Les

Jsem jako tulák jdoucí lesem,

po čase znuděn věčnou zelení,

stále se opakující scenérií,

nikdy nekončícím bojem.

Až když sklouzávám na dno

té nejhlubší, nejtmavší propasti

a jsem pohlcen temnotou,

obdivně začínám vzhlížet vzhůru.

Po tenkých koříncích

začínám drápat se jen o kousek výš.

Znovu padám, bořím se v bahně,

znovu se pokouším vstát…

Až přijde den,

kdy se mohu znovu dotýkat svěží trávy,

dýchat vůni borovic a hub,

poslouchat zpěv ptáků a kobylek.

Svět je rázem jiný, pestřejší.

Každý kousek jehličí má své kouzlo.

Každý kamínek na trnité cestě

je hvězdou zářící tulákovi…

Alespoň dokud znovu nezapomene

a neupadne do hlubin…