O hlavě a žábě

V údolí u městečka Mšena, v místech, kterým se dnes říká Močidla žil v dávných dobách krutý vládce bažin Rákor. Ve svém vlhkém sídle věznil v hrnečcích dušičky utopenců a týral své poddané. Ti přes den měli podobu vodních a obojživelných živočichů a v noci je Rákor proměňoval v bludičky a světýlka. Museli lákat do bažin ubohé pocestné, které poté Rákor nemilosrdně topil.

Za každou sebemenší neposlušnost je trestal tím, že je navždy proměnil svou kouzelnou hůlkou ve skály a balvany, které rozhazoval po okolí.

Jednou si mezi svými poddanými povšiml bludičky Adélky. Zdála se mu nejkrásnější a měl pravdu. Bludička – žabička Adélka měla zelené nádherné oči, hedvábnou pleť a plavé vlasy až do pasu. Tančila ve svých mlhových závojích jako vánek a když se zasmála, znělo to jako tisíce křišťálových zvonečků. Rákor si zamanul, že Adélku chce mít jen pro sebe. Bude už nadobro zavřená v jeho paláci pod vodou a tančit bude jenom jemu.

Adélka by s radostí přivítala, kdyby už nemusela vábit do bažin nebožáky pocestné, ale představa, že by nespatřila denní světlo alespoň v žabí podobě ji děsilo. Však nejhorší bylo vědomí, že už nikdy nespatří svého milého mloka – světýlko Líbu.

V hlavě ji uzrál plán. Vyprosí u Rákora, aby ji naposledy pustil ráno v žabí podobě do bažin, ukradne mu kouzelnou hůlku a spolu s mločkem Líbou utečou do skal, kde se promění do lidské podoby. Skončí sice jejich nesmrtelnost, ale budou spolu a Rákor nad nimi nebude mít žádnou moc. Se souhlasem mločka Líby si byla naprosto jistá.

Rákora se Adélce opravdu podařilo uprosit. Když odešel na prohlídku svého paláce, sebrala v tajné místnosti kouzelnou hůlku a branou vyběhla ven. Tam seděl na leknínu nešťastný mloček Líba. Jen co spatřil Adélku s kouzelnou hůlkou, došlo mu, že nese klíč ke svobodě.

Vyhopkali z močálů a dali se na útěk do skal. Ve zvířecí podobě jim to ale moc nešlo, ale snažili se jako o život. A o ten jim opravdu šlo. Rákor už v tu dobu totiž zjistil, že se mu ztratila kouzelná hůlka i Adélka a tak s rozhodnutím pro krutou pomstu začal uprchlíky pronásledovat.

Když Adélka za sebou spatřila rozezleného pronásledovatele, dotkla se v rychlosti hůlkou mločka a vykřikla přání, aby se stal člověkem. Líba už byl z půlky proměněný v člověka, když je Rákor dohnal. Vytrhl Adélce hůlku a vykřikl: „Ať oba v kámen se proměníte!“ Ve chvilce se kruté kouzlo vyplnilo. Rákor se rozzuřený vrátil do svého podvodního sídla a ve vzteku bořil a ničil, až nezůstal kámen na kameni. Krutý Rákor odešel z kraje a lidé si oddechli. Už se nemuseli bát bludiček ani světýlek v bažinách…

A tak, od těch dávných, pradávných dob, v těch místech můžete dodnes na stráni spatřit dva kameny. Hlavu a žábu. Proto až půjdete někdy kolem, zastavte se a vzpomeňte si na tento příběh a na ty dva nešťastníky, které zášť, žárlivost a zloba navždy rozdělila.