Zeď - část 5

#6
Komisař nemohl dospat. Včera snad do půl druhé v podkroví Charlottina domu prohlížel v hostinském pokoji Manoninu zdravotní knížku. Našel jména doktorů, kteří ji od narození měli na starosti, poznámky o očkováních... Nechapal, jak se Charlotte dostala do tak zabezpečených databází, které odolali i Jean-Paulovi a Robert raději tehdy zašel pro povolení. A jestli je Charlottina teorie pravdivá, ti doktoři museli vědět o tom, co má Charlotte na sobě. Není tedy divu, že do kanceláře ráno pospíchal. Schody do patra vzal po třech.
V kanceláři byl zatím jenom Jean-Paul. Paráda, právě toho potřeboval.
„Dobrýtro, šéfe, co tady děláte tak brzy?“
„Jean-Paule, výborně, že jsi tady, potřeboval bych zjistit něco o těhle doktorech... Na personální oddělení nemocnic přístup přece máš...“
„Nemožné okamžitě,“ zasalutoval Jean-Paul a vzal si od komisaře ručně napsaný seznam. Komisař Baudrilloux neměl odvahu ukázat mu celou Manoninu zdravotní knížku.
„Jinak na stole máte seznam všech delikventů, kteří byli za poslední dva roky trestáni za sexuální zločiny. Jo, a Robert je u sebe, zkouší ten program na sledování vozidel podle bezpečnostních kamer.... Ha... Mám to.... Chcete ty lidi vytisknout, pane komisaři?“
Komisař Baudrilloux přikývl a došel k tiskárně, která mezitím do připravené krabice odhodila tři papíry.
„Kdo to je, jestli se můžu zeptat...“  ozval se od počítače ještě Jean-Paul.
„Ošetřující doktoři Manon Rénierové,“ řekl komisař a zapnul si svůj počítač. Jean-Paul měl dost své práce. Rychle tedy otevřel složku, do které uložil včera uložil údaje o Manon. O minutu později odložil papír a otřel si čelo. Do čeho se to pouští? Kdo za tím stojí? Tohle přece nemohla být náhoda!
Olivia Vargas – propuštěna dva dny po ošetření Manon. Clotair Benoit – odešel do důchodu týden poté, co k němu přivezli Manon se zlomeným zápěstím. Romain Bernard – napadl pacienta a byl s ním ukončen pracovní poměr v den, kdy ošetřoval Manon po nějaké rvačce. Isabelle Coste – propuštěna z neznámých důvodů den po Manonině návštěvě. A tak to šlo až do jejích 13 let, kdy byla neplánovaně u doktora naposledy! Co to mělo znamenat? Co se stalo z Manon, z té malé holky, která... Čí moc byla teď schopná propouštět doktory?
„Všechno v pořádku, šéfe?“ vytrhl ho z myšlenek Jean-Paul.
„Nevím. Asi ne,“ přiznal, „Všichni doktoři, kteří se s Manon setkali, tak do pár dnů skončili, buď dostali výpověď nebo odešli do důchodu.“
„Jasně... Proto nám ten případ vzali a snaží se ho utajit.“
„To není tak hloupý nápad, Jean-Paule, zkus zjistit, kdo nám to vzal...“
„Nemyslíte... Nemyslíte, že by mohli odvolat do důchodu i nás?“
„Nejsme doktoři...“
Cosi tvrdě udeřilo do dveří, až se celá přepážka zatřásla. O chvíli později Juliette pracně otevřela dveře a nesla velkou krabici.
„Teda děkuju, žes to nechal dole,“ otočila se na Jean-Paula, „služba mě seřvala za tebe...“
„Promiň, hned to vrátím do kartotéky...“
„Dobrý jitro, komisaři... Jo... Včera večer jsem nemohla spát, tak jsem si četla, co máme. No a pak jsem chtěla vědět, kdo byla ta... Ta osoba z Odboru péče o děti. A zjistila jsem, že vůbec neexistuje...“
K jejímu údivu komisař jen přikývl.
„Jo, taky už jsme na to přišli,“ řekl, „Ale není to všechno, podívej. Tohle jsou doktoři, kteří se kdy o Manon starali...“
„Všechny je vyrazili...?“
„Vypadá to tak...“
„Ale komisaři, víte, že nám tenhle případ vzali a že máme řešit ty znásilnění?“
„Vím... Ale s tim nedokážu zatím hnout...“
Neodvážil se svěřit se ostatním s teorií, kterou včera vymyslela Charlotte.
„Tak co budeme dělat?“
Než stačil komisař odpovědět, zazvonil telefon. Zvedl ho Jean-Paul. Komisaři se srdce skoro zastavilo. Ať to není další přepadení. Jen ať to není další přepadení... Kdyby se uměl modlit, asi by to i zkusil.
„Šéfe, Robert dodělal ten program, máte jít za ním,“ řekl Jean-Paul. Komisař nedokázal ukrýt, jak velký kámen mu spadl ze srdce. Vstali. Robert si zařídil malou místnost v bývalé šatně až skoro pod střechou - koho taky napadlo stavět šatnu v patře, když se všichni převlékali stejně v přízemí, místnost tedy za chvíli byla prázdná a toho Robert dokázal využít. V rámci modernizace komisařství sem dokonce nechal přestěhvat serverovnu. Byl tu ve svém živlu, měl tu tři počítače, které neustále – a to komisař nedokázal pochopit – na své náklady zlepšoval. Bylo tu však jen jedno jediné okno, takže v létě v místnosti bylo nesnesitelné horko. Tedy nesnesitelné pro všechny kromě Roberta. A právě tam se teď všichni přesunuli.
Robert seděl u prostředního počítače, v ruce jakýsi bezdrátový ovladač.
„Dobré ráno,“ otočil se na kolečkové židli k nově příchozím, „Tak je to hotový, funkční a napojený na 99% kamer ve městě“
Komisař měl chuť se zeptat, co to zbývající procento, ale raději si to nechal pro sebe.
„A co to tedy umí?“ zeptal se raději.
„Dejte mi matrici a čas a já vám řeknu, kde byla – pokud se objeví alespoň na jedné kameře...“
„Matrici? Jakou mat-“
„Nějaký klíčový grafický prvek – SPZtku, fotku obličeje, nebo klidně i jen fotku čepice...“ Bylo vidět, jak je Robert pyšný na své dílo.
„Dobře, tak hledej auto Dufoura v ten den ráno,“ řekl komisař a přitáhl si jednu z mála židlí. Robert zadal do počítače data, přes jeden z monitorů přeběhla vygenerovaná SPZtka. Větráčky počítačů začali hučet a na zbývajících monitorech se začali objevovat a mizet velkou rychlostí tisíce obrázků.
„Co teď?“ zeptal se komisař Badrilloux.
„Dejte tomu čas, šéfe... Hledá to v několika tisících hodin záznamu...“
Počítač zahučel a vetráček se ztišil.
„Tak vám můžu rovnou říci, že autem na radnici nejel,“ prohlásil Robert, a zvětšil silniční síť Paříže s několika odkazy, „Podívejte, šéfe. Byl na bezpečnostní kameře na křižovatce Rue de Paris a Route de Bonneuil, o chvilku později na Avenue de Boissy, pak na D1 u Creteil Prefecture, po který jel až na A86 a z ní sjíždí v Maisons-Alfort. A další záznam nemáme. Ale neobjeví se na žádný z kamer v centru.“
„Takže Dufourovo alibi je vyvrácený...“ prohlásila Juliette.
„To zas ne... Za prvý – tohle nemůžeme použít jako důkaz, není zrovna legální používat snímky z bezpečnostních kamer ke sledování. A navíc. Víme, že tam nedojel autem. Ale mohl sednout na metro...“
„Ty... Roberte... Mohl bys mi ještě zjistit, kam včera jela jedna sanitka?“ řekl komisař Baudrilloux.
„Sanitka? Není problém, dejte mi fotku nebo SPZetku...“ otočil se Robert na židli, pyšný na program, který napsal.
„To nemám. Dáš mi tam kameru od kostela Svatýho Kryštofa v Creteil?“
„Tuhle?“
Robertovi stačilo pár ťuknutí a všichni se mohli dívat na aktuální provoz na křižovatce u kamenného kostela jen pár kilometrů od nich.
„A teď bych potřeboval tuhle kameru ze včerejška, kolem druhý řekněme... Hledáme sanitku.“
„Chcete zjistit, kam odvezli Manon?“ odtušila Juliette.
„Alespoň to zkusit.“
Robert dokázal skutečná kouzla.
„To je ona,“ zvolala najednou Juliette a ukazovala na nezřetelné bílé vozidlo na monitoru.
„Tak to zkusíme,“ přikývl Robert. Chvilku jezdil s myší a označoval sanitku, uložil několik obrázků a spustil program. Za dvě minuty měli trasu sanitky.
„Tak ta vaše sanitka jela přímo do kliniky Geoffroy St.Hilaire, v pátém obvodě,“ řekl Robert a nechal na jednom z monitorů přehrát záznam kamery, jak sanitka vjíždí do vrat kliniky.
„Dokážeš mi to vytisknout?“ zeptal se komisař.
„To je klinika, kam chodí Dufourová,“ řekl Jean-Paul.
„A hlavně je to soukromá klinika, u které bylo před dvěma lety podezření, že provádí nelegální plastické operace,“ dodala Juliette.
„Juliette, jedem tam...“ pobídl ji komisař Baudrilloux a oba vyběhli ven. Robert s Jean-Paulem se na sebe jen nechápavě podívali.
„Tím chtěl říci, že jsi dobrej,“ řekl Jean-Paul, „A že ti děkuje za pomoc...“

Venku zatroubilo auto. Manon otevřela oči. Třeštila jí hlava a svět se před ní točil. Znovu zavřela oči, na ruce cítila teplý paprsek slunce. Buch buch... Buch buch. Snažila se najít řád v nesmyslných myšlenkách. Ráno šla do školy. Ano, šla do  školy a před obědem ji paní Langeauová odvezla do nemocnice. Jenže co se stalo pak? Co dělala celý včerejšek? Nebo tu byla déle? A proč byla měla ruce a nohy přivázané? Buch buch... Buch buch... Cítila, že má zpátky svůj klid. Když otevřela oči, ani pokoj se s ní nehoupal. Zato tu byl doktor v bílém plášti. Znovu oči zavřela.

Komisař zastavil přímo před lékárnou Cuvier. Byli v centru Paříže, přímo u velké botanické zahrady, která se táhla od kliniky až k Seině. Kliniku Geoffroye Saint Hilaire měli přímo před sebou. Klasicisní budova se táhla přes celý blok a byla to jen mramorová deska nad bránou na rohu, která ji odlišovala od ostatních obytných domů v pátém obvodě.
„To tam jen tak vejdeme a zeptáme se na někoho, koho sem tajně převezli?“ zeptala se Juliette.
„Máme přece fotku, jak sem sanitka Manon veze... To by mohlo stačit...“
Vystoupili. Mraky na obloze se už dávno roztrhali, sluneční paprsky vysoušely mokré ulice a vypadalo to, že po dlouhé době zase bude letní den.
Komisař Baudrilloux s Juliette přešli ulici a kolem dvou doktorů, kteří pod mramorovou deskou kouřili ranní cigaretu, vešli do budovy kliniky.
„Mohu pro vás něco udělat?“ vystartoval k nim okamžitě stařík z vrátnice, „Jste objednaní?“
„Zatím ne,“ řekl komisař a vytáhl služební průkaz, „Chceme mluvit s primářem.“
„V jaké záležitosti?“
Komisař se na něj jen přísně podíval.
„Ovšem, pojďte za mnou,“ skláněl hřbet stařík a vedl oba k výtahům, „Je to v druhém patře na konci chodby vpravo.“
Zastavil se a čekal, než se kabina výtahu rozjela. Teprve pak odběhl do vrátnice a zvedl sluchátko telefonu. Komisař Baudrilloux s Juliette vyjeli do druhého patra, když se dveře výtahu otevřely, čekal na ně již primář kliniky. Téměř beze slov je zavedl do moderní kanceláře a sám se posadil k masivnímu dřevěnému stolu.
„Co můžeme pro policii udělat?“ zeptal se a opřel se lokty o stůl.
„Rádi bychom si promluvili s jednou dívkou, kterou sem převezli,“ řekl komisař. Nemělo cenu kolem toho obcházet...
„Mohl bych se zeptat, s jakou?“
„Manon Dufourová.“
Primář zapnul počítač a chvíli cosi hledal.
„Jak že jste říkali, že se jmenuje?“
„Manon Dufourová.“
„Tak nikoho takového tu v současné době nemáme, můžu se zeptat, jak jste k takovéto informaci přišel?“
„Víme, že ji sem včera převezla sanitka z nemocnice Henriho Mondora v Sucy-en-Brie.“
„Máte doklad o převozu?“
„Bohužel ne...“
„Tak jak víte, že ji převezli k nám?“
Komisař vytáhl složenou fotografii, kterou mu Jean-Paul vytiskl.
„Můžu?“ Primář si fotografii vzal a opět začal hledat cosi v počítači.
„Tak tahle sanitka k nám přijela prázdná... Ještě nějaké přání?“
„Mohla by se tu moje kolegyně Juliette Montagnée porozhlédnout?“
„Pane komisaři... Jsme soukromá klinika, máme tu velice vlivné pacienty, bez povolení vás do prosotr kliniky nemůžu pustit...“
„Rozumím.“
„Vyprovodím vás...“
Primář s nimi došel až k hlavnímu vchodu do kliniky. Komisař Baudrilloux s Juliette došli k autu, aniž by se otočili zpátky. Teprve v autě se na sebe podívali.
„Musíme ji odtamtud dostat,“ řekl komisař.
„Proč?“
„Zajedeme na kafe, musím ti něco říct.“

„Jakpak ses vyspala, zlato?“
Sára se převalila na posteli.
„Vstávej, je ráno...“
Otevřela oči. Paul stál nad ní a v ruce držel podnos se snídaní. Sára se chtěla posadit. S nepříjemným pocitem si uvědomila, že pod peřinou na sobě vlastně nic nemá. Přitáhla deku až ke krku, ale po dnešní noci to bylo stejně zbytečné...
„Snídaně...“ usmíval se Paul a podal jí tác s müsli, nakrájenou bagetou i čerstvou zeleninou.
„Kolik je hodin?“ zamžourala Sára a protřela si volnou rukou oči.
„Půl deváté. Ale je sobota, nemusíme do nemocnice...“
„Hmmm....“
„Vstávej, zlato, venku je hezky...“
Sára jen mrkla na sluncem zalitou zahradu a zívla. Venku štěbetali ptáci a pootevřeným oknem dovntiř proudil horký vzduch. Konečně nepršelo, nefoukal vítr... A stejně měla chuť zavrtat se do postele a ještě chvilku spát.
„Vystydne ti snidaně...“
„Díky... Díky za ni.“
Z kuchyně zvonil telefon.
„Necháme ho?“ otočil se na ležící Sáru Paul.
„Třeba je to něco důležitého...“
„V sobotu ráno?“
„Třeba strýc zjistil něco o Manon...“
„Ty na tu holku pořád myslíš?“
„Zvedni to, prosím...“
Paul se otočil a vyrazil do kuchyně. Než tam došel, telefon utichl.
„Vždyť jsem ti říkal, že to není nic důležitého,“ komentoval, když si lehl pod peřinu vedle Sáry. Vtom začal v Sářiných jeansech, které se válely pod postelí, zvonit mobil. Paul se pro něj sehnul a podal ho Sáře.
„Volá nemocnice,“ zašeptala ještě, než hovor zvedla. Když ho o dvě minuty později položila, byla bílá jako stěna.
„Musíš do nemocnice, co?“ hádal Paul, „Naléhavý případ...“
Jen zavrtěla hlavou.
„Tak proč ti volají v sobotu ráno?“
„Vyhodili mě...“
„Cože udělali?“
„Vyhodili mě. Pokyn zhora, pro nedostatečnou kvalifikaci z důvodů restrukturalizace a snižování nákladů...“
„Tebe přece nemůžou vyhodit!“
„V pondělí si mám vyzvednout svoje věci....“
„To je...“
Sára jen pokrčila rameny.
„Přece tě nemohli vyhodit. Vždyť tě právě teď povýšili...“ odmítal tomu uvěřit Paul, „To musí být nějaký vtip...“
„Ne, není to vtip, Paule...“
„Najez se, oblíkni si a jedem do nemocnice...“

„Proboha, komisaři... To přece nemůžete myslet vážně!“ vykřikla Juliette.
„Bylo mi pětadvacet, rozešel jsem se s maželkou, která na mě poštvala mojí vlastní dceru!“
Oba ztišili hlas, ráno byla kavárna na břehu Seiny sice plná, i tak už však pozornost pár lidí upoutali. Juliette se dívala na komisaře a odmítala uvěřit tomu, co jí řekl. Ten člověk, ten milý človíček, který jí už pět let dělal nadřízeného, že se v pětadvaceti dopustil něčeho takového?
„Ví to ještě někdo?“
Komisař zavrtěl hlavou.
„A jste si jistý, že to tehdy byla Manon?“
„Byla to ona, byla to i ta samá adresa... Stálo mě to asi dvacet tisíc franků!“
„Proboha, kde jste tolik peněz vzal?“
„Po rozvodu... A není to tolik vzhledem k tomu, kolik bylo tehdy Manon. Stejně jako mojí vlastní dceři, která... Už víte, proč chci Manon dostat pod kontrolu?“
„Bojíte se, že by vás mohla poznat? Ale to...“
„Houby! Chci, aby byla v bezpečí... Je mi fuk, že mě pozná! Stejně dodělám tenhle případ a odejdu od policie... Ať si mě pak klidně zatknou, zasloužim bych si to...“
„Komisaři, vy si ze mě děláte legraci.“
„Kéž by, Juliette, kéž by... Celou tu dobu si to vyčítám...“
„Každý člověk v Paříži je něčím vinný, to je vaše motto, komisaři...“
„A platí i na mě... Můžu se na tebe spolehnout, že si to zatím necháš pro sebe? Než vyřešíme Manon a ty dvě holky? Pak mě klidně obviňte a já se vám všem přiznám.“
„Komisaři... Ale já to pak budu muset oznámit...“
„S tím počítám...“
„Ale to můžete dostat patnáct let...“
„Dvacet, Juliette! Podle článku 222-24 trestního zákoníku splňuji bod 2.“
„A tehdy už měla ten... ten pás?“
„Ne...“
Juliette si komisaře prohlížela. V jejím pohledu už nebylo pohoršení.
„Co budeme dělat? Chci tím říci.. Jestli je to pravda, jak chcete Manon z kliniky dostat?“ zeptala se nakonec.
„Zažádáme o povolení k prohlídce. Máme důkaz, že tu je – zatím bych to nazval zanedbávané dítě – a chceme se přesvědčit, že je o něj dobře postaráno.“
Do toho zazvonil komisaři telefofon.
„Ano, Jean-Paule?“
„Šéfe, hledal jsem informace o klinice St.Hilaire a poslouchejte. Mám tu zprávu, ve které se píše, že dne 9.12.2006 byla z nemocnice Bretonneau převezena desetiletá Manon Delacour do kliniky St. Hilaire. Když jsem hledal Manon Delacour s rokem narození 1995-1997, tak taková osoba neexistuje. Pár zpráv jsem našel do roku 2006, dál ani čárka. Nemohla by to být naše Manon? Že by ji Dufour přejmenoval?“
„Pitomost, neodpovídá věk...“
„Tak proč o ní od té doby nejsou žádné zprávy? A vypadá to, že se někdo snaží, aby to vypadalo, že ani nikdy neexistovala?“
„Ty to určitě zjistíš...“
„Díky za důvěru...“
Komisař Badrilloux vrátil telefon do kapsy a v krátkosti přetlumočil Jean-Paulova slova Juliette.
„A co budeme dělat?“ zeptala se nakonec.
„Nejdřív zažádáme o povolení k prohlídce nemocnice...“

„Roberte, Roberte... Ten tvůj program je úžasnej!“
Robert se otočil. Celou noc zíral do monitorů a teď ho bolely záda i zadek. Chtěl se alespoň v klidu nasnídat, než na zbytek dopoledne zaleze do postele. Jean-Paul však stál za ním a oči mu svítily stejně, jako vždy když něco objevil.
„Já vím, že je ten program úžasnej. Vždyť sem ho psal já,“ řekl a zvolna se napil kávy.
„No jo, jenže já jsem něco našel...“
„Komisařovu ženskou? Tu, se kterou je teď poslední dobou pořád?“
„Ale vůbec ne, pojď, pojď se podívat!!!“
Robert si Jean-Paula změřil vlídným pohledem. Nevstal ale, místo toho zpod stolu vytáhl notebook a zapnul ho.  Stačilo pár klikutí a rázem měl obraz ze všech tří monitorů ze serverovny.
„Tak mi ukaž, co jsi objevil...“ řekl Jean-Paulovi a skoro otcovsky mu notebook podal. Přílišné nadšení nikdy nevadí... A nabral si další lžící ovesných vloček s mlékem.
„Víš, trošku jsem si s tím hrál a napadlo mě tam zadat jako identifikační matici obličej Marione,“ vysvětloval zaujatě. Robert ho poslouchal jen na půl ucha. Co mohl najít, Marione neměla řídičák a bezpečnostní kamery na silnících ji tedy nemohli zachytit.
„Fakt jsem byl jen zvědavej, jestli to tvůj program zvládne, prostě jsem ji tam zadal z fotky od Juliette...“
„A...?“
„Podívej. Tohle je bezpečnostní kamera z Olmessonského parku, dali jí tam po tom vandalství před dvěma měsíci.“
Robert jenom letmo pohlédl na monitor. Oči se mu už beztak zavíraly...
„Vidíš ty dvě? Marione s nějakou ženou. Ale hele, její matka to není, tu jsem viděl a ta to fakt není!“
Robert zpozorněl a s mnohem větším zájmem se podíval na sérii obrázků z kamery z Olmessonského parku. Bylo to kousek od Rue d'Eglise! Skutečně tam byla Marione! Téměř vytrhl Jean-Paulovi notebook z ruky.
„Ty víš, kdo to je?“ zeptal se Jean-Paul.
„Zatím ne,“ odtušil Robert a jeho prsty létaly po klávesnici, „Ale zjistíme to. Odkud příšla... Tady. Tohle je kamera z parkoviště, jinde zastavit nemohla. Do tohohle parku lidi nechodí jen ráno jen tak pěšky... Hledej jí... Někde...“
„Tady, to je ona. V tom modrým autě...“ ukázal najednou Jean-Paul na obrazovku.
„Tak. A máme SPZetku!“ přikývl spokojeně Robert, opět cosi vyťukal, „Carine Breton, ředitelka školy La Fosse Rouge!“
„Jo! Máme ji! Proč jinak by šla s Marione, kdyby...“
„Že by spolupachatelka? No, však ona nám to vysvětlí...“
V kapse Jean-Paulovi zazvonil mobil.
„To je šéf...“ řekl a mobil zvedl, „Ano, šéfe?“
„Jak to že není nikdo v kanceláři?!“ zazněl komisařův hlas.
„My, totiž, zjistili jsme... Víme, kdo byl s Marione v poslední...“
„Hele, to je jedno! Poslouchej! A hned to řekni taky Robertovi. Zakazuju vám všem pátrat po Dufourovi, rozumíš? Nebo Manon! Cokoli, co zatím máme, tak odložte...“
„Ale...“
„Jean-Paule, suspendovali mě, když jsem žádal o povolení k prohlídce nemocnice!“
„Počkejte... To...“
„Všechno vám to vysvětlí Juliette, dočasně je váš nadřízený, než někoho pošlou. Opakuji! Vyhýbejte se Dufourovi!!!“ A bez vysvětlení položil.
Jean-Paul se naprosto nechápavě podíval na Roberta.
„Jo, slyšel jsem,“ přikývl Robert nevzrušeně, „Ale z tohohle radost mít nebude...“
Na monitoru proběhla série obrázků, na kterých bylo vidět, jak ředitelka v La Fosse čeká na prázdném parkovišti, jak příjíždí další auto, ze kterého vystupují dvě osoby, přičemž jedna se hned rozbíhá pryč a druhá předává ředitelce jakousi obálku.
„To je přece paní Dufourová!“ vydechl Jean-Paul.
„Jo,“ přikývl opět klidně Robert, „A Manon. A mám pocit, že naše paní Dufourová před námi něco tají...“
„Ale šéf říkal, že...“
„No a? Já jedu za Dufourovou, ty zajeď za tou ředitelkou a kdyžtak jí přivez k nám...“
„Nebojíš se, že nás taky suspendujou?“
„Jediný, čeho se bojím, je moje svědomí. A spálený harddisk. Jedem.“
Robert zaklapl počítač. Snídaně zůstala ležet nedojedená na stole.

Fran?ois Baudrilloux vrátil mobil do kapsy a zvedl oči k slunci, které zářilo už na jasně modré obloze.
„Co budete dělat, komisaři,“ zeptala se Juliette. V jejím hlase zněla skoro starost.
„Už nejsem komisař... A tak si sednu jako starý důchodce do kavárny, budu si číst noviny... A koukat kolem sebe.“
„Pro mě jste pořád komisař! A nedokážu si vás představit, že sedite jen tak a nic neděláte...“
„Juliette, neboj... A hlavně... To co jsem říkal Jean-Paulovi a Robertovi. Vyhýbejte se Dufourovi. Tady něco nehraje, jen nevím co. Rozhodně nám nepomůže, když se kolem něj budete dál motat a suspedujou i vás...“
„Ale Manon... Přece ji nemůžeme nechat být... To ať mě rovnou vyhodí...“
„Budeš jednou dobrá komisařka, Juliette. Ale když vás vyhodí nebo přeloží mimo Paříž, tak jí nepomůžeš... A mimochodem... Vidíš? Je odtud vidět na oba dva vchody klinky. Už nejsem u policie, nikdo mi nemůže nařizovat, do jaké kavárny mám jít na snídani a do jaké ne... Když přijdu na nějakou možnost, jak Manon pomoct, dám ti hned vědět...“
„Takže vy to nevzdáváte!“
„To jsem nikdy neřekl... Tak jeď.“
Juliette se usmála, podala komisaři ruku a naskočila do auta. Fran?ois Baudrilloux jen sledoval, jak se bílé auto ztrácí na první křižovatce. Zastrčil ruce do kapes, vrátil se do kavárny a objednal si další kávu. Jestli se s Manon mýlil dopadne to hodně špatně pro něj i pro Juliette. Jestli ale skutečně přebrala případ tajná služba (což by při Dufourových stycích na radnici nebylo nic zvláštního), proč Manon převezli zrovna na tuhle kliniku? A proč se snažili všemožně vyvolat dojem, že Manon převezli do Centre Hopitalier de Creteil? To přece nedávalo vůbec smysl.
Objednal si další croissant a vytáhl blok. Snažil se dát si dohromady všechno, co o Manon věděl. A co se zatím kolem Manon stalo. Najednou se zadíval na poslední řadek, který napsal. Bylo to naprosto šílené! Ošet. lékaři Manon odešli  krátce po M. ošetření.Co jestli jeho suspendování nesouviselo s porušením přímého rozkazu... Co když to bylo proto, že se to jednalo Manon? Ale jaká moc v Paříži byla schopná řídit zdravotnictví i policii? Napadala ho jedna jediná. Vzal tužku a na papír dopsal: ??? Kancelář starosty???. O Manon nevěděl vlastně nic. Nebyla Dufourovou dcerou. Že by byla dcerou někoho z kanceláře starosty? Vysvětlovalo by to, proč se o malou čtrnáctiletou holku stará tajná služba a proč je případ tajný. Asi se doopravdy zblaznil... Vždyť by to byl obrovský skandál. Přímo viděl palcové titulky v novinách. A jak do toho všeho zapadal ten pás?
Jeho myšlenky najednou přerušil čisi rozhovor.
„Jo, nevíš, co se děje na třicet dvojce? Chtěla jsem tam jít ráno uklízet, ne, ale bylo zamčeno. A náš univerzál tam normalně nejde, tak si říkám, ne, jdu to ohlásit, jestli nevyměnili zámky, že jo... A prý to není moje starost...“
To mluvila statná žena v modrém plášti s logem kliniky. Seděla jen kousek od Fran?ois Baudrilloux spolu s jinou ženou stejně oblečenou. Komisař si je nenápadně přes noviny prohlížel. Tipoval je na uklízečky z kliniky. Očividně na klinice nemají dobrý bufet, když zaměstnanci chodí sem...
„Se na to vyflákni,“ řekla druhá z nich, „Mají ti dát klíč. Nedali, jejich chyba... Přece si nebudeme přidělávat práci...“
„Ale je to divný, že jo... Univerzál přece de do každých dveří, že jo, tak proč ne do těhle?“
„A je někdo na tom pokoji?“
„No... Podle záznamů by tam nikdo bejt neměl...“
„Fak t se na to... Ať si to vyřeší údržba.“
Víc Fran?ois Baudrilloux slyšet nepotřeboval. Pomalým pohybem sebral ze stolu tužku a vedle Manonina jména dopsal pokoj 32. Jenže co chce vlastně udělat? Unést Manon? Převezt ji zpátky k Henriho Mondorovi? Věděl jen, že chce mít Manon v bezpečí. Jestliže byl někdo schopný kvůli Manon tahat za nitky v nemocnicích i na prefektuře, nemůže být pro něj problém ovládnout soukromou kliniku. Kdyby se teď Manon ztratila, nebude ji nikdo postrádat... Pohlédl oknem na budovu kliniky. Odmítal si to připustit, ale měl o Manon strach. Zvlášť po tom, co mu volal Jean-Paul. Snad ani nechtěl vědět, co se stalo s Manon Delacour. Jestliže o ní nedokázal od její návštěvy kliniky ani Jean-Paul najít nějaké informace... Ne!  Tohle se nesmí opakovat!
„Ahoj.“
Téměř nadskočil leknutím. Stála za ním Sára.
„Slečna Montagnée mi všechno řekla, i kde tě mám hledat,“ vysvětlila a bez vyzvání si sedla naproti němu. Pak si obědnala čaj.
„Ale co tady děláš? Myslím, co... Jak to, že nejsi... Myslel jsem, že máš službu dneska...“ koktal Fran?ois Baudrilloux.
„Měla jsem mít odpolední, ale... Nějak mám strach o tu dívčinu, co...“ nedopověděla. Podívala se na Fran?ois Baudrilloux a jen pokrčila rameny.
„O Manon? Pozor na ní, jakýkoli doktor se k ní přiblížil, tak skončil...“
„Hmmmm... Na tuhle kliniku převezli Manon?“
Fran?ois Baudrilloux přikývl. Rychle jí řekl vše, co věděl. A – i když to měl původně v plánu zamlčet – se zmínil o Jean-Paulově telefonátu a o Manon Delacour. Sára jen mlčky poslouchala.
„Takže jestli tomu dobře rozumím, tak Manon je tady v pokoji 32 a ty říkáš, že jí hrozí nebezpečí a chceš jí dostat ven.“
„O Manon Delacour se neví nic od té doby, co byla na týhle klinice.“
„Ale kdo by za tím stál? Vždyť jsou to malý holky...“
„Napadá mě jedině kancelář starosty...“
„Ale proč? Co jim malý holky mohli udělat, že... Myslíš, že chtějí... Že chtějí, aby se ztratila i naše Manon?“
„Nevím... Ale riskovat to nehodlám. To radši půjdu do vězení za únos, když budu vědět, že ta holka je v pořádku...“
„Mohla by se schovat zatím u mě...“
„Nesmysl, vyhodí tě z práce...“
„Už se stalo. Dneska ráno jsem dostala výpověď...“
„Cože?!“
„Ty se dívíš? Vždyť jsi říkal, že všichni doktoři dostali vyhazov... Proč bych já měla být výjimkou... Jdu do toho taky... Říkají, že na klinice není! Tak jim přeci nemůže chybět...“
Fran?ois Baudrilloux nebyl schopen slova. Díval se na svou neteř, která seděla proti němu a s naprostým klidem upíjela čaj.
„Než se to teda vyřeší, tak může Manon zůstat u mě. Vim, je to únos... Ale lepší, než aby se jí něco stalo...“ řekla naprosto klidně a dopila čaj.
„Ale... Jak jí chceš dostat z kliniky...“ zeptal se potichu Fran?ois Baudrilloux. Připadal si jak nějaký školák, když se své neteře ptal.
„Skočím teď Manon pro nějaký normální oblečení, ať nejsme tak nápadní. Na, tady máš klíčky od mýho auta, stojí za rohem. Je deset hodin, tak řekněme že v jedenáct... Jo, přesně údereme jedenácté zastavíš támhle, u zdi botanický zahrady, jak je boční vchod...“
„Ale jak to chceš udělat?“
„Jsem přece doktorka...“
Uklizečky od vedlejšího stolu se najednou zvedly.
„Promiň, musím jít..“ řekla Sára a vyběhla za nimi ven.