Je jen jedna cesta?

Představte si, že přesně v tuhle chvíli, v tenhle všední  den, náhle zemřete. Že mozková mrtvice čeká jen na staré? Že se vás nemoci netýkají, protože žijete zdravě? Že se vám nemůže nic zlého stát, protože jste opatrní? A ejhle. Stalo se. Náhle a bez optání si pro vás přišla zubatá a vy už nejste mezi námi. Vidíte svůj pohřeb a své blízké a kamarády, jak stojí kolem vaší rakve a jakýsi církevní šašek v ušmudlaném hábitu pronáší plytkou řeč o tom, jak jste měl nádherný život a jak vaše duše spočine v klidu a pokoji. A teď se zastavme. Zkuste si namísto pátera představit sebe. Levou rukou se opíráte o řečnický pult, pravou poštelujete mikrofon, hřbetem dlaně otřete studený pot z čela a začínáte svůj závěrečný proslov.

Schválně, vezměte si k ruce papír a zkuste napsat několik stěžejních vět vašeho monologu. Vzpomínáte, jak jste byli ve škole nervózní, když jste měli před třídou recitovat básničku? Tak, a teď stojíte tváří v tvář své rodině, kamarádům a blízkým kolegům ze zaměstnání. Očekávají od vás rekapitulaci svého předčasně ukončeného života. Pamatujete, jací byli někdy šťourové? Co byste chtěli, aby z vašich úst v tento okamžik zaznělo?

Obávám se, že váš projev by obsahoval mnoho podmiňovacích způsobů. Kdybych, abych, jakoby.  Celý váš život se zatím někam ženete. Jediné období, kdy člověk nemá potřebu utíkat za určitým momentem svého života, je rané dětství. Tenkrát jste si ten život fakt užívali. Cumlali jste maminčinu bradavku a byli jste spokojení. Pak tahle pohoda šla ale zásadně do kopru. Už od školky do vás všichni tlačili, že život je jedna velká soutěž. A vy musíte být nejlepší. Proto jste chtěli lepší autíčko než Pepík. Větší pokojíček než Martinka. Předháněli jste se v tom, čí táta je větší borec. A tím to všechno začlo.

Ve třech letech jste chtěli, aby vám bylo šest a byli jste velcí školáci. V šesti letech jste si přáli, aby vám bylo 10 a nebyli jste trapní prvňáci. V deseti letech jste se těšili na patnáctý rok, kdy budete kouřit s klukama za školou retka a opustíte tu debilní základku. V patnácti jste se klepali na osmnáctku, to totiž začnete řídit tátovu káru, nebudete muset v barech tupě hrát, že hledáte občanku a všichni pod osmnáct pro vás budou děti. Ejhle, zjistili jste, že ačkoliv vám je osmnáct, o pár let starší týpci vás stejně mají za greenhorny a respekt nemáte ani před těmi prvňáky, kteří se smějou vašemu panickému knírku. Proto dychtíte po tom, aby vám bylo více. A více. A ještě více. Ženete se dál za životem a říkáte si: „Až budu starší, to bude pohoda“.

Počkat. Nastal nějaký zlom. Všechno se to obrátilo. Najednou chcete být mladší. Jste páprda, ale nechcete jím být. Hrajete si na mládí, napodobujete puberťáky a snažíte se udržet si dětinskost v srdci. Jde to těžko a vy tenhle boj prohráváte. Jste dospělý, značnou část života máte za sebou a to, co bylo, už nemůžete vrátit. Kouknete se tedy opět dopředu a hledáte nějaké vodítko, kterého se můžete chytit. Trochu vás zděsí, že jediné, co nacházíte je důchod. Po čase se s tím smíříte a čekáte na vykoupení v podobě úsměvné renty, jakožto odměny za celoživotní plahočení, a na okamžik, kdy opustíte práci bez toho, aniž byste se museli následující dny hlásit na pracáku.

Pokud se do těchto situací vcítíte, tak naprosto přesně dokážete identifikovat zásadní okamžiky ve vašem životě. Ať už to jsou ty, které jste prožili, nebo ty, které vás ještě čekají. Většina z nás žije budoucností a událostmi, které nás čekají. Nechají se vést radami druhých i když většinou vnitřně cítí, že to nechtějí. Ekonom chtěl být od malička rockovým muzikantem. Kuchař si přál být advokátem, ale rodina ho od toho odradila – prý na to nemá hlavu. Sekretářka skřípe zuby na záchodě a představuje si, jak roznáší kávu v průběhu zaoceánského letu. Všichni v životě děláme kompromisy. Jdeme cestou, kterou nám určují ostatní, nebo tou, která se zdá okolí přijatelná.

Kdo je zodpovědný za váš život? Neschovávejte se, jste to vy! Nikdo nemá právo na to, říkat vám, jak byste měli žít. Co právě teď chcete? A proč to nejdete udělat? Protože by se to rodině nelíbilo? Protože by vás nechala přítelkyně? Protože byste před kamarády vypadali jako blbec? Pokud vás tyhle nesmysly odradí, tak jste looser. Kdybyste měli přednést svou závěrečnou řeč, tak bude stejně nudná, jako kdyby jí odžvatlal ten obtloustlý páter.

Dělejte to, co chcete. Žijte svůj život tak, jak ho cítíte. Nepotřebujete spoustu peněz. Nepotřebujete se obklopovat nesmyslnými věcmi. Nepotřebujete jezdit na drahé dovolené. Nepotřebujete mít tři tituly a nažehlené košile v šatníku. Potřebujete jen to, abyste svůj život prožili. Ne přežili.