Zeď - část 6

Juliette vyběhla rychle po schodech. V hlavě si znovu přeříkala, jak ostatním vysvětlit, proč je šéf nyní ona, a ne Fran?ois Baudrilloux. Na chvíli se zastavila přede dveřmi do kanceláře. Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř. Snad čekala, že se na ní hned všichni vrhnou a budou chtít novinky... V kanceláři však byl jen Leclerc, kteřý seděl nad nějakými papíry a kousal tužku.
„Kde jsou všichni?“ zeptala se a popošla blíž. Leclerc málem nadskočil a div nepřekousl tužku.
„Totiž...“ koktal a snažil se najít ztracený klid, „Robert s Jean-Paulem někam vyrazili, mají nějaké nové důkazy, tak...“
„Kam vyrazili?“
„Jean-Paul jel za ředitelkou školy z La Fosse a Robert... Je pravda, že komisaře Baudrilloux suspendovali?“
„Jo, ale je to jenom dočasně... Až se všechno vyřídí, tak se vrátí. Kam jel Robert?“
„Suspendovali ho proto, že se snažil zjistit něco o Dufourovi?“
„U všech... Leclercu... Kam jeli?“
Leclerc vytáhl ze stolu papírové desky, které mu tu Jean-Paul nechal, než i s Robertem odjeli. Zvolna je podal Juliette.
„Jde o to,“ vysvětloval, „že našli záznam z kamery z, na kterým je vidět, jak ředitelka z La Fosse přijíždí na golfový hřiště, chvilku čeká, pak přijede paní Dufourová a dá jí nějakou obálku...“
„To je Manon?“ vzhlédla od fotografií Juliette a ukazovala na rozmazanou postavičku.
„Měla by to být ona. Ale to není všechno. Hledali dál a z kamery z  Olmessonskýho parku je vidět, jak ředitelka jde jenom kousek za Marione, a jdou po té cestě, která vede do Rue d'Eglise, kde se to stalo.“
„Takže Jean-Paul jel za ředitelkou...“
„A předvede ji sem...“
„A Robert za paní Dufourovou?“
„Vždyť nám komisař zakázal zjišťovat cokoli o jejich rodině...“
„Teď jsem tu šéf já, Leclercu...“
„Jo, jel za paní Dufourovou zjistit, co bylo v té obálce...“
„Výborně!“
„Cože?“
„Říkám výborně! To, že nám hází někdo klacky pod nohy a suspendujou nám šéfa neznamená, že škrtneme jednoho podezřelýho! Dufour je pořád náš podezřelý!“
„A co když nás taky suspendujou?“
„Tak řekni, že jsi o ničem nevěděl, jestli máš strach... A vůbec, je skoro poledne... Byl jsi už na obědě?“
„Ještě nebyl čas...“
„Tak teď čas je, než přijede Jean-Paul s Carine Bretonovou. Udělej si pouzu na oběd.“
Juliette zůstala v kanceláři sama. Vlastně se jí to hodilo. Svlékla plášť a z kartotéky přinesla osobní složku nadepsanou Fran?ois Baudrilloux. Rozsvítila lampičku na stole a dala se do čtění. Jen tu a tam si udělala pár poznámek do svého bloku. Byla sobota dopoledne, nečekala, že by ji mohl někdo vyrušit. Nevěnovala pozornost ani autu, které zastavilo venku. Teprve když kdosi bez zaklepání otevřel dveře, vzhlédla od složky. Ve dveřích stál muž v dobře padnoucím obleku, vysoký, s nakrátko ostříhanými černými vlasy. V ruce držel koženou tašku, na které se leskla zlatá přezka.
„Mohu pro vás něco udělat,“ zeptala se Juliette co nejslušnějším tónem. Musela se přemáhat. Copak ten člověk neokáže zaklepat?
„Jsem komisař Trimbaud a byl jsem pověřen dočasně vedením tohoto oddělení,“ řekl a ani nezamrkal. Malá očka upíral přímo na Juliette. Nebylo v nich nic... Jen mrazivý chlad.
„Zde jsou mé papíry,“ řekl a z kožené tašky vytáhl několik listů. Juliette je s ostychem vzala a přelétla očima. Já, prokurátor PB, jmenuji komisaře Simona Trimbauld dočasným velením nad kriminalistickou skupinou v Sucy-en-Brie do této chvile vedené komisařem Fran?ois Baudrilloux. Podle odstavce 4.... Juliette jen stěží vnímala další řádky. Tak rychle? Čekala, že bude trvat alespon týden, než pošlou za komisaře náhradu. A přitom tu byl do pár hodin! To nebylo přece normální.
„Juliette Montagneé,“ řekla.
„Těší mě. Mohla byste všechny svolat? Rád bych si s nimi promluvil.“
„Bohužel to nejde, všichni jsou v terénu nebo na obědě...“
„Ach tak... Mohla byste mi tedy přinést jejich osobní složky?“
Juliette neochotně přikývla. Ten člověk se jí nelíbil. Vůbec se jí nelíbil, ale nedokázala říci, proč. Teď však myslela na úplně něco jiného. Robert je u paní Dufourové! Komisař Trenbaud se to nesmí dozvědět!
„Počkejte tu, prosím, hned vám ty karty přinesu...“ řekla, nenápadně ze zásuvky stolu vytáhla mobil a vyšla ven. Jakmile byla dost daleko od kanceláře, vyťukala krátkou SMS. Snad ještě není pozdě...

Fran?ois Baudrilloux pozoroval vteřinovou ručičku. Blížila se jedenáctá hodina. Ještě pár sekund... Nastartoval Sářin Renault a pomalu jel k bočnímu vchodu. Z dálky se ozvaly zvony z Notre Dame. Jedenáct... Zastavil u obrubníku a čekal. No tak, Sáro... Zvony utichly. Kde jsi? Utěšoval se, že nechat zmizet dospělou ženu je přeci jen těžší, než malou holku. Ne, určitě se jí nic nestalo... Jedenáct a dvě minuty... Křečovitě držel v rukou volant a hypnotizoval dveře bočního vchodu. V tom zapípal mobil. Vrhl se k němu jak k odjištěné bombě. Sára... Hlavní vchod, za minutu...Nic víc, nic míň. Alespoň že je v pořádku... Znovu nastartoval a kousek pokojel. Ještě nebyl před hlavním vchodem do kliniky, když zpod mramorového portálu vyšly dvě osoby. Zrychlil a zastavil přímo před nimi. Sára nejprve otevřela zadní dveře a posadila Manon na zadní sedačku. Fran?ois Baudrilloux se na ni ohlédl. Měla přivřené oči, vypadala, že ho ani nevnímá... Sára ji rychle zapnula bezpečností pás a pak si sama sedla na sedadlo spolujezdce.
„Jeď...“ řekla jen. Fran?ois Baudrilloux už na nic nečekal, zařadil rychlost a beze spěchu, aby nevzbudil pozornost, zatočil do Rue Cuvier. Neodvážil se nic říci, na nic se neptat. Právě se dopustil únosu! Sára na tom nebyla o nic líp. Rychle dýchala a oči jí těkaly po silnici před nimi. Teprve když vjížděli na nábřeží Saint-Bernard,  trochu se uklidnila.
„Říkala jsem, že to zvládnu...“ řekla.
„Kam mám jet? K tobě?“ zeptal se Fran?ois Baudrilloux a zastavil na nábřeží na červenou.
„Ne! Tohle auto teď asi budou hodně hledat... To bys měl vědět, že... Zajdeme do Botanický zahrady! Manon potřebuje na vzduch, vůbec netuším, co jí to dali... A pak dojedeme metrem, auto nechám tady...“
„Jak se ti podařilo dostat ji ven?“
„Teď ne, promiň... Ale nepovedlo se mi to tak jak jsem chtěla... Takže jestli máš pravdu s tím, že se chtěli tady Manon zbavit, tak až zjistí, že zmizela, půjdou i po mě... Nevím, jak jste dokázali zjistit, kam odvezli Manon, ale stejně tak bude moct někdo zjistit, kam jí povezeme my..“ Ohlédla se na Manon. Ta seděla zhroucená na zadním sedadle. Oči měla otevřené, ale jen těžko vnímala, co se kolem ní dělo.
 „Doopravdy nevím. Vůbec netuším, co jí mohli dát, co způsobuje takovouhle apatii... Šla se mnou úplně dobrovolně, nechala se vést za ruku jak... Támhle je parkoviště zahrady,  potřebuje hlavně na vzduch...“
Fran?ois Baudrilloux přikývl a zařadil se do odbočovacího pruhu.
„Nečekala jsem, že se po těch letech setkáme zrovna za takových okolností,“ řekla ještě Sára...

Buch buch... Buch buch... Seděla na lavičce. Vůbec nechápala, co se děje, co se stalo... A jak se dostala sem, mezi divné stromy. Na modré obloze pluly krásné bílé obláčky. Slunce... Paprsky ji hřály na nohou. Měla sukni? Kde vzala sukni? Tatínek jí přece sukně zakazoval... A ani tričko nepoznávala...
Vedle ní seděl nějaký muž a žena. Rozárka! To byla přece Rozárka... Ze všech sil se snažila uspořádat si myšlenky, pochopit, co se dělo. Vybavovaly se jí jen útržky něčeho, co nedávalo smysl. Byla doma, byla s tatínkem a maminkou... Bezděky sjela rukou na břicho a začala si ho usilovně třít, jako by se snažila cosi smýt. Buch buch... Téměř slyšela tlukot svého srdce.
„Manon, copak se děje?“
Otočila se na Rozárku. Držela ji za volnou ruku. Jak se sem dostala? A jak se sem dostala Rozárka? Ano, byla s tatínkem a maminkou, a pak? Něco se stalo ve škole, Rozárka jí odvezla do nemocnice... Ne, to nebyla Rozárka, ta na ní čekala až v nemocnici... Zamřížované okno... Nemohla se pohnout...
„Manon, podívej se na mě prosím... Pamatuješ si mě?“
Manon sjela očima z Rozárky na komisaře. Motýl... Letěl tu motýl...
„Možná bude lepší, když půjdu na chvilku pryč,“ řekl neznámý muž, „kdybys cokoli potřebovala prozvoň mě...“
Rozárka prikývla. Byly tu teď samy dvě. Jen ona a Rozárka... Znovu si začala utírat břicho.  Zajížděla rukou pořád níž a níž, až najednou narazila na něco kovového... Tatínkova ochrana... Přestala.
„Podívej se na mě, prosím, Manon...“
Znovu zvedla oči.
„Pamatuješ si na mě?“
Přikývla.
„Podívej se, co mám, nechala jsi to v nemocnici....“ Z kabelky vytáhla Manonin deník. Manon ho vzala a položila na lavičku vedle sebe.
„Manon, ať se mezi námi dvěma stalo cokoli, jsem tvoje kamarádka... A nedovolím, aby ti někdo ublížil... Nikdo...“
„Já vím, Rozárko...“
„Šikovná holka,“ usmála se na ni Rozárka, „Už jsem si myslela, že jsi zapomněla mluvit...“
„Kde to jsme?“
„V botanické zahradě...“
„V... zahradě?“
„Ty jsi ještě nikdy nebyla v botanické zahradě?“
Manon zavrtěla hlavou...
„Tak pojď, ukážu ti to tady...“
Vstali. Manon se chytla Sáry za ruku. Hlavně že už mluví, pomyslela si Sára, vždyť jsme tu seděli skoro hodinu a půl... Manon jí dál držela za ruku, pevně. Sára měla takovou radost, že ožila. Ještě stále viděla, jak ležela nehybně přivázaná k posteli. Takhle se přeci s dětmi nejedná! Bylo jí z toho do pláče. Když se jí pokoušela převlékonut z bílého nemocničního oblečení do nově koupeného trička a nenápadné sukně, vůbec jí nekladla odpor, byla jen zvětšenou verzí panenky, které holky jako malé tak rádi oblékají. Nemohla se vůbec podívat do jejích očí. Hnědé oči vůbec nereagovaly, ale zorničky byly roztažené. Jaký ji spadl kámen ze srdce, když se na niManon poprvé podívala...

„Paní Bretonová, uvědomte si, že jste byla poslední, s kým byla Marione Rénierová spatřena těsně předtím, než se to stalo,“ naléhal Jean-Paul, „Pokud nám nevysvětlite, co se stalo a proč jste byla kousek od Rue d'Eglise, tak vás můžeme považovat za spolupachatele...“
„Počkejte... Nemáte žádný důkaz, že bych... A platí presumce neviny...“ vyhrkla.
„Dobře... Tak nám tedy vysvětlete, co vám dala tato žena v obálce...“ Jean-Paul položil na stůl snímek z bezpečnostní kamery u golfového hřiště...
„Od paní Dufourové?“
„Znáte se?“
„Ovšem...“
„A co bylo tedy v té obálce?“
„Přísahám, s tím přepadením Marione nemám nic společného...“
„Tak co bylo v té obálce?!“
Juliette Carine Bretonovou vůbec nepoznávala. Pamatovala si ji jako hrdou a neústupnou ředitelku školy La Fosse Rouge. Nedokázala si ji představit jako spolupachatelku něčeho takového. Jenže pokud by nevysvětlila, co dělala tom místě a proč...  Carine Bretonová tu seděla na židli a třásla se...
„Co bylo v té obálce?“ zopakoval Jean-Paul.
„Penize...“ šeptla potichu.
„Peníze? Jaké peníze?“
„Za Manon... Rodiče se o ní strašně báli. Jako malá prodělala těžkou infekci středního ucha. A tak jsme se k ní museli chovat jinak. Měla u nás trošku zvláštní režim. Ale její otec nechtěl, abychom ji nějak šetřili, chtěl z ní mít chytrou holku... A to Manon je, i když co se týče chování, tak je dost nezvladatelná... Já vím, jsme veřejná škola a neměli bychom brát peníze... Ale díky štědrým darům pana Dufoura jsme loni postavili nové venkovní hřiště! Přísahám! S přepadením Marione to nesouvisí...“
„Co myslíte tím zvláštním režimem?“ vložila se do toho Juliette. Tiše vešel Robert. Neřekl nic, jen pokýval hlavou na pozdrav a sedl si ke svém počítači.
„Nechodila na tělocvik, nesměla plavat, všechny její písemky a slohové práce jsem kopírovala a posílala je panu Dufourovi nebo jeho ženě...“
„Proč nechodila plavat?“
„Už jsem vám řekla, jako malá měla infekci střed-“
„A nebylo to proto, že jí někdo nutil nosit pás cudnosti?“ téměř zahřměl Jean-Paul. I když ještě takové zkušenosti jako ostatní neměl (Juliette netušila, proč právě jeho si komisař Trimbauld vybral, aby vedl výslech), vedl si víc než dobře...
„C-c-c-c...Cože?“
Ve tváři Carine Bretonové se objevil úžas, snad i zděšení. O tomhle tedy nevěděla, tím si Juliette byla jistá.
„Slyšela jste dobře...“ vložil se Leclerc.
„Manon měla... To její rodiče jí...?“ Ředitelka školy nemohla najít správná slova. Bylo vidět, že v hlavě se jí spojilo vše, co se jí kdysi kolem Manon zdálo tak divné. Ne, to nebyl strach o Manon, proč nemohla plavat. Žádná infekce... Oni nechtěli, aby se přišlo na to, co Manon nosí...
„Jestli dovolíte, rád bych paní Bretonovou vyslechl o samotě...“ řekl najednou komisař Trimbaud, „Takhle se nehneme z místa!“
Juliette nechápavě otevřela pusu, ale neřekla nic. Bylo to komisařovo právo...
„Pojďte prosím se mnou,“ vyzval ředitelku a vedl jí do výslechové místnosti. Když se za nimi zavřeli dveře, nastalo ticho.
„Jsem jediný, komu tenhle člověk připadá divnej?“ zeptal se do ticha Jean-Paul.
„Zjistil si něco, Roberte?“ otočila se Juliette na Roberta, který zuřivě cosi datloval do počítače.
„Vlastně ani ne...“ řekl aniž by zvedl od monitoru oči, „Paní Dufourová odjížděla autem ve chvíli, kdy jsem já přijel. A v domě nikdo nebyl. Ale podíval jsem se dovnitř – mají stupidní alarm. Nechtěl jsem se nikde přehrabovat, aby nepoznali, že jsem tam byl, takže jsem se podíval jenom do sejfu. A byl tam takový zvláštní notýsek, ofotil jsem si ho... Je tu spousta dat a jmen.... Nějak se v tom zatím nevyznám. Pak vám řeknu, co to je, jenom potřebuju chviličku čas...“
„OK, Roberte... Soustřeď se na to... Vím, že šéfem je teď komisař Trimbaud, ale tomu o tom raději nic neříkej, jasný?“
„Takže se mám dál lepit na paní Dufourovou? I přes zákaz komisaře Baudrilloux?“
„Samozřejmě...! Chci vědět, jestli tu věc Manon dali její rodiče.. Nebo kdo...“
„Můžu ti pomoct?“ nabízel se Jean-Paul.
„Asi jo... Pošlu ti to na mail, mám ty fotky jenom v mobilu...“
Nastalo opět ticho. Dívali se na sebe a nevěděli dobře, co říci. Jean-Paul s Robertem nakonec začali v koutě řešit záhadu notesu, ostatní ale mohli jen čekat, než se vráti komisař Trimbaud. Uběhlo snad deset minut, ale klidně to mohla být i půl hodina. Najednou ticho přerušilo hučení tiskárny. Juliette mechanicky zvedla papír. Snad nějaký fax...Zamrkala. Ještě jednou – a mnohem pečlivěji přečetla právě vytištěnou stránku.
„Další přepadení?“ šeptl Jean-Paul a v jeho hlase znělo snad i víc, než jen obavy. Juliette zprvu neodpovídala, ještě jednou přejela očima po řádcích.
„Výpověď Carine Bretonové,“ řekla nakonec, „Je tady napsáno, že nevěděla nic o tom, co se dělo Manon a řídila se dobrým vědomím a přáním jejích rodičů. Ale teď poslouchejte. Ty peníze byly i za to, že jsem panu Jacqueu Dufourovi řekla, kde má hledat Marione. Marione Rénierovou, prý to byla kamarádka jeho dcery, Manon Dufourové. Řekla jsem mu, že její otec jezdí často do Marseille, takže Marione musí chodit pěšky přes park. Chtěla jsem si být jistá, že ji najde, a tak když jsem ráno Marione v parku viděla, šla jsem za ní, abych si byla jistá, že se s panem Dufourem setká. Ztratila se mi ale kousek před Rue d'Eglise, dál ale asi šla nějakou zkratkou lesem. Dál už to není nic důležitého...“
„Zase Dufour,“ vybuchl téměř Robert, „Ale tohle je důkaz, že tam ráno chtěl být... A proti tomu nemůže ani kancelář starosty nic řici...“
Dveře do kanceláře se otevřely.
„Ahá, vy už to čtete, to je dobře,“ řekl komisař Trimbaud a vzal z tiskárny čtyři kopie výpovědi Carin Bretonové. „Juliette, Jean-Paule, zajeďte hned pro Jacqua Dufoura! Chci ho tu mít do půl hodiny...“ A zase zmizel.
Nechápavě se po sobě podívali.
„Může mi někdo vysvětlit, o co tu jde?“ řekl Jean-Paul, „Fran?oise Baudrilloux suspendujou, protože se moc zajímal o Dufoura a místo něj nám sem pošlou tohotle, který po prvním výslechu řekne, ať Dufoura rovnou zatkneme? Jestli můžu říci, jak to na mě působí, tak se nám někdo nahoře snaží ovlivnit vyšetřování...“
„Taky mám ten dojem,“ přikývl Leclerc.
„Vždyť Dufour byl od začátku v podezření...“ řekla Juliette, „Je spíš možné, že se pokusil někoho na radnici uplatit, aby mu udělal alibi, když už tušil, že po něm jdeme... No co, však on nám to řekne sám... Jean-Paule, jedem...“

Komisař Baudrilloux se držel v uctivé vzdálenosti za Sárou a Manon. Manon se už uklidnila, léky (nebo snad drogy?!) asi přestaly působit. Přiblížit se k nim však nechtěl. Sice to bylo už skoro devět let, ale co kdyby ho i po té době Manon poznala? Co kdyby se jí vybavilo vše, co jí tehdy provedl? Když jí teď sledoval, vůbec nemohl pochopit, co ho to tehdy napadlo. Nemohl najít ani jeden jediný důvod, kterým by to ospravedlnil. Manon šla teď asi třicet kroků před ním. Držela se Sáry za ruku a snad i trochu poskakovala, když šli podél zahrad. Čtrnáct... Skutečně jí bylo čtrnáct?
Odpolední slunce příjemně pálilo a sušilo mokrou zem. Bylo skoro půl čtvrté...  Možná by mohl zavolat Charlotte, že se opozdí, že přijde později... Nebo jí zavolat, aby sama přišla, třeba by ona byla schopná Manon pomoct... Vždyť jen Charlotte věděla vše. I když Juliette podstatnou část řekl, zůstávalo toho ještě dost, o čem netušila. Ano... Charlotte by mohla pomoci... Manonina volná ruka opět sjela pod oblečení. Ano, kdyby tu byla Charlotte, mohla by ji držet za druhou ruku... Ale stejně to Manon slušelo...
V kapse mu začal zvonit mobil. Na chvíli se zastavil, nechával rozestup od Sáry s Manon ještě zvětšit. Teprve pak mobil zvedl.
„Šéfe, jste to vy?“
Byl to Jean-Paul.
„Co se stalo? Už nejsem šéf...“
„Pardon... Omlouvám se, ale nemůžu mluvit víc nahlas, nechci, aby někdo věděl, že jsem vám to řekl. Průšvih! Našli jsme záběr, jak paní Dufourová...“
„Neříkal jsem vám, ať...“
„Odpusťte komisaři, ale prosím nechte mě to dopovědět. Našli jsme záběr, jak paní Dufourová s ředitelkou ze školy z La Fosse cosi řeší, tak jsme si ředitelku předvolali k nám a ona nám – teda komisaři Trimbaudovi osobně – udělala výpověď, ve které obvinila Dufoura, že mu řekla o Marione, kde bude a tak. Tak jsme pro něj jeli, jenže Dufourovi doma někdo zastřelil! Muselo se to stát během hodiny, maximálně hodiny a půl, předtím tam byl Robert a...“
„Cože? Zopakuj to!“
„Pan a paní Dufourová jsou mrtví, zastřelení! Někdo je zastřelil. Nebo to byla sebevražda, nevim...“
Fran?ois Baudrilloux zvedl oči a zadíval se na Manon.
„Jean-Paule, teď taky něco jenom mezi námi! Mám tu Manon!“
„Manon? Šéfe! Jestli to nebyla sebevražda, tak je ta holka v hodně velkým nebezpečí!“
„To vim taky...“
„A kde jste teď?“
„Promiň, raději si to nechám pro sebe...“
„Jasně... Hele, šéfe, mám chatu... Asi třicet kilometrů za Paříží.... Teda je babičky, ale ta je teď už několik měsíců v nemocnici... Ale ta chata je úplně mimo civilizaci... Musim končit, komisař Trimbaud sem jde...Ještě zavolám...“
A položil telefon. Fran?ois Baudrilloux ho ještě pár vteřin držel v ruce a díval se na displej. Teď už to nebyly jen nějaké doměnky. Souhlasil s Jean-Paulem. Pochyboval, že by to byla sebevražda. Tím pádem teď někdo hledá Manon. Ale proč?! Vrátil mobil do kapsy a několika rychlými kroky dohnal Sáru s Manon, které se zastavili u vzrostlého cykasu. Nenápadně se přitočil zezadu k Sáře, zatímco Manon se skláněla k rostlince.
„Zabili její rodiče, musíme rychle pryč,“ zašeptal jí do ucha. Sára na sobě nenechala nic znát. Jen nezřetelně přikývla a natáhla ruku k Manon, aby jí pomohla vstát od rostlinek.
„Manon, víš, jak jsem ti říkala, že jsem tvoje kamarádka... Nechci tě odvézt zpátky do nemocnice, chtěla bych se o tebe chvilku starat... Jen pár dní... Chtěla bys?“
„A máma a táta?“
„Ti s tím souhlasí...“
„Chtějí, abych s vámi jela?“
„Jo....“
V Manonině tváři se najednou objevilo cosi jako zklamání, strašlivý smutek.
„Ale budeš se mnou, Rozárko...“ řekla potichu, „Se mnou, jako vždycky...“
„To víš, že budu...“ přikývla Sára a usmála se.
Fran?ois Baudrilloux stál zase opodál. Nechápal nic. Kdo byla ta Rozárka? Budeš se mnou jako vždycky? Vždyť měl tolik indicií... Tolik zvláštních okolností se točilo kolem rodiny Dufourových.... Ale on si je nedokázal dát dohromady. Jak spolu souvisí Manon, její rodiče, pás cudnosti, ty divné věci, co se kolem Dufourových děly, teď snad i výpověď dokazující, že ty dvě holky, Marione a Floru, znásilnil Jacques Dufour – nic z toho v kontextu ostatního nedávalo smysl.... A Manon... Její chování se možná trošku změnilo, sice se dá nechala vézt ven z botanické zahrady, ale v jejích pohybech najednou chyběla ta volnost, se kterou si ještě před chvílí prohlížela rostlinky. Mohla tušit, že se něco stalo jejím rodičům? Vůbec se na ně neptala, jako by ani neexistovali... A jak jí má říci, co se stalo?
Vrátili se k autu. Fran?ois Baudrilloux nechtěl riskovat a jezdit s Manon po Paříži městskou hromadnou dopravou... Sára si tentokráte sedla dozadu vedle Manon.
„Kam jedeme?“ zeptala se potichu Sára, když Manon vedle ní opět usnula.
„K tobě... Jean-Paul mi sice nabízel nějakou chatu za Paříží, ale já tu malou nechci tahat bůh ví kam...“
„A je to bezpečný? Myslím u mě doma...“
„Bude... Řeknu Leclercovi a pár klukům od nás, aby tam drželi 24 hodin denně službu...“
Sára přikývla a vyhlédla ven z okna. Jeli po nábřeží Bercy. Pod mosty se tu míjelo pár výletních lodí, které se sem zatoulali z centa. Po dálnici se propletli až do Sucy-en-Brie. Jak se blížila večerní špička, aut přibývalo. Bylo to už dávno, co byl Fran?ois Baudrilloux u své neteře doma, a tak ho Sára až do Lesigny naváděla. Manon dál spala opřená hlavou o okno.  Vypadala jak malý andílek. Když ale zastavili před rodinným domkem obklopeným velkou zahradou, okamžitě oči otevřela.
„Jsme tady,“ usmála se na ni Sára, „Tak hop, vyskoč ven, broučku...“ A sama vystoupila první. Z kabelky vytáhla malý svazek klíčů a odemknula vstupní dveře. Odpolední slunce zářilo na zahradu a skrz jižní okna svítilo i do pokojů. Uvnitř bylo horko. Manon se zastavila v chodbě a se sklopenou hlavou čekala. Sára rychle proběhla domem a pootevírala okna. Byly tu dvě velké ložnice – jedna ještě z doby, kdy zde bydleli prarodiče, druhou využívala Sára s Paulem. A pak tu byl malý pokojík, kde spala Sára jako malá, když jezdila k babičce na prázdniny. Měla tenhle pokoj nejraději, protože měl kromě dvou střešních oken ještě jedno okno v severní zdi, která byla celá porostlá břečťanem. Sára si moc dobře vzpomínala na to, jak několikrát dostala domácí vězení a za kamarádkami slézala po mřížce, po které břečťan rostl. Rodiče na to nikdy nepřišli. To byly tehdy časy... Ještě teď měla pod postelí krabici s několika plyšáky a knížku Neználkových příhod.
Tento pokoj tedy měl na pár dní posloužit jako ložnice pro Manon. Sára otevřela všechna okna a rychle povlékla postel. Manon stála ve dveřích, s hlavou skloněnou, jen k sobě tiskla svůj sešit. Sára měla pocit, že děla něco špatně, že něčím ztrácí její důvěru... Cítila na sobě její pohled, Manon sledovala každý její pohyb... Tak co dělala špatně? Posadila se na postel a usmála se na ni. Manon se ani nepohnula. Sára přemýšlela, co jí může říci. Fran?ois Baudrilloux se jí ani nezmínil, jestli smí Manon říci o tom, co se stalo jejím rodičům... Vlastně o Manon nevěděla skoro nic... Co když má taky prarodiče? Něbo někoho jiného? Nebo jí nezůstal na světě už nikdo? Stála ve dveřích se svěšenou hlavou.
Zezdola sem doléhalo cinkání hrníčků, jak Fran?ois Baudrilloux připravoval kávu.
„Pojď sem, Manon,“ řekla. Manon si váhavě sedla vedle ní na postel. „Já vím, že se teď kolem tebe asi dějí věci, kterým moc nerozmíš...“
Manon k ní zvedla nechápavé oči. Sára v nich najednou viděla drobné lesklé slziščky..
„Myslela jsem, že jsi moje kamarádka, že na mě dáváš pozor a chráníš mě...“ řekla najednou Manon až převapivě hlasitě.
„To viš, že jsem,“ reagovala rychle Sára a pokusila se Manon chytit kolem ramen.
„Tak proč jsi mě dovezla sem?“
„Jenom bych ti chtěla pomoct...“
„Jak? Vždycky jsi se mě přece před nimi snažila chránit... Tak proč si mě teď za nimi přivezla?“
„Za kým jsem tě měla přivézt?!“
„Jsi jako rodiče...!!“
„Tebe rodiče někam vozili?“ Sára nechápala nic... Dívala se na Manon, která uhýbala před každým jejím dotykem.
„Kdy přijde?“ zeptala se po chvíli Manon opět tichým odevzdaným hlasem.
„A kdo?“
„On..-!
„Pan Baudrilloux?“
Manon jen pokrčila rameny a schoulila se na posteli do klubíčka. Sára se jí bála dotknout. Ležela vedle ní, po tváři jí teklo několik slz.
„Chceš být teď sama?“ zeptala se Sára. Manon jen přikývla. „Tak dobře. Kdybys cokoli potřebovala, budu dole a stačí zavolat, ano?“
Sára byla už na odchodu, když k ní Manon zvedla hlavu.
„Rozárko? Jsme ještě kamarádky?“
„Dokud ty budeš chtít...“
Manon přikývla a opět se na posteli schoulila do klubíčka. Sára potichu zavřela dveře. Zůstala ale ještě chvilku stát na chodbě, poslouchala, jestli se z pokoje něco neozve. Za dveřmi bylo ale ticho. Sešla po schodech dolů. Fran?ois Baudrilloux byl stále v kuchyni. Sedla si na barovou židličku a vzala si od něj nabízenou kávou.
„Potřebuje teď klid...“ řekla jen.
„Možná bude lepší, když půjdu pryč...“  navrhl Fran?ois Baudrilloux.
„Proč?“
Manon ho sice nepoznala, ale kdo ví, jestli se jí náhodou něco nevybaví... Tohle ale Sáře říci odmítal. Něco jiného byla Juliette, ale Sára byla jeho příbuzná! Raději jen pokrčil rameny.
„Říkala's, že se bála doktorů. Co když to platí i o policistech?“ řekl jen.
„Možná,“ uznala Sára, „Co se stalo jejím rodičům?“
„Přesně nevím. Jean-Paul říkal, že mi ještě zavolá, ale zatím nic... Jediný, co vím, bylo, že jim kdosi vypověděl, že za ty přepadeni může Dufour. Tak za ním jeli domů, jenže doma jeho a jeho ženu někdo zastřelil. Víc nevím....“
„Myslíš, že by chtěli zabít i Manon?“
„Nevím, Sáro... Zavolám pár známých, budeme tenhle dům hlídat 24 hodin denně. Ale byl bych nejraději, kdyby tady byl někdo s tebou...“
„Neboj se... Já tu fakt sama nebudu... Paul musí přijít každou chvíli...“
„Paul?! Kdo to je? Nemám ho proklepnout?“
„Ty...! Ale neboj, já už si ho několikrát proklepla...“
„Jak?“
„Řekla bych, že dost důkladně...“
„A... Promiň, už mi to došlo... Pojedu. Dávaj na sebe pozor. A raději zamkni...“
„Dobře... A kdyby se něco stalo...?“
„Hned zavolej mě nebo Juliette, tady máš číslo... Budu kousek odtud, u Charlotte... To mi připomíná, v tašce mám pro tebe vyplněný testy...“
„Tak ještě chvilku počkej, hned se na ně podívám... Jenom si přinesu tabulku.“
Sedli si v obývacím pokoji. Fran?ois Baudrilloux podal Sáře složku. Ta si mezitím na stole rozložila několik listů s tabulkami. Pečlivě procházela vyplněné dotazníky a dělala si poznámky do bloku. Bylo však vidět, že má stále uši napnutné, snažila se chytit případné kroky v patře. Manon však byla očividně stále na posteli.
Sára odložila poslední dotazník a vzala jednu z tabulek. Chvilku něco hledala, pak ale zavrtěla hlavou a  začala vypolněnými papíry listovat
„Děje se něco?“ zeptal se Fran?ois Baudrilloux
„Počkej, něco si musím ověřit.“ Došla pro mobil a chvíli s někým mluvila. Pak vyfotila dva dotazníky a poslala je jako MMS. Teprve když jí přišla odpověď, vrátila se do obývacího pokoje a sedla si na pohovku.
„Buď Charlotte ty testy řešila s nějakým psychologem, který zná testy podle Heineho, nebo je to ta nejpozoruhodnější osoba, kterou jsem kdy poznala..“ řekla.
„Řešila to přímo přede mnou, nikdo jí neradil... Proč?“
„Má sociální i emoční inteligenci vysoko nad normálem!“
„A to? IQ 190?“
„Tohle nejde vyjádřít čísly... Mimochodem, IQ má 155...“
„No páni!“
„V každým případě jsem to poslala jednomu profesorovi, kterým mě měl a říkal, že jestli jsou ty výsledky pravý, tak by byla obrovská škoda takový potenciál nevyužít a že...“
Nedopověděla. Z patra zněly kroky. Sára nastražila uši. Manon chodila po pokoji.
„Tak já raději pojedu, zavolej mi pak...“
„Dobře... Ale tohle musíme taky vyřešit! Vyřiď Charlotte, že za ní někdy příští týden přijedu s jědním člověkem ze zdrávky... Jestli chce, tak jí tam dostaneme...“
„To uslyší ráda... Já jedu... A dávejte tu hlavně na sebe pozor... Kdyby se cokoli podezřelého dělo... Možná si raději vezmi tohle...“A podal Sáře služební pistoli.
Fran?ois Baudrilloux odešel. Otevřeným oknem ho ještě viděla, jak jde podél silnice na nejbližší autobusovou zastávku. Kroky nahoře neutichly, ba naopak. Sára vyšla po schodech a zastavila se přede dveřmi pokoje. Podle zvuků nemohla poznat, co se uvnitř děje. Zaklepala. Zvuky najednou utichly.  Chvíli počkala, než se odvážila pootevřít dveře.
„To jsi ty, Rozárko?“ zašeptala Manon a bylo vidět, že jí spadl ze srdce neviditelný kámen.
„Jenom já, nikdo jiný tu není...“
„Budeš tu se mnou?“
„Jestli chceš...“
„Chtěla bych si kreslit... Ale nemám čím...“
Sára se jen usmála. Postavila se na špičky a z vršku jedné skříně sundala malý kufřík s obrázkem Tin Tina na víku – a ze všech stran počmáraného barvičkami. Uvnitř měla všechno, s čím jako malá ničila rodičům zdi – fixy, pastelky, voskovky (ty šli ze zdí obzvlášt špatně), tempery, vodovky a ještě malá kulatá razítka... Podala kufřík Manon. Ta však do něj sáhla a vytáhla obyčejnou tušku a ořezávátko, pak kufřík odložila na zem. Sára se jen dívala, jak zvedla matraci a z úkrytu vytáhla svůj sešit. Pečlivě matraci urovnala a uvelebila se v tureckém sedu na posteli. Sára chvíli váhala, jestli si má sednout vedle ní. Nakonec zvolila jen úplný roh postele, co nejdál od Manon. Když se ale opřela o zeď, viděla, co si kreslí.   Manon si jí vůbec nevšímala, s očima upřenýma na papír krátkými tahy kreslila další obrázek. Datum nad ním bylo dnešní. Pomalu se objevoval nemocniční pokoj, pár osob, ze kterých jedna držela jakýsi měšec a nahá dívka s lahví v ruce.
„To jsi ty?“ zeptala se Sára a ukázala na obrázek. Manon s sebou trhla a přes půl stránky udělala nepravidelnou čáru.
„Promiň, to jsem nechtěla...“
Manon přepečlivě druhou stranou tužky vygumala přebytečný klikyhák. Pak ale přikývla.
„Řekneš mi o tom obrázku něco?“
Manon se na Sáru překvapeně podíval. „To je přece Zola...“ řekla nakonec.
„Kdo je Zola?“
„Vždyť jsem ti o něm vyprávěla, četli jsme si tu knížku...“
„Emile Zola?“
Manon přikývla. Sára nechápala, ale tušila, že Rozárka by věděla, o čem je řeč.
„A kde jsem já?“ zeptala se proto.
„No ty to přece kreslíš, ty se na to díváš...“
„No jo...“
Sára nechápala o moc víc. Přešoupla se blíž k Manon a položila jí ruku kolem ramen. Tentokráte neuhnula. Dokonce si o ní po chvíli opřela hlavu. Sára se usmála. Byl to tak zvláštní pocit... Věděla, že by ji neměla nechat, před očima viděla věty z učebnic, které varovaly před vztahy mezi lékařem a pacientem. Jenže tohle bylo jiné! Přemýšlela,co by odpověděla, kdyby se Manon zeptala na rodiče. Dokáže jí to vůbec řici? Nenechá to raději na někom jiném?
Manon dokreslila a zavřela sešit. Nechala ho ležet na vedle sebe. Jelikož obě seděli na posteli, nebylo možné zvednout matraci a vrátit sešit do bezpečí. Dál ale byla opřená o Sáru. Teď! Teď je nejvhodnější čas, pomyslela si Sára.
„Manon? Pamatuješ si, o čem jsme se bavili v nemocnici?“ zeptala se, „víš, o té věci, co máš na sobě...“
„Hmmmm...“ přikývla Manon.
„Říkala jsi, že je to tatínkova ochrana.“
„Taky že je... Chrání mě...“
„Já vím... Ale teď jsi u mě, tady je bezpečí. Tady ti nikdo neublíží. Nemyslíš, že bychom to mohli sundat?“
„Rozárko, ty přece...“
Manon se opět zpříma posadila a dech se jí zase zrychlil
„Jestli nechceš, tak ne....“ reagovala rychle Sára. Nechtěla, aby to dopadlo stejně jako včera v nemocnici.
„Ty jsi přece hodná! Jsi moje kamarádka! Ty mi ho nikdy nesundáš...“
„A kdo ti to někdy sundal?“
Manon  neodpovedela. Misto toho rukou zajela pod sukni.
„Ten, kdo má klíč...“ řekla nakonec. Sára se už už nadechovala, aby se zeptala, kdože je ten, kdo má klíč, ale nakonec si to rozmyslela.
„Copak by sis dala k večeři,“ zeptala se raději.
„Můžu si vybrat?“ Manon se hned rozzářily oči.
„No když to nebudou mušle, který všichni říkají, že neumím...“
„To ne... Dala bych si crepes.“
„Jasně... A slanou nebo sladkou?“
„Slanou... Se sýrem..“
„Tak jo...“
Sára se usmála. Crepes měla taky ráda, i když nedovedla na pánvi udělat hrabičkama tak tenkou vrstvu, jako to uměli v Creperie Le Chat Noir, kam nejraději chodila. Tak dobře... K večeři budou slané palačinky...
Manon dál zůstávala v tureckém sedu a tiše si broukala nejakou melodii. Mírně se pohupovala ze strany na stranu, ale jednu ruku měla pořád pod sukní. Domem se najedou rozlehl zvuk domovního zvonku. Manon sebou trhla a s téměř panickým strachem pohlédla na Sáru.
„Neboj,“ řekla Sára a pokusila se Manon pohladit po jejích krásných dlouhých vlasech, „jdu se podívat, kdo to je...“ Manon ji ale chytla za ruku tak pevně, až to bolelo.
„No tak, broučku... Neboj se, hned se vrátím...“
Nepomohlo to.
„Neboj se, co jsem ti říkala. Jsi u mě, tady ti nikdo neublíží, slibuju...“
Stisk konečně povolil. Sára nechtěla odejít. Viděla v Manoniných očích takovou hrůzu... Ale nedokázala si jí vysvětlit. Jen jí pohladila po vlasech a usmála se.
Sára seběhla dolů po schodech, proběhla chodbou a tak pospíchala, aby se co nejdříve vrátila nahoru za Manon, že málem do vstupních dveří narazila. Nahlédla nejdřív do kukátka. Venku byl Paul. No ovšem. Otočila klíčem v zámku a pustila ho dovnitř. Objala ho. Nevěděl skoro nic. Z auta mu jen poslala SMSku, že Manon bude u ní doma a že by byla ráda, kdyby přišel. Sedli si do kuchyně. Sára se mu snažila vysvětlit vše, co se stalo. Bylo to těžké, sama půlce z toho nerozuměla.
„Takže její rodiče někdo zabil?“ Paul neskrýval překvapení. „A ty si jí tu necháváš? Sama?“
„Proto jsem chtěla, abys přijel... A nekřič tolik, ať tě neslyší...“
Ztišil trochu hlas. „A co chceš dělat? Je to únos, to doufám víš...“
„No a co, ta holka nikoho asi nemá...“
„To si jí snad chceš nechat napořád?“
„Ne, samozřejmě že ne...“
„Tak jak?“
„Jen se o ní budu starat, dokud policie všechno nevyšetří. Komisař Baudrilloux mi slíbil, že to tu budou hlídat...“
To Paula trochu uklidnilo.
„Vždycky jsi byla naše samaritánka,“ řekl a políbil ji na čelo, „Můžu se na ni aspoň podívat? Abych se jí nelekl, až bude chodit po domě...“
„Ale jenom ze dveří... Z doktorů má strach...“
„Jo, to už vím...“
Vyšli spolu nahoru po schodech.
„A nic neříkej,“ dodala ještě přede dveřmi. Zaklepala a dveře otevřela. Manon ještě stále seděla na posteli, jako by se ani nepohnula od chvíle, kdy Sára odešla. Teď hlavu otočila ke dveřím. Oba viděli, jak se jí rozšířily zorničky a hruď se přestala zvedat a klesat. Zavřela oči a sklonila hlavu. Se zvláštní pokorou se posunula na okraj postele. Dřív, než stačil kdokoli něco říci, dvěma jednoduchými rychlými pohyby svlékla tričko i sukni. Najednou seděla na posteli jen v té kovové věci.
„M-M... Manon, co to děláš,“ vyhrkla konečně Sára. Manon jako by jí ani neslyšela. Lehla si na postel a znovu zavřela oči. Sára rychle odstrčila Paula, prošla dovnitř a zavřela za sebou dveře. Manon se ani nepohnula. Ležela na posteli s očima zavřenýma. Mírně se třásla. Sára si klekla na zem před postel. Bála se dotknout nahého těla, na kterém teď naskočila husí kůže.
„Manon...“ zašeptala potichu, „Manon, jsem tu úplně sama...“
Otevřela oči. Rychlým pohledem zkontrolovala celý pokoj. Pak přitiskla kolena k břichu. Stočená do nejtěsnějšího klubíčka ležela dál na posteli.
„Manon, všechno je v pořádku, jsi v bezpečí... Prosím, oblékni se...“
„Jdi pryč!“ řekla Manon skoro neslyšně.
„Manon, prosím...“
„Myslela jsem, že jsme kamarádky! Kamarádky.... A ty pak... Řikála jsem ti všechno, Rozárko, úplně všechno... Tak proč?“ Šeptala a dívala se do bílé zdi.
„Manon, prosím, oblékni se... O všem si můžeme popovídat... Jen se prosím oblékni.“ Sára zvedla ze země tričko a sukni a podala je Manon. Spíš omylem se přitom dotkla jejího nahého ramene. Byl to zlomek vteřiny,  Manon se vypjala na posteli, její ruka neuvěřitelnou silou chytla Sářino zápěstí.  V příštím okamžiku se obě válely na zemi. Do pokoje vtrhl Paul. I se Sářinou pomocí měl co dělat, aby Manon udržel. A najednou klid. Stejně jako tehdy v nemocnici, i teď veškeré Manoniny snahy ustaly, její svaly povolily. Ležela na zemi bez hnutí, s očima upřenýma do prázdna... Když ji Sára zvedla do náručí, ruka jí bezvládně visela dolů. Položila ji na postel.
„Je mi to moc líto, Manon... Je mi doopravdy moc líto, co se stalo. A je mi líto, že tě nedokážu pochopit a pomoct ti...“
Manon se ani nepohnula. Sára jí alespoň přikryla dekou, aby na posteli neležela úplně nahá. Potichu pak s Paulem vyšla z pokoje. Jakmile se za nimi zavřely dveře, neudržela se a plakala Paulovi na rameni.

„Tak už je jdete zatknout?“
Fran?ois Baudrilloux se otočil. U plotu stál pan Bouquette a stříhal živý plot.
„Pročpak? Co zase provedli?“ zeptal se Fran?ois Baudrilloux.
„Nejde o to, co provedli, ale co by mohli ještě provézt. Četl jste dneska ráno noviny? Přistěhovalci v Marseille zapálili ubytovnu. To tak, aby nám shořela celá ulice...“
„Tak zlé to snad není... A bohužel vás musím zklamat... Zatím proti nim nemáme nic...“
„Nic? Flákáte se tu už třetí den! A nic nemáte???“
„Našel jste snad to, čím ty děti udělali?“
„No to víte že jsem... nenašel...“
„Tak přeji krásný večer...“
Pan Bouquette se nezmohl ani na slovo. Fran?ois Baudrilloux přidal do kroku. Těšil se za Charlotte. Těšil se, až jí bude moci všechno říci. Pana Bouquetta ignoroval. Jestliže se do této chvíle neodvážil podstrčit nějaký důkaz, pochyboval, že se ještě odhodlá. O to větší bylo jeho překvapení, když se za ním ozvaly spěšné kroky. Otočil se. V pantoflích za ním běžela nějaká žena, pan Bouquette už u plotu nestál.
„Vy jste ten policista, co vyšetřuje to, co se tady stalo?“ ptala se už z dálky. Fran?ois Baudrilloux přikývl.
„Jsem Ann Bouqette,“ pokračovala žena, „Můžeme si někde v klidnu promluvit?“
„O čem?“
„Pojďte prosím trochu dál, ať mě manžel nemůže slyšet...“
Došli až na konec slepé ulice, byla tu malá lavička, tak se na ni posadili. Paní Bouquettová se několikrát nadechla.
„Chtěla jste mi říci, že víte, kdo prorazil ty gumy?“ snažil se jí pomoci Fran?ois Baudrilloux.
„Totiž... Když zaplatím celou škodu, přestanete vyšetřovat?“
„Musíme pachatele najít... Už kvůli klidnému spaní vašeho manžela...“
„A co hrozí, pokud pachatele dopadnete?“
„Tak škoda je relativně vysoká... Takže určitě bude muset uhradit veškeré náklady. A když bude soudce shovívavý, tak by pachatel mohl odejít jen s několika hodinami veřejných prací.“
„A kdyby se pachatel přiznal? Jsou nějaké polehčující okolnosti?“
Fran?ois Baudrillouxovi došla trpělivost. Nemělo cenu obcházet kolem horké kaše.
„Paní Bouquettová,“ řekl, „já vím, že to udělal váš manžel.“
„Ale jak...“
„Žádné z těch dětí to udělat nemohlo a vaše auto zůstalo jediné nepoškozené... Ale budiž... Paříž má jiné problémy, když zaplatíte celou škodu a domluvíte se se sousedy, aby na vás nepodali trestní oznámení, tak já na to zapomenu...“
„Zapomenete?“
„Když napravíte škodu, není co vyšetřovat...“
„Víte, můj manžel je moc hodný... Jen dřív hrál v orchestru a ten rámus, co děti dělají, mu nedělá dobře... V ulici je nemá nikdo rád, tak se můj manžel rozhodl... On by jinak neublížil ani mouše...“
„Ale chtěl je dostat pryč... Z této ulice. Kam by asi tak šli?“
Paní Bouquettová sklopila hlavu.
„Já vím, že to byla chyba...“
„Tady máte na mě kontakt...“ řekl Fran?ois Baudrilloux a podal jí vizitku. Pana Bouquetta nemohl vystát, ale to, jak za ním přišla jeho žena, ho dojalo. Tak co... Francouzská justice se nezblázní. A on alespoň udělá dobrý skutek, aby až se ho tam nahoře zeptají, co v životě udělal, aby mohl něčím vyvážit to, co provedl před devíti lety. Paní Bouquettová s poklonou odcupitala v bačkorách zpátky domů. Vlastně mu jí bylo líto. Jestli celý život byla s člověkem, jakým byl její manžel... Asi to také neměla lehké... Ještě chvíli seděl na lavičce. V ulici byl klid. Pak se zvedl a zamířil k domu Charlotte.

Juliette zvolna přecházela po podkrovním pokoji, kam před pár dny přišla za Manon. Paprsky odpoledního slunce procházely střešními okny a odrážely se od tmavě červených zdí. Všude bylo čisto. Snad až sterilně čisto... V gumových rukavicích otevírala jednu zásuvku za druhou. Nějaké oblečení, tu a tam se válela knížka. Ale nic zvláštního. Až na to, že oblečení tu bylo skoro nové, vypadalo, jako by ho nikdy nikdo neměl na sobě. Na jednom dokonce našla ještě cenovku. Když si halenku prohlédla, zjistila, že je to nejnovější model z jednoho obchodního řetězce, neprodává se déle než týden. Strhla cenovku a schovala ji do sáčku.
Na malém stolku stál počítač. Zkusila ho zapnout. Tušila, že tohle bude muset nechat na Robertovi. Jenže počítač po ní žádné heslo nechtěl a hned zobrazil plochu. Otevřela dokumenty, ale byly tu jen nějaké domácí úkoly a obrázky stažené z internetu. Procházela další složky, ale kromě úkolů nic nenašla. Žádné hry! Nechala si ještě zobrazit historii stránek internetu, ale kromě Facebooku, wikipedie a serveru o literatuře Manon skoro nikam jinam nechodila. Na Facebook heslo bohužel bylo. No nic... Nechá to Robertovi.
Vrátila se k posteli. Byla pečlivě ustaná, povlečení čisté... Stáhla žaluzie na oknech, až se pokoj ponořil do témět naprosté tmy. Rozsvítila UV lampu, kterou si půjčila dole od techniků. Jestliže otec Manon zneužíval, musel tu být důkaz. Technik jí sice říkal, že pod UV je vidět spousta látek, fosforeskovat může nejen sperma, ale klidně i zubní pasta. Když ale zamířila světlo na postel, nestalo se nic. Žádná skvrna se neobjevila, vůbec nic... To přece nebylo možné!
Do Manoniny ložnice vešel Jean-Paul.
„Někdo tu musel být před náma,“ řekl hned ve dveřích, „díval jsem se do trezoru, odkud Robert vzal ten sešit. Ale teď tam žádný není!“
„Jo,“ přikývla Juliette, „Někdo tu byl. A pořádně tu vygruntoval....“ Posvítila lampou na celou místnost. Jean Paul hvízdl. „No... To museli mít minimálně četu uklizeček. Ale kdy to stihli? Robert tu byl před chvílí... Jinak těla už odvezli, máme volno i dole...“
„Dobrý postřeh.... Oběhni sousedy a zjisti, jestli tu dneska neviděli něco podezřelého. Třeba partu s vysavačem a kýblem s vodou, co tu uklízela...“
„Rozkaz!“
Jean-Paul zmizel. Sára chvíli přemýšlela, jestli poslední slovo myslel vážně, ale pak to pustila z hlavy. Po čtyřech lezla po zemi s UV lampou a prohlížela každý roh. Pokoj byl dokonale uklizen. Už se skoro vzdávala, když ji ještě napadlo vlézt úplně pod postel. A tam, v rohu těsně za prknem, visel pod dřevěným roštěm igelitový sáček. Nebyl vůbec vidět, člověk musel skutečně vlézt celý pod postel, aby si ho všimnul. Juliette ho opatrně sundala a polozila na postel. Uvnitř bylo cosi, co na první pohled vypadalo jako hromádka látky, vaty, plyše a několika knoflíků. Teprve když se Juliette podařilo vytáhnout z pytlíku vše, poznala něco, co kdysi bylo snad nějakým plyšovým zvířátkem nebo panenkou. Jeho malé kousky byly neuměle přišity k sobě. Vypadalo to, jako by tu hračku roztrhal na kousky nějaký pes a Manon (jestli tedy byla její) se jí pak pokusila sama sešít dohromady... Ať tomu bylo jakkoli, uložila hračku do dalšího pytlíku.
Jean-Paul se mezitím vrátil z průzkumu.
„Teda musím říci, že ty lidi jsou lepší než kamery,“ řekl a vytáhl bloček. Juliette mezitím vytáhla žaluzie. Teď už v pokoji skutečně nebylo co najít.
„Poslouchej. Doma byla jenom paní Dufourová, ale pak najednou odjela. O pár minut později přijelo auto a vystoupil z něj jeden člověk – to byl asi Robert. Odjelo po půl hodině. Což by Robertovi odpovídalo. Za dalších dvacet minut přijelo policejní auto a dvě dodávky, zajeli až ke vchodu a všichni odjeli asi po třičtvtě hodině. No a pak jsme přijeli my. Z toho vyplývá, že nám někdo ukradl policejní auto a přivezl s ním sem mrtvoly, které zastřelil někde jinde... Teda pitomost, mrtvoly už nejde zastřelit...“
„A to ti řekli sousedi?“
„Asi se nudí, no... Tak se dívají z okna... Cos to našla?“
„Nějakýho plyšáka, nevím....“
„To bude mít Robert radost... Ale já mám taky něco... Když jsem hledal trezor, tak jsem si spletl obrazy. Robert říkal, že trezor je za Van Goghem – mimochodem, je to jenom fotokopie. Jenže jak mám poznat, co je Van Gogh. No a na jednom rámu bylo zezadu přilepeno šet klíčků. Nevím, od čeho můžou být.... Takový malý, stříbrný... Dal jsem je mezi důkazy, aby se na ně v laborce podívali...“
„Tak tam odvez i tohle,“ řekla Juliette a podala mu několik papírových sáčků, „zavez to do laborky, já tady ještě zůstanu... Když tak se stav na komisařství, ale myslím, že můžeš jít domů... A vyžeň Roberta z laboratoře, mám pocit, že na dnešek vůbec nespal.“
Jean-Paul přikývl a vzal důkazy v papírových sáčcích. Sára pak už jen z okna zahlédla policejní auto. Znovu si sedla na postel. Matrace pod ní trochu zavrzala. V ruce si hrála s UV lampou a v hlavě si opakovala dnešní den. V hlavě se jí podivně spojovali události. Carine Bretonová ve výslechu označí za pachatele Dufoura... Jenže co když to řekla proto, že věděla, že Dufour už je mrtvý? Co když měla spolupachatele... Nikdo z okolních oddělení v poslední době nehlásil žádný ztracený policejní vůz. Jenže Jean-Paul říkal, že sem nějaké policejní auto přijelo chvilku po tom, co Robert odjel... Ne, to přece není možné... Asi se zbláznila...

Fran?ois Baudrilloux seděl s Chralotte v obývacím  pokoji. Její matka nahoře uspávala děti, sama chodila spát také brzo.
„Víte komisaři,“ začala Charlotte, „Kdyby to dopadlo dobře a nešel jste do vězení... Chci řici, že bych byla moc ráda, kdybyste k nám chodil dál.“
„Vždyť jsem ti už říkal, že se k policii nevrátím. A Juliette jsem se přiznal. Až to všechno skončí, myslím až  skončí vyšetřování, tak mě doufam nechá taky zavřít...“
„Doufáte? Dobře víte, že vám to nepomůže...“
„Charlotte, dneska jsem byl s Manon. Vůbec mě nepoznávala. Nepamatuje si na mě...“
„Na něco takovýho jen tak nezapomenete...“

Sára stála u sporáku a na ploché pánvi smažila jednu palačinku za druhou. Na talíři jich už měla slušný sloupek. Paul v obývacím pokoji vyřizoval jeden telefon za druhým a nervózně přecházel mezi televizí a gaučem. Manon byla stále nahoře, od chvíle, kdy jí s Paulem drželi na zemi, uběhla už skoro hodina. Za tu dobu se ale z patra neozval sebemenší šramot.
18:30, France 24, Le Journal. Deset minut aktuálních zpráv. Po dvou po sobě jdoucích znásilněních se policii podařilo objevit svědka z Olmessonského parku. Sára vypnula plyn a s rukama od těsta došla k puštěné televizi v obývacím pokoji. Podle zdroje obeznámeného s vyšetřováním je pachatelem prominentní úředník Jacques Dufour, který však před příjezdem policie nejprve legálně drženou zbraní zastřelil svou manželku a poté zbraň otočil proti sobě. Co se stalo s jejich dcerou se zatím neví. Další informace přineseme v příštích relacích. Pád letadla Air France AF447, který se 1.června 2009 zřítil do Atlantického oceánu, zůstává stále záhadou...
„Dlouho to před ní neutajíš,“ řekl Paul, který zprávy France 24 také sledoval. Sára ho však skoro nevnímala.
„Strejda říkal, že to byla vražda - ne sebevražda,“ řekla překvapně, „A navíc... Jak už to může být ve zprávách?“
„Někdo si asi pospíšil... Ale to není tvoje starost, nech to na policii. Musíš vymyslet, jak to Manon řekneš. Nebo to před ní chceš dál tajit? Aby to zjistila sama?“
„Ne, to ne...“
„Tak vidíš...“
„To za ní mám jít a říci jí. Manon, je mi to líto, ale zastřelili se ti rodiče?“
„Já vím, že ty něco vymyslíš...“ Přistoupil k ní a obejmul jí. „A až to skončí, uděláme si volno a pojedeme k moři. A pak začneme řešit, do jaký nemocnice tě dostaneme...“
„Co bych bez tebe dělala, Paule...“
Podlaha nad jejich hlavou zavrzala... A zase bylo ticho.
„Musím dodělat crepes, ať nejsou ostatní studený...“ omluvila se. Paul ji ale stále držel kolem pasu.
„Neblbni, nejsme tu sami,“ odstrčila ho, „Když tak až večer...“
Paul jí políbil na tvář a pustil. Jakmile se ale Sára vrátila ke sporáku, podlaha opět zavrzala. Na chvíli se zaposlouchala. Manon chodila po pokoji. Sára zřetelně slyšela, jak cvakly dveře. Otočila se. Manon jde dolů?! Tiché cupitání po schodech.... Pak se před ní objevila. Stála bosa na posledním dřevěném schodu. A naštěstí už na sobě měla tričko i sukni. Sára si najednou uvědomila, že je to docela pohledná dívka. O to víc nenáviděla člověka, který ji nutil nosit ten pás.
„Manon, je mi moc líto, co se nahoře stalo...“ řekla potichu Sára. Manon k ní otočila své hnědé oči.
„Co se stalo, Rozárko?“ zeptala se nevinně.
„Když o tom nechceš mluvit, dobře...“ přikývla Sára, „Zůstaň už prosím s námi, za chvíli je večeře...“
„Zůstanu... Ale co se stalo, Rozárko?“
To nevypadalo, že by o tom Manon nechěla mluvit. Skoro to vypadalo, jako by si to, co se stalo před chvíli nahoře v pokoji ani nepamatovala. Sára naznačila Paulovi, aby se jí postaral o zbývající crepes a došla k Manon. Chvíli přemýšlela, jestlí jí může chytit za ruku.
„Manon, před chvílí jsme byli nahoře v pokoji. Přišla jsem tam já a můj kamarád Paul,“ začala, „Pamatuješ si to?“
„Paul tam nepřišel...“ řekla Manon klidně, „Jenom ty, Rozárko... Ukazovala jsem ti obrázky...“
„Ano, ale pak jsem přišla ještě s Paulem. Znovu, to si nepamatuješ?“
Manon jen zavrtěla hlavou. Nelhala, nevymýšlela si. Skutečně si nepamatovala, že se něco stalo. Prostě ten krátký nepříjemný okamžik vytěsnila ze svých vzpomínek.
„Promiň...“ řekla Manon potichu.
„Broučku, proč se omlouváš...“
Manon udělala dva kroky ke skrčené Sáře a beze slov jí chytila kolem krku.
„Mám tě ráda, Rozárko...“ šeptla. Sára nevěděla, co říci. Ještě před chvílí, před pár minutami jí tahle 14-tiletá dívka  napadala silou, kterou by nečekala ani u dospělého. A teď... Teď jak batole toužila po dotyku...
„Já tebe taky....“ řekla po chvíli Sára. Věděla, že tohle by říkat neměla! Ale nemohla si pomoci..
„Víš, Rozárko... Chtěla bych být s tebou pořád... To jsme pak jen samy dvě... Jenom my dvě a nikdo další.“
„Vždyť je tu Paul, podívej... Dělá ti právě crepes.“
„Vždyť víš, že toho nemyslím.“ Sklonila se a pošeptala Sáře do ucha: „Myslím ty, co nemluvi.“
„Ty, co nemluví?“
„Jsou se mnou, když jsi ty pryč. Když chci jít spát, nebo jdu do školy.. Někdy mě honí... Mluví na mě... Ptala ses mě, ale já ti to nechtěla říci, protože by ses mi smála... Ale s tebou jsem sama...“ A usmála se. Na jejím obličeji byl úsměv čímsi zvláštním.
„Neboj... Budu s tebou... A nikdo se ti smát nebude...“ řekla Sára, „Utíkej si umýt ruce, jsou to hned ty dveře na konci chodby.“
Manon přikývla a odběhla. Sára se narovnala a zhluboka se nadechla.
„Ty, co nemluví?“ zopakoval Paul od sporáku, „Myslíš, že má nějaký halucinace?“
„Já nevim, Paule... Fakt nevím...“
„Přemýšlej, jsi nejlepší psycholožka u Mondora...“
„Ale nejsem... A hlavně... Už se na ni nedívám nezaujatě... Nedokážu to... A nechápu, ja to, že si nepamatuje, co se nahoře stalo...“
„Třeba si to jenom nechce pamatovat. Viš, že velký stres může způsobit výpadky paměti...“
„Tak proč je teď tak v pohodě?“ pokračovala Sára, zatímco připravovala talíře na stůl, „V jednu chvíli se se mnou rve, pak najednou upadne do apatie, skoro bezvědomí a o čtvrt hodiny později je naprosto v pohodě... Ne, Paule, s tou holkou něco je...“
„Něco psychickýho?“
„Možná schizofrenie. Vysvětlovalo by to, proč si některé části nepamatuje.“
Paul už nestihl odpovědět, protože se vrátila Manon. Sedli si ke stolu. Během večeře skoro nemluvili. Manon se držela co nejblíž Sáry (nebo spíš Rozárky). Sára čím dál víc docházela k přesvědčení, že Rozárka není skutečný člověk, možná se zrodila Manon jen v hlavě. Možná potřebovala někoho, komu se svěřit, když ve skutečném světě nikomu nevěřila. Ale svěřit se s čím? Navíc zatímco Paulovi a Sáře stačily 4 crepes dohromady, Manon jich spořádala sama 7. Sára ještě rychle dva další smažila. A i to nakonec bylo málo. Ta holka měla hlad, ale nepostěžovala si doteď ani slůvkem!
„Vypadáš, jak kdybys tři dny nejedla, chceš udělat ještě pár?“ zeptala se Sára. Trochu těsta jí ještě zbylo, možná ještě na dva nebo tři crepes.Manon přikývla a trochu se usmála. Snad jen pro sebe, šeptem, že to snad nemohl ani nikdo slyšet, dodala. „Pět dní...“
„Pět dní?!“ skoro vykřikl Paul, „ty jsi nejedla pět dní?!“
Manon se omluvně otočila k Sáře: „Vždyť víš, že když se mnou táta není spokojený, že mi nedá oběd ani večeři... A tenhle týden nebyl...“
„Nebyl spokojený? Co to znamená?“ rozčilova se Paul snad až příliš nahlas. Manon neodpověděla.
„Neboj, broučku, teď jsi u mě...“ vložila se Sára, „Podívej, tady je lednice, tak když budeš mít kdykoli hlad, vezmi si, co budeš chtít. Doopravdy, na cokoli budeš mít chuť.“
Manon několikrát zamrkala. „A táta?“ zeptala se.
„Co táta?“
Manon tentokráte neodpověděla. Místo toho odstrčila talíř. Pak zvedla hlavu a podívala se nejdřív na Paula, pak na Sáru. „Rodiče nechtěli, abych s váma jela,“ řekla najednou, „Nechtěli. Kdyby ano, dali by jemu klič!“
Sáře neušel nepatný pohyb, jak Manonina ruka sjela dolů k pasu. Pochopila. Přeběhl jí mráz po zádech. Klíč. Klíč od Manonina pásu. Proto se Manon svlékla, když do jejího pokoje přišel Paul. Myslela, že on má klíč! A že... Ona se nebála doktorů! Ona se bála všech mužů! Sára se podívala na Paula a bylo vidět, že i jemu to došlo. Manon se ani nepohnula. Musí to hned zavolat policii. Musí to hned zavolat strýci!  

 Jean-Paul seděl v poloprázdné internetové kavárně. K wifi se připojil přes svůj notebook. Popíjel horkou čokoládu a procházel jména, která Robert ofotil v sešitu v Dufourově domě. Většinou to byli dobře známé osoby, bylo tu pár náměstků, lidi z ministerstva, právníci, podnikatelé, pár doktorů – ale našli se i lidé, o kterých nedokázal najít nic. Vedle každého jména pak bylo datum a v kroužku číslo od jedné do šesti. Sešit začínal třetím červencem 2006 a poslední zápis byl teprve před pár dny. Některá jména se opakovala i několikrát za sebou. Bohužel sešit byl psán ručně – a to navíc takovým rukopisem, který žádný program nedokázal do počítače převézt. Jean-Paul trpělivě přepisoval řádku za řádkou. Ž se pomalu blížil ke konci, když se zarazil. Zvětšil si fotku a znovu se podíval na detail jednoho podpisu. Ne, tady nebylo pochyb. To jméno bylo Simone Trimbauld. To přece nemohl být on... Určitě se tak jmenuje ještě někdo... Zapnul si internetový prohlížeč i když věděl, že není zrovna bezpečné přistupovat do databází z internetové kavárny. Vyťukal Simone Trimbauld. Ještě jednou to jméno zkotroloval podle fotky v sešitu. A stiskl enter. Trvalo to jen zlomek vteřiny. Z databáze měl jediný záznam. Komisař Simone Trimbauld, nar. 27.12. 1971 v Paříži, ženatý, má syna. Komisař Trimbauld... Jean-Paul veřil na náhody... Ale co bylo moc... Vytáhl mobil. Komu ale zavolat? Komisaři Budrilloux? Ten už nebyl komisař. Sáře? Ta je doma se svýma dětma... Leclerc s ním takhle pozdě vyrazí dveře. Zbývalo poslední číslo.
„Slyšim...“ ozval se z druhé strany Robertův hlas.
„Zdar, poslouchej, dívám se teď na ty jména,“ začal Jean-Paul.
„Hele, zavolej za chvilku, mám teď plný ruce práce s těma klíčema...“
„Neřikala Juliette, že máš jít domů?“
„No a? Jsem v laborce... Ve svym volnu... Zavolej za chvilku“
„Našel jsem mezi těma jménama jméno Simone Trimbauld.“
Robert už už chtěl položit sluchátko, ale to jedno jméno vyburcovalo jeho pozornost.
„Komisař Trimbauld?“ ujistil se.
„Přesně ten. Očividně se s Dufourem znal. Chtěl jsem ještě nějak projet ty data, ale zavírají tady za půl hodiny a to bych nestihl...“'
„Kde jsi?“
„V internetový kavárně...“
„Hele, tak přijeď do laborky.... Já tu budu asi do rána... Chci to dodělat...“
„To Juliette nebude mít radost.“
„No a co... Je to moje volno. Jo, kód od dveří je *****. Sakra...“
„Co se stalo...“
„Mám ty klíče... Mají sériový čísla, kódovaný. Podle jednoho fóra jsou to speciální klíče od... no ty víš od čeho...“
„Ne...“
„No... Od toho... Jsou od speciálně spolehlivých nerez zámků, který se dávají na ten pás, co má Manon.“
„Klíče od Manonina pásu? Co vim, bylo jich šeset... Dufour asi nevěřil, že je ten zámek spolehlivej...“
„Ty to nechápeš... Tohle je šest různých klíčů. Od šesti pásů...“
„A sakra...“
„Jo, přesně..“
„Za půl hodiny jsem tam.“
Jean-Paul zavřel notebook. Dneska to bude hodně dlouhá noc.

„Spí?“ zeptal se Paul Sáry, která potichu našlapovala po schodech.
„Snad...“ pokrčila rameny. Došla k Paulovi a sedla si vedle něj na gauč.
„Co budeme dělat?“
„Já nevím.. Chtěla jsem zavolat strejdovi, ale nezvedá mi to. A když zavolám policii... Vždyť jsme ji vlastně unesli... Fakt nevím, co teď...“
„Hlavně klid, my na něco přijdeme...“
Sára se nechala Robertem obejmout.
„Když ona je to tak milá holka... Jak jí to vůbec někdo mohl udělat?“ zeptala se a měla co dělat, aby se jí netřásl hlas, „Chtěla bych, aby byla šťastná, aby byla v bezpečí... Aby byla jako ostatní a sundala tu věc. Jenže dovedeš si představit, jak by se chovala, kdybych za ní přišla a měla klíč? Bude si myslet, že...“ Raději větu nedokončila. Paul ji k sobě ještě víc přitiskl a snažil se jí uklidnit.
„Víš, jak jsem ti vynadal, když jsi mě donutila zastavit sanitku kvůli té rvačce?“ řekl, „Jsem rád, že jsi taková...“
„Pitomá? Naivná?“
„Vždyť víš, co myslím... Nebýt tebe a komisaře, Manon by byla bůh ví kde...“
Za okny se najednou ozval šramot. Jako by někdo chodil po zahradě. Oba zatajili dech. Osvětlená byla jen část zahrady, zbytek se utápěl ve tmě. Někdo tam byl. Zřetelně slyšeli kroky na štěrkové pěšině.
„Běž nahoru a schovej se...“ zašeptal Paul.
„Co chceš dělat?“ strachovala se Sára a zůstávala stále v jeho náruči.
„Řekl jsem, jdi nahoru,“ trval na svém Paul a odstrčil ji. Ze stolku sebral pistoli, kterou tu nechal Fran?ois Baudrilloux.
„Paule...“
„Jdi nahoru! Hned! Zamkni se s Manon v pokoji. A zavolej policii.“
Sára se třásla, ale poslechla. Paul zůstal v přizemí sám. Zhasl světla a čekal. Jestli se Sára s Fran?ois Baudrilloux nemýlili – a jestli Dufourova sebevražda nebyla sebevražda... Tak teď si přišli pro Manon. Ještě nikdy neměl v ruce zbraň, teď ji ale držel pevně a odhodlaně. Dům stál daleko od pouličního osvětlení, jen jedním oknem dovnitř dopadalo nažloutlé světlo. Zbytek domu se topil v černotě. Kroky na štěrku najednou ustaly. Klika dveří se pohnula, ale dveře byly na komisařovu radu zamčené. Paul stál kousek za nimi v skrčen za křeslem. Chvíli se potýkal s hlavní, než se mu podařilo pistoli nabít. Čekal. Dlouhé minuty se nic nedělo. Nic však nenaznačovalo tomu, že by ten za dveřmi odešel. Paul stále svíral pevně policejní pistoli. Vtom se ozvalo zvláštní škrábání, jako by se třely o sebe dva kovové plíšky. Slyšel, jak se západka ve dveřích otočila. Ani se nepohnul. Neviditelná ruka tlačila kliku dolů.Vstupní dveře se pomalu ořevřely. Těžké kožené boty vkročily na plovoucí podlahu. Zastavili se.
„Kdo jste,“ vykřikl do tmy Paul.
Přízemí osvětlil na malý okamžik červený záblesk. Rána. Byl to instinkt, který stiskl spoušť jen o zlomek vteřiny později i na Paulově pistoli. Druhý záblesk. Druhá rána. A třetí rána. Tentokrát bez záblesku. Zasténání a dutý pád, jak se těžké tělo zhroutilo na podlahu. Do dveří vběhla další osoba. Mohutný obr! Paul nečekal a vystřelil znovu. Tříštění skla, jak se rozbil skleněný obraz vedle dveří.
„Nestřílejte, Paule! Nestřílejte!“
Znal jeho jméno...
„Odhoďte zbraň,“ zakřičel Paul stále skrytý za křeslem. Cosi kovového dopadlo na podlahu.
„Jsem Victor Leclerc, z komisařství Sucy-en-Brie, poslal mě sem Fran?ois Baudrilloux,“ zazněl hlas od vstupních dveří.
„Dokažte to...“
„Rozstviťte a ukážu vám průkaz.“
„Vypínač je vedle vás, vpravo.“
Paul se za křeslem narovnal a ve chvíli, kdy přízemí rozzářilo bílé světlo ze zářivek, už mířil na člověka ve dveřích. U jeho nohou leželo bezvládné tělo. Victor Leclerc zvednul ruce nad hlavu.
„Nestřílejte,“ zopakoval, „Ve vnitřní kapse mám průkaz. Podívejte se. Komisař Baudrilloux mě požádal, abych tenhle dům dnes v noci hlídal...“
Paul se stále nataženou zbraní došel k Leclercovi, vytáhl z vnitřní kapsy doklady. Teprve pak zbrań sklonil.
„Děkuju,“ řekl pak. Byl is jistý, že on minul a že to byl Leclerc, který vystřelil kulku, která ho možná zachránila.
U jejich nohou leželo tělo jakéhosi hromotluka, tváří k zemi. Ještě stále ale držel v ruce pistoli. Druhá – a té první velice podobná – byla kousek od něj – ta, co upustil Victor Leclerc.
Společně hromotlukovo tělo obrátili. Rána prošla hrudníkem, už nedýchal. I tak Leclerc vytáhl z kapsy mobil a zavolal záchranku. Pak se jal prohledávat očividně mrtvé tělo. Paul stál nad ním – stále otřesený tím, co se právě stalo. Něco ho strašlivě svědilo na paži. Jako by ho tam někdo polil vařící vodou. Podíval se tam a uviděl, že má rukáv od krve.
„Jste v pořádku?“ zeptal se Leclerc při pohledu na něj.
„Já... Já nevím...“ Paul byl na krev zvyklý. Ale na cizí krev. Victor Leclerc vstal a vyhrnul Paulovi rukáv. Jeho okrajem setřel krev.
„Je to jen škrábnutí...“ řekl nakonec, „jděte si to umýt, stačí na to obyčejná náplast. A možná pantenol, jestli tu máte.“
Jemu, zdravotníku rychlé záchranné služby, radil, co má dělat... Neodvážil se neposlechnout. Došel do kuchyně a strčil ruku pod proud studené vody. Naštěstí to doopravdy bylo jenom povrchové. Spálenina pár milimetrů hluboká už stačila zčervenat. Paulovi začalo bušit srdce. To bylo od kulky! Vrátil se a viděl, jak v křesle, za kterým se schovával, je díra skrz. Stačilo málo, být o pár centimetrů víc vlevo. A kulka by ho zasáhla. Prolétla křeslem, jen se otřela o jeho ruku a narazila do zdi. S nechápavým vyrazem držel v ruce ten malý kovový předmět.
„Kruci... To není možné,“ slyšel Leclerca, který se stále skláněl nad mrtvým tělem, „Je to taky policista...“
Paulovi to bylo jedno. Omluvil se a vyběhl nahorů po schodech.
„To jsem já, Paul,“ volal už z dálky, „Všechno je v pořádku...“ Věděl, že Sára by ho byla schopná praštit židlí, kdyby si nebyla jistá, že je to on. Takhle ale sama otevřela dveře a vrhal se mu kolem krku.
„Slyšela jsem výstřely, co to... Tebe trefili, ukaž...“ Sára nevěděla, jestli se má smát nebo plakat. Paul cítil, jak se mu v náručí klepe. Otevřenými dveřmi zahlédl Manon, která naprosto v klidu seděla ve vypůjčeném pyžamu na posteli.
„Bála jsem se o tebe, co se stalo?“ vykoktala Sára a odmítala Paula pustit.
„Všechno je v pořádku, zůstaň ještě chvilku tady nahoře, ano?“
„Ale co se stalo?“
„Pak ti to všechno v klidu řeknu...“
S houkáním se ulicí hnalo auto.
„Zůstaň tady,“ řekl ještě Paul, „Pak pro tebe příjdu...“

„Jak ti to jde?“ zeptal se Robert. Stál u velkého kovového stolu, na kterém měl rozložené oblečení z Dufourova domu. Jean-Paul seděl u počítače u okna.
„Nic moc,“ řekl Jean-Paul, „Přepsal jsem už všechny jména, ale zatím jsem nepřišel na to, co mají společného, a proč si je Dufour zapsal. Ale možná s těma přepadeníma opravdu souvisí, protože jsem našel jak jméno otce Marione, tak otce Flory. Jsou až skoro na konci. Ale to může být náhoda... Co ty?“
„Člověče, nevim... Juliette vzala nějaký oblečení. To, co vzala jinde, než u Manon, tomu bych věřil, že ho někdo někdy nosil. Ale tohle ne.. Mimochodem, tohle třeba není ani Manonina velikost. Navíc většina je made in Carrefour, jestli víš, co tím chci řict. Jako jestli mám řici, co si myslím, tak někdo to pravý oblečení vyhodil a dal tam tohle. Vždyť je skoro úplně nový. Se podívej na tenhle svetr, i kdybys používal Perwoll – nebo na co to teď beží reklama – tak rozhodně takhle červený nebude... Navíc čtrnáctiletá holka ti dobrovolně vlněný svetr asi nosit nebude, ne? Zejtra zajedu do Carrefouru a podívám se, jestli náhodou všechno tohle oblečení není v aktuální nabídce. Jestli mám pravdu... Vnímáš mě vůbec?“
Jean-Paul nereagoval. Vytřeštěně zíral do monitoru. Robert nechal oblečení oblečením a přešel k němu.
„Vidíš to?“ zeptal se nevěřícně Jean-Paul.
„Co?“
„Odpovídá to! Ty nesmyslně velký částky na Dufourově účtu! Odpovídají datům v sešitu! Roberte... To od těhle lidí má Dufour ty peníze!“
„Ale proč? A za co?“
„Zeptáme se ráno našeho komisaře. Podívej. 20.04. Simone Timbauld 3000E. A dvojka v kroužku.“
„Takže Dufour nejenže znásilnil ty dvě holky, ale.... Prodával Manon?! To přece nemůže být pravda, ne? Vždyť tady, tenhle člověk pracuje v druhém obvodu na komisařství. Tohohle člověka taky znám, to je mluvčí ministerstva, má na starosti imigrační... To nemůže být ono, Jean-Paule...“
„Je to ono... jak jinak to chceš vysvětlit?“
„Takže chceš obvinit všechny tyhle lidi? Že tyhle lidi a Manon... Počkej... V tom sešitě je šest čísel. A Juliette mi přinesla šest klíčů.“
„Je jich šest.     
„Ale Dufour je mrtvý! Jak zjistíme...“
„Ale tyhle lidi ne!“ Jean-Paul zlostně zapíchl na obrazovku, „Tyhle lidi ví, kdo jsou ty zbývající holky!“
„Hele, jediný klíčem je Manon... Dejme tomu, že máš pravdu. Takže když zítra pozveme pár lidí z toho sešitu k nám na komisařství – nebo co vlastně, stačí najít pár ukázek ze zpráv nebo z internetu, ty lidi jsou dost známý, tak je Manon pozná... Zařídíme zítra povolení, abychom mohli na té klinice vyslechnout Manon....“
„Totiž... Manon už není na té klinice, je u komisařovy známý z nemocnice... Zaslechl jsem, jak volá Juliette.“
„U známý Simona Timbaulda?“
„Ale ne, u komisaře Baudrilloux...“
„Zavoláme to Juliette?“
„Neblbni, je půl jedenáctý... Už bude spát... A nebo... No v každým případě už není dobrý jí volat. To do rána počká... Ale víš co mi vrtá hlavou? Jestliže doopravdy Dufour Manon, kterou měl neustále doma... No pochop, mohl si s ní dělat co chtěl... Tak proč pak znásilnil ty dvě další holky? Jo, jasně... V případě Marione nám svěděk popsal docela dobře Dufourovo tetování a máme výpověď Carine Bretonové z La Fosse. Jenomže uvědom si, tuhle výpověď z ní dostal Trimbauld. A ten v tom taky jede...“
„No právě, to nedává smysl. Kdyby v tom jel, tak přece nenechá udat Dufoura...“
„Leda by věděl, že Dufoura už živýho nenajdeme... Podívej se znova na ten seznam. Svědci před Dufourovým domem viděli policejní auto. Ne, neukradli nám ho. To byl nějaký policista. Podívej se na seznam, stačí si vybrat, který!“
„Pak ale Manon...“
„Manon je jediná, kdo tyhle lidi může usvědčit!“
„Zavolam Juliette.“
Robert dojel na kolečkové židli k telefonu a popaměti vyťuka číslo na Juliettin mobil. Nic. Nezvedala to ani na druhý pokus.     Robert tiše zaklel a vyťukal číslo na Fran?ois Baudrilloux. Nezvedl mu to ani on.
„Na co ty lidi mají telefony?“ nadával, „K jaký známý Manon odvezli?“
„Juliette říkala něco o Sáře, co pracuje v nemocnici, kam Manon nejdřív...“
„Sára Rénierová, jeho neteř, vím...“
Robert přejel k počítači a za chvíli měl adresu.
„Bydlí v Lesigny...“ řekl, „Jedeme...“
Uháněli ulicemi se zapnutým majáčkem a houkačkou. Co na tom, že se blížila jedenáctá hodina a vetšina lidí se už chystala spá. Route de Paris i N104 byly v tuhle hodinu skoro prázdné, a tak v Lesigny byli za pár minut. Chvíli se se proplétali klikatými uličkami, než našli Avenue de Petit Pont. V přízemí domu Sáry Rénierové se svítilo. A vstupní dveře byly otevřené.  Prudce zastavili u okraje silnice. Už už chtěli běžet dovnitř, když se ve vstupních dveřích objevil Leclerc.
Jean-Paul i Robert se zastavili uprostřed zahrady.
„Co tady děláte?“ nevěřicně na ně civěl Leclerc, „Juliette vám volala?“
„Ne... Co tady děláš ty?“ zeptal se stejně nechápavě Robert.
„Komisař Baudrilloux mě poprosil, abych to tu hlídal... A...“ Udělal krok stranou „Myslím, že věděl proč.“ Teprve v tu chvíli si Jean-Paul s Robertem všimli nehybného těla ležícího ve vchodu.
„Hlídal jsem támhle v autě,“ pokračoval Leclerc, „když jsem si všimnul, že se kolem toho domu někdo ochomýtá. Šel jsem za ním, támhle pod těma stromama je tma, nemohl mě vidět. Chvilku dělal něco se zámkem a pak vešel dovnitř. No a najednou vytáhl pistoli a střelil. Nedalo se nic dělat... No a pak jsem to málem schytal od Sářina přítele, naštěstí se mu ale třásla ruka. A já pitomec si zrovna dneska nevzal vestu... Takže Juliette už o tom ví?“
Jean-Paul jenom zavrtěl hlavou. Jen v krátkosti Leclercovi vysvětlil, na co přišli v laboratoři a co je hnalo tak rychle za Manon.
„Hmm...“ řekl Leclerc, „To by vysvětlovalo, proč i tenhle člověk...“ Mávl rukou k tělu na podlaze „...je pocista. Z druhého okrsku.“ A podal Jean-Paulovi průkaz, který u něj našel.
„Hele, toho znám,“ téměř vykřikl Jean-Paul, „Jeho jméno taky bylo v tom sešitě. Určitě!“
„Pěkně se to zamotalo. Kde je vůbec Juliette?“
„Nemůžeme se jí vůbec dovolat...“
„Dobrý den...“
Všichni tři se otočili. Po schodech se vracel Paul. Krev mu z rány už netekla, ale skvrny na rukávu byly dostatečně výmluvné.
„To jsou mí kolegové z komisařství, Jean-Paul Perin a Robert Ribéry,“ představil je Leclerc.