Klasika

Ve středu jsem přijel ze školy o půl jedné. Věnoval jsem za tuto možnost malé nevyřčené poděkování naší hypochondrické učitelce, kterou sklátí i jemný poryv větru, a vkročil do svého rodného domu. Největší blaho ze všeho však bylo, že v tento čas doma nepobýval jediný člen mé rodiny. Jen samota, blahoslavená samota. Koupal jsem se v ní, mazlil se s ní, obdivoval její výjimečnost. Vždy když jsem byl znechucen lidmi, byla ona ta úžasná bytost, která mě pohladila.

Rozhodl jsem se učinit několik následujících hodin své samoty výjimečnými. Rozvlnil jsem vzduch v obýváku Schubertovým houslovým koncertem. Poslední dobou jsem poslouchal takřka jenom vážnou hudbu. Ani nevím, co mě vedlo k tak náhlému zatracení hudby mých oblíbených interpretů převážně z druhé poloviny minulého století; domnívám se, že to nebyla nějaká potřeba vystoupení z davu. Ač to nějaký arcisnob může považovat za absolutně nepřijatelné, mně se ta hudba prostě líbí. Ze sklepa jsem vytáhl to nejdražší víno, co tam rodiče měli. Při zbavování láhve korkového špuntu jsem se zarazil. Můj vnitřní hlas na mě začal zničehonic křičet, dělaje obscénní gesta:

Buř se! Nesouhlas! Do prdele se zaběhlejma zvykama! Protestuj, dokud nebudeš moc starej na to, abys protestoval proti svejm protestům! Tak to sakra udělej nějak neobvykle!

Přikývl jsem tomu hlasu, z kredence vytáhl otřískaný půllitr a polovinu bordeaux do něj obrátil. Odběhl jsem do svého pokoje a sházel ze sebe všechno oblečení. Vypůjčil jsem si pár částí mého tanečního úboru a spokojeně se začal navlékat do zcela originálního outfitu. Na hlavu jsem si usadil černý klobouk, kolem holého krku si uvázal kravatu a přes ni natáhl motýlka. Na levé noze mi holeň obemykala lyžařská ponožka, na pravé ruce se zase skvěla bílá rukavice z tanečních.

Vrátil jsem se na místo činu a barbarsky popadl půllitr s vínem. Pořádně jsem si zavdal a ztuhnul v póze myslitele. Zaposlouchal jsem se do zvuku smyčců a sladil svůj tep s jejich rytmem. Začal jsem tančit zvláštní dekadentní tanec, protloukaje se celou místností. Točil jsem se jako v transu a pohlavní úd se mi odrážel od stehen.

No tak si ublij, světe, ublij si nad tímto podivným individuem! Stáhni své koutky ve znechucení nad tím víno lemtajícím lidským hovadem! Odvrať zrak, napij se čaje z miniaturního porcelánového hrnečku a přitom měj distinguovaně zvednutý malíček!

Svět kolem se roztočil v nastupujícím alkoholovém opojení. Zastavil jsem svůj podivný waltz a zbytek láhve ročníku 2000 přelil do své pohanské nádoby ročníku neznámého.

A zpět na taneční parket!

Hudebníci mě bičovali (smyčcovali) ku stále procítěnějšímu výkonu. Zrovna jsem protancovával kolem okna, když jsem v něm spatřil něco nepatřičného: člověka. Po chvilce hledání stabilní polohy jsem vyhlédl z velké prosklené stěny našeho obýváku. Na balkoně sousedovic domu stála nejstarší dcera nabručence Novotného, koukala na mě a smála se. Ve své opilosti jsem se rozesmál také, klobouk si švihácky posunul do čela a jen pro domnělé jiskry v jejích očích jsem předpisově zasalutoval. Položila loket na zábradlí a svou roztomilou, černými kadeřemi lemovanou hlavu na okamžik schovala v dlaních. Přejela mě hodnotícím pohledem, zastavila se u mého rozkroku. Když jsem to zaregistroval, s afektovaným výrazem jsem se schoulil a dělal stydlivého. Rozesmála se ještě víc a zašla do útrob domu.

Trochu mě to zamrzelo, měl jsem ještě chuť dělat ze sebe chvíli pošuka. Zklamaně jsem se odvracel od okna, když se dveře vedlejšího domu rozletěly dokořán. Vyběhla z nich ona, tuším, že se jmenovala Markéta, Marika nebo tak nějak. Vlasy za ní vlály. Hrklo ve mně. Nadšením.

Prepare, young boy, she´s coming to you. To youuuuuuuuuuuu!

Ozval se ryčivý zvonek naší coby obyčejný dům se tvářící rezidence. Dokonce i on zvonil s potěšením. Otevřel jsem dveře, kravata a ostatní věci se houpaly na mém nahém těle.

„Slečno,“ zahlaholil jsem, „vítám vás v rezervaci bláznů, zde je vaše vstupenka.“ Podal jsem jí hrnek s narychlo otevřeným vínem, tentokrát krabicovým. Vyprskla a vzala si ode mě nádobu. Nezdálo se, že by jí nepříliš povedený ročník Euroshopper 2009 moc vadil, obrátila ho do sebe na jeden zátah.

„Jen tak dál,“ řekl jsem obdivně, vzal ji za ruku a vtáhl dovnitř, „zde bude učiněno zadost všem vašim choutkám, jak alkoholickým, tak všem ostatním.“

Zamkl jsem dveře a klíč nechal zaražený v železných útrobách zámku. Obrátil jsem se k ní: byla nahá jak prst, jednoduché červené šaty jí ležely u kotníků. Strhla mi z hlavy klobouk a zakryla si s ním čárku ochlupení v podbřišku. Zaujala pózu focené hvězdy sedmdesátých let. „Cítím se jaksi neúplná, mistře,“ zatrylkovala, „nemáte potřebu mne nějak vylepšit?“

„Má drahá, vy jste už tak dokonalá, ale tuším, že nějaké úpravy bych si dovolit mohl.“

Na chvíli jsem ji opustil a vrátil se s náručí plnou ovoce a rtěnkou v pravé dlani. Stála tam pořád stejně, nepohnula se ani o milimetr. Nechal jsem spadat ovoce na zem a otevřel rtěnku. Poklekl jsem před ní a na její ploché bříško začal psát jemné verše:

U starého docenta, pobíhala placenta

Na nádraží po trati, váleli se potrati

Jsem odporný, jsem, obcoval jsem s psem

Když jsem se psaním skončil, povstal jsem a verše jí přečetl. Po každém se začala smát tak, až jí drobná ňadra poskakovala nahoru dolů. Chudák pan Schubert, být při tomhle, asi by se cítil pohoršen. Ale kdo ví, třeba by se přidal.

S ovocem jsem učinil krátký proces: rozmačkal je a rozetřel jí po těle – banány, pomeranče, hrozny i kiwi.

„A teď, mohu vás vyzvat k tanci, pane?“ zeptala se vesele.

„Ale jistě. To se mi na vás líbí – rušíte zažité společenské konvence.“

S mou nahou, ovocem potřenou múzou jsme zaujali předpisový taneční postoj. Sotva jsme se dali do pohybu, začal jsem vykřikovat věty z Bible, útržky z Hrůz šesti polnic; byla to jediná část, kterou jsem si zapamatoval z knihy knih. Zmítali jsme se ve víru šíleného tance, tance života i smrti, tance padajících hvězd. Mám takový dojem, že v tu chvíli jsme dokonale personalizovali jednu z Bachových fug.

„…nastalo krupobití a na zem začal padat oheň míšený s krví!“

Krok sun krok. Krok sun krok.

„…jméno té hvězdy je Pelyněk…“

Krok sun krok.

„A viděl jsem, viděl jsem…“

Už jsem si nevzpomněl, co Jan viděl. Svalili jsme se na zem, těla slepená ovocnými šťávami. Když jsem ji líbal na břiše, napadlo mě, že mé verše nikdy nechutnaly lépe. Jak jen je absence reality opojná! Hodlal jsem vykročit do další dimenze, jenže domovní zvonek mi to zatrhl. Jedovatým a otravným hlasem.

Naštvaně jsem se zvedl z mé společnice v bláznovství a vykročil k domovním dveřím. Ona se též nadzdvihla, popadla mě za ztopořený penis a po čtyřech, respektive po třech, mě následovala. Chtě nechtě jsem se musel rozesmát, byla to vážně vtipná scéna.

Chvíli jsem zápolil s klíčem, nakonec se mi podařilo odemknout. Stály přede mnou moje sestra s matkou.

„Proč, prosím tě, zamyk…“ začala máti, ale hned se zarazila. Jejímu komickému výrazu jsme se se známou-neznámou chechtali snad věčnost, uleptaní, opilí a vzrušení.

„Víte, my tady jehovisty nechceme!“ zahulákal jsem pak, prásknul dveřmi, zamknul je a klíč nevyndal.

Nejspíš díky utrpěnému šoku se vetřelci rozhodli již nerušit náš akt křičící tělesnosti.

Nedlouho poté Schubertovi došel dech.

Nám dvěma ještě nějakou chvíli ne.