Ztracené šílenství

Vichřice prachu a úzkosti na moment ochromila jeho smysly. Zastavil se. Už nemohl běžet dál, došel mu dech. Zuby se mu zcvakly div si neukousl jazyk, ale ani to nepostřehl. Studený pot s vlídným vánkem zavdaly příčinu šílenému třesu. Životem shrbená záda opřel o chladnou, odměřenou zeď z tmavorudých cihel. Vesmírná bouře mu protáčela vnitřnosti, padl na zem, čelíc dlažebním kostkám, vráskami rámovaný obličej v bolestném úšklebku, jedinkrát a naposledy udeřil pěstí do lhostejné země.

Pár vysílených výdechů následoval moment nevěřícně vypoulených očí, a on s vypětím sil obraceje se k nebi pohlédl na lhostejně pomrkávající hvězdy. Vyfotil si poslední duševní snímek na rozloučenou. Úsměv prosím. Hvězdám ani koutky nezacukaly. Nesmířen se skutečností upadl do bezvědomí, nevědom si zavytí psa, pochodu vojáků na druhé straně cesty. Zapomněl i na to, že chladná cihlová zeď je zeď hřbitovní, prohnívající majetnickým plevelem, který za pár laskavostí rád přichystá hostinu velebnému hmyzu.

Seděla na střeše a brečela. Slzavé kapky se snoubily v spleť potoků, potoky se snoubily ve veletoky. Topila v nich malou červenou knihu. Deník. Za potlačovaného vzlykotu z něj vztekle škubala listy a cupovala je s vervou vlastní nezkrotnému mládí. Cáry papíru s nahuštěnými úhlednými písmeny si překotně odnášel vítr. Na její dlouhé obnažené nohy natažené na nepohodlných břidlicových taškách spadla z tmavošedého mraku kapka. Spadla druhá, a pak třetí. Začalo svítat a ubývalo hvězd. Její pozornost od zuřivé činnosti odpoutal sílící dusot. Pozvedla uslzenou bradu, jako dítě vytržené ze sna zakvílením vichřice, a spatřila průvod vojáků stroze kráčejících podél řady starých domů. Lehký vánek k jejímu chtivému chřípí zanesl příchuť jara a deště. Někde v dáli zašvitořil časný pěvec.

Vojáci pokračovali dál, směrem k řece. Dívka si hřbetem zápěstí setřela slzy a popotáhla. Se svraštěným obočím pohlédla na zubožený deník. „Lhářko!,“vykřikla pohnutým hlasem a mrskla deníkem, jak nejdál mohla. Kožená vazba se zvrátila. „Lhářko...,“ zašeptala. Nevšimla si, kam dopadl, ani se o to nestarala. Zvedla hlavu k nebesům a po zarudlé tváři jí pomalu stekla poslední osamělá slza mládí.

 O chvíli později Martha ujížděla na kole. Na svém růžovém kole. Bylo trochu dětinské, na některých místech zrezivělé, a už dávno z něj vyrostla, ale bylo jen její, přirostlo jí k srdci. Vlastnila ho od dětství, od té doby jí nikdo nekoupil nové. Vpředu mělo plastový košík se zvonkem a umělou kopretinou.

            Ujížděla od toho místa, od strachu a syrové bolesti. Nedávala pozor na cestu, kolo se po kamenných kočkách hrnulo v nepravidelných zákrutech. Uvnitř bouřila, zuřila, ale věděla, že emocím nemůže dát průchod. Už jen kvůli časným chodcům. Nevnímala staré domy, dopravní značky ani sem tam projíždějící taxi, autobus, či osobní vůz. Bylo jich poskrovnu. Nechala je, aby se jí vyhýbali. V takovýchto chvílích nechtěla dávat pozor, bylo jí lhostejné, kdy život skončí. Pohybovala se na hranici duševní exploze a otupění. Svět stále ještě obestírala tma, ale nebe začala prostupovat podezřelá šeď, každým momentem měnící se ve víc a víc blankytnější modř, sem tam s nádechem fialek. Rozbřesk se dral ke slovu. Den přichází stylově nebo s kýčem? Nemohla se rozhodnout. Umíněně mířila k černým branám hřbitova. Vzduch voněl po dešti, čerstvé trávě a familiárnímu prachu. Kdysi tam chodila, když potřebovala klid. Procházela se po orosených cestách mezi hroby a vypůjčovala si mlčenlivý klid mrtvých. Nespílali jí. Neradili jí. Bylo jich tolik a byli úplně zticha. Dávali jí prostor pro ticho její, ticho, které křičelo. Mohla si jen domýšlet, co by bývali řekli na její bílou umouněnou košili, která jí sahala až po kolena a rozcuchané vlasy, jak by se tvářili ti kdysi živí stavitelé životů, teď hnijící pod troskami ztrouchnivělého času. Bylo to její tiché divadlo. Ale jela tam, aby se ujistila, jestli tam opravdu leží. Její bratr a... ti dva. Při tom pomyšlení se kousla do rtu, aby jí znovu nevytryskly slzy.

 Hned ho spatřila. Bledý. Spící? Ožralec? Či snad zoufalec? Ležel tam bezvládný na zemi, jako padlý král. Obraz neštěstí, předobraz trápení. Dýchajíc mělce, či vůbec nedýchajíc? Šedý oblek plný prachu, křehké tělo bezpochyby kdysi plné síly. Zastavila, ležel jí v cestě, přímo před branou. Zatrnulo v ní. To šedé sako. V duchu jí vyrašil ten důvěrný vjem dotyku omšelé látky na špičkách prstů, otření tváře o šmirglpapír. Tmavé strniště vousů zšedlo. V její mysli se deník i vztek schovaly za clonu.

Ne, nechtěla věřit. Nechtěla rozpoznat, ale její smysly ji předehnaly. Nešlo to vzít zpět. Poznala ho. Kde se tu bere? Se zatajeným dechem, jako ve snách dopadla levou nohou na tvrdou zem a slezla z kola. Chvíli jen zírala před sebe, jako omámená. Byla to jedna z těch vzácných chvil, kdy se na malý moment zastaví čas a svět se netočí. Vrána se zasekne v půli letu. Trvá to pouhých pár vteřin, které se s drzostí jim vlastní převlékají za věčnost. Slzavý déšť stéká po slizce fosforeskujících listech stromů a ona ho vidí. Vidí mrtvolu, mrtvolu u bran hřbitova, připravenou vstoupit mezi své. Šťouchla do něj špičkou střevíce. Pohnul se. Zdejší osazenstvo ho tedy ještě není připraveno přijmout. Jaká úleva. Byla nebývale klidná a chladná. Jako ve všech četných pro její mozek absurdních situacích, které před ni osud rozprostře s rychlostí blesku. Není čas pitvat. Není prostor pro racionalizaci. A bez těchto veličin, které vymezují svět, se může na chvíli octnout v ohromujícím vakuu skutečnosti. Sama, na celém širém světě těmi kouřovými skleněnkami zírá na zříceninu mužství, oděna do mlhavého hávu předzvěsti nového dne. S bolestivým nádechem, který dosáhne až na propastné dno jejích útrob čeká na ten nevyhnutelný bod, přes který se eventuelně přehoupne, až ta nepřemožitelná síla spustí páku času. Mezitím jí to v hlavě víří. Za několik málo vesmírných mrknutí bude muset mobilizovat síly spolu s „rozumnou“ částí sebe sama a učinit rozhodnutí. V hlavě se jí jako levná cinkrlátka na pouti odrážejí záblesky myšlenek. Ty nejnemožnější vždy předběhnou frontu a vystřelí zlatý, nedoktnutelný šíp do jejího svědomí. Může si lehnout vedle něj. Zavřít oči a nestát se zodpovědnou za jejich setkání. Usne, klidně na milióny let. Dá mu čas. On se probudí první, a buď uteče, anebo ji probudí. Ale bude to muset být on, kdo spojí ta dvě vlákna vzájemného uvědomění. Jedno jeho, jedno její. Ta myšlenka v její hlavě zněla bláznivě, zvonivě rezonujíc. Zavrhla ji. Cítila, že vteřiny už přetékají přes okraj pomyslného hrnce tohoto momentu. Zamrkala. Skutečnost zajiskřila a řítila se přímo na ni, jako rychlovlak, který nikde nestaví. Její srdce štvalo jako nohy splašené zvěře.

Nemůže ho teď potkat. Není na to připravená. Věděla však, že na to už nebude připravená nikdy. Cítila, jak ji opouští pud mrazivé sebezáchovy, která nutí nepřipouštět si nereálnou skutečnost, palčivou a ostře bodavou, protáčející se na rožni fackující syrovosti. Musela odtud pryč. To bylo dnes už podruhé, co si to řekla. Jak se jí myšlenky zbrkle honily hlavou, začala postupovat vzad. Klopýtla však přes jeho nataženou paži a vyjekla tak, že se lekla dvojnásobně. Toho, že ho určitě vzbudila, a taky svého vlastního výkřiku. Zněl cize a pronikavě. S bušícím srdcem stačila upřít pohled na jeho tvář, aby poznala, že otevřel oči. Viděl ji. Viděl, že ho vidí. „Ahoj Martho, dnes ti to sluší.“ řekl bez nejmenšího překvapení, že ji vídí.

Téměř ho neslyšela. Lháře. Dívala se na něj, prošpekovaná hrůzou. V tiché vzpouře a nesouhlasu začala kroutit hlavou. Ne. Ne. Nemá tu být. Ne. Nevidí ho, zdá se jí to. Nemohla mu odpovědět. Ani nehlesla. Jen na něj ještě chvíli zírala horečnatýma očima. Sledovala, jak se pomalu zvedá na nohy. Působilo mu to bolest. Působilo jí to bolest. Pokusil se vykročit směrem k ní, ale se zasyknutím se chytil za záda. Nemůže chodit, tím líp. Odtrhla od něj oči a dala se na útěk. Nevinný vánek vyrostl ve vítr a ona s ním běžela o závod a slyšela svůj dech, dutý dopad svých bosých pat na starých kamenných kočkách. Nemohla dýchat. Bylo však něco, co ji nutilo běžet dál. Pud sebezáchovy, odpor, strach. Slyšela za sebou cinkot zvonku na svém kole. Andrej. Andrej ji sledoval na jejím dětském růžovém kole a chtěl to učinit nevyvratitelným faktem, který nejde obejít ani přehlédnut. Chtěl, aby věděla, že mu neunikne, že ho nezaplaší, jako blouznivou myšlenku. Chtěl, aby věděla, že mu patří. Jel na jejím kole. Pocítila touhu obrátit se, pohlédnout na jeho mužnou postavu groteskně shrbenou, s koleny vyvrácenými do stran, jak se ji snaží dohnat na tom směšném kolečku z dětství. Dva rozporuplné kameny v ní křesaly jiskry nerozhodnosti. Andrej. Znala ho dlouho. Znala všechny jeho tváře a podoby. Byl její rodina. Nebo by snad měla říct: „Býval její rodina?“ Nebyla si jistá. Bylo tak těžké si vzpomenout.

Byl to její bratr. Jednoho dne ji učil střílet srny. Byly tak nádherné, tak plaché a vznešené. Pamatovala si, jak jednu trefila. Jako zázrakem se skácela se na zem, zmítajíc se chvíli koulela velkým černým okem, s vyplazeným jazykem, celá vyděšená. Pamatovala si, jak u zvířete poklekla a hladila ho po zpocené srsti a rukou se dotkla rány. Zvíře přerývavě dýchalo, a pořád koulelo tím skelnatějícím šíleným okem, ne a ne zemřít. A ona měla celou ruku od krve a slzy se řinuly a skrápěly jí tvář. Cítila se dutá, prázdná. A Andrej se jí smál. „Ženský,“ pronesl a zapálil si cigaretu pozlacenou sirkou, když srna naposled vydechla.

Byl to její manžel. Zastrčil jí pramen vlasů za ucho a přitiskl svou tvář k její, a přitom ji poškrábal tím svým strništěm. Potom ji položil na postel a surově a vášnivě si ji vzal. Jejich dvě malé děti byly zastřeleny v loutkovém divadle šílenou guvernantkou.

 A potom byl jejím synem. Mazala mu chleba sádlem, četla mu kreslenou poezii před spaním a uprostřed noci kontrolovala, jestli dýchá.

            Byl to on, kdo jí jednoho večera řekl, aby začla psát. Aby začla psát ten zpropadený deník. Řekl jí, že je to nejlepší cesta, jak si uspořádat myšlenky. A tak usedla na jelení kůži u jeho krbu a přes noc popsala hordy listů vázané v červené, které jí věnoval. Psala tam tohle všechno, dolovala a nevysvětlitelně rozervaná psala o srnách a o loutkách a o bouřícím nebi až do úsvitu. Šlo to tak lehce. Psala o Andrejovi, o každém společném okamžiku. Protože byl její rodina. Její rodina pro ni znamenala všechno. A když psala, cítila, jak se jí v duši rozlévá teplo a bylo jí dobře. Nechtěla nic jiného, jen to vše napsat a nechat to odplout po šustivém moři papíru, i když ji to psaní tak vnitřně trhalo, zároveň to bylo uspokojující. Bylo trochu zvláštní, jak všichni měli jeho obličej. Jak tvořil všechny, kromě ní.

Ale Andrej to nedovolil, nenechal pranic odplout. Druhého dne jí řekl, aby mu předčítala. Přímo ji přinutil. A ona v tu chvíli nevěděla, kdo je. Ale váhavě mu četla o těch společných rodinných letech. Chodil sem a tam podél podkrovních zdí, od trámu k trámu a mnul si čelo. Dalo jí to námahu, číst co sama napsala. Najednou se cítila jako hloupá školačka. Třepal se jí hlas a nádechy mezi větami potupně bolely. Něco nevysvětlitelného a zamlčeného viselo uprostřed zhoustlého vzduchu, kde předměty poletovaly bez tíže a ona se toho, těch předmětů, ani Andreje nemohla dotknout. Možná, že některé úseky nedávaly smysl. Cítila však, že musí číst dál. Ale když skončila se srdcem až v krku, poslední slovo se zvonivě roztříštilo o jeho mlčení. Zarytě mlčel a byl neklidný, měl zarudlé oči. Něco jí tajil. Vzpomněla si, že jí třesoucíma rukama podal šálek čaje, ze kterého se zvedala pára. Chutnal po pampeliškách. Když ho vypila a keramický hrnek zazvonil na dřevěné podlaze, popadl ji za ruku a přes tři pole ji vláčel do toho bílého lesa, který nikdy předtím nespatřila.

Foukal silný vítr, asi jako teď, když běžela bosa po chodníku a vlály jí vlasy. V mysli však viděla, jak tam bez hnutí stála zděná stromořadí a mezi nimi se promenádovaly lišky. Měly karneval. Jak jinak si vysvětlit jejich dlouhé bílé pláště? Chodily po dvou. Po předních i po zadních. Točily se kolem ní ve směšném tanci připraveny ji pohostit. Mlčely. Jediné co tehdy slyšela, bylo svistivé hučení větru. Andrej dávno pustil její ruku a ona splynula s proudem zrzavých stvoření, unášena jejich lstivými úšklebky hlouběji a hlouběji do toho odporně světlého, v omítce vypraného lesa, kde se i prach bělostně skvěl. Na stromech nebyly listy, ale podivná šedobílá hmota, která se zlověstně kroutila, a místy z ní odkapával sliz. Vypadalo to jako rozpletené mozky. A on ji sem přivedl, nechal ji zde s těmi kreaturami. Zem byla posetá pampeliškami. Štiplavou vůní sevřely její chřípí. Najednou viděla, jak sliz ze stromů stéká na jejich slunné květy. Opustil ji.

A v tom momentě poznání ji obemkly, ty temné hávy děsu, které jí cizím jazykem řičely u hlavy jako ocelové kulomety a vnikli dovnitř, ti černě hořící vetřelci, roztrhaní svou vlastní příšerností. Přilnuli k ní, oblékli ji, když byla topena divokou řekou zrzavých srstí v bílých pláštích a její šílenství bylo nahryzáváno jejich skvostnými tlamami, s bělostnými zoubky. A ty tlamy se pěnily, když byla stahována hloub a dál a hloub. Neměla čas cítit strach. Ohlodal ji. Sežral ji a nevyplivl ani její kosti. A ona byla bezvládná a vysoko nad sebou zastřeně viděla omítnuté koruny stromů a strašnou, vlnící se šedou hmotu, ze které na ni skrápěl cizí mozkomíšní mok. Chtěla se vzepřít, ale chabá myšlenka zemřela, když jí do žíly vrazili bodec, až sebou cukla a potom ji vyplivl strach a byla napadrť a bylo jen ticho, ticho a tma a ona přes ty černé havy neviděla už ani ty mozky. Splynula s nimi a neviděla nic.

Utíkající Martha na chvíli zaplašila tyhle myšlenky a snažila se přidat na rychlosti. Postupovala městem, míjela cukrárny a biografy. Alespoň si to představovala. Za chvíli bude na místě. Rozhodně už nepostrádala plán. I když byl titěrný.

Marthě docházely síly, stejně jako jemu. Ale najednou znovu přidala. Co se v ní bouří?, pomyslel si Andrej. Co se jí honí v hlavě? Nevolal na ni. Ani nezvonil na zvonek s kopretinou. Ujížděl za ní do srdce starého města, po zteřelých žilách tříd a ulic, které v jeho očích rozzářila jako zpola vybroušený křišťálový klenot. Letící vpřed, přes kamenný most nad propastí z hvězdného prachu, bílá holubice v zajetí šílenství. Neznal její plán. Ani už nestačil jejímu žhnoucímu mládí. Kdyby sesedl z toho směšného kolečka, nikdy by ji nedohonil. Rozpadl by se jako rozbitá skládačka. Ti bílopláštěnci z něj skoro servali kůži. Bylo jich tolik, těch zbabělých lotrů. Nechtěli pochopit, že si jde pro ni. Že je jeho. Jen jeho. V koutku mysli sám před sebou skrýval to potupné, nedostačující slovo – „majetek“. Když ho zřídili, řekli mu skřípavými hlasy, že utekla. Řekli mu, ať táhne, že jí jen ublížil. A on jim nevěřil vůbec nic. A pochyboval. Přece by jim nic neřekla. Přece by si nevzpomněla... Potom ho zjizvili o něco víc.

 Kdyby ji nikdy do toho blázince nepřivedl, mohla být stále jeho. Ale děsila ho, sám na ni nestačil. Mívala šílený výraz ve tváři a chtěla ho ukládat ke spaní. Upřeně se mu dívala do očí, které plály jako svíce na jezeře, ale její pohled byl nepřítomný, bylo v něm něco, co nemohl vyčíst. Blouznila a říkala mu „bratříčku“, a i když jí bylo přes dvacet, chovala se jako dítě. Rozvlátými tahy po stěnách čmárala bezhlavé panáčky s nadměrným množstvím končetin. Chtěl, aby mu o tom napsala. Přál si proniknout do její mysli. A pak mu ten deník přečetla. Nikdy spolu nelovili srny. Neměli děti. Dvakrát potratila. Trpěla zhoršujícími se iluzemi. Zpanikařil, protože věděl, odkud ty mylné představy pochází. Možná jím projel blesk prohnilého svědomí, a když zahřmělo, na chvíli ztratil kotrolu. Její trauma bylo k neunesení a on jí nepomáhal. Zkoušel jí dávat léky ze své vývojové řady. Vždy na střední škole miloval chemii. Byl jejich rodinný psychiatr a přítel už léta a nejrůznější medikamenty zajišťoval všem členům rodiny. Byli to samí pošuci. Vyjma jí. Byla z nich nejnormálnější. A měla ho ráda od dětství. Určite, pamatoval si to. A on si ji oblíbil.

 Její bratr se zabil na motocyklu, který laxně sestrojil jejich otec kutil. Její rodiče se s tím vypořádávali společnými drogovými dýchánky každý pátek odpoledne. Nic si nevyčítali. Byl to jejich odplavovač stresu a recept na zapomnění. Pokaždé zkoušeli něco nového. Jednoho pátečního odpoledne pozřeli LSD a splachovali to vanilkovou brandy. Pár hodin nejspíš pozorovali vzorek kuchyňského koberce, a potom se rozhodli zinscenovat ruský souboj z devatenáctého století. Se vším všudy. Oblékli se do starých kostýmů z městského představení Louskáčka, které matka Marthy z lásky k všemožnným látkám šila. Milovala je na dotek. Vlastně Andrejovi jako dárek k Vánocům ušila tohle šedé sako, co má na sobě. Moc pěkný střih. Z nočního stolku vytáhli starožitné revolvery pro případ zlodějů a postavili se každý na druhý konec pokoje. Pravděpodobně zapomněli na podvádění a čestně odpočítávali poslední vteřiny společné hry. Oba stiskli spoušť zaráz, synchronizovaně, jakoby je řídil dirigent. Když se Martha toho dne večer vrátila domů z lekce klavíru, našla je tam, plující v moři krve, jako utopence, hlavami dolů, v šarlatově nasáklých kabátcích se zlatými knoflíky a převrhnutou flaškou brandy mezi nimi.

 Neunesla to, její psychické zdraví se zhroutilo jako domeček z karet. Úplně tomu podlehla.

Byla to vždy citlivá dívka. Až přecitlivělá, pomyslel si s pousmátím. Vzal si ji k sobě. Upředl jí hnízdo a vykrmoval ji těmi nejlepšími hmyzími kousky. Měla horečky a blouznila. Vzal si ji a byla jeho a on ji opatroval jako vzácný poklad, jako vlaštovka své slepé ptáče. Nikdy ji nevzal k doktorovi, nemohl jim věřit. Když to přestalo, už nikdy nebyla jako dřív. Nikdy o své mrtvé rodině nemluvila, něco v jejím mozku přeskočilo a vzpomínky sklouzly po záhadné skluzavce do houštin jejího nitra. Nebo to byly močály? Kdo ví. Ale pak se z temnoty její mysli začaly rodit nové rodinné příběhy. Všechny zahrnovaly jeho. Upnula se na něj a byla jeho kůží, jeho dechem a jeho vlasy. Všechny ty zvrhlé splodiny svého mozku svěřila listům toho deníku. A možná se v něm projevilo svědomí, možná se v nestřeženou chvíli octl pod pronikavými reflektory viny, a tak ji bezmyšlenkovitě, bez rozvahy odvedl na tu zavšivenou kliniku. Když na zem jako kovadlina dopadla vteřina, kdy upustil její studenou ruku, litoval toho.

 A oni mu ji nevrátili. Chtěl ji v noci unést, ale odhalili ho strážci ve směšných černých hábitech. A ti zvrácení, přistřižení doktoři - lišáci, jak jim prý říkala, si na něj dali pozor. Nepustili ho k ní. Měla halucinace, prý celé noci křičela ze spaní. Volala matku a otce. Ráno si nic nepamatovala. Prý. Nemohla si přece nic pamatovat. Dávali jí to pampeliščí svinstvo? Postrčil jí ho jednou, toho dne, co ji do toho blázince ulízaných doktůrků přivedl. Byla bez sebe, jako smyslů zbavená. Následující měsíce splétal nitě času a míchal nové nápoje hrůzy, schopné naleptat i ty nejvytříbenější mozky. Testoval je na krysách, a když chcíply, chutnal je sám. Stala se z něj zavšivená troska. Párkrát si vzal to, co jí dávali. Bylo to svinstvo. Viděl černě a mohl se jen plazit po zemi. Ještě pár dní měl noční můry. Nikdy nemíval noční můry. Přešly, až když znovu začal s kostlivcem Prousta hledat ztracený čas.

 Tak jak jim mohla zdrhnout ona? Slaboučká Martička. Uchechtl se. Nesnášela to oslovení. Když mu vyčinili a on se ujistil, že z toho blázince utekla, odbyl jejich otázky, jestli netuší, kde by mohla být. Běžel na hřbitov. Dřív tam chodila, když jí umřel bratr a její rodiče ještě žili. Po tom ruském incidentu na ně dočista zapomněla. Hned jak zjistil, že z té márnice pro živé utekla, běžel k branám odpočivadla smrti. Belhal se a vláčel za sebou své údy, supěl, úpěl a slzely mu oči. Nevěděl, co mu to udělali, co si udělal, co si zasloužil. Ale došel tam. Chtěl hlídat u bran hrobaře, když padl jako plastový vojáček, hlídán hrobařem, jako všední opilec bez domova. Nechtěl, aby si na ně vzpomněla.

 A proč od něj Martha utíká? Neví snad, že je jeho? Už zase zpomalila. Když se na moment zastavila, aby popadla dech, zastavil taky. Píchalo ji v boku. Jeho bolel celý člověk. Jenže ji potřeboval dostat dřív, než ti mladí zajíčci. Nebo lišky nebo jak. Zatímco s čím dál víc zastřenou myslí uvažoval, překročili most a blížili se k trhu. Kam ho to vede, do ráje ranních ptáčat v důchodu?

Martha už nemohla. Plíce jí tiskl ďábel svými do běla rozžhavenými dlaněmi. Bosé nohy už víc necítily dotyky důvěrného betonu.  Nejradši by ulehla na chladnou zem a smála se nebo brečela a bušila pěstmi do letité podlahy ulice, ale musela se ovládnout. Už ani neběžela a neohlížela se, jestli ji pronásleduje Andrej. Explozivnost jejího osobního vesmíru střídala lhostejnost. Cítila se jako v boxerském ringu a věděla, že buď znovu prohraje svoji duši a tělo, nebo zvítězí a nandá to svému soupeři. Zastavila se. Před ní svou náruč rozprostíral trh. Veliké náměstí bylo poseto stánky a karavanami. Bylo tak časně, a přesto se u středozemních rajčat tvořila fronta. Staří, mladí, staří. Stáli tam všichni v očekávání, od hlavy až k patě obaleni v té nejprostší touze po nejšťavnatějších plodech z lůna matky Přírody. Potěžkávali a ohmatávali v bednách vyskládané unikáty. Byl to dav, který se shlukoval a přeskupoval a pobrukoval si nedělní píseň, která byla dobrosrdečně vyhnána tuctem roztřepených pometlí z nedalekého kostela už o páté ráno, aby cestovala z úst do úst. Do oka se jí odrazil paprsek ze střešního okna jakési galerie. Řasy rozpletly jeho zář a ona spatřila uprostěd trhu, stánků a shonu, stát nafouklou kupoli. Hýřila barvami a vlnila se v dnes tak proměnlivém větru.

 Najednou ucítila jeho ruku dopadnout těžce na svém rameni. Stiskl. Věděla, že je to on. Napadlo ji, jak ho vždycky nesnášela. Už od dětství. Po těle se jí rozlila všechna svinstva, která zosobňoval. To čím ji krmil, acidovou láskou a bílými stromy a rozleptanými mozky, mezi které ji uvěznil, kam ji odhodil. Mezi ty zlořádné liščí hlavy, které ve své lstivosti otupěly odérem svých zlatavých květin, které jí cpaly pod čumák a ona je házela z okna černým sviním. Těm černým strašákům, kteří ji děsili smrtí a zastírali jí průzračný výhled jako můry. Sající všechnu tu krev z jejího výhledu. A ona si začala rovzpomínat. Drát žárovky se pomalu zahříval a jemně žhnul.

 A ty můry se kolem ní semkly a tentokrát přívětivě se třepotaly. Staly se jejími přáteli a nadnášeli ji stovkami svých křídel, když padala do oken minulosti, jejichž tříštivý chorál žádné liščí uši nevzbudil ani na tisíc mil. Ty můry drželi jí vlasy svými tykadly, když zvracela zlaté knoflíky spolu s chuchvalcemi nití sepraných kostýmů a vytřeštěných očí. Odnášely listy zpropadeného deníku, které rvala, a který psala ta její posedlost, ne ona. Ta její dávná nedávná minulost. Protože se to vše jen zdálo tak dávno, ale podle svých nezahojených šrámů soudila, že to tak nebylo. A když seděla na střeše domu, rvala listy deníku a činila z nich papírové mrtvoly, které už nelhaly. Její můry je s diskrétností zavály k zpěněným vodám moře všech omylných zpropadeností, kde se tříštily jako vlny o skaliska dobrodění tisíce let, než se rozmělnily. A ty můry roztáhly opony noci a vedly ji na tom růžovém kole, omráčené nevinným dnem. Až dospěla k němu, po nehorázně vrzavém jevišti. Není divu, že nebyl překvapený, čekal na ni.

 A teď tu stála přikovaná neviditelnými řetězy a zírala na tu barevnou kupoli s tou prackou zloducha na svém rameni. Zdálo se jí tak zvláštní, proč si té nádherné kupole nikdo nevšímá, když tak vábivě zve k sobě. Volala na Marthu: „Pojď, no tak... pojď blíž,“ rozesmátým hlasem, který zaváněl příslibem výšin a zvonil nadějí.

Ale on ji držel, v tom ocelovém stisku a v těch řetězech. Stále k němu nestála čelem. Když zesílil stisk, škubla sebou a vyjekla a on ji překvapeně pustil. A ona viděla to co on, viděla ty slizké lišky, jak se k nim po čtyřech plíží ze stínů starobylých ulic a jejich vzrušený štěkot jí probodl obě uši a ona nečekala a vyrazila k té kupoli přes celé náměstí. Míjela lidi, kteří ji omámeni vůněmi tržiště nevnímali. Ale ona už se nenechá zlákat žádnými odéry, ani příslibem lásky ani chatrnou faleší přestrojenou za bezpečí, jako špatným hercem, či promotérem. Nebyla v pořádku. Možná se smála, možná brečela, nebo se soustředěně mračila. A jediné co věděla, o sobě a o nich bylo, že po ní jdou společně. Ty lišky a Andrej. Andrej, jakoby se stal jednou z nich a všichni ji dohromady stahovali k sobě svýma žlutýma, chtivýma očima. Měli čtyři nohy, kdežto ona měla jen dvě, ale už tam byla...u té kopule. Byl to balón dmoucí se vařícím vzduchem a pod ním seděl veliký proutěný koš, do kterého se vyhoupla jako zázrakem. Začala po těch zrůdách, co se chtěly vydrápat za ní, házet těžké svazky anonymních knih a pytle plísní prožraných brambor, které, když koš konečně začal stoupat, se sypaly všude kolem. Celé náměstí jakoby se octlo v zeleninovém chaosu. Házela po nich lampy a skříně a hrnce plné staré bramborové kaše. A oni se nestačili divit, všechny ty lišky s vybělenými mozky. Jenže zapomněla na lano přivázané ke koši a na to, že Andrej se jen tak nevzdá. Visel na tom laně a už se houpal pár stop nad zemí, když jedna z lišek vyskočila a chňapla ho za kotník a on vyjekl, jako poškádlené prase. Takhle se na něj navěšely všechny, jako drahá kožešinová šála z vánoční krabice, co mu ladila k tomu saku. Bylo jich aspoň třicet. Až se s nimi lano utrhlo a oni spadli do té veliké skříně, kterou po nich hodila. Vyřezávané dveře se za nimi zabouchly a zevnitř se notnou chvíli ozývaly duté rány a pískot a štěkot a ona se poprvé, po velice dlouhé době začla zplna hrdla smát.

Koutkem oka zahlédla skupinu vojáků, jak se pošťuchují před stánkem s jablky. A ti ostatní lidé si dál ničeho nevšímali a dál si nakupovali rajčata a kedlubny a banány a ona se smála, až spadla na dno proutěného koše, a trochu se lekla, protože uviděla malého hnědého králíčka. Měl hebkou srst a ty nejjemnější fousky. S královskou důstojností se jí zeptal, jestli by jí mohl nadiktovat příběh svého rodu. Když byla zabraná do setřesu lišek, omylem je uhodila rodinou kronikou, která byla teď nenávratně ztracena. Byli už příliš vysoko. Liščí faktor pod nimi také nebyl zanedbatelný. A oni potřebovali dokumenty pro příští výstavu v Dijonu. „Oni?“ zeptala se Martha udiveně hnědého kožíšku. Byla to králice, a když si tlapkou ukázala na přeplněné bříško, zamračila se.

Martha zachovala vážný výraz a vstala, aby se podívala do oblak. Mluvili k ní a hráli tichou hudbou svých srdcí a ona jim v odpovědi nastavila svoji tvář. Věděla, že není sama. Pluli s ní věčností nebes, všichni tři.