Vanilkové embargo

„Hej Billy, dej sem ještě pivo.."
„Jasně šéfe, hned to bude..” Odpověděl mladík s úsměvem a rychlým krokem zamířil ode dveří, kde stál na stráži, na druhou stranu prostorné kanceláře, tam se nacházela stará lednice. Nacvičenými, už snad po tisícáté opakovanými pohyby, Billy otevřel dvířka, ladně vyjmul jednu lahev a rovnou ji otevřel o otevřená dvířka, pak dvířka zabouchl levou nohou a s orosenou lahví přispěchal ke svému zaměstnavateli, panu Samueli Conorovi.
Samuel Conor, obtloustlý stařec v šedém kvalitním obleku se rozvaloval na obrovském kvalitním křesle, za kvalitním těžkým dubovým stolem, kouřil kvalitní kubánský doutník a ze skleničky upíjel, jak jinak, kvalitní whisky. Pivo, které přijal od svého strážce s radostí v očích skrytých za brýlemi s několika dioptriemi (kvalitními) se k němu pranic nehodilo. Nicméně hlasité říhnutí, kterým ovanul naproti sedícího svalouše se k němu hodilo ještě méně.
Naproti sedící svalouš na sobě ale nedal znát jakékoliv rozhořčení, ani znechucení, či pobavení, jeho tvář vlastně neprozrazovala vůbec nic, nepohnul se na ní ani jediný mimický sval.
Zatímco se Billy vracel na své místo u dveří, pokračoval svalouš ve vyjednávání.
„Pane Conor, víte, že jsme ochotni dát mnoho, ale to, co požadujete je, s prominutím, směšné. Představte si, že byl jste byl na místě mých zaměstnavatelů vy sám.”
„Ale já nejsem na jejich místě..” Odvětil stařík, vyfoukl mohutný oblak dýmu, labužnicky usrkl ze sklenky a pokračoval. „A uvědom si, že nemáte jinou možnost, ber, nebo nech bejt.”
Svalouš nepohnul ani brvou, ale podle toho, že odpověděl až po několika desítkách vteřin by se dalo usuzovat, že přemýšlel. „Nedáváte mi na vybranou, není v mé pravomoci udělat toto rozhodnutí. O tom musí rozhodnou rada majitelů. Vrátím se s odpovědí za tři dny.” S těmi slovy se začal zvedat ze židle a následně rozvážnými kroky opouštěl kancelář.
„Opravdu si nedáte ani skleničku?” Ozval se stařík, když byl vyjednavač na půli cesty mezi dveřmi a stolem.
Svalouš se zastavil, pomalu se otočil, řekl. „Ne, opravdu si nedám.” Otočil se zpět a odkráčel otevřenými dveřmi do chodby, odkud se ještě chvíli ozývaly jeho pravidelné kroky.
„Pane šéf, myslíte že to byl dobrej nápad poslat ho pryč? Vždyť na tom, co nabízel by jste vydělal celý jmění.” Ozval se strážce přičemž si mimoděk pohrával s bubínkem revolveru.
„Majetku mám dost, tady jde o princip milej Billy, jednou to určitě pochopí i ta tvoje makovice.”
„Ale co když to nepřijmou?” Mladík zvedl oči od koltu.
„Nemaj jinou možnost, leda, že by chtěli rozpoutat konflikt, ale na to jsou to moc velký srágory.” Uchechtl se Samuel Conor a znovu lačně potáhl z do tlusté ruličky umotaného tabáku.
„Když to říkáte vy, šéfe..”

Ale i starý muž se může zmýlit a tak přesně za třikrát 24 hodin od doby, co vyjednavač firmy Coca-Cola opustil pracovnu Samuela Conora, přiletěl šíp (vystřelený velmi pravděpodobně z kladkového luku) a zabodl se do hrudi jednoho z hlídačů stojícího na strážní věži a kontrolujícího okolí „Vanilkové pevnosti”. Přestože zpráva připevněná k letkám šípu byla velmi důležitá, neměl onen hlídač vůbec radost z toho, že ji dostal zrovna on.

„Já vám to říkal, šéfe, já to říkal.” Zabrblal Billy nervózně svírající svůj revolver.
„Už mě unavuješ, ještě jednou o tom z tvejch úst uslyším jedinou zmínku, tak máš vyhazov, přímo z tohohle okna.” Samuel Conor stál u okna své pracovny a dlouhým pozlaceným dalekohledem kontroloval pustinu, z čehož ho poněkud bolely oči, jelikož přímo do okna se opíraly paprsky odpoledního sluce. Jednotky korporace Coca-Cola by tu měly být každou minutou, ale zatím nikde nic, dokonce ani vítr nezvedal prach z vyprahlé země.
Vládce Vanilkové pevnosti neměl strach, na jejím zařízení i co se obranných mechanismů týče měl hlavní podíl on sám a před ním se na jejím budování podílel značnou měrou jeho otec, který se svou nechvalně proslulou partou přátel tehdy známých pod jménem „Pouštní kojoti” objevil v pustině úrodnou půdu a dal se na farmaření, což mu přineslo značné bohatství. Všechny lidské i mechanické jednotky byly nyní v pohotovosti a instruovány přesnými pokyny pro každou situaci.
„Hele Billy..” Otočil se Samuel ke svému strážci, který viditelně nestál pevně na vlastních nohou. „..dones mi ještě pivo.”

Pár minut před západem slunce zaslechla hlídka Vanilkové pevnosti vzdálený rachot motorů, zanedlouho potom se na obzoru objevila první vozidla. Nejříve jelo několik Hummerů a Jeepů vyzbrojených většinou těžkými otočnými kulomety, či jejich posádka měla k dispozici raketomety, za nimi jelo pár nákladních vozidel s bůhvíčím a konec kolony uzavírala desítka tanků M1 Abrams.
Když byly asi na 5 kilometrů od pevnosti, začaly se vozy řadit do jedné linie. Ve vzdálenosti 4 kilometrů začaly pálit tanky a jejich střely vybuchovaly na kamenných zdech pevnosti-zatím bez valnějšího účinku.
Když byly vozy korporace vzdáleny 3 kilometry, otevřely se automatizované střílny ve zdech pevnosti a vysunuly se z nich hlavně ráže 12,7x107mm, následně začaly zasypávat konvoj stovkami průbojných střel. Během dalšího kilometru explodovaly tři Jeepy, jeden Hummer a zastavilo se jedno nákladní auto.
Na dvou kilometrech začaly pálit kulomety Jeepů, Hummerů i tanků a z dalších střílen v opevnění se vynořily protitankové systémy FGM-148 Javelin. Než vozidla dosáhla vzdálenosti jednoho kilometru, zbývalo 6 tanků, 2 Hummery s kulomety a 3 nákladní vozidla, která zatím stále nic nepředvedla, ale začala zvyšovat rychlost a pomalu se oddělovala z řady. I Vanilková pevnost ovšem došla úhony, jedna ze čtyř strážních věží byla rozstřílena kanóny tanků a mezi svými troskami pohřbila několik strážných, Javeliny už byly funkční jen dva a střílny s kulomety fungovaly čtyři.
Dvě nákladní vozidla dojela k pancéřovaným křídlům brány pevnosti a v ohlušující explozi zmizela v plamenech, křídla brány odletěla někam na nádvoří. Útočníci si pravděpodobně tímto způsobem chtěli „otevřít”, což se jim ale úplně nepovedlo, jelikož se nad zničenou branou zřítila kamenná klenba a vchod byl tak definitivně uzavřen.
Zbývající vozy se začaly obracet a odjíždět zpět odkud přijely. Povedlo se to jen pěti tankům, ostatní vozy, nebo lépe řečeno jejich trosky čněly na planině před pevností jako hrobečky.
Kamera stojící před oknem v pracovně pana Samuela Conora, pravděpodobně jediného člověka na zemi vlastnícího vanilkové plantáže, nebyla jako zázrakem poškozena a bezchybně přenášela obraz na malý televizor stojící na zdobeném stolečku uprostřed překrásné terasy uvnitř pevnosti. Pan Conor seděl na houpacím křesle, v ústech doutník, pohled upřený na obrazovku a úsměv na tváři.

„Takže si to shrneme, nahradíte mi veškeré škody, splníte můj původní požadavek a jako bonus si mohu nechat to, co jste tu nějak zapomněli před mými branami.” Rozvalil se pán Vanilkové pevnosti na svém křesle a začal hledat v leštěné krabičce na stole ten správný kus, který bude upálen.
„Ano, jak říkáte. Když obnovíte své dodávky, všechny vaše požadavky budou splněny." Souhlasil svalouš se svým obvyklým nic neříkajícím výrazem.
„No, není nad to, když věci fungují, jak chceme, že Billy?” Otočil se Samuel na svého strážce zrovna vytahujícího z otřískané lednice další pivo a pokynul mu, ať si vezme taky jedno.
„Jasně šéfe.”