Něco málo o hvězdách (tedy ne tak docela)...

 Včera jsem se vracel v pozdních večerních hodinách na kolej. (Dnes zjištuji, že to nebyl moc dobrý nápad... lepší by bylo se učit : ). Už to byl pouhý kousek. Procházel jsem stromovím. Skrze prořídlé koruny prosvítala sem-tam pouliční lampa. A i přesto - na pražské podmínky neobvyklý jev - bylo vidět část hvězdného nebe. Pár hvězdiček skotačících kolem svého "vetšího" brášky... Měsíce. A v tu chvíli mě to napadlo. Měsíc či Luna, jak jenom chcete, je odvěkým symbolem, ke kterému se obrací tisíce párů očí zamilovaných. Kdo ví, co všecho v něm vidí. ( Záměrně to zde neuvádím... nerad bych na něco zapomněl). A to všechno lze tedy nalézt na naší obloze. No, ale právě... na naší. Ale co takový zamilovaný pár Měsíčnanů? Oni nemohou vzhlížet k Luně. Oni na ní žijí. Co tedy? No, narozíl od nás zase vidí něco, co jim, když někdy usínám ztracen ve svých myšlenkách, opravdu závidím. Jen si to představit... koupou se v mořích stříbřitého prachu, v objetí vzhlíží ke hvězdám, a tam... tam je ONA. Modrozelená perla naší Soustavy. Musí to být nádherný pohled. Až k obzoru jenom stříbrné plátno, a potom, jako sřihem nůžek, nic a všechno... všudypřítomná tma a z ní poblikávající miliony hvězd. A všemu tomu dominuje náš svět....

 A tak ještě předtím, než jsem vzal za kliku dveří, ještě jednou jsem vzhlédnul k obloze, a kochal se tím nejkrásnějším obrazem, od neznámého autora, jaký jsem kdy spatřil. A v tu samou chvíli, ve vzdálenosti 380000 KM, zrcadlily dva páry užaslých očí něco stejně krásného... náš domov.

                                                                            Praha,  6.11. 1933

Pro ty, co by si to náhodou nedokázali představit  : ) zde uvádím odkaz. Bohužel však né-moc zdařilý.

http://antwrp.gsfc.nasa.gov/apod/ap991231.html