"Tu zprásknutou děvku i sem netahej!"

"Tu sprásknutou děvku mi sem netahej"!
aneb,
...moji přátelé umí svoje špičky kontrolovat.

Tenhle týden začal obzvláště podivně. Vstal jsem již v úterý dopoledne a šel se podívat do koupelny jak to snáším a nad jedním pánem, aniž bych tušil, se stáhly mraky. Jelikož vše nasvědčovalo tomu, že se Jekyll nevrátí dříve než ve čtvrtek, kdy začíná weekend, začal jsem větrat vzpomínky po té milé, náhodné, bloňdaté známosti, ze které se vyklubal plnohodnotný citový vztah na celou noc.
Srazili jsme se před barem, kde sedává pan Jé, můj obchodní partner, dá-li se tak nazvat člověk, kterému stabilně odevzdávám spoustu peněz za bílé krystalky. Štěstí, že jich mám dost a nemusím kvůli nim pracovat, protože to by mě fakt asi zabilo. Pěstování závislosti totiž není o pevné vůli, ale hlavně o dostatku peněz. Ale to neřeším
Do toho baru jsem šel na základě reklamy, že do města přibylo zboží mimořádné jakkosti a jelikož se bohužel tyhle radosti neprodávají v Tescu, je potřeba pohnout kostrou a jako za komančů si hezky vystát frontu, dokud je co v prodeji. Takhle smutné to bohužel doopravdy je.
Reklamu udělal Triplix, který do mě narazil v obvyklé "hot dog" sestavě ve správný čas a ve správnou chvíli, jelikož jsem se nekonečně nudil. Tak hrozivě jsem se nudil, že už jsem v zoufalství přemýšlel, že půjdu pěšky někam po městě. Zlaté pravidlo, které mi vštěpoval od malička můj otec, který šourání po ulici považoval za vadu charakteru: "Nikdy nechoď pěšky! Dnes půjdeš pěšky, zítra na fotbal, pozítří se dopustíš sodomie a nakonec" a zde vždy zvedal pedagogicky prst, "skončíš v pracovním procesu..." a následovala vždy dramatická pauza, aby efekt imperativu dosáhl správných účinků..., málem došlo újmy.

Tak alespoň je vidět, jak šílená to byla nuda. To už i představa čutory, ešusu a potlachu, nebyla asociována s nevratnou zástavou činnosti mozku, jak zoufalé to bylo, když ten věčně připravený ocas Triplix v tradičním obložení svých dvou značkových fen, svou ostentativní ukojeností urážel zoufale se plahočící dělnickou třídu. Jejich značkovost spočívala ve vždy, z očí jim čišící vilnosti, jež nikdy neklesala pod dávno překročenou hranici, která odděluje intimitu ložnice od na veřejnosti provozovaného sexu sexu a věku, jež naopak nikdy nepřesahoval naopak velmi nízkou číselnou hodnotu. Zpravidla se už dávno součtem vzdalují jeho věku, čímž nás všechny sere, protože promiskuita se zde přetvořila ve stabilní vztah a stav, kterým již dopředu devalvuje všechny naše možné vztahy ať současné či budoucí, v jakousi ofsetovou tříbarevnou repliku Michelangelovi katedrály neustále obnovovaných rozkoší, jež může kombinace více než jedné ženy, na zrcátku nadrcených a posléze aplikovaných krystalků a Viagry poskytnout.
Naštěstí už jej dávno, dávno nevnímáme, přestože jako kometa stabilně nad obzorem zářící, nám připomíná, že polygamie jest zapomenutým úhelným kamenem archetypu šťastného žití, protože bychom tu asi z něj už všichni přišli o rozum a skončili se životem a někde v ČKD a zametali špony.
Triplix stál před barem v obvyklé tepelné izolaci dvou vlhkých čárek a než stačil upadnout do marnosti svého bytí, tváří tvář tomu, jak by život vypadat měl, a proč zrovna ten kokot Triplix, sdělil mi, že pan Jé má v distribuci zboží běžně nevídané a že se právě byl u něj předzásobit. Vzápětí se otočil, odvlékán tím párem samic vstříc nazálním, orálním, análním a kdovíjakým ještě orgiím. Jen se přes rameno otočil a omluvně kývl, že time is a short.
No a jelikož jsem byl před barem, kde úřaduje pan Jé, vešel jsem dovnitř. Kývl na servírky a namířil si to rovnou k němu. Seděl u moccačínka, jež lehce vonělo oříšky a usmíval se jako by byl placenou reklamou na zahálčivý život a nicnedělání.
Při doteku té vůně oříšků, jsem si uvědomil, že se mi tu nikdy nepovedlo nic objednat. Když jsem byl zde před lety poprvé panu Jé doporučen, zjevila se u našeho stolku poprvé servírka a když jsem na její dotaz řekl, že nic, že hned odcházím, vyplašen veřejností místa, otočila se a bylo to jak jsem si právě uvědomil i naposled. Ačkoliv později, již osmělen, poté co jsem obdržel status dobrého zákazníka strávil jsem s ním občas nějaký čas diskusí, nikdy se už žádná z nich neobtěžovala. A mám pocit, že tu snad i vystřídaly a stejně nikdy nic. Jejich ostentativní nezájem o cokoliv, co souviselo s prací byl charakteristický pro všechny, co se tu kdy mihly. Jedinné, pokud si pamatuji, o co jevily zájem, bylo šukání. Nicméně jako prostitutky by se neuživily, protože to jasně zavánělo prací.
Teplý pivo, špatná obsluha, tak co sem furt lezou?
Nevím jak kdo, ale jelikož nemůžu - a s tím už jsem se smířil - mít všechno, chci jen to jedno. A to měl právě pan Jé. A ten mi to promptně poskytl. A jelikož byl čtvrtek, tedy po té nekonečné nudě týdne začátek weekendu (jak to ty proletáře může bavit?) s jasnou myslí a kapsou obtíženou dvěma gramy vyrazil.
A tak jak to u femme fatale bývá narazil jsem na ní hned u východu. Hned bylo vidět, že hledá nevšední zážitek a já byl pro to jak stvořený. Na kapučínku v kavárně o roh dál (přece jí nepozvu do baru s tak hroznou pověstí, který jsem právě opustil), jsem si dojem hledající utvrdil. Nejvyšší možný vrchol, kterého je možné v evoluci dosáhnout jsou blondýny a ona jasně k vrcholu směřovala. Nikdy neřekla "já myslím" anebo jinou podobnou píčovinu, čím se dá spolehlivě zkazit hezky se rozvíjející konverzace na téma "ženské hnutí". Pokud si tedy samozřejmě pod pojmem "ženské hnutí", představujete (její) pánevní pohyb směrem k vám.
Zjevné bylo, že se nedá odbýt, a ta představa způsobovala příjemné pnutí.
Celkový dojem - po všech stránkách slušná žena.
Jelikož se doba zjevně pomátla natolik, že má k internetu, bohužel, přístup každý, tedy i moje děti, musím vynechat všechny zvrhlé detaily, tedy čtvrtek večer až neděle odpoledne, kdy paní usoudila, že všechny možnosti jak mě dostat do stavu pohotovosti jsou vyčerpány a že nezbývá, než mě opustit a nechat zregenerovat. Nebylo to samozřejmě celé stále jen o sexu, protože jsme si udělali i čas na dvě vyjížďky. Obě k Triplixovi.
Od soboty večer do hlubokého dopoledne v neděli jsem se intenzivně zabýval myšlenkou jak to ten parchant, ne to ne, parchant je Bublan, Triplix je slušný člověk. Tedy od soboty večer do hlubokého nedělního dopoledne jsem se zabýval myšlenkou, jak to ten Triplix s těmi zvrhlými upírkami stále dokola dělá? Ten problém byl hodinu od hodiny intenzivnější. A jak to u zásadních otázek Bytí bývá, odpovědi se mi dostalo odpoledne, jakmile paní oživování vzdala a odplula do koupelny a společně si vyrazili si užít i jiného pohybu.
Zaparkovali jsme u Mádra, jestli nebude mít nějaký nápad na zbytek weekendu, než zase začne čekání na další. Když má člověk kocovinu, tak to zaspí, ale jinak je to dlouhé. To od čtvrtka do neděle to s paní a látkama uteklo daleko rychleji a to ještě máme báječné dva dny před sebou, pokud paní dostane nějaký nápad jak mě povzbudit.
Ono ale všechno bylo jinak. Mádr stál před svým činžákem měl asi takovou barvu, jako když se na zpocený, zarudlý obličej udělá maska z popelu. Na uvítanou mi sdělil, že čeká na auto, které by hodilo k Triplixovi, který se zhroutil. Jelikož na zhroucení vypadal on, odhadl jsem, že u Triplixe to bude fakt vážné. S paní jsem se rychle rozloučil, i když bylo zjevné, že by ještě ráda u mě minimálně přes noc překážela.
Naložil jsem Mádra a jeli k Triplixovi. Tam byla atmosféra k sežrání, jak se dala kousat. Na obrovském letišti ležel ten chcípák Triplix a vypadal ještě o dost hůř než Mádr, okolo něj seděly ty jeho dvě velkonestydaté hlídací poběhlice a zamilovaně na něj hleděly psíma smutnýma očima. Vedle v obýváku plakala jeho žena jelikož se jí ho nepovedlo v nestřeženém okamžiku zabít. Tak za prvé: i když jsem byl u Triplixe poprvé, nepřekvapilo mě, že letiště zabírá 90% plochy pokoje, protože coitus je pro něj meritem života a neznám nikoho druhého, kdo by byl koitu tak oddán, jako on. No vlastně jo, ale o Ašeně, té velkomrdací potvoře až jindy. A za druhé: Triplix je ženatý! Tahle informace byla naprosté novum. Podle všeho byla asi tak o dvacet let mladší, hezká třicítka a podle toho, co jsem se dozvěděl, jí nazýval "starou kundou". Ani se nedivím, že ho chtěla zabít, i když údajně to bylo kvůli tomu, že jí došlo, že když umře, tak přijde o byt, který na ní, v záchvatu velkodušnosti, se uvolil převést. No, ale nejhorší byl Triplix. Ležel bez hnutí a bez reakce a bylo vidět, že mu dělá problém dýchat a vůbec cokoliv. Berem ho do nemocnice, byla má první reakce. Triplix na to asi čekal a celou dobu na to sbíral síly a námahou šeptl, "Ne."
"Ty vole", povídám mu, "nejsi ve stavu se mnou diskutovat, natož mi odporovat, prostě tě zabalíme do koberce a jedeš do nemocnice!"
"Ne..", zkusil to znova. To je neuvěřitelné, co ten chlap vydrží.
"OK!", beru do ruky mobil, "tak tedy chvilku počkáme...zamlouvám si video a cedéčka!"
Triplix to vzdal a zavřel oči, protože po tom výkonu co podal, už mu na víc nestačily síly.
"Tak koho zavoláme?", otočil jsem se na Mádra, který čím dál více připomínal Triplixe. Až později jsem se dozvěděl, že byl svědkem jeho kolapsu den předtím. Na Triplixe byl stále příšerný pohled i teď a nedokáži si představit, jak hrozně moc mu bylo posledních 24 hodin. Brr.
"Beru si televizi", probral se Mádr.
"Fajn, tak koho?" Dr.S. ne, toho si necháváme na střelná a jiná tržní poranění, nemluvě že zrovna minulý, nebo předminulý?, letí to a těch příhod je, jsme ho vytáhli ke zlomenině. Boy si nedal pozor a nechal si ve stehně, hned u tepny zalomit čepel od nože. Ale to nemělo s námi nic společného. Napadla mě Dr. ...ová, ale to byla blbá asociace, jelikož je pediatrička a mimo felace se na nic jiného nehodí. Ale bylo by fajn jí zavolat...
"Co třeba Lávič?", přerušil Mádr, vzpomínky na..., ale to je jedno. MUDr.Lávič CSC. Výborný nápad. Odborník, diskrétní a specialista. Jeho odborností, byla naprostá univerzálnost, s níž nám v nouzi vždy pomohl. Diskrétností byl znám a totéž i vyžadoval. Zejména od dorostenek, jimž se věnoval prokazatelně soustavně a na které byl opravdu specialista. Vzdělanec a básník. Možná, že je na místě se zmínit o jeho básnickém přínosu české literatuře a odhalit jej veřejnosti, jako autora (smím, pane primáři?), jeho nejznámějšího verše:
Tys tady a teď / den po Tvých patnáctých narozeninách / no to je poezie.
Síla s níž spojil oslavu ženství a krásu poezie do jediného verše, ohromí i literárního laika.
Ale to už jsme seděli v autě a jeli k Dr.Lávičovi. Mádr vytáčel na mobilu Láviče, takže přehlédl svou spokojenou ženu, tlačící kočárek s jeho několikátým potomkem. Spokojená je, tipuji, na 99%. K té stoprocentnosti jí schází jen žďibíček. Vyhladit ze světa beze zbytku všechny, co se jakýmkoliv způsobem stýkají s jejím manželem a zdržují jej od vydělávání peněz, a tak vůbec. Tohle jeho přehlédnutí mě jistě posune vysoko nahoru na seznam "přednostně likvidovaných".
(pozn.webmastera:Píča jedna...)
U Triplixe jsme byli na otočku zpět. Lávič nás všechny vyhodil a zavřel za sebou dveře. Čekání jsme s Mádrem přerazili inspekcí ledničky. V ledničce nás překvapil úzkostlivý pořádek a dublované potraviny, neklamné znamení rozvádějící se domácnosti. Chvilku jsme váhali, přesněji, permanentně nenažraný Mádr už už sahal, než jej varovný pohled dvou fen odradil. Asi tu občas bývá husto. A tak jsme čekali. Mádr koukal na ledničku a na feny, zda-li poleví ve své ostražitosti a já jen na feny. Přišly mi takové nijaké, obyčejné. Kam to kouzlo zmizelo? Přešly snad třetihory, než Lávič otevřel dveře a oznámil, že jedeme na EKG.
To, jak jsme ho dostali dolů je nuda, zejména, popisovat jak mu každý krok dělal problém a jakou úlevu mu udělalo stát ve výtahu, ale jen do té doby, než s oporou slezl tři schůdky a zjistil, že k autu je to třicet metrů + dojít na roh baráku. Jelikož se stále smráká nechutně brzy a nestydatá zima je permanetní, nebyl na ulici nikdo, byli jsme nenápadní. Mádr se vypařil domů k manželce a Triplix zbyl na nás. Stejně tří jsme ho podpírat najednou nemohli. Jé svou šedivostí splýval s budovami, až mi to připomnělo mou rodnou Ukrainu, odkud můj báječný praděd veden pudem sebezáchovy včas odešel, stihnuvši na rozloučenou zastřelit několik komunistů, jako pojistku na myšlenku, kdyby se chtěl vrátit. Báječný praděd. Nedovedu si představit, co bych asi na Ukraině dělal. Tady se člověk alespoň občas zabaví.
V autě si Triplix stáhl uplně okénko a ledový vzduch mě začal píchat do ucha a Lávič si přitáhl kabát a ofukovaný Jé se začal nadechovat. Asi mu je ještě hůře než si myslím, když taková ledárna mu dělá dobře a mě tak blesklo, zda-li si také tak trošku, trošilinku nezahrávám. Jasně, že ne, vím vocaď, pocaď. Jasně. Vím, kde jsou mantinely. Hmm, to Triplix určitě také. Neveselé myšlenky. Možná jsem k tomu Mádrovi neměl jezdit a tohohle být ušetřen. Rozhodně to není dobrý pocit, vidět takhle in natura, co se mi přece nikdy stát nemůže, jelikož si tyhle věci držím pod kontrolou. Jasně. Brrr.
Lávič se naklonil mezi přední sedačky a ptal se Triplixe, jak to stalo. Triplix přišel s připravenou teorií, že se načichal u známých z čerstvě natřených oken, typického projevu domácích prací na přelomu února a března. Nicméně Lávič pozorně naslouchal a vyptával se na detaily, jak a kde to s ním seklo a co tomu předcházelo atd. V pauze jsem prohodil směrem k Lávičovi, zda-li není lepší být veterinář, neboť tam se mu pacient nesnaží vnucovat svou představu diagnózy, ale nikdo se tím moc nebavil a Lávič se zdál být zamyšlen. V nemocnici jsem Triplixe ujistil, že EKG bolí a zabořil se do časáku a Triplixe ponechal Lávičovi. Přivedli ho asi za dvacet minut a mimo zdraví mu viditelně žádná končetina nescházela. Léčebná péče jde nepopiratelně kupředu, možná už ani pijavice nepřikládají. O pár minutek později přivlál i Lávič a oba nás pozval do ordinace. Moc se mi nechtělo, ale Lávičovi se moc odporovat nedá a zjevně na to ani není zvyklý, tak jsem se tam v závěsu za Triplixem došoural i já. Sedl jsem si do kouta a snažil se být nenápadný. A dobře jsem udělal. Lávič začal měřit Triplixovi tlak. Normálně je to bolestivé, natož v jeho stavu. Čtvrt vteřinu po čtvrt vteřině mu obrovský tlak drtil paži až jsem málem omdlel. "200 na 120", oznámil Lávič a zdál se být nespokojen. Proboha co by chtěl? Víc už snad lze dosáhnout jen v laboratorních podmínkách, takovej šílenej tlak! Podobně nespokojena se zdála být i MUDr ...ová (to je zase jiná), když jsem se nechal zkusmo vyšetřit nakolik mě poznamenalo patnáct let od doby, kdy jsem naposledy šáh´ na práci a nechala mě změřit tep sestřičkou-erekcevečtvrtvteřině.
Lávič koukal do čárek co vylezly z EKG vrtěl hlavou. Kdyby Triplix neměl takový problém udržet se vůbec v sedě, jistě by ho ta kombinace pokresleného papíru, Láviče a hygienický pach nemocnice přivedly k mdlobám. Tak jsem to pro dekórum zvládl za něj. Nevím co se tam dělo v mezidobí, ale najednou na mě koukal Triplix i Lávič ze zhora. Hned jsem vyskočil a dělal, že jsem happy. Jedno je jisté. Nesmím to zopakovat. Za chvíli už jsem i vnímal co si tam Lávič povídá. "...léky nějaké berete?" "Občas," připustil Triplix eufemismem pro "denně lítám na perníku". "...hmm", zareagoval, "podívejte, je to asi takhle," a ukázal asi tak metr rukama na stole. "Tohle vydrží člověk." Pak posunul prst asi na pět centimetrů od pomyslného konce a pokračoval: "...a vy jste asi tady." Před očima mi začala přebíhat oranžová kolečka. Jestli Triplix dosud neomdlel a tváří se jak se tváří, zřejmě Lávič mluví ke mě! Kolotoč v očích a šampaňské v uších. "Příště bude tady," a posunul prst ZA VYTÝČENOU JIŽ HRANICI!. "To je", pokračoval, "invalidní důchod. Dost blbej invalidní důchod. Než dojdete na záchod, budete muset mít v půli cesty židličku, na které budete muset odpočívat..." Ticho, přerušované hučením šampaňského v uších a mizejícími a vracejícími se oranžovými koly mezi mě a okolní svět, stejně bylo přerušeno Lávičem. "Teď nebudete brát žádné léky, když říkám žádné, tak tím myslím žádné a za týden se tu ukážete a znova uděláme EKG, abych viděl jak to srdce pracuje v normálu." Ani jsem neměl chuť vtipkovat, že tohle je u Triplixe normál. "A ještě nechám vzít krev, potřebuji váš krevní obraz", stupňoval požadavky Lávič. "Krev ne", hlesl Triplix. A hele, Triplix je Jehovista přece jen jsem pro sebe zavtipkoval, ale zatrnulo mi při představě, že bych jí musel dát já.
Pak bylo ještě větší ticho a Lávič se podíval tak nějak skrze mě. Jasně mě nemohl vidět, jak jsem s tou zdí splýval.
Za stejného ticha jsem dovezl Triplixe domů. Tam kupodivu opět vegetil Mádr a brakoval ledničku. Triplix ulehl, a tak nějak se nám tam všem ulevilo a zavládla taková ta veselá pohřební nálada, jako že už to máme za sebou.
"Seru na to," pravil do ticha Triplix.
Tak jo," souhlasil jsem a atmosféra se konečně prolomila. Obrátil jsem Triplixovi kalhoty co měl na židli a z koberce zvedl psaníčko, kterého se zřekl.
"Dobře děláš," pochválil ho rychle chápající Mádr a z prvního časopisu vytrhl hezký čtvereček a já se s ním stejně hezky rozdělil. A jelikož to byl čtvereček z nějakého pornáče, sypal jsem to nějaké krasavici hezky na kozy.
Hezký, hezký, hezký. Móc hezký.
To mě přivedlo k myšlence, že bych také měl myslet na své soukromí. Ostatně už i Mádr byl na odchodu a Triplix nám sípavým hlasem něco na cestu přál, či spíše nás kamsi posílal.
Mádr opět zabočil za roh směrem kde bydlí jeho manželka a já to vzal za jiný roh do pornopůjčovny a zpět k autu a domů.

Probudil jsem se v hlubokém, pokročilém, pondělním dopoledni, báječně se vymočil a pokračoval ve spánku až do odpoledne.
Naprosto roztomile jsem vstal, najedl se, dojel zbytek od Triplixe, usoudil, že je to svinstvo a je s tím načase seknout, a to druhé svinstvo z pornopůjčovny urychleně vrátit. Zbytek večera jsem strávil dobrými úmysly a předsevzetími a šel brzo utahán spát.
Bylo úterý ráno a stál jsem v koupelně, koukal jsem na sebe a hlavou se mi honily myšlenky pozpátku a stále přes sebe.
Tenhle týden začíná dost podivně.
Předsevzetí. Porno. Mdloby. Vyfoukané auto. Nic už nebrat. Pan Jé. Triplix. Ztrnulý Triplix. Ztrnulý já. Tak to asi končí. Prdelka. Linka. Linečka. Dvě. Tři. Další. Další psaníčko. Záplava psaní. Blondýna tu byla. Neopakovat chyby. Blondýna tu byla. Blondýna byla dobrá.Zvonek. Blondýna byla slušná. Blondýna byla slušně nestydatá. Zvonek. Oblékám se. Zvonek! Zvonek! (To je taková ranní taktika. Plně se obléknout a otevřít a tomu volovi, co se cpe ke mě do bytu, říci, že bych rád s ním pokecal, ale zrovna jsem na odchodu.) "Už jdu!" volám a opravdu jdu ke dveřím a otvírám. Opravdu ten týden začal podivně. Proti mě stojí rozčilený chlap a ještě sice nekřičí, ale nejspíš křičet bude, kterého neznám a ani znát nechci, poněvadž je na něm vidět utahání z práce. Koukám a snažím se pochopit o co jde, abych jej mohl, až se nadechne, zarazit a poslat tam, kde by se správně nacházet měl.
Blondýna. Blondýna byla slušná. Blondýna je slušná, vdaná žena. A tenhle pán je její manžel. A bude slušná váhová kategorie. A už si i tykáme, byť ne bilaterálně. Blondýna není blondýna, ale blbá, přebarvená bruneta s vyholenou kačkou. To se stává. Že jsou brunety neurotičky. A že když přijdou domů, tak tomu ustaranýmu manžílkovi hezky vpálí, že je neschopa, co akorát večer usne a že si prostě jinde hezky zaš... To nevypadá dobře, protože pán už je o hlavu vyšší než já a předpokládám, že si na to vzal dovolenou, což ho obzvláště sere. Možná úplně ze všeho nejvíc. Stojím tam ve dveřích a snažím se být velmi, velmi nenápadný. O co jsem menší, o to on je větší. Najednou mu začalo docházet, jak je obrovský, mocný, silný, mstící se a napřáhl ruku, aby si to i dokázal. Chyba. Ani jí nestačil zatnout. Dvě rychlé ho poslaly k zemi. Debil.
Rychle jsem zamkl, překročil ho a šel čelit úterý.
No a jaké z toho plyne poučení?
Pokud nejste ujetí zrovna tímhle směrem =>, vyhýbejte se brunetám. Pokud vám vadí neurotičky, tak jako mě.
Blondýny jsou blondýny.
Ale nic není samozřejmě tak striktní. V případě Veroniky Zemanové, Veroniky Vanozy nebo Moniky Načevy lze samozřejmě učinit bez výhrad, trvalou vyjímku. Dobrý nápad. Dnes se vyspím s Anitou Kelly. To je totiž dost dobrá bruneta.