Teatrální monology půlnoční

Žvaním v horečce, třesu se zimnicí, nehty zarývám do obnaženého masa a prosím červy, co žerou mozek, aby se, živeni hnilobou, konečně rozmnožili a rozežrali také plíce, játra i ledviny a všechny další kusy tkáně, jež, tvoříce mou ulitu nonsensu, rozkládají se pomaleji než to, co měly původně chránit.

Odpovědí je mi mlčení. Když je toho třeba nejvíce, slov se nedostává. Křičíc, abych přehlušila ticho, potácím se sem a tam, bez očekávání výsledku, bez výchozí příčiny. Jak smyslů zbavená místností procházím, tou, v níž jsem se chtěla ukrýt, tou, v níž všechno se teď bortí. Do koutů tmavých se pokouším schovat, do rohu tlačím svá záda ve snaze do cihel se vsáknout, v omítce se rozpustit a po celé pokoje šíři se rozpít jak mastná skvrna.

Nic. Jak šelma dravá do klece chycená, bez rozumu, šílená, snažím se utéct – není kam, není před kým - pryč z vězení toho, ze kterého jen já sama odejít můžu, já sama, jediným rozhodnutím. Cítím prsty, chladné, ulepené, plazí se mi po kotníku vzhůru, plazí se mi po stehnech, po břiše, po hrudi, po krku, cítím je ve své hlavě, cítím, jak se noří do mozku, cítím jejich plíživý dotek. V křeči vzpínám se, marná je snaha má nevnímat ten mrtvolný hnisu puch, neslyšet bestií vřeštění, do temnot zpět setřást démony.

Já běžím hlavou proti zdi, však nikam to nevede, neboť lebka má jak ta stěna je pevná a rozbít se nenechá pouhou tou silou neměnnou.