Hádka

Seděla na posteli. Hleděla před sebe. V očích se jí mísila nenávist se sebelítostí. Její matka seděla na židli a snažila se dostat své dceři do hlavy. „Pochop už konečně, že já si s tebou vůbec nevím rady... Ty si tu teď myslíš něco o tom, že jsem kráva a ať si to odkecám...“pokračovala dál v rozhovoru, který spíše připomínal monolog.

Dívka sklonila hlavu. Její matka si asi myslí, že je nemožná, špatná, horší než její mladší sestra. Tyhle nekonečné a jaksi prázdné řeči, nic, co by neznala. Poslouchala, hlavu měla prázdnou. Neodpovídala. Nechtěla. Cítila se provinilá a zmatená.

Náhle zaznamenala v hlase své matky změnu. Vytáhla z kapsy papír, kde bylo její rukou napsáno několik slov pod dvěma body. Přečetla jí je. V té samé chvíli vypukla v její duši bouře.

Kapky vody dopadaly. Zem se chvěla a vír nepřestával kroužit. Vzdouval se a mohutněl jako rosa na jarní trávě. Bojovné burácení ku slávě jednotného zmaru.

Vítr řval a zemí se šířil strach a spoušť.

Kapky vody dopadaly. Stromy se lámaly a zem se nepřestávala třást. Žila a chvěla se jako hladina širého moře. Hluboká studna jednoho lidského hoře v světě temnoty.

Skály se lámaly, létaly vzduchem a ničily, co mohly. Zem pukla, vznikla vrása. Dlouhá a temná, hluboká a prázdná.

Pak se objevil provaz a na chvíli spojil obě strany. Vítr zadul  a trhlina se rozšířila, provaz zmizel v propasti. Ta se stále šíří jako nákaza. Umírá v ní vše, co kdy mělo sílu doufat.

Matka práskla dveřmi. Konec další z jejich hádek, ale tahle jen potvrdila trvalé následky .

Seděla na posteli. Hleděla před sebe. V očích se jí usídlila beznaděj. Po tvářích jí tekly slzy a hlavou se jí rozléhala jediná myšlenka. „Mami, teď jsi to opravdu zlomila…“