Z festivalu autorského čtení: Vieweghův literární mop

Do divadla Husa na provázku jsem tentokráte dorazil s velkým časovým předstihem, neboť jsem byl z důvodu doprovodu své rodičky, jež se díky jakési podivné náhodě nachází touto dobou v podobné lokaci jako moje maličkost, ochuzen o rozverný voyerismus směřovaný na servírku s planoucí hlavou. Navzdory brzké hodině našeho příchodu se to v divadle už povážlivě houfovalo – proboha, vždyť přijel Viewegh! Nekorunovaný král české literatury! Okamžitě jsem určil nejtypičtějšího návštěvníka – byla jím obtloustlá padesátnice s natupírovanými vlasy a natěšeným výrazem, zkrátka – hospodyňka. Jako bychom místo na literární festival dorazili na natáčení teleshoppingu, kde se má předvádět nový, břitce famózní mop.

Jelikož z hlavního sálu bylo stále slyšet francouzské předčítání, tiše jsme se do něj přesunuli, způsobně složili ruce do klína a mlčeli. Ne tak Vieweghova skvadra hospodyň s nejnovější maestrovou knihou připravenou k podepsání pro jeho slovutné a mohutné...ehm...pero. Nebo propisku. Autogramů chtivá letka se na hlavní sál sesypala jako Luftwaffe na Francii a vydávala přitom stejný rachot. Nakonec se uklidnila, dobrá, nechá ve vší své toleranci tedy tu Francouzku dočíst ten její pseudoliterární škvár, jehož jediná věta nesahá ani po mistrova svalnatá lýtka. Sem tam se z davu ozvalo netrpělivé zakašlání, což bylo minimálně náznakem nezdvořilosti. Vrchol arogance však byl, když se povícero ženštin s holemi rozhodlo nedbat čtoucí autorky, a rozbelhalo se urvat nějaké to výhodné místečko. Jedna z nich si to rozštrádovala dokonce přes zákulisí (!), z něhož se několik minut linuly duté nárazy. Francouzská autorka to přecházela s nervózním úsměvem. Když se ze zákulisí ozval hrozivý řev a ohlušující rána, jako když sebou obrovský kytovec praští na zem, konečně se usmála srdečně. O staré lady ze zákulisí už pak nikdy nikdo neslyšel. Dejž jí pánbůh věčný klid.

Jen co skončila beseda s francouzskou autorkou, obsadily na Viewegha natěšené zadnice okamžitě takřka všechny židle. Já sám mohu vzývat milosrdenství universa, díky němuž jsem (ačkoli jsem přišel mezi prvními) na poslední chvíli místo sehnal. Vážně, sál se zaplnil tak rychle, jakoby...inu, pro tuto rychlost těžko hledat přirovnání, takže jakoby se šlo na Viewegha. Následovalo pár chvil netrpělivého sezení, několik vět moderátora a už před námi seděl domnělý český Shakespeare. Fanynky slabší povahy omdlévaly či se rozvzdychaly v orgastickém sténání, jen co ho spatřily.

Já se též rozvzdychal, avšak krutým nespokojením – mistr oznámil, že nám hodlá přečíst zkrácené verze dvou kapitol z připravovaného románu Biomanželka. Vždy jsem obdivoval jeho schopnost vybrat si jako téma knihy to v danou dobu nejfrekventovanější – vždyť co je dnes aktuálnější, než šílenosti typu domácí porod, dula, biopotraviny nebo povrchní praktikování náboženství, o nichž rychloosvícenci nemají ani páru. Ihned jsem se však profackoval, že se nemám co divit, samotný Viewegh mnohokrát přiznal, že se zuby nehty snaží jít s obecným, mainstreamovým vkusem.

Začalo tedy čtení a vypadalo přesně tak, jak jsem očekával. Velice dobrá (doslova řemeslná) stylistika, příjemná lehkost, občasná zmatenost, verbální askeze a předvídatelné vtipy. Nevím, nevím, téma, jež si nejprodávanější spisovatel České republiky pro svůj nový román zvolil, mi nepřijde příliš nosné. Dala by se na něm vystavět lehká a zábavná povídka. Ale román? Nemyslím si. Snad proto jsem se několikrát přistihl, že klimbám, a ze spánku mě v rozlehlých intervalech budil povedený vtip. Rozhlédl jsem se kolem sebe a došel k názoru, že Vieweghovi fandové se soustředí jen z povinnosti. A to ještě ne všichni.

Jediné, co mne ještě na čteném textu zaujalo, bylo páně spisovatelovo ego, jež do textu chtě nechtě (spíše chtě) prosakovalo. Sám Viewegh se publiku svěřil, že text je autobiografický. Vypráví jej dula (pro nedotčené zhovadilostí domácího porodu – žena provázející rodičku všemi stádii těhotenství a ještě několik let poté) a sděluje v něm své postřehy ohledně postavy spisovatele Mojmíra (Viewegh), jeho ženy (jeho žena) a nejlepšího kamaráda Felixe (není známo, zdali má Viewegh ve skutečnosti kamarády). Vykresluje Mojmíra jako transcendentálnosti zcela nepřístupné pako ( považuji za plus, že si autor umí ze sebe udělat legraci, ačkoli, jak vzápětí dodal, je to přehnané, jen kvůli komickému prvku), ale navzdory jejímu ironickému tónu se v textu vyskytne několik zmínek o tom, jaký je Mojmír bourák a pracháč, což bohužel shazuje původní, vcelku příjemné a uvěřitelné vyznění. Ach, Vieweghu, ty starý ješito.

Autor dočetl. Následovala beseda, jež se nesla v příjemném duchu a během níž byl Viewegh o dost vtipnější, než ve svých knihách. Padlo několik otázek (žádná nepříjemná), všichni jsme se zasmáli, rozloučili, zazvonil zvonec, nastal všeho konec a už se vytvořil zástup na autogram, dlouhý až k Hlavnímu nádraží. Já sám jsem si pro něj překvapivě nešel a odcházel se smíšenými pocity. Včerejší Vášovo vystoupení ve mně zanechalo nesrovnatelně víc. A to, prosím, Váša není onen „přední český autor“ (jak já tenhle výraz nenávidím).

Musím přiznat, že hroty mé averze vůči Vieweghovi tokem času otupily. V jistém smyslu ho respektuji a chápu, proč si ho jistá sorta lidí oblíbila. Ale rovněž chápu, proč jsem si ho neoblíbil já. Tento večer mě jen utvrdil v tom, že se Viewegh sám již dávno odtrhl od cecíku literárna a čím dál rychleji se řítí do masovosti a fádnosti pseudopsaní. Jak jinak si vysvětlit, že jsem po celou dobu čtení měl pocit, že se mi vážně snaží prodat docela dobře vypadající, ale ve skutečnosti nepoužitelný mop?

A navíc, proč bych ksakru měl chtít mop?!