to ten rozzuřený muž, který jim ráno málem zničil vrátnici. Teď bylo poledne a proti komisaři seděl naprosto dokonale se ovládající muž, který na sobě nenechal znát žádné emoce.
„Předpokládám, že víte, proč jsme vás dnes znovu zavolali...“ řekl komisař Baudrilloux.
„A já zase předpokládám, že vám na radnici potvrdili, že jsem tam skutečně byl,“ odpověděl Jacques Dufour a položil svoje obrovské ruce na stůl.
„Já vím. Teď jde ale o vaši dceru, o Manon.“
„Manon byla už dávno na cestě do školy!“
„To nemám na mysli. Dnes před polednem byla převezena do nemocnice.“
Čekal překvapení, snad strach v Dufourových očích. Ten se však ani nepohnul.
„A? Je v pořádku?“ zeptal se jen. Ani se nesnažil předstírat zájem o Manon.
„Jak se to vezme... Vaše dcera byla hospitalizována, protože na sobě měla zvláštní věc.“
„Jakou věc?“
Komisař se podíval na paní Dufourovou. Seděla skrčená na židli, oči měla sklopené.
„Paní Dufourová, víte o tom, že vaše dcera dnes do školy přišla s...“ Nedokázal to slovo říci nahlas. „S pásem cudnosti?“
Paní Dufourová jen zavrtěla hlavou. Zato Jacques Dufour v tváři zčervenal a žilky mu naběhly.
„COŽE? Cože měla na sobě?“
„Slyšeli jste dobře. Copak vám nikdo nedal zprávu, že je vaše dcera v nemocnici?“
„No...“ zaváhal.
„Dali vám vědět nebo nedali, pane Dufoure? Pane Dufoure, dal jste vy nebo vaše manželka vaší dceři pás cudnosti? Nutili jste jí ho nosit?“
„NE!“
„Paní Dufourová?“
„Je to velká holka,“ řekla paní Dufourová stále s hlavou skloněnou, „Děti v jejím věku mají různé nápady, možná si ho koupila sama, aby ve škole udělala třeba dojem...“
„Sama?“ vstoupila do výslechu Juliette.
„Máme se dobře, dostává slušné kapesné...“
„Zvláštní,“ přivývl komisař Baudrilloux, „Manon v nemocnici říkala, že klíč sama nemá.“
„Vy jste vyslýchali moji dceru? Bez právnika? Podám na vás...“
„Nikdo ji nevyslýchal, řekla to sama ošetřujícímu doktorovi!“
„Bez právníka už nic neřeknu!“

Manon otevřela oči. Kdy usnula? Poslední, co si pamatovala, byla Rozárka, která jí vracela její sešit. Co se stalo? Točila se jí hlava. Pokusila se pohnout, ale nešlo to. Něco jí drželo na posteli. Zvedla hlavu. Kožená pouta se jí obtáčela kolem rukou i nohou. Ležela v nemocničním pokoji. Snad... Pomalu se rozkoukávala. Všude jen bílé stěny a zamřížované okno. Na stropě studeně svítila zářivka. V pokoji byly dvě postele, ale Manon tu byla sama. Znovu se pokusila vstát. Pouta jí držela pevně. Ještě jeden pokus a pak vzdala svoje snahy osvobodit se. Nebylo to poprvé, co podobně ležela, věděla, že sama pouta neuvolní. Cosi jí svědilo na noze. Znovu zavřela oči. Teď slyšela hlasy z chodby, rachocení vozíku i tikot nějakých hodin. Buch buch... Buch buch... Soustředila se jen na tlukot svého srdce a za chvilku už cítila, jak bije pomaleji, klidněji. I svědění postupně ustávalo. Jen kdyby jí tak nekručelo v bříše. Včera oběd nedostala, protože s ní nikdo nebyl spokojený, večeři také ne, to se tatínek moc rozzlobil a zamknul jí v pokoji. Ale proč nesnídala? Matně si vybavovala, že někam spěchala, do školy. Ano do školy, a šla pozdě... Když ji paní Langeauová odvezla do nemocnice, bylo skoro poledne. A kolik bylo hodin teď? Měla hlad. Buch buch... Buch buch... A pak uslyšela hlasy těsně za dveřmi. A jeden hlas znala! Ten hlas!
„Děkuji za rychlé opatření,“ řekl Jacque Dufour, „Vašemu oddělení jsem vždy mohl věřit...“
„Znáte naši cenu...“ odpověděl mužský hlas, který Manon nedokázala poznat.
„Samozřejmě. Byl bych rád, kdyby tu mohla zůstat, dokud se to všechno neuklidní... A kdyby dělala problémy, máte volné ruce...“
„Jak si přejete... A když přijde policie?“
„Nepřijde... Myslí si, že Manon převezli do Creteill. Navíc to přebral komisař Dalton a ten je nám velice příznivě nakloněn!“
„Tak v tom případě je to v pořádku.“
Hlasy utichly. Manon ležela dál bez hnutí, vypadala, že spí. Nikdo nemohl tušit, že rozhovor za dveřmi slyšela. Odpolední vzduch sem nesl ozvěnu zvonů z kostela. Znělo to jako zvony z Notre-Dame. Kladívko do zvonů odeřilo celkem třikrát. Byly tedy tři hodiny! Tři hodiny odpoledne! Zůstane tu, dokud se všechno neuklidní... Ta slova jí zněla v hlavě silněji, než údery zvonů. Táta tu byl, proč jí nevzal domů? A co se má uklidnit? Jak dlouho tu bude? Ani pohybem nenaznačila, co se jí honí v hlavě. Pří pohledu na ní musel každý dojít k názoru, že Manon klidně spí.

Sára Rouvierova seděla u svého stolu a jedla už trochu tvrdou bagetu. Koupila si jí k snídani, ale od rána se toho dělo tolik, že neměla na snídani ani čas. Jelikož nestihla ani oběd, byla teď za ní ráda. Dnes to nebyla jen Manon, lítala mezi odděleními, na Aru byla holčička, která pořád chtěla maminku, jeden kluk zase odmítl injekci proti tetanu. A pak byl ještě výjezd se sanitkou. Teď seděla na lavičce v chodbě, jedla bagetu s kaštanovou marmeládou a listovala Manoniným deníkem. Pořád a pořád se vracela k malému obrázku s datem 30.5. Snažila se to pochopit. Nikdy se ještě nesetkala s nikým jako Manon. Několik případů týrání tu už řešili, ale tohle... Stále před sebou viděla její drobnou postavičku nacpanou mezi trubky postele.
„Dobrá práce, Sáro.“
Otočila se. Paul už na sobě neměl bílý plášť, ale teplou koženou bundu.
„Pro dnešek mám padla! Co ty?“
„Já končím až v šest...“ povzdechla si Sára.
„Takže ještě dvě hodiny... Ale fakt, musím říct, byla to úžasná práce při výjezdu. Ty to jednou někam dotáhneš.“
„Díky...“
„Vím o Manon.“
„Hmm...“
„Mluví o tom celá nemocnice, ale nikdo o tom pořádně nic neví...“
„Hmm...“
„Neřekneš mi k tomu nic?“
„Přijdeš večer? Udělám raqlette. A popovídáme si.“
„K tobě domů?“
„Děláš, jako bys tam měl jít poprvé...“
„Promiň...“
„Tak v osm?“
„Dobře, už se těším.“
„Já taky...“
Paul jí zamával a zmizel za rohem. Sára také vstala. Tohle bylo obvyklé. Půl dne chaos, že člověk nevěděl, kam dřív skočit, půl dne klid.  Manonin sešit schovala mezi knížky a sedla k telefonu. Snad jí alespoň řeknou, jak se Manon má. Našla v telefonním seznamu číslo na nemocnici v Creteil. Byla to nemocnice tak desetkrát větší než Henry Mondor, hlavně tam ale v Pavilonu D měli speciální oddělení pro děti a dospívající s psychickými problémy. Byla si jistá, že tam se o Manon dokáží dobře postarat, určitě líp, než by se o ní dokázali postarat tady. To ale neznamenalo, že by souhlasila se způsobem, jak tam Manon převezli. Pomalu vyťukala 01 45 17 51 27 a opřela se o stůl.
„Chantal Hevinová, u telefonu,“ ozval se příjemný ženský hlas.
„Dobrý den, Sára Rouvierová, nemocnice Henri Mondor. Ráda bych se zeptala na jednu dívku, kterou od nás převezli k vám chvilku po poledni. Nechala u nás pár věcí a ráda bych jí to vrátila. Příjmení bohužel neznám, jmenuje se Manon. Potřebovala bych vědět, na jakém leží oddělení...“
„Okamžik prosím..“
Sára chvíli poslouchala jen šustění papírů a ťukání do klávesnice.
„Tak je mi líto, dnes k nám z nemocnice Henryho Mondora nepřevezli vůbec nikoho. Jak že jste řikala, že se jmenuje?“
„Manon...“
„Je mi líto.“
„Já vím, že je to tajné, já jen potřebuji vědět, na jakém je oddělení, abych jí přinesla její sešit...“
„Paní Rouvierová, mám tu primáře oddělení a můžu vám říci, že k nám opravdu dnes nikoho nepřivezli. Taková informace ostatně mezi nemocnicemi nemůže podléhat utajení.“
„Nám ale řekli, že jí vezou k vám..“
„Kdo vám to řekl?“
„Sophie Amsiliová, z Odboru péče o mládež.“
„Bohužel, to jméno mi nic neříká. Zkuste zavolat přímo na Odbor péče o mládež, řeknou vám, do jaké nemocnice jí převezli.“
„Tak děkuji za zprávu...“
„Hezký večer...“
Sára zmateně položila sluchátko. Manon nebyla v nemocnici v Creteil? To přece není možné, vždyť .. Znovu zvedla sluchátko. Primář oddělení jí ale potvrdil, že v převozním protokolu je evedeno Centre Hospitalier Intercommunal Creteil. Raději mu neřekla, proč se ptá... Kde byla Manon? Odjela z Henriho Mondora, ale do Creteil nedorazila? Ale nikdo přece žádnou nehodu nehlásil! Vždyť je to jen pár kilometrů! Nespletla se třeba a nepsala Creteil místo nemocnice Alberta Cheneviera asi dva kilometry na jih? Přece nebude volat do každé nemocnice v okolí. Zapnula počítač a rychle našla kontakt na Odbor péče o děti. Nečekala, že jí řeknou něco konkrétního. Jejich odpověď jí však šokovala. Sophie Amsiliová pro Odbor péče nepracuje a nikdy nepracovala. Kde jste na to jméno vůbec přišli?
Někdo zaklepal na dveře.
„Sáro, potřebovali by tě na předoperačním.“
„Jasně, už jdu...“
Nechala počítač zapnutý a vyběhla ven.

Komisař Baudrilloux seděl v potemnělé kanceláři sám. Všechny už poslal domů, jen Robert se ještě nevrátil z laboratoře. Jak ho znal, bude tam přes noc, jen aby něco zjistil. Kancelář osvětloval jen jeden blikající monitor. Komisař seděl u pracovnío stolu, byl líný vstát, dojít k vypínači a rozsvítit. Díval se do počítače na dva dokumenty, které mu Jean-Paul připravil. Bylo to vše, co dokázal zjistit o Marion Rénierové a Flóře Galaudové. Jean-Paul se opravdu snažil, o každé napsal zprávu o skoro dvaceti stranách. Přesto komisař nemohl najít nic, co by ty dvě dívky spojovalo. Každá bydlela na jiném konci Paříže, měla jiné záliby, jiné kroužky, jiné kamarády, chodily do jiných škol, jezdily jinými autobusy. Jean-Paul dokonce našel i jejich profily na Facebooku, ale ani tam komisař nenašel nic, co by obě dívky mohli mít společného. Komisař pročetl pár jejich poznámek, ale nic důležitého nenašel, byly to jen myšlenky, co se jim honilo hlavou, co dělali nebo měli v plánu. Komisař se neubránil úsměvu, když některé poznámky četl. Marione: Jestli já bych si radši neměla vzít červenej svetr. Flora: Oběd a pak hurá na trénink. Marion: Mě se do tý školy nechce, táta je v Marseille a budu muset jít pěšky přes park. Flora: Carla Bruni mi není sympatická, ale zpívá hezky. Marione: Vyrážím. Flora: Pitomý úkol. To mám taky kreslit Eifelovku jako všichni ostatní? Flora: Kdo se mnou vyrazí k staveništím? Pro inspiraci na zítřek? Flora: Nikdo?
Byly to naprosto normální holky. Ale nic je nespojovalo. Nic! Komisař si opřel hlavu o ruce a četl dál. Zavíraly se mu oči. Ještě si to nepřipouštěl, ale bál se rána. Co když nezůstane u dvou? Co když ráno přepadnou další holku? A on tomu nezabrání. Nemůže hlídat všech každé z milionu dětí v okolí Paříže.
Očima prolétl pár obrázků ze školních soutěží a zájezdů. Když se díval na smějící se Flóru na fotografii ze slunečního levandulového pole – snad v Provence či někde na jihu Francie – vybavila se mu jeho vlastní dcera. Jestli se taky tak na fotkách směje...
Ticho přerušil zvuk telefonu. Komisař se podíval na hodiny. Bylo už skoro osm večer. Kdo mohl takhle pozdě volat?! Dojel na židli k vedlejšímu stolu a zvedl sluchátko.
„Komisařství Sucy-en-Brie, komisař Baudrilloux u telefonu,“ ohlásil se.
„Dobrý večer, komisaři...“ Byla to Charlotte.
„Ahoj, copak se stalo...?“
„Nic... Jen mě napadlo... Napadlo mě, jestli byste neměl chuť zase přijít na večeři k nám.“
„Charlotte, ale přece...“
„Nebojte, slibuju, že dnes nebudeme natírat žádný pokoj.“
„Charlotte, o to tu nejde... Vždyť jsem tě já dneska zval na oběd a nesplnil to... Není správné zase přijít na večeři, nemyslíš?“
„Tak to berte jako součást vyšetřování. Jelikož jste stále v práci, předpokládám, že na ten případ nemůžete přestat myslet. Tak si to vemte sem. Zkusila bych vám s tím pomoct...“
„Charlotte...“
„A mamka bude ráda, když přijdete...“
„Ale..“
„A já taky... Všiml jste si, jak se kolem vás ti mrňousi včera pletli? Uděláte radost i jim...“
„Opravdu?“
„Přijeďte se jich zeptat...“
„Stejně mi musíte přivézt ty testy, co vám dala vaše neteř...“
„Cože? Jaký testy?“
„Vy jste jí zapoměl zavolat... Prosila vás, abyste jí večer zavolal...“
„Sakra, úplně jsem na ni zapoměl...“
„Tak když pak budete mít chuť, tak se pak u nás stavte...“
Komisař položil sluchátko. O jakých testech to Charlotte u všech všudy mluvila? A proč mu vlastně volala, proč ho zvala na večeři? Jako by toho teď nebylo už tak dost... Na druhou stranu... Skutečně potřeboval si o tom všem s někým promluvit a představa, že by měl být dnes v noci sám,  ho trochu děsila. Večer mi zavolej. Tuhle holku tam dostanu! Ta slova se mu teď vybavovala, ano, měl by Sáře zavolat. A možná by mohl... Proč jí trochu nepozlobit... Tedy pokud má Charlotte pravdu... Chvíli trvalo, než komisaře přepojili na Sářinu linku.
„Sára Rouvierová, oddělení dětské...“
„Ahoj Sáro, říkala jsi, abych ti večer zavolal. Že mi dáš testy pro Charlotte, pro tu holku, co jsem ti ráno ukazoval.“
„Jasně, mám je tu připravený, stačí... Počkej...! Já jsem ti o těch testech přece neříkala, nebo ano?“
„Vlastně ne...“
„Charlotte... Ta holka je vážně dobrá... A vlastně by se mi i hodilo, kdybys přijel, mám tu takový malý problém, ale nechci ho řešit po telefonu... Ale za chvilku mi končí služba...“
„Za čtvrt hodiny jsem tam...“
Ta holka byla vážně dobrá! Komisař se neubránil úsměvu. Trochu z ní měl strach. Ale zároveň cítil, že se mu po ní stýská. Možná by mu i doopravdy mohla pomoci. Vytiskl pár dokumentů, pár dalších přenesl do notebooku, než počítač nadobro vypnul a zamknul kancelář. Na komisařství zůstal skoro poslední, ve vrátnici byl už noční hlídač a noční služba líně pila kafe z automatu. Vyšel ven. Slunce ještě nezapadlo, ale tma už padala na město. Co to je za léto... Vždyť bylo teprv pár minut před šestou...
Nastartoval a pustil rádío. Je osmnáct hodin, zprávy rádia Bleu. Komisař zesilil vysílání. Jako by to netušil, média už si spojila ty dva případy a vytvářela teorie, které hraničili s fantazii tvůrců filmových thrilerů. Jenže život nebyl jako příhody na televizní obrazovce, pachatelé většinou nebyly tvrdí sebevědomí jedinci, kteří do detailu plánovali vše, ale ubožáci, kteří jednali v návalu emocí a často nevěděli co se sebou. Ještě nezažil bankovního lupiče, který by k bance přijel černou dodávkou, v kukle a se samopalem vlítnul dovnitř, vzal peníze a odjel. I bankovní lupiči byli většinou chudáci, kteří řešili se ke krádeži uchýlili jako k poslední možnosti a když šli vyloupit banku, neměli rozhodně finance na samopal nebo černou dodávku s padělanou SPZetkou. Ano, každý v Paříži se mohl stát pachatelem... I ze znásilnění, nejhoršího případu, který si komisař Baudrilloux dokázal představit, dělala média detektivku. Zastavil na červenou a přeladil na jinou stanici.
Avenue de Boissy byla opět ucpaná, chvíli trvalo, než se propletl až k nemocnici Henriho Mondora. Už když projížděl parkovištěm viděl Sáru, jak stojí před hlavním vchodem. Zašli spolu do bufetu hned vedle vrátnice.
„Charlotte je doopravdy hodně zvláštní holka,“ řekla Sára, když strýci podávala tlustou obálku, „Tohle jsou EQ testy, které mají prozkoumat její emoce. Já je ještě nikdy nepoužila, ale má tam k tomu podrobné pokyny, co a jak. No a přídala jsem jí tam cvičný test z prvního ročníku zdravotní školy. Kdyby chtěla, příští rok bych ji tam byla schopná dostat...“
„Děkuju...“ přikývl komisař a uklidil obálku do tašky, „Říkala jsi že máš nějaký malý problém?“
„No... Trošku. Vlastně nevím, jestli je to problém. Jde o Manon, o tu holku s...“ Sára se zarazila a přemýšlela, jak to opsat.
„S tím, víme, o čem mluvíme...“ doplnil ji komisař Baudrilloux.
„Jasně... No tak tu byla nějaká ženská z péče o děti, prokázala se příkazem a převozním průkazem. Řekla, že celý ten případ se pro dobro dítěte utají před veřejností a že ji převezou do nemocnice v Creteil.“
„Hmm... To ani nevím. Poslal jsem sem Juliette Montagnéé, ta se s tou ženskou setkala, ale odmítla jí říci, kam Manon převezou...“
„No právě. Manon tu něco nechala, tak jsem si řekla, že jí to tam večer dovezu. Volala jsem do Creteil, jenže tam od nás dneska nikoho nepřevezli. Vůbec nikoho! Tak jsem ještě volala na Odbor péče o děti a tam tu ženskou vůbec neznají. Nikdy pro ně nepracovala! Takže vůbec netuším, kde teď Manon je!“
Komisař Baudrilloux mlčel. To, co Sára říkala, se přesně shodovalo s tím, s čím přišla Juliette. Jenže proč? Proč  to tak důkladně utajovali?
„Možná to není důležitý, možná všechno jenom zveličuju a jen se snaží chránit Manon před veřejností... Dokážeš si představit, jaký by to bylo sousto pro bulvár? Dítě v... tom. Chápu, že se to snaží utajit... Ale něco se mi na tom nezdá... Prostě bych jen chtěla Manon něco vrátit.“
„Dobře... Tak já ti sem zítra někoho pošlu a podíváte se na to...“
„Děkuju... A pak že není výhoda mít známé u policie... Jinak až bude Charlotte mít vypracované ty testy, tak se můžeš zase stavit... Promiň, musím letět, někoho jsem pozvala na večeři.“
„Máš rande?“
„Možná...“

Manon pozorovala houstnoucí tmu za oknem. Ležela stále sama v prázdném pokoji, bez možnosti se pohnout.  Chvíli před sedmou (díky zvonům na kostelní věži měla dost dobrou představu o čase) se na ni přišel podívat doktor. Svědilo břícho, tam, kde se kov dotýkal kůže. Několikrát se pokusila vytáhout ruku z řemene a poškrábat se, bez úspěchu. Jen ležela a vyčkávala, co se bude dít dál. S blikáním se rozsvítily pouliční lampy za oknem. Injekce, kterou jí doktor dal, začínala opět působit. Cítila, že už neudrží oči otevřené. Zvuky z chodby slábly.

Komisař Baudrilloux zastavil až na konci Allée du Poil Vert, nechtěl na svoji přítomnost příliš upozorňovat. Stále čekal, že zpoza nějakého stromu vyleze pan Bouquette s dalším důkazem proti Charlottě a dětem. V oknech se sice svítilo, ale ulice byla prázdná. Zastavil se před vrátky. Možná měl něco přinést, něco, cokoli... Ne přijít s prázdnýma rukama. Nervózně svíral obálku od Sáry. V domě se rozštěkal pes a dorážel na vstupní dveře.
„Stačí, Aido!“ Charlotina matka za dveřmi se snažila utišit štěkajícího psa, ten ji však naprosto ignoroval a když dveře otevřela, rozběhl se přes zahradu k vratům.
„Dobrý večer, pane komisaři,“ řekla Charlotina matka, „Už jsme mysleli, že nedorazíte...“
„Omlouvám se, musel jsem naléhavě ještě něco zařídit...“
„Neomlouvejte se, komisaři, jsme rádi, že jste tu... Pojďte dál, hned vám ohřeji polévku...“
Než se komisař zmohl na slovo, vyběhla na zahradu i Charlotte a vtáhla ho do domu. Aida kolem nich neustále skákala a štěkala, teď už ale vrtěla ocasem. Pro komisaře to byl strašně zvláštní pocit, vracet se do tohoto domu. A rozhodně nebyl nepříjemný.
„Pane policisto, půjčíte mi zase průkazku?“ žadonil Filip a snažilse komisaře chytnout za ruku.
„Promiň, ale už nejsem ve službě,“ zalhal. Pravda, včera mu jí půjčil. Jenže pak ji ráno s Charlotte pracně umýval od červeného fixu.  Filip zklamaně odběhl pryč.
Charlotte komisaře posadila ke stolu v kuchyni. Usmývala se.
„Víš, ž jsi zvláštní holka“ zeptal se komisař Baudrilloux (pamatoval si, jak jí řekl stvoření), „jak jsi věděla, že ti moje neteř pošle testy?“ A podal jí obálku od Sáry.
Charlotte se usmála od ucha k uchu. „Když vám to řeknu ztratí to pro vás to kouzlo...“
„Tak mi alespoň napověz...“
„Dívejte se na lidi, když s vámi mluví. Co dělají, jak se chovají... A v té jídelně v nemocnici visel na stěně plakát na testy Bineta-Simonse, Vaše neteř se na něj dívala už ve chvíli, kdy jsem jí řekla, že ten sešit je deník. Děkuju, že jste mi je přinesl... A děkuju, že jste přijel...“
Charlotina matka před komisaře položila kouřící talíř plný polévky a kousek bagety. Usmála se a vrátila se ke sporáku.
„Dobrou chuť, pane komisaři,“ řekla Charlotte.
„Děkuju... Ty, Charlotte, neurazila by se tvoje maminka, kdybych jí tu večeři zaplatil? Víš, říkala jsi přece, že nemáte...“
„To si piště, že by se urazila. A já taky. Jezte, než vám to vystydne...“
Komisař z Charlotte nespustil oči. Pořád se usmívala. Napadl ho trošku bláznivý nápad.
„A co kdybych si tě platil jako externího poradce? Řekněme 40 euro týdně.... Já vím, není to moc, ale...“
„Komisaři, vychladne vám polévka...“
Asi od ní nebude mít klid, dokud polévku nesní... Musel ale uznat, že polévka byla vynikající. Charlotte se teď pustila do testů. Pokyny jen rychle přelétla odkudsi vytáhla obyčejnou tušku a než komisař dojedl, měla 4 ze 7 testů vyplněných. Jen na chvíli během té doby odběhla, aby spravila kliku od toalety, která vypadla právě ve chvíli, kdy jeden z Charlottiných mladších bratrů byl zrovna uvnitř. Venku se mezitím úplně setmělo.
Po večeři si se Charlotte sedl na starou pohovku v obývacím pokoji. Aida si jim lehla k nomám. Komisař zapnul počítač a ukázal jí materiály o případu. Četla je dlouho, klidně i minutu čela jedinou větu. Svraštěné čelo prozrazovalo, jak moc se snaží. Její matka jim mezitím udělala kávu. Přiběhli dvě děti a tak dlouho loudily, až je komisař vzal k sobě na klín.
Charlotte konečně odložila spisy na stůl a vrátila komisaři notebook.
„Asi vám moc neporadím,“ řekla a zklamaně pokrčila rameny, „Být vámi bych hkedala někoho naprosto normálního. Tohle nedělá žádný psychopat... A možná – teď mě prosím neberte vážně, jsou to jenom myšlenkyjedné bláznivé holky – to ani nedělá muž. Ani u jedné se nenašlo...“
„Vím co myslíš, ale jak by žena...“
„Podívejte se na to takhle... Obě dívky jsou jedináčky, navíc v příbuzenstvu jsou děti jenom kluci. A obě mají v příbuzenstvu doktora. U dívky MR je to dědeček, u Flóry G. (jednou jste její jméno ve zprávě zapoměl vymazat), je to starší bratr, který má v rámci školy praxi v nemocnici. Co kdyby pachatelkou byla nějaká žena, která vinou doktorů nemůže mít děti a teď se mstí? Ale říká, je to jenom můj nápad.... Neberte ho vážně... A nemyslete si, že jsem blázen...“ Usmála se na komisaře a podala mu spisy ze stolu.
Komisař na ní zůstal hledět s šálkem na půl cesty k ústům. Ta holka dokázala spojit dohromady obě dívky! A ještě si troufla přijít s tvrzením, že ty strašlivé činy dělala žena? Nejhorší však bylo, že nic z toho, co řekla, jí nedokázal vyvrátit!
„Ale raději bych vám pomohla s tou třetí dívkou...“ řekla Charlotte a zvážněla. Komisaři chvíli trvalo, než si to v hlavě srovnal natolik, aby dokázal pochopit, cože mu to Charlotte vlastně řekla.
„Myslím ji,“ doplnila Charlotte.
Komisař se zhluboka nadechl. Ano. Manon...
„Měl byste za ní skutečně jít komisaři...“
„Víš, my teď vlastně nevíme, kde Manon je...“
„Manon? Jmenuje se Manon? To je krásné jméno...“
Komisař přikývl a jen zopakoval, co se před necelou hodinou dozvěděl od Sáry a od Juliette.
„Můžu se na něco zeptat, komisaři?“
„Když budu vědět odpověď...“
„Kolik je Manon let?“
„Myslím, že jí je teď 14. Ale tehdy vypadala...“
„A vy si myslíte, že 14 let by se komukoli dařilo to udržet v tajnosti? Musela chodit na lékařské prohlídky, na očkování, každý díte si tu a tam něco zlomí, viď Filípku...“ Filip se komisaři na klíně neklidně zavrtěl. „To nejde utajit. Zjistěte si, kdo ji kdy ošetřoval.“
„Její otec říká, že o ničem neví, že si to Manon pořídila sama...“
„Blbost...“
Takovou ostrou odpověď od Charlotte rozhodně nečekal.
„A ví o tom  pravděpodobně i její matka,“ pokračovala Charlotte, „Ale Manon by si to na sebe nikdy nevzala dobrovolně. Kdyby byla o pět let starší, možná. Ale ne v čtrnácti nebo patnácti letech, když její tělo dospívá a tak strašně se mění. Zjistěte si, jestli jí rodiče neobjednali už od mala do nějaké soukromé ordinace...“
Komisař mlčel. Na tom něco bylo! Na tom, co Charlotte říkala, něco doopravdy bylo! A on Dufoura jen tak nechal jít!!!
„Tyhle informace podléhají lékařskému tajemství,“ řekl potichu, „Potřeboval bych povolení... A jelikož ten případ dali někomu jinýmu... Tyhle inforamce já nikdy nezískám!  A jestli jí to udělali rodiče... Sakra, jak jim to mám dokázat!“
„To nejde se do lékařské databáze dostat jinak?“
„Jeden člověk to od nás už zkoušel, tehdy jsme vyšetřovali jednoho doktora.“
Nastalo ticho, jen Filip na komisařově klíně klátil nohama. Charlotte vedle něj k sobě přitáhla nohy, bradou se opírala o kolena a o něčem přemýšlela. V tu chvíli komisaři blesklo hlavou, jaké by to bylo, kdyby Charlotte byla jeho dcera.
„Komisaři,“ řekla potichu Charlotte, skrčená na pohovce.
„Ano?“
„Mohla bych vám ty informace získat.“
„Získat? Jak?“
„Slibte mi, že se na mě nebudete zlobit a nikdy neřeknete, jak jste se k těm informacím dostal...“
„Slibuju, ale jak...“
Komisař už nedopověděl, Charlotte vyskočila a jen v ponožkách odběhla. Aida ihned také zpozorněla a rozběhla se za paničkou. Slyšel Charlotte dupat na schodech. Vrátila se asi za dvě minuty. Nesla malý starý počítač. V konstrastu s někdy nouzovým vybavením domu to byl bizardní kontrast.
„Ty máš notebook?“ neudržel se komisař.
„Myslíte, že dneska děti můžou chodit do školy a psát referáty, aniž by měli přístup k internetu?“
„Vy máte internet?“
„Sousedi mají nezabezpečenou wifi... Mohla bych si půjčit ještě váš počítač? Půjde to rychleji...“
Komisař jí podal tašku ze svým notebookem. Postavila je oba vedle sebe na stůl a sama si sedla do tureckého sedu do křesla.
„Dáte si ještě něco, pane komisaři?“ To do dveří nakoukla Charlottina matka. Když si všimla, že má Charlotte před sebou dva počitače, zbledla. Vyměnila si se svou dcerou několik pohledů.
„Ne, děkuji,“ řekl komisař Baudrilloux a Charlottina matka zase odešla.
„Maminka ti říkala, že tohle nemáš dělat,“ prohlásil naprosto nevinným hláskem Filip.
„Broučku, neměl bys už jít spát?“ vzhlédla od počítačů Charlotte.
„To určitě,“ řekl a vypadal uraženě, „A až se ráno probudím, tak tady zase nebude.“ Prstíčekem ukazoval na komisaře.
„Komisař zase zítra přijde, viďte, pane komisaři...“
Automaticky přikývl, než si uvědomil, co vlastně Charlotte řekla. Filip vyskočil, oběma zamával a zamířil do koupelny.
„Víš, že zítra je sobota?“
„Alespoň přijdete dřív, pane komisaři.“
„Neříkej mi tak... Jsem Fran?ois... Zkus mi už tykat... Stejně mě znáš víc než...“
Charlotte najednou vzhlédla od počítačů.
„Pane komisaři,“ řekla naprosto vážným hlasem, „Já nikdy nebudu jako Manon. Ani jako vaše dcera...“
Ta holka mi snad vážně čte myšlenky!!!
„To ani nechci,“ zalhal, „jen...  Pane komisaři zní moc formálně...“
Nevěděl, jestli mu to Charlotte uvěřila. Ta se opět sklonila k oběma počítačům a cosi psala. Její oči těkali po obrazovce, jak cosi hledala. Trvalo to možná pět minut, víc určitě ne, než opět zvedla hlavu.
„Já vím, že mi to asi neřeknete, ale moc by mi pomohlo, kdybych věděla, kde Manon Dufourová bydlí.“
„Rue Victor Hugo,“ řekl komisař. Tu adresu si pamatoval až moc dobře.
„55 Rue Victor Hugo, mám to.“ A obrátila jeden z počítačů ke komisaři. Ten se jen nechápavě díval na elektronickou zdravotní knížku Manon Dufourové.“
„Ale jak...“
„Táta nebyl zas takový andílek...“