Černobílé dilema

„Kudy ona, tudy já?!“

„Jseš už úplně trapná s tím svým rádoby rebelstvím! Jak to, že ještě nejseš načerno, když jsme všichni ostatní bílí?!“

„Nech si ty svoje metafory! Už mě to prostě nebaví! Stát v řadě jak v nějaký podělaný frontě na zlevněný mandarinky!“
„O životě ještě nic nevíš, holčičko. Na to, abys takhle mluvila, tos toho teda ještě moc nezažila.“

„Co se dá tady zažít, ksakru?! Furt jen čekáš, až dostaneš odměnu za to, co děláš. Kterou ti ovšem ale nikdo nedá. A navíc, všichni mě přehlížej! Jsem pro ně jen článek v řetězu.“
„A co bys jako chtěla?“

„Sólo.“
„Sólo?!“
„No co se tak divíš? Bejt plná, nepřehlížená, nepřekonatelná.“

„Na to seš ovšem v moc blbým pruhu, tady si takhle vyskakovat nemůžeš.“

„Ty seš blbej pruh, prosimtě!“
„Jak že? Ty si normálně koleduješ!“

„Hody hody doprovody, táhni k čertu!“

„Holka, ty se jednou tak spálíš, že tě to bude mrzet!“

„Spálím? Zase metafora! Umíš něco jinýho… áááááu, jááááu, ááááu!!!! To pálí, to pálí! Hořím! Já hořím!“

Díval se z okénka na nedopalek, který právě vyhodil.

„Tati, na co jsou ty čáry?“ ozvalo se ze zadního sedadla.

„Jaká čára zas?“ zeptal se řidič neochotně.

„Ta, na kterou jsi hodil tu cigaretu!“

„Vodorovný dopravní přerušovaný pruh,“ zabručel nervózně otec.

„A na co?“

„To tam je jako značení, že můžeš předjíždět.“

„A jinde nemůžeš předjíždět?“ chtěl vědět syn.

„No, tam kde je plná čára, tam nemůžeš předjíždět,“ vzdychl otec.

„Takže předjedeme ten citroen před náma, když tady můžeme podle těch čar předjíždět?“

„Za prvý je červená a za druhý je před náma šňůra aut až k Černýmu mostu!“ vysvětlil naštvaně táta.

„Já teda žádnou šňůru nevidim!“

„To byla metafora!“

„Co je metafora?“

„Ste se ve škole neučili?“

„Ne.“

„To je přirovnání.“

„K čemu?“

„K něčemu, co chceš říct, ale chceš to říct jinak, kurňa neptej se už porát!“

„A jak mám jinak říct, DOPRDELE HNEM SE UŽ Z TEJ POSRANEJ ŘADY?!“rozkřikl se synek.

„Kdo tě takhle naučil mluvit?!“ zeptal se vyděšeně otec a pohlédl na klučíka do zpětného zrcátka.

„Takhle u nás ve třídě mluvěj všichni,“ odvětil synek a pokrčil rameny.

„Tak když tak mluvěj oni, tak ty musíš taky?“

„Tati, přestaň s tím.“

„S čím?“

„Zase s tím, že se musim od ostatních odlišit, bejt jinej…“

„Vždyť je to pravda!“

„A co je špatnýho na tom, bejt stejnej jako všichni ostatní? Koukni na ty čáry na silnici, taky jsou všechny stejný.“

„No já bejt jednou z nich, tak se asi poseru,“ řekl tatínek a vyklonil se z okna, aby prozkoumal, jak velká kolonie je ještě před nimi.