Konec...

Stál na římse a díval se dolů. Jeho svět se zredukoval na tu římsu, na chodník dole několik pater pod ním a na slzy. Nevnímal sirény ani majáky policie a hasičů a sanitek a troubení aut dole pod ním. Byl jen on, římsa a beton, bylo mu jedno, že spousta lidí ho bude proklínat, že to všechno je kvůli němu, že zkazil den spoustě jiných. Byl jenom on a on plakal, a jeho slzy mu stékaly po tváři a jedna za druhou narážely na hranu římsy a pak se roztříštěné na tisíce kousků řítily dál dolů, tam, kam chtěl jít i on. Ale ještě nebyl čas, ještě byla naděje, ještě se mohlo něco stát, ještě to šlo. Ale čas utíkal, a on stále stál a čekal, čekal, až někde v jeho hlavě přeskočí ta jedna jiskra a on udělá ten jeden krok vpřed, jeden krok do propasti věčnosti, který vyřeší všechny jeho problémy, který bude tím krokem posledním. Nevnímal policistu, jak se k němu zezadu blíží, ale i kdyby o něm věděl, nic by to nezměnilo, jeho mozek nyní pracoval stokrát, tisíckrát rychleji než mozek normálního člověka, a než by k němu kdokoli stihl dojít, ta jiskra by přišla. Tolik let, tolik času, a pro nic, jen pro tento okamžik, okamžik rozuzlení, vyvrcholení příběhu, ukončení jedné věci a začátek jiné, přestřižení nitě, krok vpřed, ukončení. Poslední představení, poslední minuty, poslední vteřiny, poslední myšlenky. Proč? Proč ne? Nestálo to za to, žít tento život, byla to ztracená duše, která neměla důvod být na světě. Nic se mu nedařilo, neměl přátele, rodinu, lásku, dokonce ani soucit, ani kapičku náklonnosti, a to už bylo moc, příliš, jeho mysl to neunesla, a teď stál tady na římse a díval se dolů. Dolů, tam je jeho cíl, tam musí jít. Teď.