Kočka

Kapitola 1.

Kočka
(cousinovi)

      Na počátku i na konci tohoto příběhu je stěhování. To poslední bude ještě kousek před závěrem, a to první nikoliv hned na začátku, přestože tím to všechno začalo. Ty příběhy jsou o tom, proč k tomu došlo a co vše následovalo.
      Bydlel jsem tehdy v Hájích v rodinném dvojdomku zcela spokojen, ne, takhle to nepůjde. Zkusím to jinak: Víte jak má vypadat život? V osmnácti během středoškolských studií (nejlépe během nudy o svatém týdnu před maturitní zkouškou, to se mi zdá stylové, napíšete software, který se ukáže jako dobrý nápad a do startu vyděláte miliony. Pak už jen žijete z těch milionů a dalších peněz, které k tomu samy od sebe přiskákají. Jestli jste takhle nezačali svůj vstup do reálného života, něco je špatně. Něco se už na startu podělalo. A tom je tohle story.
      Teď už víte, kudy se to bude ubírat, tak mohu "správně" začít: Bydlel jsem tehdy v Hájích v rodinném dvojdomku zcela spokojen se svým okolím i sám sebou. Mé okolí bylo utvářeno dvěmi, stálejšími milenkami a příležitostnými bokovkami a sousedy o kterých jsem téměř nevěděl. Tím "stálejšími" mám na mysli, že neměly jen vyšlapanou cestičku od vchodových dveří do ložnice, případně via koupelna, ale že mi tam také občas i uklidily.

      Za jednou jsem dokonce i občas jezdil, když se cítila osamělá. O té bych se měl zmínit, protože u ní začalo to, že jsem se stěhoval. Asi by bylo slušností se o ní rozepsat, než nechat zmínku, že existovala. Vzorná matka samoživitelka a vyjímečná milenka a majitelka koloratorního orgastického sopránu a jména Edita. A jelikož má vše rub a líc, i postkoitálních průtrží slov, jimiž ventilovala příkoří svého nearijského původu, což zase u mě vedlo k souběžnému toku myšlenek, nakolik výše inteligence, souvisí s kvalitou koitu. Časem jsem došel k přesvědčení, že má původní hypotéza, že "primitivní ženská = primitivní sexuální interakce" stále platí, byť jsem hledal východisko z rozporu, že ač souloží první ligu a bezesporu je chytrá a vzdělaná, v hlavě jí občas lítají blbiny. Nakonec jsem vymyslel tezi o specifické části společenské adaptace, takzvané "sociální inteligenci".
      No, a ona jí měla na úrovni Rusa.
      Zpravidla to probíhalo tak, že krátce po té, co jsem jí přivedl k přednesu arie a jen uondán polehával a nechal zaplavovat krevní řečiště serotoninem, protrhla se vedle mě přehrada a samospád volně navazujících traumat hravě serotonim i endorfiny převálcoval.
      Dříve, jelikož jsem necítil za vyhnání Židů z Palestiny vinu, se pokoušel argumentovat a časem jsem dosáhl vítězství. Postupně se mi povedlo ze sebe strhnout stigma křesťana, nikoliv však Slovana, jehož přínos evropské kultuře je pogrom.
      Bylo mi přiznáno, že souložím jako bůh, čehož je ona šťastným svědkem. Neshodli jsme se, zda-li by tuto zvěst měla šířit dále, což byl už teologický problém, jelikož nemohla popřít primární zážitek Zjevení emanace, ale odmítala být apoštolkou s odůvodněním, že by bohu narostlo ego.
      A jako cenné jsem označil její kritické přiznání, "...nejsou křesťané všude stejní". V Oděsse se prý k nim pravoslavní chovali ještě hůř.
      Odnaučil jsem se též verbálního používání letopočtu A.D., jak jej běžně používáme, a jelikož jsem nebyl schopen zapamatovat si judaistický a nechtěl být letopoliticky nekorektní začal jsem roky vyjadřovat opisem z historicky obecně známých situací. Například: "...toho roku, kdy tu byli prvně Judas Priest...," nebo "to léto, kdy sousedovic kočka měla prvně koťata."

~ ~ ~

      V té době, kdy jsem líhával s dcerou izraelitů, kolovala Chebem jedna z "městských poudaček".
      Znáte urban legends"? Většinou jsou to lehce uvěřitelné, avšak neověřitelné historky, opentlené od vyprávění k vyprávění, stále více a více barvitějšími vsuvkami a dodatky. To vede pochopitelně k úvaze, že alkohol snižuje soudnost a měkne po něm mozek. A bohužel, tuto devastaci by zřejmě nezastavila ani prohibice, jelikož ty nesmysly dále šíří i lidé, do hospod nechodící.
      A tahle městská legenda, která se tu tehdy vyprávěla byla o zabijákovi, kterému se říkalo "Kočka". Nikdo ho prý nikdy neviděl, nikdo neznal jeho tvář. Jen prý se objevil, udělal si své a zmizel. Kočka se mu sice říkalo, ale šlo tam prý o úmyslnou fonetickou záměnu anglického slova "cat", které se česky přečte, samozřejmě hezky/česky jako "kat". A různé další podrobnosti, například jeho nedostatku pro humor při pokusu o vtip s dalším slovem "pussycat", a tak podobně.
      Na to, že ho "nikdoneznal" a "nikdoneviděl", se toho o něm vědělo docela dost, nemluvě, že občas skutečně někdo kdo někomu vadil, umřel nikoliv přirozenou smrtí - pokud nepřipustíme, že tento typ smrti je v jistých kruzích přirozený - , ale násilnou a rozhodně nedobrovolnou.
      A to vše se svedlo na tu imaginární kočku. Jako kdyby zjištění, že možným pachatelem je Kočka, vedlo k automatickému zastavení vyšetřování, jelikož je nepolapitelný.
      I když možné je všechno. Většina policajtů prý chlastá.
      Krátce poté, co jsem se stěhoval, utichla i tahle městská legenda. Prý se objevuje na Moravě. Říkalo se.

~ ~ ~

      Byl teplý letní večer. Vzduch hřál, i když už slunce zapadlo a já se chystal vyrazit na Skalku (*pozn. Kde je v Chebu Skalka osvětluji pro nechebské jinde) utěšit osamělou Editu. A jelikož je Skalka místo, kde si díky specifickému složení obyvatelstva s chutí koukají do talíře, tma byla na tu návštěvu podmínkou.
      Zaparkoval jsem o kus dál v postranní uličce, kde paneláky tvoří sousedství rodinným vilkám a vydal se pomalou, nenápadnou chůzí k Editině bytu a po pár hodinách zase vyšel ven s hlavou vyčištěnou a pocitem, že to nebyl špatně strávený čas. Napadla mě slova Antala Staška: "Kéž by to milování trvalo do skonání," a přemítal jak hlubokou touhu po zachycení prchavého okamžiku, zcela prostě s přesnou mírou patosu, vyjádřit dokázal. Jak z té záplavy vjemů, odehrávájících se mimo čas, jen teď a v tomto okamžiku, prožitků neuchopitelných a tedy i těžko popsatelných, vykrystalizoval v jedinou větu. Inu, nic naplat, byl to Mistr slova, rád jsem přiznal. A jak by ta věta zněla, znal-li by Editu? Umlčí milování, ústa tvá, alespoň do té doby, než odejdu?
      Invenci, jsem ale musel načas potlačit. Jsem na Skalce, kde si všichni z nedostatku jiné zábavy všímají ostatních. I když už byla tma, opatrnosti není nikdy dost. Rozhlížím se po oknech, kouká-li kdo v dosahu. Snad ne. Rozsvícenými okny problikávájí televize, prostě idylka. Ještě jednou kontrola, nikde nikdo, zabočil jsem do boční uličky, kde jsem před několika hodinami nechal auto. Stále tam je. Další dobrá zpráva. Odemkl jsem, vklouzl za volant, nastartoval, rozsvítil a místo dopředu, poskočil dozadu až to mlasklo o auto, co stálo na těsno za mnou. Postavil jsem se na spojku a brzdu, leknout jsem se snad ani nestihl, spíše jsem byl rád, že to plácnutí nebylo doprovázeno třeskotem skla a skřípěním plechu. Nadechl jsem se a vylezl z auta ven obhlédnout škody. Vzápětí mě napadlo, že bych mohl zhasnout světla a případnému náhodnému pozorovateli nedělat zbytečné divadlo. Vrátil jsem se, zaplul opět za volant, vypl světla - a snad by to mohlo dělat ten dojem - otevřel motor, jako by se něco pokazilo, jsem se vydal na druhý pokus na obhlídku škod. Otevřel jsem přední haupnu a chvíli jakoby koukal na motor, ale ve skutečnosti snažil jsem se zahlídnout, zda-li se někde neotevřelo zvědavé okno. Snad ne. Opatrně, abych nezpůsobil větší, než nutný hluk, jsem haupnu položil a dlaní přicvakl. Tak a teď na obhlídku! Nevrátil jsem se k místu řidiče, ale pokračoval v obcházení auta vstříc snad žádné velké škodě. Snad nebude žádná, napadá mě, už teď vidím, že tam je mezi mým autem, a tím, které jsem trknul místo. Dokončuji obchůzku a nakláním se, zda-li je něco rozbito, či ohnuto a překvapením strnu. V té mezeře je zaklíněný chlápek a míří pistolí do míst, odkud bych přišel, to jest od řidiče. Nadechuji se a přemýšlím, jak se ho zeptat, zda-li se mu něco je, či není? To nadechnutí stačilo, aby se začal obracet. Jo, obrací se! A zcela zjevně otáčí tu pistoli na mě! Tady na dotazy asi nebude vhodná příležitost. Spíše si na ní budu muset udělat příležitost. Přiskakuji k autu, odrážím se a skáču mu rovnou na předloktí. Chlapík vyhekne, snaží si reflexivně zakrýt obličej, ale v tom úzkém prostoru nemá šanci. Dopadám přímo na něj a kolenem vyrážím pistoli a padám na chodník. Rukama prásknu o kapoty, rána jak z děla, nebo alespoň mě to tak zní, snažím se vyrovnat pád, abych nepřistál na chodníku. Vyrovnávám, zvedám se, pouštím se krajů aut, chci udělat krok, aby definitivně vyrovnal těžiště, ale vzápětí jsem tím nečekaným neznámým stržen a seznamuji se s chodníkem málem čistou čenichovkou. UUF!, heknul jsem na chvíli ochromen bolestí v dlaních, které mě na poslední chvíli zachránily.
      Sakra, co se to děje?! napadá mě, to mě někdo chtěl zastřelit? A proč?
      Opírám se o dlaně a pokouším se zvednout, ale bolest z natlučených dlaní projíždí do hlavy. Tak takhle to nepůjde! Opírám se o lokty a vykopávám směrem, kde je problém.
      "HEK!" Bingo! Jsem volný! Zvedám se na čtyři a proti mě leží pistole.
      A je to jasné, mám problém! Ještě před jedním, dvěma okamžiky jsem obhlížel auto s tím, že je to drobný, zanedbatelný problém a najednou je to archetyp všech problémů a zrovna jej musím vyfásnout já! Pistole má tlumič. Zvedám pistoli a vím, že ten problém je definitivně můj. Na pistoli jsou mé otisky a na chlápkovi stopy po mém autu a mých botách a bůhví čeho všeho ještě.
      Nejsem tu sám! Skláním pistoli a rozhlížím se po oknech. Zdá se, že nikdo nepřibyl.
      A od toho okamžiku jsem začal vršit chybu za chybou. Otočil jsem se k problému, který jsem nechtěl a přece jej dostal a přestal se zabývat, čím jsem se už stejně nezabýval, jak moc jej zraněný a dvěmi ranami pažbou do hlavy ho zklidnil.
      Ať už se do teď stalo cokoliv, dávno už to nebyla sranda, ale byla to přesně ta situace, kdy není zpět. Znovu jsem se rozhlédl a jelikož jsem nikoho nikde neviděl a i kdyby, odteď už je všechno špatně, vlezl jsem už potřetí za volant, vyřadil rychlost, znova vylezl a auto popostrčil a zatáhl ruční brzdu. nacpal jsem ten problém do kufru a naprosto nemyslící dorazil domů. Zajel jsem do garáže a stále nevěděl, co dál. Jedinné, co bylo jasné, že ať udělám, co udělám, je to zase špatně.
      Někdo tam nahoře zaspal a ten v kufru měl smůlu a já kliku i smůlu, pak jich tam ale asi zaspalo víc a vzápětí se stalo, co se normálně nestává: zaspal můj i jeho anděl strážný s prozatimním výsledkem 1:0 pro mě a kdosi byl u mě v garáži v kufru auta a já nevěděl, jak dlouho to tam nahoře potrvá, zda-li se to nějak vyřeší samo, či ne. Že mám v kufru auta, vzácné zvíře, jsem stále netušil. Že to bude šelma se už podle reakcí dalo odhadnout a zda-li jí někdo bude postrádat, či snad dokonce bude hájená mě v tu chvíli nenapadlo. Ale napadlo mě něco jiného. Co dostát společenským konvencím a vzájemně se představit, třeba by se vše vysvětlilo a zapomněli bychom na to?
      Za dvě minuty perněho přemýšlení, jsem usoudil, že to bylo sakra dlouhých stodvacet vteřin a nebylo by divu, kdybych se přemýšlením dobral k překvapení, že je neznámý z kufru z mého auta v mé garáži ven a stojí přede mnou a výhody se přesouvají na jeho stranu.
      Hlavně nepanikař! poradil jsem si dobře, když panikařím, dělám chyby. Tak hlavně nezpanikařit! Ty chyby spočívaly v tom, že jsem ho nacpal do kufru, že jsem ho tam zavřel, že jsem ho odvezl k sobě domů. Místo kamkoliv jinam, například na policii, či do nemocnice.
      To je úžasné, jaké mám nápady, když už je na tyto varianty pozdě!
      Aby také nebylo pozdě na jakoukoliv jinou variantu, napadlo mě a přidal do kroku vyřešit ten nedostatek, že jsme si nebyli vzájemně představeni. Ale! napadlo mě, když už jsem bral za kliku od chodby ke garáži, ať nejdu s prázdnou a vrátil jsem se ke skříni na chodbě a vzal s sebou lepící pásku. A ještě jsem se vrátil a přidal i kobercovku. A asi to i bylo možná už téměř pozdě, protože vcházejíc do garáže slyším cvakání zámku a kufr se otvírá! To není dobré, přidávám do kroku z jedničky rovnou na čtyřku a v běhu skáču rukama na haupnu a přirážím jí zpět. FUJ! Co scházelo? Takovýhle ždibíček! A tenhle ždibíček času stačil k tomu, že se z nedovřeného kufru ozval řev, znamení, že v tom nedovření mu zůstala už jedna noha a obě ruce. Nedostatek napravuji znovu otevřením a znovupřiražením. Další pokus už se povedl a plech zaskočil bez problému do rámu a zámek cvakl. Ale na jak dlouho? napadá mě v zápětí, co když vymyslí něco chyřejšího? Nečekám až ho napadne se o to pokusit znova a otvírám kufr. A vzápětí jej znova přirážím, rukou sice uhnout stačil, ale to jsem byl stále ani o kousek blíže k vysvětlení, kterak jsem k tomu vlastně přišel.
Následující krok byl v podstatě oxymoron. Otevřel jsem skříňku na nářadí, vyndal z ní hasák a dal si záležet, abych kufr otevřel stejně rychle, jako jem jej před chvílí zavíral a než stačil jakkoliv zareagovat bez vysvětlení jsem ho praštil do hlavy. Stačilo to jednou. Ze země jsem sebral izolepu, kterou jsem si tam neplánovaně odložil, jak jsem od dveří akceleroval a začal ho omotávat, dříve, než se stačí probrat a bude to vetovat. Jak se vlastně páskou obmotává? Jako provazem? Snad jí bude dost.
Když konečně došla a neznámý stále mlčel, dodal jsem si odvahy ho perlustrovat. Až jsem se opotil, jak jsem se nestačil divit. Na ponk jsem odkládal, co jsem našel v kapsách saka. Nebylo toho moc, ale na paniku to stačilo. Jeden zásobník, druhý zásobník... pistole, blesklo mi! Kde je ta pistole!? Byla pod sedačkou. Vydechl jsem, jak se mi ulevilo, i když to žádný důvod nemělo. Ať jí mám či nemám, jsem v maléru a nevím proč a hlavně jak z něj.
      Třeba se ještě něco dozvím. Nůž. Normální zavírací nůž. Vypadal kvalitně. Chvíli jsem jej potěžkával, otevíral, zavíral a nakonec jej položil k zásobníkům a pistoli.
      Pán krvácí, zjistil jsem v zápětí. Ne proudem, ale ruce a košili jsem od krve už opatlané měl. A auto tím pádem také. Ty problémy přibývají. V kapsách kalhot měl jen kapesníčky. Co boty? Sportovní semišky, také vypadající na nikoliv seriovou výrobu. Sundavat jsem mu je nepokoušel, protože jsem nemohl přijít na žádný rozumný důvod proč jo. Ale na kotníku pravé nohy měl další pistoli. Úplně malou. Koukám na ní, převracím ji i do dlaně malá. Kevin. Sbírka na stole by už snad mohla být kompletní. Znova jej šacuji a nic už nepřibylo. Žádné doklady, peněženka, klíče od auta, či od bytu, nic. Třeba jí vytrousil. Zeptám se, až se probere. Začínají se mi formovat otázky, jedna za druhou a tváří tvář jeho bezmoci k mojí moci i to, že se dozvím odpovědi. Žádné vytáčky, jasné přiznání.
      Jo, jsem ještě více od krve a začíná to lepit a není to příjemné. Ale co od é doby, kdy jsem na Skalce nastartoval, bylo? Nezbývá čekat, než se probere. Anebo ho polít kýblem vody a trošku to urychlit. Sice jsem garáž opouštěl s pocitem, že bych se nerad dočkal překvápka, až se s kýblem a vodou vrátím, tak jsem to vzal tryskem tam i zpět, byť to bylo za roh.
      CHRST! A pán se probírá. Odkládám kýbl a všímám si, že jsou na něm šmouhy od krve.
      To vyřešíme za chvilku, hned co vyřeším pána. Napadlo mě vzít do ruky kobercovku a významně z ní po kousku odtrhávat dlouhý pruh. Žádný velký dojem jsem tím kouskem nevyvolal. Asi si to budu muset nacvičit před zrcadlem. Anebo to prostě žádný velký kousek není. Koukáme na sebe a jestli to ještě chvilku vydrží, bude už to ticho trapné a mohl by začít klást otázky on mě.
      Nadechuji se a jako by to byla ta nejběžnější rutina prolamuji ticho: "Tak jak pak ti říkají?"
Připisuji si jeden bod za iniciativu a druhý za dobrý úvod.
"Kočka," odpoví mi.
Oba dva body si škrtám. Proč jsem se nezeptal na něco jiného? Třeba, jestli se mu neleží nepohodlně, nebo jestli ho něco nebolí, nebo proč jsem se vůbec ptal?
Doteď jsem nevěděl kudy kam, teď už vím. Je to v hajzlu. Naděje umřela poslední. Potřebuji si nutně sednout. Nevím co s nohama, nevím co s rukama, nevím co s tou odmotanou páskou. To je opravdu, opravdu trapas. Že nevím kudy kam, jsem improvizovaně zakryl tím, že jsem mu tou páskou přelepil oči. Víc už jí stejně nebylo. Nepřetržitě se na mě totiž díval a bylo to pocitově stejně hrozné, jako když mi odpověděl na otázku. Hmatem jsem se přesvědčil, že izolační páska je stále napevno utažená a nemajíc co říci, jej opět, ale již nebolestivě, zavřel do kufru.
      V koupelně jsem ze sebe sundal košili a začal se mydlit a drhnout a oplachovat a pohledy do zrcadla hledat případné šmouhy a fleky.
Vzhledem k již pokročilé době, jsem už žádnou návštěvu nečekal a tedy se spokojil se společensky přijatelným trikem.
      Napít. Potřebuji se napít a sednout si. A někomu se svěřit. Ne, to je blbost, to raději nikomu. Tak alespoň seednout a napít. Zlomil jsem se do křesla těkal pohledem kolem a hledal nečeká-li tu na mě jednoduché řešení "žemětonenapadlohned". Dneska si hraje na velmi důkladnou schovku. Ale to co vidím, je naopak zjevné. Sklenice, co držím v ruce je šmouhatá otisky od krve. Další šmouha je na stole, další na sedačce, na čistém triku, které mám sotva pět minut na sobě, na džínách jsou stále. Vstávám povzbuzen, ale nepotěšen objevy. Na dvířkách na lince, na dveřích od lednice, postupuji bytem. Nepochybně jsem je udělal já. Koukám čeho všeho jsem se dotkl. Na kliku u dveří, v autě zvenčí i zevnitř, na volant, na řadící páku, na klíče, na spínací skříňku, na sedačku v autě, na sedačku doma, na vrata od garáže, na skoro všechny kliky v bytě, na vypínače, v koupelně na úplně všechno na TV ovládač, na obličej, ale ten už jsem si přece myl! Postupně jsem prošel byt tam a zpět a skončil zase garáži. Čím se smývá krev? Savem? Nebo solí, jako červené víno?
Uklidni se, nakazoval jsem si a tichounké škrábání v kufru mě upozornilo, že někdo už řeší svou situaci s chladnou hlavou již teď. Jedinné co mě napadlo, postavit na haupnu basu s prázdnými lahvemi, jako upozornění, kdyby se Kočka opět dostal ven.
Snad to nebude jediný nápad, napadlo mě. Ale že by k tomu mohlo dojít se nezdálo ani o moc později, když jsem koukal na TV a doufal v inspiraci. Takovejch kanálů! Napadlo mě jen to, že jsem se zvedl a šel zkontrolovat kufr. Cestou jsem si vzal pistoli a doufal, že jí nebudu muset použít.
      Z kufru se stále ozývalo škrábání a šusot a hbitě mi došlo, že má dočasná výhoda může být opravdu velmi dočasná, protože si s takou situací dokáže zřejmě poradit, kdežto já v ní jen blbě improvizuji a jestli ten kufr otevřu možná se dočkám, že budu mít zase další oblečení od krve.
      Opatrně jsem sundal přepravku z kufru, jemňounce zasunul klíč do zámku a prudce kufr otevřel. Přesně s tím jsem nepočítal. Ten šmejd proti mě z kufr vykopl nohama, přesto, že jsem mu je předtím přivázal k tělu a i s těma ještě svázanýma rukama už se dral ven. Jak jsem padal nazpět, snažil jsem se zachytit čehokoliv, takže jsem jen připlácl haupnu zpět na kufr a rozmázl se o vrata garáže a stiskl spoušť.
      Seděl jsem ohromen nad nečekaným vývojem a zcela zjevně jsem v tom byl sám, protože další vykopnutí znamenalo, že už byl nohama venku a stál ne proti mě, ale nade mnou a hodlal to zužitkovat. Jenže jestliže předtím kopl naslepo a skoroval, teď naslepo kopl vedle, a to mě probralo. Pažbou jsem jej vzal kam jsem ze sedu dosáhl a podle toho jak se zlomil, byla to měkká tkáň a byla to trefa. Hezké by bylo, kdyby nacouval nazpět do kufru a to víko se za ním zase zaklaplo a byl klid. Houbeles. Musel jsem ho tam nasoukat a mezitím se srovnávat s více pocity: a/ myslí to smrtelně vážně a asi neocení tuhle jemnou hříčku a budu muset uříznout ze stojanu na prádlo šňůru.
      Před stojanem jsem se zarazil: viselo na něm prádlo. Neměl bych se vrátit pro koš a prádlo do něj naskládat? Stejně by bylo všechno od krve a šňůru jsem prostě uříz a prádlo z ní sesmekl. Záchrana lidského života je prostě prioritní, obzvláště, když se jedná o ten můj.
      Kočka také přitvrdil a pokoušel se dostat z kufru, zatím mi však jen ničil auto. Kufr bude také od krve, došlo mi vzápětí. Nadechl jsem se, počkal až se auto zase otřese pod dalším nárazem, prudce otevřel a ještě prudčeji víko zase zavřel a nohy mu tím řádně přirazil. Bolelo ho to. Znovu jsem zvedl haupnu a pěstí jej zarazil zpět do kufru s plánem pokračovat, než mě začnou bolet ruce. Ani tohle nevyšlo. Řízl jsem se o plech auta do ruky. Svého uklidnění jsem využil a převázal, co mi šňůra stačila.
      Spokojeně jsem pozoroval výsledek svého díla, než mě to sebeuspokojení přešlo, jelikož mi došlo, že ho musím zabít.
      Víte jaký je rozdíl mezi tím, když na to koukáte ve filmu a mezi tím, že je to na vás?
      Zkuste si to!
      Obzvláště, když není šance, že v případě, že si to rozmyslíte, tak dotyčný půjde někam žalovat, nebo, a to byl tenhle případ, vám druhou šanci nedá.
      Tohle dilema jsem vyřešil tím, že jsem zaklapl kufr a šel se opláchnout a ošetřit si ruku. Seděl jsem, adrenalin pracoval a nic nenasvědčovalo tomu, že se z toho snu mávnutím proutku probudím a řeknu si, že to byl fakt blbý sen. Nemluvě, že tím, že ho zabiju to zřejmě asi nekončí, neboť mávnutím proutku ta mrtvá Kočka prostě nezmizí, nerozplyne se, stále tam bude. Takže si to shrneme. Mám lehce nabourané auto. Lehce od krve interier, více od krve kufr, prohnutou haupnu od kufru, v kufru živou Kočku, sám jsem od krve, od krve je v bytě už ledacos, prádlo na trávníku a roztrženou ruku. Přibývá to slušně a všechno to jsou chyby. Jo a to jsem ještě zapomněl na Kočkův arzenál, který jsem nacpal ve chvatu pod sedačku a bude jistě souviset s nějakou trestnou činností, a když se u mě najde, bude připisována mě. A na povýstřelové zplodiny na rukou jsem málem zapomněl. Málem. A to, že jsem si vzpomněl, že si dobře pamatuji, mě kupodivu nepotěšilo,
      Pustit ho nemůžu, to bych asi dlouho nepřežil a zabít ho nemám vůli, ačkoliv on by tolik dobré vůle jistě měl dost.
      Napadlo mě řešení, které mě všechno tohle přemýšlení mohlo ušetřit už dávno. Místo očí mu přelepit pusu a nos, a tím se to vyřeší samo. Zdůvodnil jsem si to tím, že je ale stejně dobře, že jsem mu už zalepil oči, alespoň se na mě nebude takhle vyčítavě koukat. Zalepím mu celou hlavu a půjdu spát a ráno to v klidu dořeším.
      Ten plán měl ale drobounký háček. Jinou lepící pásku už jsem v bytě nenalezl. Nezbylo než improvizovat, jak jsem to viděl v jednom filmu. Přes hlavu mu přetáhnu igelitový sáček, něčím to utáhnu, zabouchnu kufr a půjdu pryč. U toho prostě být nemusím. A hlavně ani nechci. Dost na tom, že se to odehrává u mě v garáži. Přes jeho protesty, takový slovník jsem fakt nečekal, jsem mu ten igelit přetáhl přes hlavu a nemaje nic jiného po ruce, přitáhl drátem, aby se dlouho netrápil. Přibouchl kufr, zase více od krve, ruce od krve a šel se umýt. Pak jsem se ale vrátil a jen tak pro sichr na okraj haupny vybalancoval tu přepravku s lahvemi, také od krve a šel se už umýt do umyvadla od krve, mýdlem od krve a utřel se do ručníku na kterém byly šmouhy od šmíru a tomu byste neuvěřili - od krve. Plácl jsem se na sedačku a znova se zvedl. Sedl jsem si na pistoli a ovladač. Obojí od krve. Položil jsem to na stůl, určitě bude umatlaný od krve. Ruce už mám totiž znova od krve. Znova koupelna, znova ručník, znova sedačka. Sedačka také bude od krve, kalhoty jsou jistě, to ani nemá smysl ověřovat. Znova se zvedám a jdu se převléknout. Ale do čeho, určitě si to zadělám od krve. Napadlo mě, že bych se mohl zeptat Kočky v kufru, jak to řeší on. V rozjímání mě vyrušil zvuk velmi podobný tomu, když přepravka s lahvemi padá z kufru auta na zem. V panice opět letím do garáže a skutečně přepravka leží na zemi a lahve se povalují na zemi. Naštěstí se nic nerozbilo, protože určitě by se k té smůle dnešní smůlovaté ještě přidalo to, že bych se o nějaký střep řízl a to už by se ve mě asi krve nedořezal, jak jsem vtipnej.
      A málem se tak skutečně stalo. Ten šmejd se snaží dostat z auta! Otvírám kufr a nevěřím vlastním očím. Místo aby byl udušenej a ztuhlej je živej a čilej. Nevěřím tomu, co vidím. V igelitu je vykousaný otvor a Kočka dýchá a supí. Kolik může mít Kočka životů? Stejně jako kočka? No, to bude tedy zábava až do rána, než mu dojdou. Jak to, že ve filmu to jde tak snadno? Protože je to ve filmu, odpovídám si vzápětí. Vzápětí mě napadla další blbost: co ho teda jako kočku utopit? Všechny ty jeho zbraně naházím do vody i s ním a bude klid. V kufru už je, tak ho jen převézt někam k Ohři a poslat ho někam po proudu, ať se tím zabývá někdo jiný. Jak už to u blbostí bývá, rychle se zrealizují, Otevřel jsem garáž, potichounku vycouval a vzápětí kolem mě projela policejní hlídka. To, že jsem to leknutí přežil, mě navedlo k myšlence, že mám možná také více životů, ale nenapadlo mě, že by bylo lepší, zase do té garáže zajet a už vůbec né to, jak by se to mohli dozvědět. Prostě v noci hlídka projíždí Hájemi. Ne Wolkerkou, nebo Kasárkem. Hájemi. A také mě nenapadlo, že mám auto stále od krve, byt od krve, ruce od krve, prostě chyby na chyby.
      Případně obšancovat Cheb se dá totiž velmi jednoduše, z něj se dostat už je horší, nakonec jsem to zkusil a přes Jindřichov se skutečně dostal ven a zamířil do Odravy, kde začalo další kolo chyb. Na mostě jsem nejdříve naházel do vody kočkův arzenál. Chyba. Proč jsem ho nepoužil, jistě by to byla velmi rafinovaná sebevražda? I to už se stalo. Po dlouhém rozhlížení jsem vytáhl zmítajícího se Kočku z kufru ven a táhl jej k zábradlí. Tak to bohužel také nepůjde, jestli mi nepomůže, prostě jej do té vody nedostanu. Nožem jsem rořízl provaz, kterým měl svázané nohy, zacvakl jej, zajistil pojistkou - už žádná další krev - a jal se stavět Kočku do stojací polohy. Jakmile se postavil na vlastní nohy, začal se hned stavět na zadní. První chuť, srazit jej zpět na zem, jsem si nechal zajít a naopak se mu snažil pomoci, ať se mu nohy prokrví - a pak že už dnes o krvi dost - ať jdeme a máme to oba za sebou.
      Pak už to šlo jak ve filmu. U zábradlí jsem jej lehce nazdvihl a přehodil dolů do řeky. Mimo to, že jsem neviděl jak hezky dopadl, měl jsem slyšet jen to šplouchnutí, protože jak jsem se sehl, tak mě, jak se mu to vede? kopl kolenem do brady a otočil se a začal prchat, naštěstí směrem k zábradlí, kde se o něj zarazil a kde jsem ho také snadno dohnal a ze země ho musel zvednou a přehodit. Takže jsem si nijak rozvázáním nepomohl. Pomohl jsem jemu, že mě podruhé nakopl, tentokráte se trefil do nosu. Kočka se rozplácl o hladinu, já o asfalt a z nosu mi tekla krev. No, tak to nebylo jak ve filmu.
      Seděl jsem a seděl bych tam, než bych buď za a/ přestal krvácet, nebo za b/ mě nějaké auto přejelo nohy. Nestalo se ani jedno, ani druhé. Na nohy mě postavilo šplouchání. Asi tako jako, když... jo přesně tak. Sešel jsem po pešunku dolů, asi jen první dva kroky. Vzápětí mi podjely nohy a sjel na louku a o kámen si rozřízl i druhou ruku a kalhoty od krve mám už teď umatlaný i od trávy. Čím dál lépe. Kočka je stále na živu. Čím dál hůře. To už snad ani není vtipné. Pobíhám po břehu a snažím se v té tmě vypátrat zvuk, protože je samozřejmě hovno vidět. Ale je cítít, protože jsem po něm uklouz a vyválel se v něm. Ne, že by mě to uklidnilo, ale těch pocitů by bylo na delší vyprávění na které jsem prostě neměl čas. I když se Kočka, ten nečekaný problém, ode mě i od Chebu vzdaloval, přesto jsem neměl pocit, že bych to měl brát tak doslova. Zastavil jsem se a snažil se poslouchat něco jiného, než jak dýchám plnou pusou, protože plným nosem to nejde a jak moc hlasitě mi tluče srdce. A skutečně, když jsem se přestal zabývat svými malichernými problémy, uslyšel jsem znova to šplouchání a když jsem opatrně, abych nešlápl do dalšího hovna, šel, tak jej i uviděl. Kočka plaval na zádech, poslepu, po proudu a kdybych nebyl v tísni, asi bych i obdivoval, jak postupuje racionálně a cílevědomě. Plul s proudem a opatrně se manévroval směrem, kde tušil břeh. Když do něj nohama narazil, skusil se postavit, když nedosáhl, pustil se dále po proudu, kde to znova znova zkoušel. Jak jsem jej sledoval, napadlo mě, jestli jsem to mé poničené a zakrvácené auto na okraji Odravy, daleko od jakéhokoliv rozumného důvodu k zaparkování zamkl. Klíče jsem u sebe neměl. Někde budou. KDEEE?
      Prý šlápnout do hovna znamená štěstí. Buď jsem šlápl málo, nebo jsem vzápětí rozbil zrcadlo, anebo do toho hovna už šlápl někdo přede mnou a to štěstí přešlo na něj a na mě zbylo jen to hovno.
      Konečně mělčina a ten chcípák se opatrně dere na břeh. Nechám ho hezky vylézt a jen co se narovnal a nadechl, vzápětí vydechl, jak jsem mu to kopnutí vrátil a pokračoval, než mě došlo, že ho musím opět dovléci k autu a minimálně svázat mu nohy, než ho znova hodím do Ohře.
      "Vstávej hajzlíku, jdeme nazpět a ten jump si zopakuješ," promluvil jsem na něj a poprvé za ten večer jsem nechtěl žádnou odpověď. Odvahy by mi jistě nedodala.
      Kupodivu nevstal a odpověděl mi: "Dostanu tě, neměj strach!", a přesto, že se mě snažil obav zbavit, strach jsem dostal. Prostě ho zlikvidovat musím. Postavil jsem ho násilím na nohy, dal mu pěstí, až mi v ruce zatrnulo, chytil ho za vlasy, trhnutím ho znova postavil a začal ho strkat proti směru odkud připlul. V dálce se rýsoval most a nikde, zaplaťpánbu, ani živáčka. Došli jsme skoro už k mostu, když se se od Nebanic vyloupla světla auta a jela k nám. Zalehl jsem a Kočku vzal s sebou a snažil, aby to bylo včas. Naštěstí to bylo cokoliv jiného, než jsem doufal, že to nebude. Sotva jsem se po tom šoku začal zvedat, Kočka se začal na zemi smát. Ten parchant, přesně věděl, že na to nemám a přesto a že mám momentálně zjevně navrch, nemusím mít nutně páté eso v rukávu zrovna já. Zaklekl jsem na něj a znova jej udeřil a snažil jsem se trefit nos. Nebyl jsem si výsledkem vůbec jist, tak jsem do něj alespoň chvíli kopal se stejným výsledkem. Nenabyl jsem jistoty, zda-li dělám dobře a čím si vlastně chci bý jist.
      Měl bych teď napsat, "když jsem se uklidnil", ale správně je: "když mi došel dech a síly" a s tím množným číslem to byla pravda, přerušil Kočka ticho: "Tohle si taky budu pamatovat.." ani nemusel dodávat to "neboj". Copak ten člověk nemá strach? Asi ne, když ho přenáší na mě. Znova za vlasy na nohy, pešunk jsem obešel, na pevném asfaltu už jsem se cítil jistější. Na mostě se něco lesklo. Moje klíče. Aspoň, že tak! Jsme u auta. Kočka jde do kufru já za volant. Dostal jsem totiž první smysluplný nápad. Vrátím se a před Chebem jej shodím z nadjezdu na dálnici před projíždějící kamion. To by bylo, aby na něj něco neplatilo. Nastartoval jsem zařadil a znovu vyřadil, zatáhl ruční brzdu, vylezl z auta a šel zkontrolovat, zda-li mi svítí světla a hlavně je-li kufr zavřený, protože na další překvápko už dnes nejsem připraven. Žádné se nekonalo a konat nebude. Kočku rozmázne kamion, čímž mu dojdou životy a já budu mít klid, jen co se z toho, během měsíce, tipuji, uklidním.
      Stojím na mostě a číhám na kamion. A nemusím čekat dlouho, konečně je snad štěstí na mé straně. Nalezené klíče tomu nasvědčují. Vylézám, vytahuji Kočku z kufru, vyhýbám se jeho nohám a rovnou jej posílám letem plavmo na silnici před kamion. Slyším to, co slyšet mám. Pád těla na asfaltku a troubení kamiónu. Ale oko vidí něco jiného. Kočka sice velmi hezky letí, ale dopadá na "všechny čtyři", poněkud obrazně řečeno a vzápětí odskakuje a odkuluje se směrem do příkopu a kamion, který nestihl více, než lehký, ale životně důležitý oblouček, jej míjí. Zastavuje se mi dech. Tak tohle je jak ve filmu. A nějak mě to netěší. Sedám do auta a sjíždím dolů na dálnici. Do prdele, do protisměru. Couvám a doufám, že jsem stále sám. Jestli někdo do mě vpálí, mám vyřešeno. Poprvé jsem auto otočil smykem a za okamžik sjíždím správně a odstavuji auto. Nechám blikat všechny čtyři a hledám Kočku. Je tam. Ne sice tam, kde jsem si myslel, ale ne o moc dál. Ani se neptám jak mu je, protože jeho komentář, bych asi už nemusel rozchodit, jak mám nervy na dranc. Ale cvik dělá mistra. Dostat jej do kufru, už mi trvalo podstatně kratší dobu. Kočka v kufru, já za volantem a oba směr zpět na Odravu. Cestou jsem si musel přiznat, že Kočka má více životů, než já nápadů. Takže Odravou zpět přes Jindřichov na Cheb a přes Švéďák oklikou opatrně domů. V garáži jsem nic neriskoval a Kočku vytáhl z kufru auta k sobě do bytu. Tam mimo to, že jsem si vzpomněl, že mám padákovou šňůru, tudíž prádlo zbytečně na trávníku, tou padákovou šňůrou svázal. A tím mě nápady došly. Definitivně. Jak jsem předtím doufal, že je to sen a probudím se, tak teď se mi naopak chtělo spát a doufal jsem, že to celé zaspím. Ale svázaný a stále živý Kočka ve mě budil strach, čím dál více. Seděl jsem a koukal do blba a snažil se slyšet ticho a že to ticho nepřeruší nějaký zvuk typu, Kočka se nějak sám rozvazuje. Asi to ticho a ten relax zapůsobilo a já dostal nápad. Zavolám bratranci Tomášovi, ať to pořeší on. Tak jsem posunoval ručičky hodin kupředu, až mi došlo, že to je blbost. Když mu zavolám ráno, půjde rovnou do práce a vyřeší to až po práci. Tak jsem zvedl telefon a zavolal mu hned. Sice to zvedl hned, ale nadšen z toho nebyl. Jak z probuzení, tak z oznámení, "mám problém, přijeď". Telefon jsem hned típl, abych mu to nemusel vysvětlovat. Znova jsem koukal na hodiny a počítal čas, kdy by se mohl objevit. Zhruba, když uběhlo tolik času, že už by se mohl objevit, skutečně se objevil. Ale ani ten čas nebyl dostatečný ke konstrukci, co mu asi tak řeknu, jak jsem do toho spadnul, co jsem všechno stihl podělat, ale hlavně, že to není vyřešené. Než se skutečně objevil, napadlo mě opět něco geniálního. Hodím to prostě na Kočku, moje vina to není, že ještě žije, udělal jsem dost pro to, aby chcípl.
      Když mě začal prozvánět mobilem, že je venku, málem jsem nadskočil. Ale otevřít jsem mu už šel s jasným plánem. Celé jsem mu to převyprávěl v širokoúhlém provedení s titulky a velkou výpravou s neustálým leitmotivem, že je to prostě kočka se vším všudy, že jsem ho přejel, dusil, topil, házel z mostu a že prostě jako každá kočka má x životů a já už nevím co s tím.
      Postupně mi došla fantazie i obrazy i zápletky a pointa stále nikde, tak jsem raději sklapnul a čekal, co na to Tom.
      Tom vstal, vytáhl pistoli, sebral mi ze sedačky polštář a kývl hlavou směrem, kde jsem mu mnoha pohyby rukama, kterými jsem doprovázel vyprávění, že Kočka je. Kývnutím jsem potvrdil, že myslí správně. O chvilku později se ozvaly dva tlumené výstřely. O další chvilku později přišel Tom.
      Ve vzduchu visela otázka: kolik má kočka životů a zda-li mu došly. Jisté bylo, že by se nevrátil, kdyby si byl jist, že je na živu, takže otázka se postupně přetransformovala v nevyřčené: "Jak?"
      Řešení bylo prosté a vzápětí jsem se jej dozvěděl, těsně předtím, než mi kývl na pozdrav a odjel:
      "Zastřelil jsem ho totiž jako psa!"