Strážci Marawellu, část III.

Tmavě modré Audi A6 zastavilo před vjezdem do domu, který byl nedávno prodán jedné rodině. Nastal čas, aby se sem noví obyvatelé čtvrti nastěhovali. Nábytek a ostatní velké věci přivezli do domu před několika dny. Nyní měli s sebou jen své nejzákladnější věci.

Dveře auta se otevřely a objevily se čtyři postavy. Dva dospělí a dvě děti-chlapec a dívka. Mladá paní – jejich máma odejmula své děti kolem ramen.

„Tak. Jsme tady.“ vydechla se zářivým úsměvem na tváři.

„Hm…super…“ řekla otráveně dívka, které nemohlo být více, než sedmnáct. Měla dlouhé, hnědé vlasy, promelírované blonďatými pramínky. Prameny vlasů jí visely zvolna na ramena a sahaly téměř do půli zad. Tvář měla lehce opálenou s malým nosíkem a úzkými rty. Její šedivé oči, jindy tak jiskřivé a veselé, byly nyní znuděné a bez radosti.

„No tak, Kelly. Brzy se ti tu určitě zalíbí.“snažila se jí povzbudit maminka.

„O tom pochybuju, mami.“odfrkla pohrdavě dívka.

„Tak snad abychom šli dovnitř, ne? Nevím jak vám, ale mě se nechce stát venku v dešti.“ Povzbudila matka své děti, přestože jen slabě mrholilo. Vylovila klíče z kapsy a s lehkým cvaknutím zámku otevřela vchodové dveře. Matka, otec i dívka se hned nahrnuli dovnitř. Jen chlapec zůstal váhavě stát na prahu verandy. Nechtělo se mu stěhovat se do nového domu. Nikoho a nic tu neznal, všechno bylo pro něj skoro až děsivě nové. A co bylo pro něj nejhorší, nikde nespatřil ani malinký kousek přírody. Připadal si jako v betonové kleci, ze které není úniku.

„Petere! Nestůj venku a pojď dovnitř!“ozval se James, jeho otec. Chlapec se sklopenýma očima přešel šouravě přes práh domu.

„Tvůj pokoj je nahoře v patře. Na konci chodby. Už jsou tam i tvoje věci, tak se můžes zabydlet.“

„Jo…díky tati.“odpověděl mu Peter a nešťastným výrazem ve tváři, a ještě s větším smutkem v duši se pomalu vlekl do svého pokoje. Otec se za ním díval, dokud jeho malá, shrbená postava nezmizela za zákrutem schodiště.

„Co s ním jenom je?“zeptal se James sám sebe. Nikdo mu neodpověděl.

Peter se mezitím došoural do svého pokoje. Byl sice trochu menší, ale i přesto dostatečně prostorný. Nacházel se v rohu domu, takže měl výhled na dvě světové strany. Na sever a západ. Pete se rozhlédl po svém novém pokoji. Vysoké police sahaly skoro až ke stropu, stejně jako krabice s jeho věcmi. Sklesle si sedl na postel. V novém domě si připadal…cizí. Jako nějaký nezvaný host. Chtěl by se vrátit zpátky. Do starého města, kde všechno znal a nemusel čelit něčemu novému. I když věděl, že mu to v hloubi duše hodně pomůže, chtěl se vrátit. I přesto, že by ho ve starém městě pronásledovaly děsivé vzpomínky. Vzpomínky na Tanju.

Tanja byla Petova kamarádka. Spřízněná duše. Když její přítel potřeboval pomoct, byla vždy na místě vyzbrojená ocelovými nervy, důvtipem i nezdolným úsměvem. Ale poslední dobou se začala chovat nějak divně. Zapletla se s nějakým klukem, o kterém bylo známo, že pije, hraje automaty a často má potíže se zákonem. I přes Petovy poznámky na jeho adresu (které nebyly zrovna vábné) byla do něj Tanja úplně zblázněná. Neposlouchala ho. Jednoho dne jí ale Walter - ten její kluk - poslal k vodě. Ponechal jí vlastnímu osudu. Tanja se z toho úplně zhroutila a v záchvatu smutku a žalu hledala podporu u Peta.

Pete si ještě teď jasně vybavoval její jinak veselou tvář pod závojem slz. Ještě teď si jasně vybavil, jak mu už bezstarostně usměvavá zamávala před brankou jejího domu. Pete netušil, že naposledy.

Další den se rozhodl, že se za ní staví, podívat se, jak jí je a vytáhnout jí ven. Dveře mu otevřela její maminka. Tvář měla plnou slz. Pete se jí opatrně zeptal: „Dobrý den paní Collmannová. Je Tanja doma?“

„Pete…ty to ještě nevíš?“zeptala se ho nevěřícně v záplavě slz.

„Stalo se něco?“ Pete vypadal čím dál více zmateně. V krvi se mu smísil strach a nervozita.

Paní Collmannová si osušila prameny slz. Zhluboka se nadechla, ale v zápětí se opět nekontrolovatelně rozvzlykala. „Pete,“ začala šeptat mezi vzlyky, „je mi to strašně líto a nevím proč to osud takhle chtěl, ale Tanja je mrtvá…“rozbrečela se ještě víc.

Pete tomu nechtěl věřit. „To není možné…proč by…jak…“ucítil, jak mu srdce sevřela ledová ruka a pomalu rozlévá svůj mrazivý stisk do peterových žil.

„Včera vběhla pod rozjetý vlak…už jí nikdo nedokázal pomoci…“

Nedokázal pomoci…nedokázal pomoci…nedokázal…nedokázal… 

„Proboha Pete! Vzpamatuj se konečně! Zapomeň na ni! Je pryč!“vykřikoval Pete polohlasem. Vztekem sám na sebe, i tomu, že nedokázal Tanje zabránit v tom, aby se zabila, začal bušit rukama do matrace postele. Úleva ale stále nepřicházela. Vztekle sáhl po jednom z polštářů a začal s ním mlátit kolem sebe. Přestal ale, když si všiml peříček poletujících ve vzduchu. Vznášeli se jako malí výsadkáři. Poslové míru… Pete se najednou cítil zesláblý. Svalil se na postel a pozoroval pírka klesající k zemi. „Nemá to smysl, Pete…zapomeň na ni…už se nikdy nevrátí. Rozumíš? Nikdy!“promlouval sám k sobě, jako kdyby na něj mluvilo nějaké jeho neviditelné dvojče. „Raději bych měl dělat něco užitečného, a ne pořád fňukat nad ztrátou kámošky…“ řekl a odfoukl si pár prachových pírek z tváře. Sednul si na postel a spatřil před sebou komíny lepenkových krabic, tyčících se až do stropu. Se zkroušeným výrazem ve tváři se na ně podíval. Věděl ale, že když bude něco dělat, přijde na jiné myšlenky. Z kapsy vytáhl svůj malý kapesní nůž a sáhl po první z krabic. „Hadry…“ zabručel si pro sebe a začal skládat obsah krabice na postel.

*          *          *

„Tak. Tenhle je poslední,“ řekla Lucy spokojeně při pohledu na strom, kde nyní visela její zpráva o nálezu fretky. „Snad se někdo ozve. Teď  mi nezbývá nic jiného, než čekat.“ Povzdechla si a loudavým krokem zamířila k domovu. Vychutnávala si pěkné, slunečné počasí. Plnými doušky vdechovala osvěžující, čistý vzduch. Jen takový, který  bývá po velkém dešti. Ulice byly opuštěné a plné malých, i větších kaluží. Lucy aspoň měla čas přemýšlet. Stále jí nešla do hlavy ta věc a ohněm. Najdi ochránce? Buď připravena?  Co to všechno znamená? Co je to za záhadný vzkaz a jak moc je důležitý? ptala se sama sebe. Hloubala nad tím celou cestu domů. Co když se jí to jen zdálo, Co když ten tančící a mluvící oheň byl jen výplod její bujné fantazie? Co když vůbec neslyšela nějaké hlasy? Přece jen už byla hodně unavená. Ale ty věty, které slyšela, jí stále zněly  v uších jako nekonečná ozvěna. Čas se krátí! Buď připravena! Najdi ochránce!...

„Tak dost…musím přestat přemýšlet o hloupých věcech jako jsou mluvící a tančící ohně. Měla bych si najít nějaký objekt na pozorování, který dostatečně zaměstná mou mysl.“

Lucy ale ještě nevěděla, že takový,objekt‘ se již velmi brzo objeví. Teď se dívala do země. Do velkých kruhových kaluží, které se leskly jako zrcadla. Nasávala do plic čerstvý vzduch a poslouchala, jak svými vycházkovými Converskami našlapuje  na asfaltový chodník.

Než si stačila uvědomit, že se vůbec nedívá na cestu a jde uprostřed silnice, byla už u domu. Zašátrala v kapse a vytáhla svůj svazek klíčů. Jeden z nich zasunula dírky a branka se s hlučným zaskřípáním otevřela. Když Lucy branku zavírala, všimla si, že dům naproti nim, který byl ještě před pár týdny na prodej, zřejmě našel nové obyvatele. Před vjezdem stál stěhovací vůz, na příjezdové cestě tmavomodré Audi a na verandě se tyčily komíny lepenkových krabic. Všechno nasvědčovalo tomu, že dům našel nové obyvatele. Lucy je chvíli zvědavě pozorovala. Trochu se usmála při pohledu na zmateně pobíhající osoby, hledající zrovna tu krabici, kterou potřebují. Věděla, jaké to je. Prošla si tím asi před rokem a už vícekrát o to nestála. Některé věci nenašla dodneška. Ještě chvíli sledovala dění na terase u hradby z krabic, než se podívala do okna v horním patře. Na parapetu seděl kluk, asi jejího věku. Měl tmavě hnědé vlasy, skoro až černé, které mu padaly do tváře. I z dálky, ze které ho Lucy pozorovala, nevypadal zrovna dvakrát nadšený z toho, že tu je. Koneckonců, po většinu roku byla tato část města ospalá díra. Lucy ten kluk trochu zajímal. Možná, že se s ním s příštích dnech potká. Kdo ví? Teď ale nevypadal, že by si chtěl s někým povídat. Lucy se ještě jednou podívala dolů, na terasu pod návalem krabic. Po chvilce pozorování se opět vrátila k oknu v horním patře. Jenže tmavovlasý chlapec už byl pryč.

Lucy se vrátila zpátky do domu. Jakmile prošla prosklenými dveřmi terasy, fretka jí uvítala přátelským pohledem.

„Ahoj děvče…“řekla jí s úsměvem ve tváři Lucy a zamířila do kuchyně. Se zamračeným výrazem začala prohrabávat jednu z kuchyňských skříněk.

„Proč tu jsou jen ovocné čaje? Nebo bylinkové? To tu není ani jedna krabička normálního černého čaje?“procedila naštvaně mezi zuby. „Áá…tu je!“zvolala po chvilce hledání vítězně. Najednou uslyšela za sebou divný, tlumený zvuk. Dvě duté rány, dvě cvaknutí… Brzy jí došlo, že to je fretka. Dvě nohy měla ovázané po zranění a byly zdravé. Tudíž ty zraněné vydávaly divný, dunivý zvuk, zatímco zdravými cvakala drápy o podlahu. Lucy vůbec netušila, jak se jí podařilo dopajdat se do kuchyně.

„Co ty tu? Snad taky nechceš čaj?“zeptala se jí žertovně Lucy. Představa,že fretky pijí čaj jí trochu rozesmála. Ale no tak, pomyslela si, přestaň přemýšlet jako dítě z mateřské školky… řekla si v pro sebe v duchu a vrátila se zpět ke své práci. Fretka se opět za doprovodu dunění a cvakání vydala ke svému pelíšku na chodbě. Než se Lucy stačila za ní otočit, už spokojeně spala.

Peter si mezitím vybalil většinu svých věcí. Když se rozhlédl po pokoji, usoudil, že už je vcelku zabydlený. Ve skříňkách se vršily hromádky triček, v poličkách stály jeho oblíbené knížky a cédéčka. Na stole ležel skicák, grafitové tužky a tenké, černé fixy různé tloušťky.

„Sice to tu vypadá jako doma…jenže já si tu nepřipadám, jako doma…“zamumlal si Pete pro sebe. „jako bych tu byl cizí…“ve tváři se mu mihl náznak malého úšklebku. „Jenže já tu jsem cizí. Nepatřím sem…“ Pete se znovu posadil na okenní parapet. Jeho pohled zavadil o dům, který stál na druhé straně ulice. Na balkoně v druhém patře spatřil dívku, které něco míchala a smotávala. Její plavé vlasy odrážely svit pozdního odpoledního slunce. Peta ta dívka trochu zaujala. Trošku mu připomínala Tanju… Ale ne! Už zase! V peterově hlavě začalo bít na poplach. Chmurně s hlavou zatřepal, jako by ji chtěl vyčistit od všech špatných myšlenek. „Tanja už není! Smiř se s tím!“procedil zlostně mezi zuby. „Rozhodla se podle svého a tak i učinila. Už s tím nic neuděláš! Čas nejde vrátit zpět, tak se s tím smiř!“

Pete se opět zadíval na plavovlásku. Mám se s ní seznámit?...Nemám se s ní seznámit?...Toť otázka…Máme tu malé dilema…

„Nech to zatím plavat…třeba se brzy naskytne příležitost k seznámení…“řekl Pete sám sobě. Jak asi vypadá? napadlo ho. Věděl, že zná způsob jak si to představit, a uvidět výsledek. Sáhl na stůl pro skicák a tužku. Zavřel oči a snažil si představit, jak asi vypadá ta plavovláska, co bydlí přes ulici. Tužka začala jezdit po papíře v lehkých obrysech portrétu.