Raději mlčím - 6. část

Chodí za Nicol a trvá to už nějakou dobu. Oba se sice tváří, jako by se nic nedělo, ale já to vím. Nicol mlčí a já nejsem schopen podívat se jí do tváře. Ten zmetek. Ten zatracený parchant! Proč jí to dělá? Proč? Stydím se za to, kdo jsem - že jsem jeho syn. Lepší být mrtvý než žít takto. Stal se ze mě slaboch, ubožák… kýbl hoven, tak mi vždycky otec nadával, ale dnes… mám pocit, že jím skutečně jsem. Jsem zbabělec… Měl bych utéct. Vzít Nicol s sebou, ale kam? Kam bychom mohli prchnout před tím monstrem? Otec by jí to neodpustil. Jistě by nás pronásledoval. A co by se stalo, kdyby nás chytil, na to jsem raději nechtěl ani pomyslet. Bylo mi do breku, ale pan Hutchinson by mě viděl a tak jsem se bránil slzám, které se mi draly do očí.
Později toho dne jsem se vrátil domů a v obývacím pokoji našel tátu. Spal v křesle před zapnutou televizí, kde ještě pořád běžel nějaký zábavný pořad. Často takhle usínal. Bože, jak já ho nenávidím. Jak rád bych ho zabil. Věděl jsem, že to chci udělat, každičká část mého těla, mé mysli si to přála. Zachránit Nicol, zachránit sebe. Skončit to všechno jednou pro vždy. A tak jsem se přiblížil, opatrně, abych neudělal hluk. Táta měl vždycky lehké spaní. Vytáhl jsem svůj kapesní nůž, který mi dal děda Frank. Otevřel jsem ho. Tiše to cvaklo. Několik ran do krku a na nic se nezmůže. Bude v šoku. Dokážu to. Snažil jsem se dodat si odvahu. Ruka s nožem se třásla jen několik centimetrů od toho odporného vrásčitého krku. Srdce mi bušilo a cítil jsem, jak mi prudce tepá žíla na spánku. Po tváři mi sjela kapička potu.
„Nezvládneš to. Vzdej to!“
Otec zamlaskal a pohnul se. Vyděšeně jsem couvl a upadl na zem, nůž se zakutálel pod skříň. S vnitřním zděšením jsem se modlil, aby se neprobral. Ne, hlava mu jen spadla na druhé rameno a znovu začal chrápat. Byl jsem vyděšený, příšerně vyděšený, proto jsem se rychle zvedl a co nejtišeji opustil místnost. Nedovedete si ani představit, jak jsem se hrozně cítil. Měl jsem v rukou jeho život, mohl jsem to udělat, ale neudělal. Mé odhodlání se v té chvíli vytratilo stejně rychle, jako pára. Zdrcený jsem si šel lehnout, ale u schodiště jsem zaslechl ten zpěv. Byla to Nicol. Zpívala ukolébavku, kterou jsem znal z dětství. Tu melodii jsem znal moc dobře a zpívala skoro stejně krásně jako máma. Seděla venku pod naší jabloní, kde jsme si jako děti hrávali. Váhal jsem, ale nakonec jsem se rozhodl a vydal se za ní na zahradu. Sotva jsem se u ní zastavil, přestala zpívat a zvedla ke mně malátně hlavu. Hnědé oči jí jiskřily.
„Ale, ale… kdopak se to tady zjevil? Není to můj starší bratříček, můj milovaný bratříček…“ řekla a já si uvědomil, že je opilá. Vedle v trávě ležela láhev vodky, byla poloprázdná. Nikdy jsem ji neviděl opilou.
„Ty jsi pila,“ konstatoval jsem.
„Jo, pila jsem, vadí ti to snad?“ štěkla na mě.
Bylo mi z toho smutno. Chtěl jsem jí pomoci, ale nevěděl jsem jak.
„Neměla bys sedět tady venku, je zima,“ řekl jsem jí.
„Jo… to… to bych neměla… nastydnu se, viď? Jasně, to je celý můj bratříček, v plné parádě... Vždycky se o mě stará, vždycky se o mě postaral…“ zablekotala a hloupě se rozesmála.
„Pojď, odvedu tě domů,“ zkusil jsem ji vzít za ruku, ale ona se mi prudce vytrhla.
„Nešahej na mě!“ vykřikla zlostně.
„Nicol…“
„Ty víš, co mi dělá! Celou tu dlouhou dobu to víš,“ začala zprudka, ale hlas jí přeskakoval.
„Chodíš kolem mě, jako bych byla vzduch, už se mi ani neodvážíš podívat do tváře.“
V jejích očích jsem zahlédl lesk.
„Slíbil si, že tu budeš, že… že se spolu nemáme čeho bát!“
Teď už plakala. Slzy jí tekly po tvářích a já měl srdce až v krku. Klekl jsem si proti ní do mokré trávy. Styděl jsem se za to, kdo jsem.
„Nicol, prosím… odpusť…“
„Nenávidím tě. Nenávidím tě, ty zbabělče! Jdi mi z očí!“ křičela s pláčem.
Snažil jsem se ji utěšit, obejmout a dokázat, že jsem tu jen pro ni, ale ona se bránila.
Kopala a škrábala. Nevzdával jsem to ani, když mi její nehty rozedraly tvář. Pak jsem uslyšel řev z domu.
„Co je to tam za bordel!?“
Nicol se stáhla do klubíčka a objala svá kolena. Věděl jsem, co to znamená. Vstal jsem a co nejrychleji spěchal do domu, ale dveře se rozrazily zrovna v ten okamžik, když jsem sahal po klice. Chňapla po mně pazoura a chytila mě za bundu. Snažil jsem se mu vyvlíknout, ale to už jsem schytal první ránu pohrabáčem, který držel v ruce. Zasáhl mě do pravého stehna a já zakřičel.
„Co tu děláš kravál, ty parchante! Ty kýble hoven!“
Další rána mě udeřila do žeber, spadl jsem k zemi a otec do mě surově kopl. Měl mizernou náladu. Věděl jsem, že tohle neskončí dobře, zítra budu rád, když dojdu po svých do práce. Vzhlédl jsem do zahrady. Nicol pořád seděla pod naším stromem a na celou tu scénu se dívala mlčky. S očima plnýma slz tiše přihlížela, neprotestovala, nebránila mě a já věděl proč. Nedodržel jsem slib, neubránil jsem ji, nikdy jsem jí nepomohl, dělal jsem, že se nic z toho neděje. A Nicol chtěla, abych taky trpěl, a její lhostejný výraz v očích mě bolel. Bolel mě víc, než každá další rána, kterou mi uštědřil otec. Uvědomil jsem si, že jsem právě svou sestru ztratil navždy.
Utekl jsem té noci. Zbaběle, podle. Neměl jsem směr ani cíl. Měl jsem jen naději, že ať už dojdu kamkoli, bude to lepší než tady. Chtěl jsem zapomenout, abych mohl klidně žít. Zapomenout, abych začal znovu a bez překážek. A tak jsem skutečně zapomněl. Zapomněl jsem svou zradu. Zapomněl jsem na Nicol.

Byl jsem zpět v jeskyni s Nositelem, který na sebe vzal svou původní podobu. Malátně jsem od něj poodstoupil.
„Věděl jsem to,“ hlesl jsem, „po celou tu dobu jsem to věděl a… nic jsem neudělal. Nechal jsem ji tam samotnou… s ním. Čekala… věřila, že se vrátím, že ji zachráním… ale já nepřišel. A ona to vzdala…“
Nohy mě neudržely, upadl jsem na kolena.
„Proč neutekla? Proč?“
„Ze stejného důvodu, proč ty jsi utekl,“ řekl Nositel bez pohnutí.
„Už chápu, proč jsem se vrátil. Cítil jsem v sobě něco, co mě pronásledovalo od chvíle, kdy jsem unikl. Nedokázal jsem žít, protože jsem nesl vinu za její utrpení, za její smrt.“
Zdi kolem mě odrážely mou sklíčenou, třesoucí se postavu na zemi. Ukazovaly mi muže, který našel pravdu.
„Zradil jsem ji,“ řekl jsem a hleděl na svou tvář.
„Každý někdy zradí, ztratí odvahu,“ ozval se chór hlasů pod maskou.
„Ale já ji nechci ztratit – nikdy jsem nechtěl!“ vykřikl jsem se slzami v očích.
„Chci, aby to šlo vrátit…“ zašeptal jsem.
„Na to už je pozdě, nemůžeš změnit minulost,“ opáčil mi Nositel.
„Ne, to nemohu…“ odvětil jsem a utřel si rukávem slzy z tváře.
„…ale mohu udělat vše pro to, aby se to už nikdy nestalo znovu.“
Opět jsem se postavil na nohy a narovnal se.
„Dlužím to Nicol… a sám sobě,“ řekl jsem.
Nositel stál mlčky proti mně, jako by chtěl prohlédnout skrze mě a zjistil, jestli svá slova myslím vážně.
„Nechť se tak tedy stane,“ pravil Nositel a rozplynul se přede mnou, jako když se horský vzduch zavlní nad ohněm. Pak zmizelo i vše ostatní.


Stál jsem na tom nejodpornějším místě, jaké si jen zdravá lidská mysl dokáže představit. Bylo to podivné doupě semknuté ze všech stran černým úbočím, strmým jako zeď a končící v nedohlednu, tam, kde na temném nebi hřměly zelenožluté blesky. Přímo přede mnou se rozprostírala velká hromada – ten nejstrašnější výjev, jaký jsem ve svém životě uzřel. Postavena byla totiž z lidských ostatků. Roztrhaná, zmučená těla povalující se nahá v krvi a roztroušených vnitřnostech. Krmil se na nich ohavný hmyz, obtloustlých, slizkých těl, jež hrozila prasknutím. Měl jsem všechny důvody k tomu, aby mě ovládla hrůza, ale nestalo se tak, tentokrát jsem stál klidně a vyrovnaně. Žádný Netvorův obraz mě už nemohl vyděsit. Zdvihl se vítr, rozčechral kadeře mých černých vlasů a rozehnal po chladné zemi prach s pískem.
Odněkud seshora se ozval pronikavý dětský smích.
„Vítej v mém království,“ zvolal velkolepě a já poznal, že je to Dominic. Stál přímo na vrcholu kopce mezi údy znetvořených ostatků. Světlé vlasy mu divoce vlály ve větru.
„Co ty tady děláš?“ zvolal jsem překvapeně.
„Ještě pořád nic nevíš, viď?“ řekl s pobavením.
Shlížel na mě dolů s širokým úsměvem na tváři, děsivým i chorobným zároveň. Jeho oči nesly světlo blesků, které nám divoce křižovaly nad hlavami a já pochopil, že tohle není Dominic. Byl to Netvor.
„To já jsem s tebou byl po celou tu dlouhou dobu - po celý tvůj mrzký život. To já jsem ti našeptával, držel tě stranou, když si tvůj otec užíval s Nicol. Byl jsem to já, kdo tě umlčel, když se na ní rozvalovalo jeho upocené tělo,“ vychutnával si svou roli a pronikavě se zasmál.
„Já jsem tě sem přivedl, Roberte. Trvalo to dlouho, předlouho, ale když na to přijde, když je cena uspokojivá, dokáži být velmi trpělivý,“ pravil, „stačilo jen počkat na tu pravou chvíli, a jaká chvíle může být příhodnější, než návrat tam, kde to všechno začalo, tam, kde jsi zradil. Využil jsem toho, na čem ti záleželo nejvíce,“ řekl a vytáhl dopis Nicol.
„Skrze něj a skrze tělo tohoto dítěte jsem tě přivedl až sem.“
„Nikdy jsi ho neztratil, že?“
„Důvěřivče,“ a znovu se zasmál, jako by měl tu největší radost z toho, že ze mě udělal hlupáka.
Upustil dopis a ten se třepotavě začal snášet dolů jako poraněný motýl, který už nemá ve svých křídlech sílu.
„Vše proběhlo podle mého plánu. Až bude tvá ubohá duše moje, už nic mi nezabrání, abych odstranil poslední kazy na kráse tohoto místa.“
A já pochopil, že těmi kazy má na mysli starce ze hřbitova, Šelmu Královnu a to nejcennější – Nositele, toho, který mi jako jediný mohl odhalit pravdu.
„Nikdo ti nepomůže, človíčku. Už teď jsi můj!“
„Tady to končí!“ zakřičel jsem na něj.
„Máš pravdu. Pohlédni naposledy na mé království, které jsem postavil na tvém utrpení. Pohlédni na mé stvoření, před tím, než si ho vyzdobím tvou trofejí!“
Dětský smích se proměnil v šílený nelidský chechot, děsivý a vychytralý, vysmívající se všemu, co na mně bylo lidské. Byl to dlouhý, neutichající odporný smích, vtělení hrůzy a toho nejodpornějšího hnusu.
Země se divoce zatřásla, když Netvor seskočil ke mně dolů. Půda pod jeho vahou popraskala a odkryla na mnohých místech škvíry, vedoucí do nicoty země. Stál proti mně a byl o mnoho větší, než jak jsem si ho pamatoval naposledy. Vypínal se nade mnou jako hora a jeho temné tělo z noci a jedovatého kouře nyní zakrývalo celou odpornou hromadu smrti. Šelmí oči mu žhnuly rudou září a puch tlamy dusil svěží vánek. Konečně se mi zjevil ve své pravé podobě a plné síle. Predátor lovící duše a těla provinilých.
„Nemám z tebe strach, nemůžeš mi ublížit, už ne,“ promluvil jsem na něj a zaťal pěsti tak pevně, až mi zbělaly klouby.
Netvor hrábl pařátem do země a jeho síla rozedrala kamennou půdu na prach. Otevřel tlamu s tesáky dlouhými jako má vlastní paže a já si povšiml, že se usmívá. Věděl jsem, že po celou tu dlouhou dobu čekal a žil pro tuto chvíli. Pak zařval tak mocně, že se okolní stěny začaly hroutit za hromobití v prach a suť, a celá ta ohromná masa přede mnou se dala do pohybu. Nabíral rychlost a jeho nenávist vůči mně byla nezměrná. Chtěl mě smést z povrchu tohoto světa - světa, který jsem mu nevědomky dal. Tentokrát jsem však stál klidně, vyrovnaně. Věděl jsem kam udeřit.
Zakřičel jsem, když kolem mě vše pohltila temnota a pak jsem ucítil, jak do mě pronikají chladné pařáty. Jak trhají má střeva na kusy. A v té chvíli jsem v paži ucítil přítomnost zbraně, bylo to kopí - dlouhé a ostré. Kopí bojovníka. Pevně jsem ho sevřel v dlani. Netvor páral mou hruď a v tom samém okamžiku zbraň prorazila jeho hrudník. Pocítil jsem jeho bolest, ostří rozťalo jeho černé, hnijící srdce. Můj nepřítel hluboce zavyl. Jediným trhnutím jsem prudce vyňal kopí z Netvorových útrob. Překvapeně vytrhl své pařáty z mého trupu a ve škubání celého mohutného těla se svalil na zem, kde se začal zmítat jako postřelený vlk.
„Jak? Jak jsi to… udělal?“ zaskučel.
Překulil se na bok, pařáty se v křečích třásly a vypovídaly o jeho bolesti. Umíral.
Upadl jsem na kolena a shlédl na krvavé cáry, které dříve byly mým tělem. Byl to neobyčejný pohled, ale překvapivě mě neděsil. Netvor naposledy slabě zaúpěl a zůstal nehybně ležet na zádech. Zatímco jsem umíral, Netvor se rozpadl v kosti a prach, černý kouř vybledl a odvál ho vítr.
„Dokonáno.“
Uslyšel jsem starcův hlas.
„Jsi svobodný.“
Země byla chladná a Nicolčin dopis ležel jen kousek ode mě. Bílý papír se zbarvil mou krví. Natáhl jsem k němu paži a pevně ho sevřel v dlani. Drže v rukou zbytky toho, co zbylo z mého těla, uvědomil jsem si význam starcových slov. Netvor byl poražen, získal jsem zpět to, co bylo mé. Opět jsem se stal tím, kdo tvořil tento svět k obrazu svému, a v té chvíli jsem si pochopil, že nemohu zemřít, pokud nebudu chtít.


Probudil jsem se jako ze sna - seděl jsem na posteli Nicol, v pokoji našeho domu. Světlo v domě svítilo a nad sebou jsem slyšel bubnování velkých kapek deště. V rukách jsem držel natrhnutou dopisní obálku, stálo na ní Nicolčiným rukopisem – Robertovi. Rozhlédl jsem se po pokoji, jako bych hledal známky něčeho, co by mě ubezpečilo, že to není jen další sen, který za chvíli skončí, ale pak jsem si uvědomil, že to cítím. Byl jsem zpět. Byl jsem doma. Přesto jsem krátkou chvíli ještě čekal, abych se ujistil, že se v mé hlavě už neozve žádný hlas. Neozval. Má cesta a můj trest skončil.
Zadíval jsem se na Nicolčin dopis. Se šustěním jsem rozbalil obálku a vytáhl z ní přeložený list papíru.


Život je zvláštní…v jednu chvíli je člověk tak šťastný, že trápení a chmury pro něj neexistují, jsou něčím vzdáleným, něčím, čeho se netřeba obávat, ale pak… Pak se vše hezké rozplyne a opět vše pohltí strach.

Ve svých vzpomínkách jsem se ráda vracela k našemu dětství, kdy jsme si společně hrávali za domem na naší zahradě. Máma nás sledovala oknem z kuchyně se zasněným výrazem a ve tváři mívala častěji úsměv než smutek. Byl to kouzelný čas a ten už mi nikdo nevezme. Mrzí mě, že některé věci v našem životě nebyly jinak. Často jsem přemýšlela, jak by náš život vypadal, kdyby neumřel děda Frank tak brzy. Kam by se nás život ubíral, kdyby nezemřela máma. Vím, že nás oba dva milovali.
Pamatuji si náš poslední rozhovor, i to, co následovalo, proto dokážu pochopit, jestli mne opravdu nenávidíš. Já jen, nevěděla jsem, jestli mě nesnášíš, jestli ti jsem lhostejná a nebo… odporná. Pořád jsem si připadala jako dítě, o které se musíš starat, ale tak tomu nebylo. Měla jsem se mu vzepřít tehdy, když ke mně přišel poprvé, ale to jsem neudělala a pak… už jsem to nedokázala zastavit, jako by uvnitř mě žil někdo další, někdo kdo mi bránil v tom, abych našla sílu. Musíš vědět tohle, Robe. Z ničeho tě neviním, neodsuzuji tě, a tak není co odpouštět. Neměli jsme to snadné a ty jsi žil tak, jak jsi uměl nejlépe a byl jsi mi tím nejlepším bratrem, jakého jsem si mohla přát. Za nic na světě bych náš život nikdy nevyměnila. Vždy tě budu milovat. Robe… nezapomeň na mě. Nezapomeň na to, jaká jsem byla před tím.

Bolí mě u srdce každé další slovo, které píšu a tak raději řeknu už jen to nejdůležitější.
Žij, Roberte, žij naplno a beze strachu, protože nikdo z nás neví, kdy naši duši a tělo pohltí nicota.

S láskou,

Tvá Nicol


Ti, kterým jsem řekl pravdu, mě mají za blázna, a tak raději mlčím. Ale já vím, co se stalo, vím, co jsem tehdy viděl a co jsem cítil. Vím, že nejsem šílenec. Mnozí se mě snažili přesvědčit o opaku, ale dnes už chápu, protože žádná hranice mezi „tady“ a „tam“ není. Všechno je to stejně skutečné a skončit tam může každý.