Chvilička slabosti

Jsem sama, jsem šíleně sama a mám šílené pocit. Nikoliv ze samoty, ale z lásky. Milovala jsem jednou, nechci víckrát, nemůžu to dopustit. Bojím se... Jsem masochistická svině, ne jen k sobě, ale i k ostatním. Za poslední měsíce jsem si dokázala ublížit tolikrát, že to opravdu hraničí s psychyckým zdravím (naštěstí ne zatím s fyzickým). Je to jako horská dráha, která se řítí neustále dolů a já se ani nesnažím jí zastavit, protože topit se v bolesti je můj úděl, za ty roky už nedokážu přijmout pocit štěstí... a přesto chci dál, chci aby mi bylo hůř. A něco mi říká, že taky bude a budu toho litovat. Jednoho dne za mě bude troska.

Poslední dny mám v hlavě otázku, jestli je možné, že pocity štěstí mě vlastně zabíjí? Jestli právě pocity štěstí jsou pro mě to nejhorší mučení?