Zapomenutá

Kapitola I.

Měla teď mnoho času přemýšlet. Bylo jí to však nepříjemné. Tolik si přála mít mysl čistou bez jediné myšlenky. Pociťovala vlnu strachu, které zachycovalo její srdce, až si chvílemi myslela, že přestalo tlouct. Roztřásla se po celém těle.

Rukou se dotkla zlatého křížku na krku, který ještě před nedávnem ležel nevyužitý a nenošený v krabičce, kde byly podobné šperky. Nikdy nebyla věřící, ale ten dotek ji alespoň trochu uklidňoval. Vždy věřila ve spravedlnost. Zlým se dějí zlé věci a hodným dobré. Netroufla si doufat, že patří do té druhé skupiny.

Před očima se jí začal mihotat celý život a skládat se do sebe jako řetěz, který měl být dlouhý, ale zanedlouho se měl přetrhnout.

„Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče.“ Seneca

***

Doktorova pracovna byla bílá místnost provoňěná citrusem. Na levé straně byla velká masivní knihovna, která se táhla po celé zdi. Uprostřed stál stul, který byl stejný jako knihovna, a na němž bylo mnoho papírů. Na doktorově židli u stolu byl přehozený bilý plášť, který teď byl nevyužitý, protože byl krásný teplý den. Doktor měl na sobě bílou košily a plátěné kalhoty. Byl sympatický. Vypadal jako velmi inteligentní člověk.

„Slečno Vaneová, bohužel došlo na naše obavy ...“

Další jeho slova už nezaznamenala. Ocitla se v jeho pracovně sama, jakoby se vše okolo z její mysli vypařilo. Cítila jen vánek, který sem přicházel z otevřeného okna a jí se tak dostávalo čerstvého vzduchu. Na nic nemyslela a ani nemohla. Věděla, že zanedlouho bude mít hlavu plnou jen toho jednoho, co jí bude trápit ještě dlouho dobu.

„Jste v pořádku, slečno?“ řekl doktor, který se na ni díval vyděšeným výrazem. Z jeho slov byla cítit lítost, soucit a porozumění.

Pohledla na něj a ty samé pocity uviděla i v jeho modrých očí, které jak by řekla už viděly a zdělovaly jiným to samé, co právě řekl dnes jí.

„Ano, ano, jsem v pořádku“. Na nic jiného se nezmohla. Pravdou ale bylo, že nelhala. Opravdu byla v pořádku. Doktor už nic jiného nedodal a tak se rozloučili. Ve dveřích jen řekl datum, kdy má přijít, aby se domluvili na léčbě.

Vyšla z kliniky. Byla ráda, že už je venku. Zhluboka se nadechla čistého vzduchu. Konečně se mohla zamyslet nad tím, co řekl doktor, že má rakovinu …

***

Bylo 22. června, když šla na kliniku poprvé s příznaky tak nevážnými, jak si jen myslela. Po klinickém vyšetření měla jít na odběry krve a poté na další vyšetření. Po celou dobu byla optimisticky naladěná. Až den před druhým vyšetřením se její nálada rapidně změnila. Udělalo se jí špatně. Špatně z toho, co měla podstoupit. Pochybovala jestli to sama dokáže. Měla strach a později věděla proč...

***

Nejhorší pro ni bylo jít zpátky domů a zůstat tam nic nedělající. Matka a otec už určitě čekali až jim řekne jak dopadlo vyšetření. Ale ona se jim nemohla podívat do očí. Nechtěla o tom mluvit. Doma jen popadla klíče od auta a běžela ven k autu. Nestačili ji zastavit a ani neví, jestli se o to vůbec pokoušeli. Mohla jen tipovat, jestli matka bude volat doktorovi, ale tím lépe.

Nevěděla kam jede. Přemýšlela o místě, kde budu sama. Nejen bez lidí, ale i sama sebou.

Zastavila u domku, který měla velmi ráda. Malý bílý domek se třemi místnostmi a garáží stál na velké zahradě, kterou lemoval zelený plot. Okolo něho nebylo nic než pole a lesy. Na zahradě bylo několik stromů, na jednom z nichž byla pověšená houpačka. Už tak dlouho se na ní nehoupala. Hned vedle byla zahrádka s hráškem, paprikami a rajčaty, o kterou se staral její otec. Nikdy k zahradničení netáhla. Nenáviděla pletí a většinou jí stejně všechny rostliny uschly, protože je zapomínala zalévat.

V domku i hned otevřela okenice a pustila do místností teplý vzduch, který tam vyvětral zatuchlý pach. Ve vnitř byla kuchyňka ze špajzem. Hned vedle byl obýváček z velkou pohovkou, křeslem, které stálo pod oknem a ona si tak mohla pohodlně číst, a krásným krbem, ve kterém se topilo, když byla zima a nebo jen tak, když se chtělo. Ráda u něj seděla u pozorovala, jak uvnitř plamínky tančí a zároveň jí hřejí. V poslední místnosti byla ložnice, která tvořila manželskou a jednolužkovou postel. Tam spali většinou její rodiče. Ona se vždycky natáhla na pohovku u krbu, kde jí bylo nejlépe.

Teď tu byla sama. Sylšela jen ptáky, kteří zpívaly, a šustění lístí stromů ve větru. Vyšla ven a lehla si na záda na trávu a pozorovala je. Do stromů svítilo slunce a jak foukal vítr, listy stromů vypadaly, jako kdyby tančili. Třepotaly se lehce a krásně. Cítila se tolik svobodná a uklidněná.

Večer, když ležela na pohovce a pozorovala hořící dřevo v krbu, jí napadaly myšlenky, co bude dál. Začaly jí pálit oči, ale plakat ji nešlo.

„Doktor říkal, že je to snadno vyléčitelné. Budeš se léčit těmi biologickými prepáráty, o kterých mluvil, a vše dopadne dobře“, říkala si nahlas. „Ale co když se to zkomplikuje?“. A v tu chvíli poprvé vážně dostala strach. Se strachem i usnula.

„Lidštější je životu se vysmívat než nad ním bědovat.“ Seneca