Strážci Marawellu, část IV.

*          *          *

Od nastěhování rodiny Milesových do nového domu, uběhl už týden Peterova sestra – Kelly – do nového prostředí rychle zapadla. Scházela se se skupinkou dívek zhruba jejího věku a společně se potloukaly po okolí.  To Petera štvalo. Jeho sestra nikdy neměla se seznamováním sebemenší problém. Pete jí tuhle vlastnost docela hodně záviděl. Ale stejně…nejraděiji byl sám a bloudil po okolí jejich čtvrti. Před pár dny s překvapením zjistil, že kousek od jejich domu se nachází docela rozlehlý listnatý les. Žádné silnice ani auta, jen zelené stromy tyčící se až do nebe. Pro někoho děsná díra, pro Petera ráj. Hodiny chodil po lese, zkoumal zdejší přírodu, dýchal  čistý vzduch bez špíny z továren a aut. Dříve  by mu stačilo jen pár minut, aby se uklidnil. Jenže teď mohl chodit hodiny a hodiny a stále nepocítil úlevu. Nemohl vyčistit hlavu od všech myšlenek, které mu v ní vířily. Téměř nic nechápal. Proč tu je? K čemu je to dobré? Peterovy myšlenky se mísily dohromady a soupeřily mezi sebou, která je ta nejdůležitější. Věčné hádky rodičů, lehkomyslnost sestry, Tanja, ta plavovláska co bydlí přes ulici…O čem přemýšlet nejdříve? Raději se rozhodl všechno pustit z hlavy. Potřeboval vypnout. Pete bloumal lesem. Nevěděl kusýma jde, ani jak je les hluboký, ale bylo mu to jedno. Rychlým pohledem na levé zápěstí zkontroloval hodinky. Byly čtyři odpoledne. Času dost, pomyslel si. I kdyby přišel o půlnoci a zpráskaný jak pes, nikdo by si toho nevšiml. Rodiče zajímala pouze a jen Kelly. To bylo pořád Kelly to a Kelly tamto…a Kelly a Kelly… Jako kdyby ani nebyl jejich. Jakoby byl nějak cizí…nechtěný… Na chvíli se posadil do stínu mohutného dubu. Poslouchal jen zpěv ptáků a šustění listí. Neměl ani nejmenší tušení, že ho sleduje pár cvičených zvědavých očí. Peter si v dálce všiml malé skalky, vzdálené asi jen třicet metrů. Zvedl se ze země a zamířil směrem k ní. Nepostřehnutelný zvěd ho nespouštěl z očí. Neslyšně se vydal peterovým směrem. Pete se po chvilce loudavé chůze zastavil u skalky. Nebyla sice moc velká, ale vyhlížela docela dost nebezpečně. Její ostré vrcholky nevypadaly jako vhodná trasa pro lezce-začátečníka. Pete se rozhodl prohlédnout si skálu trochu důkladněji. Horolezectví byl jeden z jeho koníčků, takže byl jen rád, že si našel nějakou cvičnou skalku. Doufal, že tu jsou ještě další. Už je to dlouho, co naposledy lezl. Byl čas, trochu oprášit staré zkušenosti. Kameny skalky vyhlížely zrádně. Ohlazené větrem, zvětralé, pokryté mechem. Podepsalo se na nich i nepříznivé počasí. Pete šel po jejím obvodu, když se zaraženě zastavil. Na stěně skály spatřil vyrytou šipku směřující doprava. Pete se vydal po jejím směru. Cestou  minul ještě další dvě, ukazující stejný směr. Zanedlouho se šipka změnila ve křížek. Pete usoudil, že tohle je konec cesty za šipkami. Usoudil, že to byl asi nějaký žert, nebo součást nějaké bojovky. Orientační bod… cokoli. Už se chtěl obrátit k odchodu, když spatřil ve skále úzký otvor, krytý malou hradbou z kamenů, aby nešel tolik vidět. Poháněn svou nenasytnou zvědavostí k němu zamířil. Otvor byl velmi malý, taktak se jím protáhl. Ocitl se v tmavé, ale už větší chodbě. Ve vzduchu poletovaly zrníčka prachu, prostor byl chladný. A navíc - tma jak při výpadku proudu v nejlepší části vašeho oblíbeného filmu. Dovnitř pronikal jen tenounký proužek chabého slunečního světla.  Pete si ale i přes nedostatek světla všiml malého pahýlku svíčky a zápalek, které ležely na kamenu v rohu. Párkrát přejel sirkou o škrtátko, než tmu a chlad prořízl jasný, oranžový plamen. Pete ho přiložil ke zčernalému knotu svíčky, dokud zuhelnatělý knot nevzplanul. Vzal svíčku do ruky a porozhlédl se lépe po prostředí, do kterého se dostal: Místo, ještě v kombinaci se tmou a zimou, působilo záhadě, možná až trochu depresivně. Chodba byla vytesána do kamene, měla nepravidelný, klenutý strop a vedla snad nekonečně daleko. Pete se rozhodl zjistit, co se skrývá ne jejím druhém konci. S plápolajícím plamínkem svíčky, jejíž vosk mu pomalu stékal po ruce,se vydal na cestu tajemnou chodbou. Cestou míjel vybledlé nápisy a kresby na stěnách. Ale na pravěké fresky byly až moc přesné a nové. Peterovi připomínaly nějaké plány, nožná únikové, nebo plány nějakého útoku, těžko říct…S každým svým, krokem byl zvědavější, co se skrývá na druhém konci. Sklad nelegálních zbraní? Pěstírna marihuany? Klubovna skautů? Napadalo ho vše možné. Po pár minutách zaslechl divné zvuky. Šepot…tlumený křik…smích…a dvě slova. Ochránce a Vyvolená. Otočil se směrem, kterým přišel, ale nikoho neviděl. Jenže hlasy stále mluvily…

„Ochránce…Vyvolená…“ ozývalo se stále odnikud.

„Haló?...“ zavolal nejistě Pete. Hlasy mu odpověděly stejnou ozvěnou. Jenže teď se přidalo další slovo…Marawell… „Ochránce…Vyvolená…Marawell…Marawell…“

„Ochránce? Vyvolená? Mara…co? Haló, je tu někdo?“

Hlasy utichly, plamínek svíčky pomalu skomíral, a vosk na ruce ho neustále pálil. Přesto se rozhodl pokračovat až na konec chodby. Navzdory tmě, chladu, divným hlasům, i nedostatku světla.

Po pár minutách došel na konec své cesty. Před Peterem stály velké dřevěné dveře, pobité železem. Vypadaly sice velmi staře, ale přesto bytelně. Určitě šlo o poctivý kus dřeva, který něco vydrží. Pete se nervózně podíval za sebe, cestou, kterou sem přišel. Když se ujistil, že za ním nikdo není a že za dveřmi také nikdo nemluví, vzal kliku z tepaného železa, stiskl jí a potlačil. Dveře se s malým vrznutím plynule otevřely. Před Petem se objevila rozlehlá místnost. A byla tu elektrika. Na zdi nahmatal vypínač a prostor ozářilo světlo z jedné žárovky zavěšené na stropě. Pete si pomalu začal prohlížet, kdeže to vlastně je. U stěn byly postavené staré dřevěné police, veprostřed místnosti stál stůl se dvěma židlemi. Pete měl divný pocit, jako kdyby se někam vloupal. Moc příjemné mu to nebylo, a část jeho opatrnější osobnosti mu radila, aby se vrátil zase zpátky a už se sem raději nevracel. Jenže jeho zvědavé já bylo silnější a proto hodil veškerou opatrnost za hlavu a prohlížel si věci v poličkách. Pete nedokázal úplně určit, čí asi jsou. V některých poličkách stály staré výtisky knih. Letopisy Narnie, Pán prstenů, Hobit…samé fantasy. Našel také několik lan, karabiny, lezecký postroj i pytlík s magnesiem… Nejspíš tu má někdo stejný koníček, jako já. Co ho ale překvapilo, byly dlouhé, tenké dřevěné válečky (něco na způsob hodně silné špejle), husí brka obarvená na šedo, a kovové špičky a lepidlo, které našel na stole. Napadlo ho, že kdyby se to vše dalo k sobě, vznikl by šíp. Jenže, nikde neviděl luk ani kuši, a navíc, kdo dnes, v době automatických pistolí a jaderných zbraní používá tak primitivní střelnou zbraň, jakou je luk? Možná jen příznivci fantasy her…

Na stole spatřil ještě jednu věc. Zarámovaný obrázek děvčátka (možná tak pětiletého) s rošťácky rozcuchanými světlými vlasy, sedící na menším, hnědém a  trochu huňatém koni. Vedle ní stál muž, asi třicetiletý s delšími světlými vlasy ve světlé, kárované košili a odrbaných džínách. V ruce držel vodící lano, které měl koník připnuté k ohlávce. Hned při prvním pohledu bylo jasné, že jsou šťastní. Smáli se, neprojevovali žádný smutek. Z fotografie čišela radost. Ani nejmenší náznak smutku, nebo špatné nálady. Pete s povzdechem položil fotku zpátky na stůl. Kdy on naposledy něco takového zažil? Už je to hodně dávno…

Ještě chvilku si prohlížel předměty v poličkách s nažil se něco zjistit o jejich majiteli. Jenže to byly jen věci bez jmenovek  nebo popisku a on cítil, že je čas odtut vypadnout. Znovu zapálil pahýlek svíčky, zhasl chabou žárovku a zavřel za sebou dveře. Zkontroloval, že dveře pevně drží a vydal se na zpáteční cestu na zemský povrch. Opět minul kresby a nápisy na stěnách. Když si je prohlédl teď zjistil, že některá slova jsou francouzsky, nebo německy. Většina ale byla psána angličtinou. Ovšem byla již tak zašlá a rozmazaná, že se ve skomírajícím světle svíčky nedokázal přečíst. Příště si musí vzít baterku. Pokud teda nějaké příště bude…   

Zanedlouho už spatřil úzkou prasklinu ve skále, kterou se sem dostal. Sfoukl plamínek, sloupl si z kůže kapičky horkého vosku a položil svíčku zpátky na místo, odkud jí vzal. Naposledy se ohlédl. Temná chodba a skrývala mnoho tajemství a on je chtěl za každou cenu odhalit. Čí je ta místnost na konci chodby, nebo co to bylo za šeptající hlasy? Slyšel něco, co měl slyšet pouze on, nebo si z něj někdo udělal srandu? Tolik otázek najednou…alespoň měl o čem přemýšlet, a nemyslet na negativní věci, které mu v posledních dnech vířily hlavou jako když hodíte kamínek do klidných hlubin jezera. Poslední pohled do černočerné tmy. Pete se protáhl úzkým otvorem ve skále a opět se ocitl na zemském povrchu, šedého světa s vůní továren. Zamžoural očima, aby si přivykl na chabé sluneční světlo. Oprášil si špínu z oblečení, prohrábl vlasy a dal se na odchod. Jeho kroky směřovaly za roh malé kamenné hradby, která chránila vchod do skály. Když se ale chystal zahnout doprava…Zavrávoral a spadl! Nevěděl jak, ale najednou ležel na zemi, jak široký, tak dlouhý ale nechápal jak se to stalo. O kámen zakopnout nemohl. O kořen taky ne…Ledaže…Když se chystal znovu vstát a podívat se, proč se jen tak natáhnul na zem, zastavil ho neznámý hlas.

„Zůstaň ležet! Nepokoušej se utéct!“ promluvil neznámý, nebo neznámá. Pete ten hlas neznal, ale připadal mu takový…no, dívčí. Mohl by patřit dívce zhruba jeho věku. Hlas byl rozzlobený. Ne, přímo rozzuřený. Nebyla v něm a ni kapka slitování a pochopení, a to právě Petera děsilo…

„Hele, ráda bych ti viděla do tváře! Nebo jí snad skrýváš? Tajíš svou identitu? Otoč se!“ vyzval ho hlas. Peterovy domněnky se potvrdily. Sejmula ho holka. A asi ne moc milá…

„No tak! Ukaž se! Nebo ti mám snad pomoct?“ ozvala se neznámá a přidala do svého hlasu ještě trochu vzteku. Petovi se hlas té neznámé dívky ani trochu nelíbil. Chladný, bezcitný, lhostejný…věděl ale, že nemá ne výběr. Uposlechl rozkazu a pomalu se otočil na záda. Vzápětí ale zalitoval, že to udělal. To co viděl jako první, byl matný, kovový hrot šípu, který mířil přímo na něj! Ztuhl na místě. Nepokusil se o další, byť sebemenší pohyb. Cítil, jak se mu ne několik vteřin zastavilo srdce a poté se opět zběsile rozběhlo. Cítil,  jak mu krev proudí v žilách a vlévá se do ní velká dávka adrenalinu. Ani si neuvědomil, že přestal dýchat a jeho plíce a vlastně celé tělo si žádají sou dávku kyslíku. Svět se na několik vteřin zastavil. Pete se pomalu vzpamatoval z počátečního šoku, který mu šíp přichystal, a zadíval se, odkud se vzal. Podíval se pozorněji a spatřil postavu v plášti, svírající mohutný luk v plném nátahu. Z neznámé postavy se dalo rozpoznat jen málo. Tvář měla ukrytou v hluboké kapuci pláště; šly vidět jen ústa a špička nosu. Ústa postavy byla malá, zkroucená v náznaku úšklebku, ale spíše se mračila. K jejich koutku byla přiložená šedě opeřená letka šípu, stále mířícího na Petera. Peterův pohled sklouznul k luku. Držely jej dvě štíhlé ruce s elegantními dlouhými prsty a pečlivě upravenými nehty. Na kloubech prstů a zápěstí měly pár krvavých škrábanců a oděrek. Nevypadaly jako ruce slečinky, co se půl dne prohlíží v zrcadle. Byly to ruce, co se nebojí práce. Ani té těžší.

I když byl Pete už docela při sobě z počátečního šoku, stále nebyl schopný promluvit. Jeho mysl se soustředila pouze na kovový hrot šípu, který mířil na jeho hruď. V tu chvíli nedokázal myslet na nic jiného. Před očima se mu promítl obrázek. On, sám se šípem v prsou, ležící v černé kaluži krve… Hrozná smrt…

Z myšlenek ho vytrhl hlas neznámé osoby. „Hele, nemám v úmyslu ti něco udělat, ale cos tam hledal? A nepokoušej se lhát.“

Peterovi spadl obrovský kámen za srdce. Jenže, dá se tomu člověku věřit? A co jí má říct? Že byl děsně zvědavej a šel za šipkou? Ne, to určitě ne… Mozek mu pracoval na plné obrátky, ale nic nevymyslel. Věděl, že hraje o čas. Postava vypadala nekompromisně. Lhát jí, by asi nebylo nejlepší řešení…

„Tak co? Snad jsi nespolknul jazyk? Dozvím se pravdu? Cos tam hledal?“ ptala se záhadná dívka v plášti. Poslední slova zdůraznila, jako kdyby to byla ta nejdůležitější otázka v životě.

„Takže…“ začal Pete, „nechtěl jsem se nikam vloupat, jasný, šel jsem po šipkách a došel v díře ve skále. Byl jsem jen zvědavý, co tam je. Nic víc, nic míň. Nic jsem nevzal, vážně!“

„Pak ti tedy určitě nebude vadit, když vyndáš všechny věci z kapes a obrátíš se.“ Pronesla postava chladně.

Pete věděl, že nemá na vybranou. Raději udělal to, co mu řekla. Neměl co skrývat. Jen ať si posouží, když jí to udělá dobře. A tak vytáhl mobil, klíče, nůž, nějaké propisky, papírky, staré balíčky od žvýkaček, účtenky ze supermarketu a jiné věci, o kterých snad ani nevěděl. Poté zvedl ruce a obrátil se čelem ke skále. Postava zastrčila šíp do toulce na zádech, luk si přetáhla přes rameno a přistoupila k prohlídce kapes. Když nenašla nic, co by Petera usvědčilo z krádeže, odstoupila, a řekla mu, ať si vezme své věci.  

Pete si neodpustil poznámku: „Tak co, jsem zloděj nebo ne? Už mi věříš, že jsem čistý?“

Místo zaraženého mlčení však slyšel něco, co nečekal. Smích. Zpod kapuce pláštěnky se ozývalo tiché chechtání.

„No, věřím ti, že jsi nic neukradl, ale že jsi čistý, tak to se říct nedá. Trochu mě zaráží tvůj ksicht, ale neboj, prý je na to mastička…“

„Tak hele!...“ začal naštvaně Pete, ale když viděl, že postava stáhla luk z ramene a pomalu sahá do toulce pro šíp, rychle si to rozmyslel.

„Co?“ zeptala se postava.

„Ale…já jen, že bych taky rád viděl tvou tvář? Nebo  jí snad skrýváš schválně? Chceš zůstat v utajení?“ ptal se Pete. Postava neodpověděla. „Tak co, ukážeš mi svou svou pravou tvář?“ zeptal se ještě jednou.

Postava si ztěžka oddychla. „No, když o t tak stojíš…“ řekla a stáhla si kapuci z hlavy. Peterovi úžasem poklesla čelist. Stála před ním krásná plavovláska se zářivě zelenýma očima a lehkým úsměvem na rtech. To je ta holka, co bydlí přes ulici! řekl si Peter v duchu. Připadala mu mnohem krásnější, než když jí viděl z dálky několik metrů. Světlé vlasy měla spletené do ledabylého copu a několik zbloudilých pramenů jí padalo do tváře. Pete si uvědomil, že má pořád otevřenou pusu a urychleně jí zavřel. Bylo mu trochu trapně, když si představil, jak hloupě musel vypadat. Úsměv plavovlásky se ještě více rozšířil.

„Ty jsi ten nový kluk, že? Bydlíme naproti sobě.“ řekla dívka. Peter přikývl. ¨

„Jo, mám pocit, že jsem tě už zahlédl. Mimochodem, já jsem Peter Miles. Ale klidně mi říkej jen Pete.“představil se a nabídl dívce pravici.

„Lucy Simonsonová. Doufám, že jsem tě moc nevylekala.“ Řekla mu a s úsměvem stiskla nabídnutou pravici.

Pete se zatvářil trochu rozpačitě. „ No, upřímně, tohle se mi ještě nestalo…Snad je to i naposledy.“

„Jo jasně…“ odpověděla Lucy.

„No vlastně, jsi jediný člověk, kterého tu zatím aspoň trochu znám. Ještě úplně nevím, jak to tu vlastně chodí.“ řekl Pete.

Lucy se na něj znova usmála. „Pak dovol, abych byla tvým průvodcem.“