Vlněná pohádka

Tuto pohádku jsem dostala před 11 lety, od paní profesorky. Byla jsem u ní na "praxi". Starali jsme se o děti se strabismem. Byla na mě moc hodná a člověk prostě nezapomíná. Doufám, že někoho z Vás ta pohádka pohladí po duši, tak jako mne vzpomínka na paní profesorku z oboru speciální pedagogiky. :-))

 

 

Vlněná pohádka

            To takhle jednou bylo jedno krásné přadénko vlny. Odpočívalo v regále jednoho obchodu mezi jinými přadénky v přízemi a zdálo se být spokojené.

            Přijde do obchodu zákaznice s nákupní brašnou a povídá: „Dobrý den, prosila bych přadénko veselé vlny. Nejspíš snad tamhle té,“ ukázala prstem do regálu, kde odpočívalo naše krásné přadénko. „ To se mi bude výtečně hodit.“

            „Á, myslíte asi to červené. To je opravdu veselé přadénko. Směje se na každého jako třešinka nebo malina, „ řekla prodavačka a také se usmála. Položila přadénko na pult před zákaznici.

            „Řekla bych, že je to jahodové přadénko. Má barvu vyzrálé zahradní jahody. Jen se do ní zakousnout, „ povídala zákaznice. „Zabalte mi je prosím.“

            A prodavačka zabalila přadénko červené vlny do jemného růžového papíru a vložila je do nákupní brašny. Zákaznice zaplatila, obě řekly navzájem „děkuji“ a ještě „nashledanou“ a pak se rozešly.

 

            Přadénko se rázem ocitlo v jiném světě. Leželo mezi povlaky v prádelníku, voňavém po mýdle z levandule. Jako pěna se připlížila po špičkách modravá temnota letního večera. Přadénko se udiveně pohnulo a zeptalo se tichoučce: „Co jste zač? Co tu děláte? Vypadá to tady skoro jako v obchodě, jenomže po mých měkoučkých barevných kamarádkách ani stopy.„

            Povlaky táhle zívly: „ Jsme povlaky na polštáře, peřiny a prošívané pokrývky. Oblékají do nás polštáře, peřiny a prošívané pokrývky. Oblékají do nás polštáře s peřím lehoučkým jako pírko a malým lidičkám se v nás zdají právě tak lehké a kytičkované sny o všeličems krásném, co možná ani není. Teď nás nech však spát….“

            Přadénko poděkovalo, řeklo povlakům „dobrou noc“ a položilo svou vlněnou hlavu na povlak plný květin a lístečků, vetkaných do látky. Spalo klidně a zdálo se mu o tom, jak roste vysoko v horách ovečce na hřbetě i na bříšku, do snů mu cinkal stříbrný zvoneček a zněla pastýřova fujara s písničkou o studánce v lukách a o nebi jarně azurovém. A protože se na ovečce stále kadeřavě vlnilo, pokřtili je lidé jménem „vlna“. Nad hlavou mu svítilo slunce a kolkolem rozkvétala luka plničká barev i vůně.

            Zdálo se mu i o tom, kterak se mění znenáhla z přadénka na klubko, kterak se kutálí a kutálí a pozvolna se odvíjí, kamsi pospíchá a mění se v podivnou věc.

            Do sna však zachrastil v zámku klíček, zvenčí proniklo k němu do prádelníku světlo a za ním připlul k přadénku povědomý hlas. Přadénko se probudilo. Vzápětí po něm sáhla něčí dlaň a tak se přadénko ocitlo ve světničce plné slunce a tikotu hodin. Za stolem sedělo černooké děvčátko s copánky, které připomněly přadénku přadénka. Právě tak byly spletené.

 

            „Nastav ruce,“ řekl povědomý hlas. „ Podržíš mi přadénko a já je svinu do klubka.“

A přadénko se začalo měnit v klubko. Nejprve bylo maličké, potom stále větší a větší a kulatější, až bylo jako velké červené jablko z jabloně v rohu zahrady, na které na podzim dozrávají největší a nejchutnější jablka.

            „To je krásné klubíčko,“ řeklo děvčátko, jmenovalo se Verunka, „smím si s ním chviličku pohrát?“ A děvčátko drželo klubko v dlaních a hrálo si s ním jako s míčem. Pak klubko upadlo na zem a hned byla u klubíčka kočka Micka s bílými vousky a s černými tlapkami. Strkala klubíčko před sebou, klubíčko se kulatilo a kutálelo a červenalo, až oběhnou s Mickou celou kuchyňku a bylo by dozajista oběhlo i domek se zahrádkou, kdyby je byla babička včas nesebrala ze země a neuložila do proutěného košíku do okna, kam svítilo zvenčí slunce.

            Klubíčko v něm bylo teplo a měkko a bylo rádo, že je tak velké a hebké a kulaťoučké.

 

Po obědě sklidila babička ze stolu nádobí, vzala košíček s klubkem na zahradu pod rozkvetlou jabloň, odkud se za plotem zelenala pole a šedivěla cesta. Babička si nasadila brýle a vytáhla z krabice cosi blýskavého se zobáčkem na konci. Byl to prachobyčejný háček. A jak se ukázalo, dovedl podivnou věc. Chytal zobáčkem odvíjenou vlnu z klubka, vytvářel z ní řetízková oka a na nich stavěl krátké a dlouhé sloupky, v řadách pěkně nad sebou. Vlny z klubka stále ubývalo, řad se sloupky naopak přibývalo. A zanedlouho bylo klubko o mnoho menší.

            Co se to jen se mnou děje? Stále se obracím a někam mizím….

Jsem tu a zase tam, dole se zmenši a nahoře rostu. Co je to za kouzlo? Nebo se mi to jen zdá? Jenže nebyl to sen. Z přadénka se stalo klubko a z klubka se měnilo v šatečky pro Verunku. Půjde letos poprvé do školy a musí se na tu událost svátečně obléct.

            Teď zatím poskakuje, hraje si s míčem a zpívá si písničku.

Já jsem děvče okaté, tvářičky mám buclaté na nich kvete z růže květ, a mě těší celý svět.

 

            A babička si zpívá s ní:

                                   Já jsem děvče okaté šatečky mám strakaté

                                    Vypadám v nich celičká, jak ta lesní pěnička

            A zpívaly obě tak pěkně, že s nimi brzy začali zpívat i ptáci v rozkvetlé jabloni.

 

Večer se na nebi zakulatěl měsíc. Přihupkal odkudsi od lesa, kam chodívá spát. Vykračuje si po nebi a aby mu nebyla dlouhá chvíle, svítí přitom dolů na sem pod sebou. A jak tak svítí, posvítil si také do okénka, u kterého stál stůl. Na něm proutěný košík a v něm na dně odpočívalo malé červené klubko, jen asi tak velké, jako panenské jablíčko.

Měsíc se bělounce usmál a ptá se stříbrným hlasem:

            „Co jsi zač? A nač jsi? Nesvítíš, ani se nehýbeš. Jsi vůbec k něčemu, když nejsi, jak se zdá, ani k jídlu?“

            Klubko se po těch slovech pohnulo a řeklo?

            „Jsem klubko vlny. Zatím nevím, k čemu jsem dobré. Kdybys ale svítil za dne, viděl bys, jak se celé odpoledne otáčím a utíkám nahoru do babiččina klína. Hladí mě ve svých dlaních a já ubývám i zase přibývám….“

            Po těch slovech měsíc užasl. „To je ovšem tuze záhadná věc…Říkáš, že tě ubývá, když dorůstám. Někdy jsem jako prstýnek, jindy jako srpek, pak mi roste bříško a když jsem celý zakulacený, je ze mne úplněk. V zimě při úplňku mrzne jen praští. A v létě zas rostou nejvíc houby. Lidé to tak říkají. Třeba je to s tebou také tak…. Rád bych tomu tajemství přišel na kloub. Pro dnešek „dobrou noc“, musím už zase honem nahoru a svítit všude kam dohlédnu.“

 

            Měsíc se schoval na chvilku za mraky a přemýšlel o červeném klubku, kterého, kdožvíproč, ubývá i přibývá. A přece to není měsíc.

            Babička si ráno přivstala. Sotva vypila hrnek bílé kávy, nasadila si brýle a začala obratně provlékat vlnu řetízky a očky. Z klubíčka ubývalo čím dál víc. Nakonec jí zbylo jen na dvě bambulky. Zato šatečky byly hotové a byly tak pěkně červené, že se srdce nad nimi radostí jen smálo. Babička se spokojeně usmívá, přestavuje si v nich Verunku s taškou na zádech. To bude školačka!

            A jak tak přemýšlí, vběhne Verunka do dveří. „To jsou krásné šatečky! A komu jsi je, babičko, uháčkovala?“

            Chvilku babička neříká nic. „Nu, komupak asi? Kdo mi chodí nakupovat? A do pomáhá nosit polínka a sbírat po zahradě ovoce? Kdo zalévá záhonky? A kdopak mi podržel přadénko, když ještě nebylo ani klubíčkem? A kdo půjde po prázdninách do školy?“

            „Já, já, já,“ volá Verunka. „A smím si je ozkusit?“ „I to víš, že můžeš. Sama jsem zvědava, jak ti padnou.“

 

            A tak si Verunka oblékal poprvé nové šatečky z červené vlny. Proběhla se v nich po světnici i po zahrádce. A každému, kdo ji v nich spatřil, se tuze líbila.

Babička pověsila šaty na ramínko a zavěsila je s ramínkem na klíček od šatníku.

            Venku už zvolna utichal rozezpívaný den. Na nebi se kulatěl bělavý měsíc, stříbrovlasý úplněk.

            Copak asi dělá malé červené klubko z proutěného košíku u okna za oknem domu, obrostlém planou růží? Ubývá či narůstá? Pomyslil si. A hup – byl v okénku. Bylo to tam. Zato na ramínku visely veselé červené šatečky, náramně podobné klubíčku červené vlny, které se podělo bůhvíkam. Že by ty šatečky s bambulkami u krku byly klubíčkem, které v košíku ubývalo a v babiččině klíně přibývalo?

            Měsíc zakroutil hlavou, stříbrně zazvonil, prošel se světnicí, prosvítil kdejaký kout. Ale klubíčko nenašel. I pod stůl se podíval, i pod postel vlezl, není-li někde v koutě zakutálené. Nebylo. A měsíc se velmi zastyděl, že se mu vysmíval. Což mu neříkal, že k ničemu není? Z měsíce sice lze utkat pohádkový závoj lesním vílám, ale šaty pro Verunku, v kterých bude chodit do školy, sotva kdo dokáže uháčkovat z měsíčního jasu.

            A tak raději rychle vyšplhal vzhůru a schoval se do mraků.

            Klubko červené vlny, které se proměnilo v šatečky, začalo chodit v září s Verunkou do školy. Naučilo se tam číst, psát a počítat. I kreslit a zpívat už umí. A teď si tu právě s Verunkou čte Vlněnou pohádku, která vypráví o tom, jak to vlastně všechno popořádku bylo a jak to skončilo.

---