jak z nebe padaly boty

Hlava na hlavě, deštník na deštníku, další uspěchané ráno.
Nejlíp koukat na ten shon pěkně shora, z tepla vyhřátého bytu, s oknem vedoucím přímo na náměstí. S kávou v ruce a s úsměvem na rtech, jací jsou ti lidi pitomci, že si budík neposunuli na pozdější hodinu, stejně jako to dělám jednou za čas, poslední dobou s přibývajícím podzimním sychravým počasím však čím dál častěji i já.
S myšlenkami kdesi stovky kilometrů daleko projíždím dav očima, těkám z jednoho člověka na druhého. Elegán s kufříkem a výrazem, jako by snad osvobodil svět, mamina s kočárem a taškami plnými snídaně pro rodinu, batole v gumácích vedle ní. Parta kapucářů a rovných kšiltů s cigaretou, napůl rozmočenou ranním deštěm, v ruce. Vzpomínám na vlastní léta, kdy nejlepší částí dne bylo vykouřit potajmu a narychlo v průchodu u školy tu trochu tabáku, ukradenou tátovi z bundy.
Už se chci vrátit k rozečteným novinám, když ještě jednou naposledy přejedu zrakem po šedivém náměstí, plném neustále se zvětšujících kaluží.
Tygrovaný deštník, zmoklá hlava bez deštníku, černý deštník, šedivý deštník, deštník ve tvaru sloní hlavy …. a boty.
Na nejspodnějším schodu městské kašny ležely boty. Obyčejné tenisky, ležící opuštěné na tom absurdním místě a přitom se tvářící, jakoby tam byly odjakživa. Vytržené z kontextu, přitom přesně zapadající na své místo.
Rozhlížím se, zda někde v té záplavě deštníků spatřím jejich majitele a hlavou se mi míhají otázky jako kupříkladu, co asi bude mít ten dotyčný místo nich na nohou? Nebo se snad rozhodl bosky proskákat kalužemi?
Ale nikde nikdo.
„ Nestůj u toho okna jako solný sloup a pojď se nasnídat,“ uslyším. Odvrátím tedy zrak od toho neobvyklého úkazu a směřuji ho na tvář, sledující mě zpoza magazínu pro ženy.
„ U kašny jsou boty,“ vypadne ze mě věta, která každému, kdo nemohl sledovat mé myšlenkové pochody posledních deset minut, musí připadat naprosto nesmyslná.
„ Prosím?“ dočkám se přesně téhle očekávané odpovědi.
„ U kašny jsou boty,“ zopakuji, i když vím, že je to úplně zbytečné.
„ Už blázníš,“ odpověď je kritická a rozhodně hodná zamyšlení.
Nechám to tedy být a zasednu zpátky ke stolu. A myšlenky na boty zůstávají kdesi v pozadí. Za mnou. Kdo by se taky zabýval skrz na skrz promočenými botami? I když se zdá, že u té kašny prostě jen tak vyrostly přes noc.
„ Prosím tě, nežvýkej tak nahlas – a s otevřenou pusou, prase!“ prochází ke mně skrz několik lesklých listů časopisu. Nějaký šum.
„ Cos to říkala?“ nakrčím nos, abych dal najevo svůj nezájem a taky neporozumění.
„ Jíš jak prase, říkám,“ opakuje. Zase jen nějaký nelibozvuk, šumění bezvýznamných výtek. Pokrčím rameny a s chutí se zakousnu do obložené housky.
Hlasitě.

Cestou do práce mi v mysli opět vyplují ty záhadné tenisky. Rozhlížím se po nich, avšak schody jsou, až na pár nedopalků a igelitového sáčku povalujícího se v kaluži dešťové vody, prázdné . Tak jako se objevily, zčistajasna, z šedivých mračen spadlé, tak rychle i zmizely. Asi se vypařily, jako voda.
Chvíli zvažuju, zda je možné, aby mezi účinky kávy patřily mimo jiné i halucinace, ale jelikož na žádný uspokojující závěr nepřicházím, nechám to být. Vždyť zázraky jako Internet existují, tam zjistím vše. Určitě se v práci najde chvilka ( a tuším, že jich bude i víc ) kdy nebudu mít nic důležitějšího ke splnění, než zjištění všeho dostupného o účincích kávy.

A z nebe pořád padají provazy vody.

Přidám se tedy ke skupině deštníkářů a zamířím s tou skládací střechou nad hlavou k zastávce.
Kodrcající tramvaj mě po nějaké chvíli vyplivne rovnou před budovou, která mě bude následujících osm hodin vytrvale zaměstnávat. Chvílemi těšit, chvílemi děsit.
 Milá zlatá, dnes mi dobrou náladu ale nevezmeš, pousmívám se.
A v tom mi cestu zastoupí velká reklamní tabule.
 Na co mě lákáš?
Velký podzimní výprodej v nákupním centru Galerie. Navštivte nás.
 Mohla jsi být aspoň trošku originální, opovrhuji tou trochou plechu a skla.
Podobných jako ona jsem za mou patnácti minutovou cestu městem skrz zamlžené okénko viděl nejmíň sedm. Zachytím svůj odraz na kousku černé plochy a usměji se na sebe. Přehodím zautomatizovaným pohybem pár pramenů vlasů zpátky na místo, odkud mi je vítr vzal a svižným krokem nakráčím do vstupní haly.
Na světlých dlaždicích zanechávám blátivé stopy. Nu což, to už není moje starost … 


Prokličkuju dnem bez větších potíží, avšak když se vracím domů, padá na mě v tu chvíli jakýsi prazvláštní splín. Takový ten, kdy vlastně sami nedokážete označit a pojmenovat jeho původce, ale přesto víte, že je tady a docela neodbytně se dožaduje vaší pozornosti. A v jeho těsném závěsu se objevují zase ty boty. Byl bych na ně skoro zapomněl.
Ale proč tedy ta divná nálada. Je snad něco špatně? Ale kdeže. Všechno přeci šlape jako hodinky. Jsem se svým životem spokojený. Nebo ne? Ale ano. Na práci si stěžuju, ale ve skutečnosti ji mám rád. O peníze není nouze a pár dobrých kamarádů kolem se taky najde. Doma mám možná trošku protivnou, přesto však věřím, že stále milující manželku.
Vlastně, když tak nad tím tak uvažuju, jen to, že žijeme v tom stálém stereotypu, pořád dokola to samé, nás staví proti sobě.
A možná, právě proto na mě padá tahle nálada. Ne? Každý den začíná i končí stejně. Jednou za čas nějaké to rozptýlení v podobě kina či koncertu, ale i tahle zábava poslední dobou docela pokulhává. Buď jsme unavení, nebo se nám prostě a jednoduše nechce. Vždyť na film se dá podívat v televizi a hudbu máme během pár minut staženou a připravenou k poslechu. Z pohodlí pohovky, v teplácích.
Kdy jsem byl naposledy dál než za městem u rodičů? Ani nevím.
Pozadu našmátrám lavičku, dosednu a zamyšleně složím hlavu do dlaní. Náměstí je v tuhle večerní dobu už dávno klidné. Nějak se mi to v té práci protáhlo. Kolik že je hodin? Devět, možná půl desáté.
Zabloudím pohledem ke kašně uprostřed. Škoda, že tam nejsou ty tenisky. Aspoň jedna zvláštnost v té každodenní stejnotvárnosti.
Jak dokážou dvě špinavé boty, ležící na nepředpokládatelném místě nakopnout člověka k tomu, aby začal uvažovat o tak důležitém tématu, jako je způsob jeho života. Teda … s čím dál větším zalíbením uvažuju nad tou roztomilou absurditou.
Náhle se v mé hlavě vyklube šílený nápad. Pryč s jednotvárností. Pryč s nudou! Pryč se všemi pravidly, já chci sakra udělat něco, co je postavené na hlavu.
Bleskurychle rozvážu tkaničky na svých botách a ty následně skopnu z nohou. Ponožky zastrčím do tašky a bosými chodidly se dotknu chladivé země, pořád docela vlhké po dnešním dešti.
Jako zběsilý začnu obcházet kolem dokola náměstí, seznamovat se se strukturou dlažebních kostek, sbližovat se s euforií, která mě přepadá!
Jsem blázen? Ale kdeže, já jsem právě úplně normální!
Jak mě se lehce dýchá! Jaká to je krása. Už dávno nejdu, já běžím. Běhám tam a zpátky a chce se mi výskat, chce se mi řvát.
Vrátím se k lavičce, seberu boty a ty následně pohodím přesně na to samé místo, na kterém jsem ráno spatřil tenisky. Proč jsem to udělal? Nevím, zkrátka jsem chtěl. Všechno nemusí mít důvod.
Lehkým krokem se vydám domů.



Další uspěchané ráno, tentokrát však místo deště zpoza mraků vykukuje slunce.
Žena v oranžovém županu, s rozcuchanými vlasy a s kruhy pod očima po napůl probdělé noci si v duchu přeříkává vše, co musí dnes udělat. Hlavně nezapomenout koupit to kuře, co budou mít k večeři.
S hrnkem čaje v rukou a hlavou plnou starostí přejíždí očima náměstí. Pohled, stejný jako každé jiné ráno. I když – počkat?
Co je to tam dole u kašny? Vidí dobře? Zaostří.
Na schodech leží hnědé pánské boty …