Zeď - část 7

#7
Francoise Baudrilloux probudil mobil. Protřel si oči. Bylo skoro půl čtvrté ráno. Kdo mu mohl volat? Rozespale se natáhl pro telefon. Ospalost ho rázem přešla. Měl dva nepřijaté hovory od Sáry, jeden od Roberta, od Juliette a jeden z policejní laboratoře. Co se dělo? Většina z hovorů byla ještě před půlnocí! Jak to že ho to neprobudilo? Snad ještě není pozdě... Jediný, kym si mohl být jistý, že v tuhle hodinu ještě určitě nebude spát, byl Robert. A jestli to nezvedne... Musí za Sárou... Ale nejdřív zavolat Robertovi. Naštěsti doopravdy ještě (nebo už?) nespal.
Když Francois Baudrilloux položil mobil zpátky na stůl, byl bílý jako stěna. Za ty znásilnění mohl Dufour, to už věděl. Ale aby někdo šel v noci po Sáře a po Manon... Děkoval tomu nahoře (jestli ovšem nějaký tam nahoře byl), že nechal Sáře svoji služebni zbrań a nechal Leclerca hlídat ten dům. Leclerc mu naštěstí potvrdil, že před domem je teď klid. Takhle daleko to nikdy neměl dojít! Hned ráno musí zajet na komisařství a říct všechno, co ví. Nesmí už dál ohrožovat lidi, které má rád. Vytáhl z tašky blok a tužku. Dlouho přemýšlel, co má Charlottě napsat. Bude to jeho dopis na rozloučenou.

Milá Charlotte,
je mi líto, že tahle slova sěřuji papíru a nemůžu je říci přímo tobě. Dnes v noci se pokusili zabít jednu moji známou. Kvůli Manon. Už nemohu vystavovat nebezpečí další lidi, které mám rád – včetně tebe. Vím, že ty to pochopíš. Jsi doopravdy úžasné stvoření a já bych tě měl za sou vlastní dceru rád. Jenže to nejde. Ne příštích 20 let. Chtěl bych se ti ale nějak édvděčit za to, co jsi pro mě udělala – ano, vím, že nejsi moje dcera a že nejsi Manon, jak jsi mi několikrát opakovala.. Ale tohle nedělám kvůli svému svědomí, dělám to kvůli tobě. Každý měsíc ti můj advokát pošle 500 Euro. Mělo by to stačit na bezproblémová studia jak tebe, tak tvých sourozenců – mimochodem, pozdravuj ode mě Filipa. Prosím, ber to jako omluvu za moji nepřítomnost.

Tvůj Francois Baudrilloux
PS: staví se u tebe příští týden moje neteř a domluvíte se, kdy můžeš nastoupit na zdravotní školu.


Sára skoro celou noc nespala. V hlavě pořád slyšela tři rychle po sobě jdoucí výstřely. Police byla v domě asi do půl druhé. Odvezli tělo a všechno zdokumentovali. Paul jí několikrát ubezpečoval, že to sám zvládne, ať jde klidně spát. Jenže když si lehla do postele, slyšela v hlavě opět výstřely a viděla Paula celého od krve. Ach Manon! Co si komu provedla, že se kolem tebe dějí takové věci? Slíbila jednomu policistovi, že ráno zaveze Manon na komisařství. Nevěděla proč, ani jí to ale nezajímalo, nedokázalo logicky uvažovat. Neuklidnilo jí, ani když se k ní půl třetí ráno Paul přitulil. Se strýcem vymýšleli nebezpečí, které jí a Manon hrozilo. Jenže tohle bylo pořádně reálné! Oknem sledovala, jak vychází slunce. Začínala neděle. A vypadalo to, že bude zase hezky... Paul ještě o půlnoci volal do nemocnice a vzal si neplacené volno. Když se ručička hodin přiblížila k páté hodině, už to Sára v posteli nevydržela. Vstala a bosa si šla uděla kávu. Na chvíli se zastavila u vchodových dveří. Nebýt díry v křesle a chybějícího obrazu, nebylo by poznat, že se tu vůbec něco stalo. Žádné tělo, žádné střepy, žádná krev. Pach střelného pachu se však neuztratil. Nebo se jí to jenom zdálo?
S hrníčkem čerstvé kávy vyšla do patra. Potichu, jak jen to šlo, otevřela dveře do Manonina pokoje. Manon se ani nepohnula. Ležela zachumlaná skoro až po uši, stočená do klubíčka. Sára ani nevěděla, proč sem vlastně přišla. Snad se chtěla jen přesvědčit, že je v pořádku... Snad jen... Potichu došla ke stolu, na kterém stále ještě ležel její sešit. Neuklidila ho pod matraci, nikam neschovala... Věděla, že tady je v bezpečí... Právě proto Sára tak dlouho váhala, než ho ze stolu sebrala. Manon se ani nepohnula. Dýchala klidně a vypadala snad i šťastně. Sára se usmála a vyšla z pokoje.
Venku svítalo. Sedla si ke kuchyňskému stolu, což bylo pravděpodobně jediné místo v přízemí, ze kterého nebylo vidět na prostřelené křeslo. A otevřela sešit. Pečlivě prohlížela jeden obrázek za druhým. Byla si téměř jistá, že Manon má nějakou psychockou poruchu, která způsobuje výpadky paměti. I když Manon říkala cosi o těch, co nemluví, schizofrenii takřka okamžitě vyloučila. Muselo to být něco jiného, snad rozdvojená osobnost? Kdyby se Manon dostala opět do histerického stavu, pamatovala by si, jak ji napadla v nemocnici a včera v jejím pokoji? Nebo to byla jenom obyčejná ztráta paměti způsobená stresem? Věděla, že důkaz musí hledat v jejím sešitu. Už ale ztrácela nadhled. Téměř se slzami v očích se dívala na postavičku na obrázcích, která měla kolem pasu kus kovu. Nakonec sešit zavřela... Ne, takhle to nejde... Zajede s Manon přímo do nemocnice Creteil-. Ať se na ni podívá odborník.

V kanceláři bylo rušno. Jean-Paul s Juliette dávali dohromady materiály, které měli o Manon. Zvlášť pak ty, které se týkaly včerejšího dne. Jean-Paul speciálně vytiskl stránku ze sešitu od Dufoura, na které bylo jméno komisaře Trimbauda a k tomu přiložil i výpis z účtu Dufoura (a nějakým způsobem se dostal i k účtu komsaře Trimbauda, Juliette – stejně jako komisař Baudrilloux – se nesnažila hledat Jean-Paulovi kontakty v bankách). Z těchdo dokumentů jasně vyplývalo, že Simone Trimbaud před půl rokem vybral z bankomatu v centru 3000 Euro, které se o den později objevili na účtu Jacqua Dufoura. Leclerc stál opodál a sepisoval hlášení ze včerejší noci (bylo třeba pár věcí upravit, zamlčel, že po něm Paul vystřelil, přece jen to byla služební pistole Francois Baudrilloux, kterou měl v pondělí společně se služebním průkazem odevzdat). Ještě předtím stihl ale sepsat krátké tiskové prohlášení pro noviny, ke kterému přiložil několik listů z Dufourova sešitu. Jestliže měli pravdu – a v tomhle podniku  jela tak vysoká společnost – nesměli jim dát nejmenší přiležitost a čas někoho podplatit. Všem už bylo jasné, proč byl komisař Francois Baudrilloux suspendován. A stejně jim bylo jasné, že pokud nedostanou celý připad co nejdříve na veřejnost, čeká je stejný – nebo ještě horší – osud.
Jen Robert a komisař Trimbaud chyběli. Vždyť bylo teprve šest hodin a navíc byla neděle! První se objevil Robert. Přiřítil se ve čtvrt na sedm.
„Dobrý jitro,“ řekl a mával nad hlavou papírem, „Je to teda asi teď úplně mimo, ale mám spojení mezi Dufourem a druhým místem činu, mezi Florou. Ty bílý vlákna, co tam našli, jsou z toho roztrhanýho hadru, co jste našli u Dufoura.“
„Z toho Manonina plyšáka?“ zvedla hlavu od papíru Juliette.
„To byl plyšák? To jsem nějak nepoznal... No alespoň můžeme ty znásilnění uzavřít, obě je spojuje Dufour... Takže už nám tu žádný delikvent neběhá... Jak to jde?“
„Jak by... Chystáme se obvinit čtvrtinu pařížský smetánky...“ pokrčila rameny Juliette a oči zabořila opět do papírů.
„To jsem na to zvědavý... Ví vůbec, co se v noci stalo?“
„Nikdo z nás mu to neříkal,“ odpověděl Jean-Paul, „Ale jestli v tom jede taky, tak se to k němu už určitě dostalo. Ale Baudrilloux o tom ví, ráno jsem mu to volal. Říkal, že má nějakýho známýho u France 24, takže kdyžtak se s ním spojí.“
Před komisařstvím zastavilo auto. Leclerc, který seděl nejblíž u okna, vstal a vyhlédl ven
„Manon...“ řekl, „Jdu jim naproti.“
Jakmile se za ním zavřely dveře, vzhlédla od papírů i Juliette.
„Přijde Manon,“ řekla, „musíme si uvědomit, že ta holka to neměla moc lehké. Takže hlavně opatrně. Nechci, aby se nám tady úplně zhroutila, nebo někoho napadla, jak se prý stalo v nemocnici. Co vím, tak je možné, že má nějakou psychickou poruchu.“
„Jasný,“ přikývli téměř v tu samou chvíli Robert i Jean-Paul. Před komisařstvím mezitím zastavilo další auto. Tentokráte k oknu doběhl Jean-Paul.
„Trimbaud!“ řekl jen.
„Tak tohle bude o fous...“ vzdechla Juliette a položila papíry na stů. V tu chvíli do kanceláře vstoupila Sára a s ní i Manon v doprovodu Leclerca.
„Leclercu, Trimabaud právě přijel,“ řekla Juliette ještě než Leclerc stačil zavřít dveře, „vezmi ji do výslechový místnosti a ukaž jí pár fotek, ať to když tak není moc velký faux pas. Pošlu pak pro vás pak Jean-Paula.“
Všichni tři zase odešli. Sára v duchu počítala vteřiny. Došla k dvaceti, když se dveře bez klepání rozlétli.
„Jak to, že jsem nebyl informován o vaší noční akci? Jsem váš nadřizený, jste povinni mě informovat o každé vaší činnosti.“ Téměř křičel. Jean-Paul i Robert se otočili na Juliette.
„Nebyl jste informován proto, že tu je důvodné podezření, že jste byl ve styku s panem Dufourem,“ řekla Sára naprosto klidně.
„COŽE?!“
„Dne 19.04. tohoto roku jste v bankomatu Banque Populaire u Lucemburských zahrad vybral 3000 Euro, které jste převedl na účet Jacqua Dufoura následující den. Můžete mi prosím říci, co to bylo za peníze?“
„Vy jste se mi hrabali v účtech? Jak jste si vůbec mohli dovolit..?!“
„Takže nepopíráte, že jste převedl 3000 Euro na účet pana Dufoura?“
„Za tohle vás nechám vyrazit od policie!!! Jak jste si mohli dovolit hrabat se mi v účtech?!“
„Můžete mi říci, za co bylo těch 3000 Euro?“ Juliette stále držela klidný hlas.
„Ukažte mi důkaz, že...“
Ještě ani nedomluvil a Juliette mu podala tři papíry.“
„Výpis z v vašeho účtu, z Dufourova účtu a ofocená stránka ze sešitu, který jsme našli u Dufoura doma.“
„Žádný takový sešit tam nebyl, není nikde zaprotokolován.“ Komisař Trimbauld opět částečně našel klid.
„Nebyl,“ přikývla Juliette, „Protože ho bohužel někdo odnesl dřív, než jsme provedli ohledání místa činu. Naštěstí Jeden z mých lidí tam šel ještě dřív a tyhle stránky ofotil.“
„KDO?!“
„Ještě jste nebyl náš velitel, nemusím vám tuto informaci sdělovat. Ale šel tam na můj příkaz! Za co jsou ty peníze, pane Trimbauld?
„Jednalo se o půjčku...“
„O půjčku? A nedostal jste náhodou za ty peníze klíč od Manonina pásu cudnosti?!“
„CO-SI-TO-VŮBEC-DOVOLUJETE?!“
Komisař Trimbaud zřervenal v obličeji. V tom zazvonil telefon. Zvednul ho Robert.
„PŮJDETE-DO-HLÁŠENÍ!!! VŠICHNI!!!“
„Sáro, Leclerc říká, že ho Manon poznala,“ řekl Robert stále s uchátkem na sluších.
„Tak ať sem i s Manon příjde,“ přikývla Sára a pak se opět podívala na komisaře Trimbaulda, „Ať jí tady komisař může do očí říci, že se jí nikdy ani nedotkl.“
„Manon? Manon je přeci na klinice Geoffroy St.Hilaire!“ protestoval komisař Trimbauld.
„A to víte jak? V převozním dokumentu stojí, že ji z nemocnice Henriho Mondora převezli do Centre Hopitalier de Creteil. Jak víte, že je na klinice v pátém obvodě?“
„Totiž, asi...“ Komisař cítil, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama. Ta pitomá policistka... Ale ne, nemohla mít přece žádný důkaz. Kdyby Manon nebyla na klinice, určitě by mu dali vědět... Určitě...
„Kdo vám skutečně velí, pane Trimbaud – promińte, ale komisařem vás nazývat nebudu!“
„Jak kdo mi veli?“
„Kdo nařídil převoz na kliniku St. Hillaire? A kdo vás poslal sem, abyste zajistil, že se vyšetřování povede správným směrem? A neřekli vám, ať svedete všechny podezření právě na Dufoura? Kterého mezitím nechali zastřelit?“
„To byla sebevražda!“
„Dnes v noci se příslušník policie pokusil zastřelit lidi, co se starali o Manon! To měla být také sebevražda? Nebo jste plánovali jinou nešťastnou náhodu?“
„Já nevím, o čem mluvíte!!“
„A kdo...“
Sára nedopověděla, protože v tu chvíli se otevřely dveře. Stála v nich Manon. Křečovitě se držela za ruku Sáry, která byla hned za ní. Tvář komisaře Trimbaud se podobala křídě.
„Ahoj Manon, ničeho se neboj, ano?“ spustila Sára milým hlasem, „Chtěla bych vědět, jestli znáš tady toho pána.“
Manoniny oči sjeli na obličej komisaře Trimbauda. Neřekla ale nic, jen se ještě pevněji přitisknula k Sáře.
„Manon, je to pro nás moc důležité?“
Manon přikývla.
„Znáš tedy tohohle pána?“
Další přikývnutí.
„A odkud ho znáš?“
„Přišel k nám domů...“
„K tobě domů, dobře... A co tam dělal?“
„Tatínek mu dal klíč.“
„LŽE! Vymýšlí si!!!“ vykřikl komisař Trimbaud.
„Mlčte,“ okřikla ho prudce Sára a pak opět ztišila hlas, „Manon, na co byl ten klíč?“
Manonina ruka se svezla pod sukni. Neřekla ale nic.
„Manon, byl s tebou sám?“
Tentokrát Manon přikývla.“
„Byl s tebou tento pán sám ve tvém pokoji?“
Další přikývnutí.
„Nutil tě dělat něco, co jsi nechtěla? Nebo co ti bylo nepříjemné?“
„Tatínek to chtěl...“ zašeptala Manon. Celá se teď třásla.
„Ta holka lže! Nevím, co to tady hrajete a co na mě chcete shodit, ale tohle vám neprojde, všechny vás dám do hlášení!!!“ Komisař Trimbauld křičel tak, že se Manon vystrašeně otočila a přitiskla se k Sáře. Ta jí jen cosi pošeptala do ucha.
„Manon, řekneš mi, co jste spolu dělali sami v pokoji?“
„Neposlouchejte ji!“ křičel dál komisař Trimbaud a otočil se na Manon, „Tohle ti neprojde!“
„On mi sundal tatínkův dárek! Sundal mi tatínkův dárek! ON! ON!“ Cosi se v Manonině obličeji změnilo. Vytrhla se Sáře a vrhla se na komisaře Trimbauda. Sára s Leclercem měli co dělat, aby sami čtrnáctiletou dívku udržely.
„To stačí, Manon,“ snažila se marně Juliette, „Tehle člověk ti už nic neudělá! Simone Trimbauld, zatýkám vás pro důvodné podezření, že jste podle článku 222-24 trestního zákoníku zneužil Manon Dufourovou. Chcete k tomu něco dodat?“
Komisař Trimbauld neřekl nic. Stál jak omráčený a vůbec neslyšel, jak mu Juliette vysvětluje jeho práva. Nebránil se, když ho Robert s Jean-Paulem odvedli.  Juliette si oddechla a podívala se na Manon. Sára s Leclercem ji stále ještě drželi, už se ale tolik nebránila.
„Byla jsi úžasná,“ řekla. Manon ale nereagovala.
„Kromě Trimbauda poznala ještě asi 60 lidí ze sešitu, ty, co jsem našel na fotkách,“ dodal Leclerc. Konečně mohl Manon pustit. Ta neváhala ani minutu a přitiskla se k Sáře. To už se vrátil Jean-Paul.
„Teda jestli nám tohle projde,“ začal hned ve dveřích, „Vždyť jsme se otevřeně přiznali k únosu, k vloupání, k neuposlechnutí rozkazu a ještě si zatkneme našeho nadřízeného... Nevidím to s námi příliš růžově...“
„Můžu už Manon vzít pryč? Potřebuje si odpočinout,“ skočila mu do řeči Sára, která už o Manon začínala mít strach. Cítila, jak se jí v objetí třese.
„Samozřejmě,“ přikývla Juliette, „Ale nebude vám vadit, když vám dám policejní ochranu? Přece jen je Manon moc důležitý svědek...“
„Po včerejšku?“ usmála se Sára, „Budu jenom ráda...“
„Jo, ještě maličkost,“ vyskočil najednou Jean-Paul a začal se hrabat v Robertově tašce na notebook. Vytáhl papírový pytlík přelepený policejní páskou. Bez váhání ho roztrhl a na ruku se mu vysypalo šest klíčků. Dřív, než mohla Sára cokoli udělat, natáhl k nim ruku. Manon se přestala třást, zorničky se jí rozšířily. Pustila se Sáry a ruce se jí svezly k bokům. S očim aupřenýma na Jean-Paulovu nataženou ruku udělala pár kroků.
„Ne, Manon, není to tak, jak to vypadá,“ snažila se jí uklidnit Sára, věděla ale, že teď už je pozdě.
„To přece ne, Rozárko,“ řekla potichu Manon, „Ne... Ty jsi mi to slíbila! Slíbila jsi mi to... Slíbila...“
Sára čekala, že bude následovat další výbuch, ale Manon se svezla na zem a dala se do pláče.  Sára si klekla vedle ní. Chvíli váhala, jestli se jí může teď dotknout. Nakonec pomalu položila ruku na její rameno. Manon neuhnula. Juliette, Jean-Paul i Leclerc stáli nad nim a vůbec nechápali, co se děje. Jean-Paul našel klíček, na kterém byla vyryta dvojka (jelikož Manon poznala jen lidi, u kterých byla v sešitu dvojka v kroužku, předpokládal, že tohle je správný klíč) a podal ho Sáře.
„Manon... Manon podívej se na mě...“ Sára marně hladila Manon po rameni. Ani se nepohnula, slzy jí tekly po tváři. Ruce jí cukaly, jako by se snažila v leže sundat si tričko.
„Ty... Ty jsi mi řekla...“ vzlykala, „Řekla jsi, že mi nikdo nic neudělá, když jsem s tebou. A teď...“ Už se jí skoro podařilo svléknout si tričko...
„Manon... Podívej se na mě, prosím.“
Manon konečně zvedla oči. Sára v rukou držela malý stříbrný klíček.
„Manon, slíbila jsem ti, že ti nikdo neublíží. Nikdo! Na... Vezmi si ten klíček! Je tvůj... Jenom tvůj... A napořád...“
Manon se přestala třást. Chvíli se nechápavě dívala na Sáru a na klíč, který k ní natahovala. Pak, z ničeho nic, se na zemi posadila.
„A tatínek?“ zeptala se.
„Táta s tím souhlasí. Už jsi velká holka, proto mi dal tenhle klíček,“ vymýšlela si Sára. Nic jiného jí teď ani nezbývalo, „ Už jsi velká holka, a příští rok se budeš moci sama rozhodnout, komu ten klíček dáš... Ano?“
Manon se narovnala a utřela si oči.
„Vážně to řekl?“
„Přece bych ti nelhala...“
Manon zvolna, nevěřícně vzala klíč do ruky. Pak se její obličej rozzářil. Vstala a beze slov Sáru objala. Juliette, Jean-Paul a Leclerc stále nechápali, co se dělo. Viděli jen dívku, která si jim v kanceláři téměř svlékla tričko a válela se po zemi. Teď objímala ženu, které říkala Rozárko. Vrátil se Robert. To už Manon stála vedle Sáry a držela se jí pevně za ruku. Jean-Paul se nabídl, že na ně bude dávat pozor, než se všechno vyjasní. Odešli. V kanceláři zůstala jen Juliette, Leclerc a Robert.
„Takže jestli to dobře chápu...“ začal Leclerc, „Tak Dufour prodával svojí vlastní dceru lidem z toho seznamu, co tam Robert našel. Když jsem Manon ukazoval fotky, tak poznala asi 60 lidí včetně dvou lidí z ministerstva. Proto dala kancelář starosty Dufourovi alibi, protože se bála, že kdybychom se v tom hrabali, tak na tenhle skandál dřív nebo později narazíme. Když se tak ale stalo, tak suspendovali Baudrillouxa a dali nám sem Trimbauda, který v tom jel taky a měl tedy osobní zájem, aby se nic z toho neprovalilo. Ty lidi nahoře se ale už báli, že Dufour by je mohl prásknout, tak se ho rozhodli zbavit, a abychom dál nepátrali, tak Trimbaud nějak  vymámil z tý ředitelky, že Dufourovi řekla, kde bude Marione, abychom měli poslední důkaz proti Dufourovi a ty znásilnění mohli uzavřít. Jenže věděl, že Dufoura mezitím někdo zabije a nikdo nebude moc říci opak. Zbývala Manon, a aby ji měli pod kontrolou, když ji učitelka ze školy dovezla nečekaně do nemocnice, nechali ji převést na kliniku St.Hillaire, kde asi taky mají nějaký spojence a kde chtěli Manon schovat. A když se jí komisařově známý podařilo – no řekněme unést – tak jeli za ní chtěli ji taky zabít. Takže musíme jenom zjistit, kdo tomu všemu velí...“
„Teď to musíme hlavně všechno rychle zveřejnit,“ řekla Juliette, „nebo dopadneme Dufourovi! Roberte, je v tom sešitě jméno našeho divnizního?“
Robert na Jean-Paulově počítači našel tabulku, kterou včera vytvořil. Chvíli hledal, ale jméno divizního komisaře nenašel.
„Paráda,“ přikývla Juliette, „Tak doufejme, že ten v tom prsty nemá. Domluvím s ním další postup a pak svoláme tiskovku...“
„A co my?“
„Roberte, ty jdi hlavně spát!“
„V pohodě, jsem vzhůru teprve 49 hodin...
„Jak říkám... Domů a spát... Ty Leclercu vystřídej v poledne Jean-Paula. Musíme Manon teď doopravdy hlídat!“
„Já jí můžu taky ještě hlídat,“  nedal se Robert, „Ale už včera večer mi Baudrilloux volal, ať zařídím sledování. Tak jsem naproti domu jeho neteře v Lesigny postavil auto s kamerama, pořád tam je, stačí vytáhnout anténu a připojit se na kamery...“
„Roberte...“
„Jasně, jdu spát..“
Juliette spokojeně přikývla: „A držte mi palce, ať mě divizní nezabije...“
Juliette sebrala ze stolu všechny papíry, všechny důkazy, které měli proti skupině, která několik let zneužívala malou holku.

Sára s Paulem seděli na lavičce v čekárně v pavilonu D nemocnice v Creteil. Se zdejší psycholožkou se Sára osobně znala několik let. A v Paříži nevěděla o lepší. I Manon s ní šla dobrovolně, pustila Sářinu ruku a následovala psycholožku do ordinace. Od té doby uběhlo už skoro čtvrt hodiny. Sára ani Paul nepromluvili. Jen se dívali na dveře, ve kterých Manon zmizela.
„Víš,“ začal po chvíli Paul, „Dneska ráno jsem přemýšlel. Co bude teď s Manon? Nemá rodiče, nemá, kdo by se o ni postaral...“
„Nevím,“ pokrčila rameny Sára, „Nejdřív půjde asi do nějakého diagnostického ústavu a pak... Kdo ví... Je jí už čtvrnáct...“
„Nemysli si, že jsem si nevšiml, jak na tobě visí očima a je na tobě skoro závislá...“
„Tak to se snad spraví...“
„Pamatuješ si, jak jsme si jak jsme o Vánocích v legraci uvažovali o svatbě?“
„Hmmm...“
„Bral bych Manon jako naši dceru.“
Sára nestihla reagovat, otevřela překvapeně pusu, ale neřekla nic. V tu chvíli totiž z ordinace vyšla Manon i s psycholožkou. Sára vstala a udělala k nim pár kroků. Manon se jí hned opět chytila za ruku. Ano, taky by ji brala jako jejich dceru.
„Utíkej na chvilku za Paulem,“ řekla, „Já tady s paní doktorkou musím ještě něco probrat, ano, Manon?“
Mann poslechla okamžitě. Doběhla k lavičce a sedla si vedle Paula. Dost daleko, aby na ní ale nedosáhl.
„No, Sáro... Tenhle případ ti teda moc nezávidím,“ řekla psycholožka, „Podle toho, co jsi říkala i podle toho, co jsem sama zjistila, můžu říci, že na 90% u ní začíná schizofrenie. A samozřejmě potvrzuju tvojí teorii o rozdělené osobnosti. Chtěla jsem se bavit i s tou druhou Manon, ale moc to nejde. V té druhé Manon je moc velký vztek. Bude to hodně těžký boj... Měla bys hned informovat rodiče. A kdyžtak je pošli za mnou...“
„Manon rodiče nemá,“ zašeptala Sára.
„Počkej, to je ta Manon, jak o ní mluvili včera ve zprávách? Jak říkali, že neví, co se stalo s dcerou těch dvou zastřelených lidí?“
„Ne tak nahlas. Manon to ještě neví.“
„Teda holka, ty nevíš, do čeho se pouštíš... Co vlastně chceš teď dělat? Jak dlouho se chceš o Manon starat?“
„Dokud nebude po soudu...“
„Po jakém soudu?“
„Počkej si večer na zprávy...“
„Teď mě napadá... Tebe vlastně vyhodili z Mondora, viď?“
„Jo. A asi to má něco s Manon taky společnýho.“
„Víš co mě napadlo? Pojď pracovat sem... Přímo do pavilonu D. Co jsem pochopila, tak je na tobě Manon dost závislá. Mohla by být pod dohledem psychologa a zároveň s tebou.“
„Pracovat tady?“
„Proč ne... A měla bys neustále Manon na očích. Což by se ti u Mondora nestalo...“

Juliette odešla a Leclerc s Robertem zůstali v opuštěné kanceláři. Robert už si také balil věci, očividně se do postele těšil. Zato Leclerc se tvářil divně, vypadal myšlenkami úplně mimo.
„Snad se nebojíš, že po nás taky někdo půjde?““ dělal si z něj legraci Robert, „Už o tom ví tolik lidí...“
„Ne, to vůbec ne...  Ale... Ja vím, že bys nejraději zapad do postele... Ale myslíš, že bys mi ještě mohl s něčiím pomoct?“
„Leclercu, neblbni, máme všechno hotový! Znásilnění – to udělal Dufour, Manon, ta je taky vyřešená... Nebo chceš vyřešit ještě ty propíchnutý pneumatiky? Nebo se znova pustit do tý vraždy taxikáře? Vykašli se na to, dneska v noci jsi udělal pořádně dobrou práci... Na všechno se teď vykašli a jdi si odpočinout...“
„Mlč chvilku... Nahráváme všechny telefonáty, ne?“
„Jo... Proč?“
„A ten telefonát, jak bylo to první přepadení, v Rue d'Eglise, jak mi volala kamarádka Marione...“
„Jo, počkej, najdu ti to...“
Robert vytáhl z tašky ještě svůj notebook a na dvou pořítačích zároveň procházel záznamy telefonátů.
„Mám to, tady... Chceš to stáhnout, nebo jenom poslechnout.“
„Ani jedno... Jsi schopný porovnat ten hlas? S někým jiným?“
„Tak už mě nenapínej...“
„Porovnej ho s Manon...“
„CO?!“
„Teď přece máme její hlas, všechno se teď nahrávalo.“
„Jo, ale proč...“
„Prosím, udělej to...“
„Ale chvilku to potrvá... Taková anlýza hlasu není taková, jako to vidíš v kriminálkách, že to jen přes sebe položí a ono jim začne zeleně blikat MATCH! Dej mi půl hodiny...“
„Dík...“
Robert nechápal, o co se Leclerc snažil. Jako vždy ale neváhal ani chvíli, co se týče technických věcí, od toho tu byl on. A jestliže si Leclerc myslel, že by tahle analýza mohla být důležitá... Přetáhl oba soubory do svého notebooku – přece jen byl několikanásobně výkonější, než jeho stolní počítač tady v kanceláři. Chvíli mu trvalo, než se sluchátky na uších odstranil všechny šumy a hlasy ostatních. Leclerc mezitím stál u okna a okusoval další tužku. Robertovi se už zavíraly oči a hlava mu – zvlášt teď se sluchátky na ušich – z nedostatku spánku třeštila. Leclerc začal nervózně přecházet po kanceláři. Konečně měl oba soubory připravené. A porovnat. Stiskl tlačítko a čekal. 2%... 10%... 20%... Kdyby to dělal nahoře v serverovně u pořádného počítače, už by to bylo... 60%. Zívl. S přivřenýma očima se díval na pomalu rostoucí modrý pruh. 90%. No tak... Dělej... Porovnání dokončeno. No konečně. Chytil do ruky opět myš a klikl na analýzu. Ospalost byla rázem pryč. Díval se do sloupce frekvenční analýzy. Průměrná shoda 92% .
„To byla Manon, kdo to přepadení ohlásil?!“ řekl překvapeně. Leclerc rychlými kroky přešel kancelář a natáhl se k Robertovu monitoru.
„Jsi si tím jistý?“ zeptal se.
Robert neodpověděl, jen velkýma zelenýma písmenama napsal přes celou obrazovku POSSITIVE MATCH.
„Víš co to ale znamená?“ podíval se na něj Leclerc.
„Že Manon byla na místě prvního přepadení.“
„A na druhym místě jsme našli vlákna z jejího plyšáka,“ doplnil Leclerc.
„Ale... Ale proč?“
„Sára říkala, že je možný, že má nějakou psychickou poruchu! Viš, že jsme nikdy neměli důkaz, že to udělal chlap.“
„Ale vždyť jsi ji viděl, ta se bojí celýho světa... Ta by těžko našla dost vůle někomu ublížit. Nebo... Udělat tohle...“
„Třeba se něco stalo. Třeba se to v ní zlomilo a rozhodla se pomstít. Proto nám zavolala. Chtěla to shodit na svýho otce... Chtěla se od něj dostat pryč! Ona se mstí, Roberte... Možná našla ten sešit, možná věděla, kdo jsou ti lidé, které za ní Dufour vodil.“
„To by se snad ale mstila jejich otcům, ne jim...“
„U Réniera se jí to povedlo... Ona prostě neměla sílu na to zničit ty brzdy úplně..“
„To je jenom náhoda, tohle... Vždyť není žádný důkaz, že by věděla, kde se ty holky nachází...“
„Ale jo... Věděla to půlka internetu. Ty holky to přece psaly na Facebook. Jean-Paul to komisaři ukazoval... A co vím, Sára říkala, že Facebook měla i Manon.“
„Facebook má dneska kde kdo...“
„Proč přepadení přestaly? Manon odvezli do nemocnice!  A pak vždycky byla pod něčím dohledem! Navíc uvědom si.. Všechny přepadení se staly ráno před začátkem školy. A Rénierovi někdo poškodil brzdy v poledne, když mají ve škole volno na oběd...“
Robert tomu nemohl uvěřit. Nedokázal si představit, že by ta drobná čtrnáctiletá dívka byla schopná udělat něco tak strašného. Ospalost ho už dávno přešla, jeho mozek jel naplno. Nedokázal ale najít jedinou věc, která by Leclercovu teorii vyvrátila. Všechno do sebe pasovalo. Přeběhl mu mráz po zádech.
„Co s tím chceš dělat?“zeptal se nakonec.
„Máme stoprocentní jistotu, že to udělala ona? Nemáme,“ řekl Leclerca odložil napůl rozkousanou tužku, „Ta holka toho zažila moc. A jestli mám říct podle sebe, já se jí ani nedivím, že už to jednou nemohla vydržet. Ne, fakt se jí nedivim. Ale je jí čtrnáct, Roberte. A všechno, co udělala, udělal kvůli tomu, co jí dělal Dufour. Takže ten za to ve skutečnosti může. Ta holka nepatří do vězení... Potřebuje pomoc...“
„Takže?“
„Řeknem to Juliette, uvidíš, že se mnou bude souhlasit. Navíc včera v novinách vyšlo, že za ty znásilnění může Dufour. To je pro veřejnost určitě uvěřitelnější osoba, než nějaká čtrnáctiletá holka, nemyslíš? Zvlášt až vyjde najevo, co byl Dufour zač. A ještě jedna věc. Co víme, Manon byla adoptovaná, Dufourovi byli jediní, koho měla. Přece nechceš, až skončí soud – a to už jí určitě patnáct let bude – vyprovodit před stanici a řict, Tak, Manon, děkujeme, ale teď se o sebe postarej sama? S jejíma zkušenostma a zážitkama skončí brzo na ulici. A ty dobře víš, co jí tam čeká.“
„Tak?“
„Diagnostický ústav pro děti a mládež v Creteil.“
Kdosi zaťukal na dveře. Oba se překvapeně otočili.
Do kanceláře vešel Francois Baudrilloux.
„Zdravím, šéfe,“ řekl Robert s úsměvem na tváři, „Kdy se k nám vracíte?“
„Nevrátím se, Roberte,“ řekl pomalu.
„Ale vrátíte, tohle si nemůžete nechat ujít.“
A Robert začal vysvětlovat vše, na co přišli.
„Tak jestli máte ten sešit, musí ti být jasné, proč se nevrátím...“ přerušil ho najednou Francois Baudrilloux.
„Totiž... Ne...“
„Našli jste tam přece moje jméno, nebo ne?“
„Vaše? Proč by tam mělo být vaše jméno?“
„Zapni diktafon, Roberte...“