I malý hovno lze dobře rozpatlat po stěně

Tenhle den začínal docela dobře. Vzbudili sme se asi o půl jedenáctý, u Seržanta. Já se šel vysrat, Seržant zatím pustil nějakou muziku na počítači a pak fofrem na balkon. Ranní cígo nás parádně odpálilo. Taky aby ne, koupili sme Startky a to je pěkná nálož. Dobrý cíga. Pokuřovali sme, mlčeli a koukali na protější panelák. Hnusnej komoušskej kvádr, dneska zateplenej a pokreslenej debilní zelenou barvou. Jaká nádhera! Tam, kde Serž bydlel, bylo jedno obrovský sídliště. Možná ne tak obrovský, ale rozhodně velký. Samý vysoký baráky, na víc jak patnáct metrů od sebe, a jinak hovno. Chodníky a silnice, všude plno aut. Nic moc, ale střecha nad hlavou není tak špatná věc, aby jí člověk pohrdal. Měl aspoň kde bydlet, narozdíl ode mě. No a tak jsme stáli, pokuřovali a koukali na debilní panelák.

            Odpoledne nás čekala nějaká práce ve Ždáru nad Sázavou. Parkoval sem za rohem. Po cestě k autu padlo další cígo. Další startka. Další odpal. Čekala tam na nás - zelená felicie, jedna-trojka. Na rovince dá i sto třicet, ale ještě kousek a začly by odpadat plechy. Posadili sme se a vyjeli směrem z města. Seržant stáhl okýnko a zapálil si. Ještě nikdy prej v autě nekouřil a já sem první, s kým to může zažít. Proč ne. Proč mu neudělat radost, když je to tak snadný. Auto svištělo po okreskách, Serž pálil, já řídil a bylo to super. Někdy ke štěstí stačí málo, jen o tom nikdo neví.

            Ve Žďáru sme vyřídili, co bylo třeba a zase jeli zpátky, tentokrát ke mě. Po cestě zpátky, na semaforu, stálo v koloně něco nádhernýho. Starší dodávka – Chevrolet – stříbrný barvy, lesklej jak prdel paviána, vystuženej kovovým nárazníkem vepředu. Oba dva sme se mohli posrat. Bože, není auto jako auto. Mrdky, která se vyrábí dneska, už dávno nemají to kouzlo, který kdysi auta měly. Zlatý šedesátý a sedmdésátý léta v Americe. Už nikdy nikdo nepostaví tak nádherný stroje, jako bejvaly tenkrát. Škoda. Obrovská škoda.

            ---odběhl sem od tématu. Kurva.---

             Ve Žďáru sme vyřídili, co bylo třeba a zase jeli zpátky, tentokrát ke mě. Někde u Velmezu, poblíž nedaleký vesnice, jejíž název si nepamatuju, sme zastavili na kouřouvou. Jen tak stát, pálit a koukat na provoz před sebou.. to je taky dobrej pocit. Opět ke štěstí stačilo málo. Je to holt Život, pokřivenej a zvrácenej dar jméneme Život, kterej si tak ubíhá, ubíhá a člověk si ho prožívá, prožívá, než umře. Každej si ho zařídí pop svým a každej považuje za štěstí a radost něco jinýho. Mě a Seržovi přijde jako radost pálit Startky, čumět před sebe a bejt v klidu. Že je to sračka? Celej život je sračka. Tak ho aspoň pořádně poserem!!

            Pěknej den. Líbil se mi, od začátku až do konce. Začínalo se stmívat a blížil se čas hulení. Jo jo, marihuana je zlo, marihuana tě vypatlává, ničí a zabíjí. Ale mě zabíjí i když vejdu do třídy a musím se dívat na ty ksichty všude kolem. Takže srát na to. Vytáh sem sklo, nabil, podpálil a podal Seržantovi. Nechtěli sme dělat moc velkej bordel, takže kašlání nebylo zrovna žádaný. Dobrý, tenhle matroš neškrábe. Nabil sem sklo znova a celý se to opakovalo. Krk neškrábal ani teď, ale stav se dostavil v celý svý kráse. Popravdě, už si ani nepamatuju, o čem byla řeč. Z nás obou padaly místo slov jen hovna a my se těm hovnům smáli. Takhle to je pokaždý – dáme práska a pak jen sedíme a smějem se. Užívám se si chvilkovýho osvobození od všeho a kecáme, válíme se po zemi, pálíme cigarety a hlavně – smějem se. Ne, chlast mi tohle nedává. Po chlastu cítím realitu ještě víc a není mi z ní dobře. Alkohol se mnou dělá zvláštní věci a já se jim většinou nedokážu bránit. Lepší se zkouřit a smát se, než se opít a bát se sám sebe. Nebo snad ne?

            Skončilo to tak, že sme oba leželi na sedačce a koukali na film. Takovou komedii z Los Angeles ve třicátejch letech. Koukat na film ve stavu je děsivě vtahující. Několikrát sem měl pocit, že sedím v kině a průběh sleduju na obrovským plátně. A to nemáme zrovna velkou televi. Zvláštní.

Uběhlo pár minut a venku začalo pršet. Nejdřív málo, potom víc a po dvou hodinách byl venku zasranej liják. Seržant měl jít zrovna domů – v tričku a trenkách. Léto je zrádný, chlape, prohlásil sem, vzal psa na vodítko a šel ho vyprovodit. Oba sme venku po pár minutách kompletně promokli, nebyla to prdel. Pod schodama, kousek od teplárny, sme se rozloučili. Ještě včera bych neřek, že dneska bude takhle legální den. Naše cesty se po delší době zase zkřížily a všechno se povedlo na jedničku. Den s nejlepším kamarádem vždycky stojí za to. A jestli ne, tak to není nejlepší kamarád. Podali sme si ruce a rozešli se. On domů, já domů. Ačkoli moje “domů“ bylo trochu jinýho významu. Já tady bydlel dřív a dneska sem tu byl jen na skok přes noc, postarat se o zvířata, když je matka pryč. Moje pravý “domů“ znamená tam, kde je zrovna moje modrá cestovní taška. Večer byl u konce a já myslel už jen na spánek. Spát a spát.. a nikdy se nevzbudit.

Jo, tenhle den začínal docela dobře. Jenže ani v nočních hodínách pršet nepřestávalo. Usínal sem a venku to bylo čím dál tím horší. Mě déšť nevadí, mám ho dokonce rád. Ale to, co sem slyšel venku, začínalo vypadat špatně. Velký kapky padající nezadržitelně k zemi rychlostí, která mi naháněla husí kůži. Zaspal sem to. Podařilo se. Jenže tohle nebylo vysvobození, jak by se mohlo zdát. Druhej den déšť neustupoval. Pršelo až do večera, potom přes noc a další den zase. A další zase. Pršelo týden, dva, a nejen u nás. Po celý Evropě to postupně začalo vypadat jako v jedný velký louži. Většina cest byla pod vodou, většina domů byla pod vodou, většina VŠEHO začínala bejt pod vodou. Konec v nedohlednu. Kontitnet začínal mizet pod hladinou a panika ovládla ulice. Blýskalo se a hřmělo na ještě horší časy. Hovna a sračky.

                 Dnes, když tohle píšu, je pod vodou už aspoň půl Evropy. Sedímu u známýho v bytě, jednom z těch, co ještě nestrhla voda, a píšu na notebooku, kterýmu dochází baterka. Zdá se to jako včera, když sme stáli kousek od Velmezu, u auta, pálili cígo a bavili se, že Svět jde do hoven. Během chvíle je všechno pryč. Všechno co máte, všichni, koho znáte. Pryč. A vy stím nemůžete nic dělat. Myslíte, že máte všechno a že vám to nikdo a nic nemůže vzít. Jenže pak přijde něco tak obyčjenýho, jako je voda, a ste v PÍČI. Seržanta sem od toho večera neviděl. Nevím jestli vůbec žije. Život sme si srali tak, až si on s náma VŠEMA vytřel prdel. Jednou dole, jednou nahoře. Spíš dole. Dole pod hladinou, tam jsou tyhle starý dobrý časy, kterejch si nikdo nevážil. Máme co sme chtěli. Spravedlnost se vynoří ve chvíli, kdy to nejmíň čekáte a vypáda jinak, než si myslíte. Ale je to spravedlnost, to každopádně, co nás všechny jednou zabije.