Dinosauří loutky boží 2

Dinosauří loutky boží 2

David vstoupil do muzea přesně v devět. I když bylo vše v plném provozu a nasvíceno, v dnešní Velký Den budovu uzavřeli pro veřejnost. Muzeum existovalo jen pro ně tři. David cítil snad neuvědomělý strach z dneška a všeho co musí nastat, a proto šel k pantheonu delší cestou přes ostatní expozice.

„Černí a bílí kuřáci jsou hydrotermální průduchy,“ zněl hypnotický hlas z obrazovky zobrazující sopečné erupce. Stejnou větu záhy opakovaly další dvě obrazovky. „Černí a bílí kuřáci… černí a bílí… jsou… černí a bílí kuřáci… hydrotermální průduchy. Kuřáci.“

David rychle vběhl do dalšího sálu, kde se prudce zastavil. Nad jeho hlavou visela kostra plejtváka myšoka. Snad poprvé v životě si David skutečně vychutnal ten monumentální moment procházky pod něčím nesmírným a neuchopitelným. Ten tvor měl ocas dinosaura a kly mamuta místo dásní. Jako by byl extraktem muzea - jeho hmotnou duší a jeho historií, i tu se snažil David s očima obrácenýma k žebroví stropu procítit. Představil si sám sebe, jak v elegantním fraku sedí na sesli uvnitř velrybího hrudníku a popijí čaj, snad dokonce z nejkvalitnějšího míšeňského porculánu. Jak stále zdvíhal tvář ke kostře, jen nepatrný záchvěv, vjem mu scházel, aby cítil déšť velrybího tuku odpařujícího se z kostí. Povystrčil špičku jazyka, jako by mohl aspoň jedinou vazkou kapku zachytit. Jako by mu mohla vrátit jeho vlastní mízu.

Ale David si uvědomil, že vůbec nemá touhu tančit. Že ty kosti svou tunovou váhou mačkají jeho vlastní duši. Snad to byl ten důvod, proč se David nikdy nemohl stát tak oblíbeným jako fotr. Nikdy tak veselý. A nikdy… tak dobrý. Prostě že nedokázal tančit kolem kostí.

Konečně si mohl usrknout z pohárku svých úzkostných pocitů, když vstoupil do pantheonu a živý hovor mezi Annou a fotrem utichl. Ona mu nevěnovala ani nejmenší pohled a fotr zkoumavě těkal očima od svého asistenta k asistentce. A pak se chápavě podrbal za uchem.

Ale na to teď nebyla chvíle, museli toho ještě tolik zvládnout. Nanosit a nainstalovat všechny kosti na svá místa, to byla práce Anny a Davida, ale on nemohl nevnímat, jak se Anna úzkostně snaží nebýt ve skladu ve stejnou chvíli jako on. Dřív společně přezdívali skladu kostí hrobka. Vstupovali do ní ruku v ruce a představovali si, že jsou Jeníček s Mařenkou, kteří bázlivě nakukují do Cheopsovy pyramidy. Až nyní se stal sklad skutečnou hrobkou - jejich vztahu, kde se povalovaly ztrouchnivělé mrtvolky společných vzpomínek.

Fotr mezitím zastával svou klíčovou úlohu - rozprostření božích nití. Každá musela vést přesně středem čáry, které předtím pečlivě malovala Anna. Co chvíli fotr konfrontoval umístění nití a propojení jednotlivých kostí s detailním modelem ve svém notebooku.

Jen měla trochu volna, točila se Anna kolem něj a pomáhal mu vše rovnat. Fotr si během toho notoval: „Si kočka, si kočka, si kočka,“ a zbytek krátce dopískal. Pak provedl piruetku a pokusil se o neohrabanou holubičku. „A já tě, holčino, během dnešního úsvitu provezu kol muzea na svém cerapodovi, carára, ovšem jestli dovolíš!“ donotoval fotr.

„Vy jste stejnak nejlepší mužskej,“ vracela mu lichotku Anna.

„Holčino, holčino, ty máš teda věru prazvláštní představy o ideálu. Takovej starej chlívák jako já,“ a smál se a smál.

David na to jen tak mimoděk podotkl: „Já asi, abych skočil ještě pro tu pterodaktylí lebku.“ Už jen aby odsud zmizel. K samotě a regálu kostí, to mu bylo nejmilejší.

Ale fotr tam byl ve chvíli za ním. Poznal ho hned podle jeho dotyku na rameni. Něco mezi přátelským stiskem a otcovským pošimráním. Otočil se k němu a musel krotit vlastní slzy. Zase ho objala ta sladká vůně fotrovy kolínské. Mužská a jemná, něžná autorita. Takovou jakou David často hledal, aniž si to uvědomoval. Protože ji dávno ztratil, nebo nikdy neměl?

„Nemysli si, že nevidím, že se kolem mě Ančí dneska tak zvláštně vometá proto, aby dala tobě za vyučenou. A jelikož nic takovýho jsem ani v ždibítku nezmerčil včera, znamená to, že se mezi váma mezitím muselo něco nedobrýho ukout.“

Jak jinak mu na to opovědět než pokrčením ramen. Vždyť jistě nic jiného ani fotr nečekal. Protože tohle jsou otázky, které nehledají odpověď, ale naopak samy odpovídají na touhu po něčí účasti.

„Nebojte,“ vydral ze sebe David, „svůj úkol zvládnu, jak mám.“

„Ale prosím tebe, japak asi můžeš vůbec tušit, co je ten úkol, kterej jsem ti dal? A co když je to spíš úkol, abys obstál prostě jako mladej hodnej klučina? Anebo aby ses aspoň jednou za den usmál?“

Na to už nešlo odpovědět nijak. Jen pterodaktylí lebka, kterou svíral v náručí, mu začínala být pěkně těžká. A fotr, který viděl do každého a věděl všechno, co potřeboval, honem vzal lebku společně s mladíkem.

„Ale asi teď máš, jen výjimečně, pravdu ty,“ říkal během toho. „Máme teď před sebou práci, kterou zmáknem a zmáknem ji sakra dobře. A uvidíš, že potom bude všechno jinačí. Mysli si, že jsou to jen kecy starýho tajtrlíka, ale uvidíš, že se všechno zlepší.

Dva muži a dívka stáli ve třech vrcholech rovnostranného trojúhelníku. K jejich chodidlům se táhly průsvitné nitě. Všichni tři se naráz sklonili a dlaněmi se opřeli o zem. Fotr měl u svých nohou navíc notebook, který neustále sledoval. Když dle modelu přišel pravý čas, dal svým asistentům povel. Všichni tři si začali nitě obmotávat kolem prstů.

„Dbejte na to, ať si je obvážete až za druhej kloub!“ kázal dál fotr. „Soustřeďte se jenom na to. Jestli se vám cokoliv jinýho honí hlavou, teď si to z ní nechte vykouřit.“

Anna nahlas oddechovala, líce se jí červenaly. Ne, musel od ní teď odvrátit zrak a starat se jen sám o sebe. Ale jako by zase byli spojeni, ne nepodobně jako se říká o milování. Všechny tři nitě vedly skrze kosti od jednoho k druhému. Oni i dinosauři teď byli jedno. Musela cítit stejné brnění, jako by nitě zpívaly k nervům. Snad to jako holka snášela hůř. Mezi stehny se jí po džínech rozšiřovala červená skvrnka.

„A můžete nám říct, jak to udělat?“ řekla Anna. Bylo vidět, že toho je na ni dost. „Když víme, co se má za chvíli stát? Jak to jde nemyslet na nic?“

„No,“ pousmál se fotr. Jeho prsty pracovaly tak systematicky jako prsty umělce, kytarového mága. Anebo spíš prostého kouzelníka, který předvádí ten nejvymáklejší trik. „Takhle to dělám já, holčino. Představuju si svoji sousedku. Tak jak ji vidím, když občas kolem půl čtvrtý v sobotu vyhlížím z okna. Každou sobotu ta ženská vyjde na zápraží, v ruce má žehličku. Počkej, nepřerušuj mě, teď to přijde. Ta babka otevře kryt žehličky a všechnu destilovanou vodu vylije do fontánky pro ptáčky. Pane bože! Říkám si, proč jen to dělá? Proč každej tejden tu pitomou odpornou destilku těm chudinkám lije?“

Obmotat a jemně utáhnout. Tak aby se niť nepřetrhla, na to hlavně musí dbát. Aby je překonal, aby byl nejlepší? Ne, nenene. Ale jen protože mu to fotr řekl. Že to po něm chce… a on mu chce zas zpátky vrátit radost z dobře odvedené práce. Jo, fotrovi.

„Ale tohle si řekneš jen párkrát,“ pokračoval. „Pak si, holčino, musíš přiznat, že toho důvodu, motivů tý babči se dobrat nemůžeš. A proto máš hlavu dokonale čistou.“

„Asi budu radši myslet na vložky,“ zašklebila se Anna.

„Mám to!“ křikl David a málem by se postavil samým nadšením. Koukla se na něj, když vykřikl?

„Jen nejanči, mlaďas. Protože já už jsem král dávno,“ poklepal fotr prsty obmotanými nitěmi po podlaze. Oba počkali na Annu. A pak už tam jen klečeli jak nějací sprinteři na začátku dráhy. Koukali na sebe, on na Annu.

„Tak jo, chuligáni, pomaloučku, hrooozně pomaloučku se teď postavíme.“

Jak se zvedaly, nitě se rozprostřely jako závěs do ložnice rusalky. Světla stropního osvětlení na nitích zářily jak paprsky dopadající na hladinu. Některé kosti se mírně zachvěly. „Hou, hou jen klíděk, teď se nám to nesmí zkaňhat.“

I David se už narovnal. Snažil se, aby se mu netřásly ruce. Nitě by pak cinkaly o sebe.

„Tak,“ odfoukl si napjatě fotr. „Fakt nevím, co teď chytrýho říct, ale mám to napsaný na papírku v kapse, tak si tam jen šáhnu.“ Anna na něj vyvalila oči a zdušeně zapištěla. „Klídek, klídek, jen prča. Takže nic no, prostě teď to neposerme, mládeži. Tak… pomalu ohýbejte pravej loket, až úplně do pravýho úhle se zbytkem paže. Jen klídek, jen pěkně zklidněte. A počítejte si údery srdce, na dva údery vždycky o ždibíček ohnout. Ty radši na tři, jo, Ančí? Dong, dong… dong dong… jen o kousek, jen až ucítíte, že se vám ruka pohla. Nekoukejte na nic jinýho, jen sleduje nitě. Až to bude, přijde na řadu levá. Jen pěkně pohodička, vždyť jsme si všechno nacvičili, no ne? Připravovali jsme se tak dlouho. Tak jen: Dong, dong… dong,dong…“

Přesně uprostřed pantheonu teď na nitích poletoval obratel Triceratopse. Vznášel se jak malý promrzlý ptáček, škubal sebou. Osamělý. Vyvržený do prázdnoty mezi jeho a naším věkem. Než se k němu přidal zbytek hejna. Přitulily se k sobě a stvořily vzdušného hada - Triceratosova páteř se houpala jako úhoř ve vlnách. Prohýbala se a kroutila. Než všechny obratle správně zapadly a ona se stočila do oblouku. Připravena přijmout žebra.

„Nebolí tě už ruka, Ančí?“ ozval se fotr. Sám čelo zrosené potem, už teď na sebe bral až moc váhy za slabší dívku. „Počkej a pusť mi ještě trochu.“

„Ne,“ řekla pevně. „Tohle si já musím vybojovat.“

Allosauří kyčelní kloub vklouzl do jamky. Noha tam stála, už jen v té své bezpohlavní nedokončenosti hrůzně vražedná. Všechny zbytky Allosaura vyplňovaly prostor kolem klenby pantheonu. Houpala se spodní čelist, nadočnicové oblouky. Ozbrojené pazoury jako by se k sobě natahovaly. Jako by si chtěli předat boží jiskru života, nebo se prostě pošimrat drápy.

„Dva… tři… teď!“ zavelel fotr a oni rozpažili pokrčené ruce. Hned v té chvíli se všechny části Allosaura spojily a na podlaze se do podivného hieroglyfu semkly kůstky Deynonychů.

Davidovy koutky úst se rozjížděly v mírném úsměvu. I když by je nejraději k prasknutí rozevřel a zařval. Všechno co měl v sobě, dával najevo mírným úsměvem. Ty zářivé nitě před ním, které byly tak úžasně rovné, se v jeho hlavě splétaly v chaotický chumel. Proč se mu nesnažila odpustit, proč s ním nechtěla mluvit, když sama ví, co je bolest, nevadí, že se nepodívá na něj, ale ona se ani nikdy nechce podívat do něj! Chumel… uzavřený v hlavě, kde je přeci absolutní tma. Tam není prostor pro záření nití. Skutečně to fotr dělá pro ně? Aby jim ukázal krásnější svět? Anebo jen využívá jejich slabostí pro vlastní prospěch? Záleží mu vůbec, jak se cítí, nebo jejich pocity jen ohýbá jak nitěmi na svých prstech.

Pod malbami národních výjevů. Pod oblohou pantheonu už se vznášel Pterodaktyl. Tělo stálo ve vzduchu a křídla k němu přilétala.

„Davide!“ probral ho hlas fotra. „Koukej se na nitě! Jen na nitě!“

Zvláštní poslední myšlenky asi věnoval otcovy. Je ještě živý? Nebo už se vetřelec z jeho břicha vyklubal?

„Jooo,“ odpověděl fotrovi jako vzdorný otrávený puberťák.

Prsteníček dopředu, prostředníkem dozadu a ukazovákem zase zpátky… ne - špatně.

Nitě kolem Davidova prstu praskly. Pokusil se po nich ještě rychle hrábnout, ale to bylo jen horší. Rozkašlal se, asi jak mu vlétl kus vlákna do krku. A jak se kašlem třásl, kosti chrastily. Obě Pterodaktylovy nohy upadly, letěly přímo na Annu.

„Uhni, bože! Kurev sedum!“

Anna uskočila v poslední chvíli. Pterodaktylí chodidla zabubnovaly na podlahu. A ve chvíli se zřítilo celé metrákové tělo. Hromová rána zatřásla Pantheonem, někteří literáti spadli ze svých podstavců. Šrapnely dlaždic střílely vzduchem jak za války. A pak chvilka ticha. Fotr stál vzpřímený a bez dechu. David tiše vzlykal, třas podlomených kolen ho táhl stále víc k zemi.

Allosaurova tlama zůstala rozevřené, jako by taky čekala, že do ní spadne kus. A pak se skřípěním sklapla. Pterodaktylova křídla prudce udeřila do dlaždice. Tvor trochu nadskočil a otočil se. Anně se jen taktak povedlo uhnout, po kolenou proklouzla kolem nebezpečného tvorova zobanu, který hekticky klapal jako topící se volavka.

Poookračování příště!!!