Dvě osoby, dva konce stolu

Všechno samozřejmě proběhlo úplně jinak, než očekávali. Žádné popraskané rty od polibků, žádné neumně skrývané stíny slz, žádné přísliby lepších zítřků, ve které doufali, ale nevěřili. Táhla je k sobě nejspíš jen nevysvětlitelná, iracionální touha po vlastním sebezničení, sadistická chuť topit se v bahně smutku a minulosti.

Vybrala své nejhezčí šaty a na hlavě si udělala pevný drdol, o kterém si myslela, že jí sluší víc než rozpuštěné dlouhé vlasy nenápadné barvy muškátového oříšku. Za tu dobu jí stačily narůst od ramen po pás, protože je nechtěla stříhat s tím, že toužila mít u sebe stále něco, čeho se dotýkal on. Svými tenkými nohami ptáčete, které se ještě nenaučilo létat, vplula do střevíčků, na její věk až příliš usedlých, a nerozhodnými kroky šla vstříc  něčemu, o čem netušila, že má sílu semlít její touhy na prach.

Uviděl ji sedět za stolem pro dva, s nohou přes nohu a tváří porcelánové panenky. Pomyslel si, že je příliš krásná na to, aby ji kdokoliv miloval a bylo mu to líto. Pozdravili se úsměvy a jakmile se posadil, ucítil přes stůl vůni, kterou neznal. Za chvíli ji ale přehlušilo aroma kávy a on marně hledal něco, čeho by se zachytil.

Ani jeden však nebyl schopen postřehnout drobné nuance lásky, které jim zbyly a spíš než je viděli jen kruhy pod očima a ruce nervózně si vjíždějící do vlasů, díry ve svetru a špatně nanesený lak. Oba však, aniž by to dali znát, nenáviděli deset centimetrů, co je dělilo, oba nenáviděli pocit, že už navzájem nic neznamenají a zdálo se jim, že je náhle bolí i ty části prostoru, které nepatřily jejich tělům.

Pak se oba naráz zvedli, protože nebyli dál schopni snášet prázdnotu, kterou v sobě tušili a kterou skrývali v záhybech prstů, slíbili si, že se zase někdy setkají a už nikdy se neviděli.