voláni draka

po bouři dnešní noci, den je teplý, horce navlhlý slucem zamknutým za peřinami mraků.
tichý opatrný den. chladomilnější povahy se radují, opalovači sedí na zahrádkách... nutný útupek krále tavícího asfalt.
stejně tak nevýrazně tu sedim. neni zle, radost tu taky semnou nepopíjí. jen si tu sedim, poslouhchám zvuky občas proniknuvší otevřeným oknem, dívám se na šeď-nešeď, světlo-nesvětlo. čekám.
chybí iniciátor, rozbuška radosti pro každou hodinku, každý krok či zašumění listů. nevím co pasuju do téhle úlohy. stačí málo, booster dobrý hudby, zajímavej pohled na skupinku lidí, stromoví které zašeptá tu pravou mantru, a nebo a hlavě dívka s vlasy rudými, která vytáhne mě někam na panely u teplovodu a bude katalyzátorem, krásou, a radostí praenergie. každou jednotlivostí a zářícím celkem. ale je kdesi daleko, snad i mimo rádiový signál. určitě dál než impulzy slabého elektromagnetismu mého srdečního pulsu.
takže se nechám rozeběhnout po klávesnici, je to volání. dupot, i tanec ve snaze držet krok s divokostí frejazzu puštěnýho na hranici životnosti repráků, veteránů takovýhle session.
divoká elektřina mi ze spánků do prstů a jejich úderů materializuje směsku všecho co tlačí mě v hlavě a rozvíjí rudý kobereček pro to čeho příchod je žádoucí a s posvátným šeptem očekávaný.
probouzím draka. bestii i krále s myšlenkama rozbíjejícíma dveře, cihly sochy.
čekám až se rozletí kusy asfaltu a trávníku a z útrob-hlubin mysli vyřítí se řvoucí démon, obludný, silný a ojedinělý, naprosto povýšený a dokonalý mocí nad vším.
probouzím ho, grafickými zpěvy, vím že na to slyší.
je to jako megabitovej tunel. čím rychleji budou proudit nálady a slova, tím průchodnější bude a tím víc bude vonět drakovi bestii slov.

volání...