Zvonek zvoní, škola končí

I.

 Karel přišel z práce o půl třetí. Byl čtvrtek, každý čtvrtek přicházel domů o půl třetí. Za dva měsíce už tomu tak nebude. Za dva měsíce výpovědní doby. Po čtrnácti letech učitelování na maloměstské základní škole se rozhodl se svou prací skoncovat. Definitivně dospěl k závěru, že nemá rád děti. Přesněji řečeno, že je nenávidí. Dlouhých čtrnáct roků, každý den strávený za katedrou, to v sobě celkem úspěšně potlačoval. Dnes poprvé se mu to nepovedlo. Neměl nějaký zvláštní den. Běžné vyučování bez nějakých výraznějších excesů, žáci se chovali normálně. V rámci možností, samozřejmě. Přesto se to v něm zlomilo a on zjistil, že už jako učitel dál pracovat nemůže. O velké přestávce zašel za ředitelem a dal výpověď. Proč? Ptal se ředitel. Ptal se zástupce. Ptali se kolegové ve sborovně i na chodbách. Všem akorát suše odpovídal, že už to nechce dělat.

Ty dva měsíce utekly jako voda. Karel očekával, že to bude s přicházejícím koncem čím dál tím horší. Že to později už nebude vůbec k vydržení. Ale nestalo se tak. Byly to nejlepší dva měsíce jeho učitelské kariéry. Všichni se k němu chovali slušně. Dokonce i žáci jakoby vycítili, že si pan učitel zaslouží klidný odchod. Snad nejpříjemnější na těch posledních dnech bylo to, že mohl konečně s klidným svědomím učit jen tak. Bez zápalu, na baterky. Celých těch čtrnáct let se snažil do učení vložit vlastní iniciativu. Pořádal v rámci výuky různé soutěže, kvízy a klání mezi žáky. Škola hrou. Věřil, že mu to pomůže překonat tu část sebe sama, která se negativně stavěla k jeho práci, k dětem. A která nakonec přece jenom zvítězila. Protože zvítězila nadobro, mohl se svým usilováním o vyučování zábavnou formou přestat. Byl za to rád, protože ho to těch čtrnáct roků zatraceně štvalo. Urputně se pokoušel vymýšlet stále nové a nové zábavné otázky do svých testů a vytvářet neotřelé soutěžní systémy. Často ho to dohánělo skoro až šílenství. Ale teď s tím byl konec. Už jen pár dnů a zůstane jen matná vzpomínka. Na všechno zapomene. Na celých čtrnáct let. Na děti. Rozhodl se tak.

Do vytouženého dne zbývaly Karlovi necelé dva týdny. Byl večer a  jeho dvoupokojovým bytem se vznášel cigaretový dým prořezávaný světlem z monitoru počítače. Když nastoupil do školy, přestal kouřit. Čtrnáct let si nezapálil. Přesto mu nedělalo problém s tím zase začít. Hned ten den, co podal výpověď, si koupil krabičku kuřiva. A od té chvíle si labužnicky vychutnává každou jednotlivou cigaretu. Potáhl, odklepl a položil cigaretu na kraj popelníku. Brouzdal po webu lokálního autobusového dopravce. Konkrétně ho zajímala rubrika Prodej ojetých autobusů. V nabídce měli i staré Karosy za pár tisíc, ale Karel chtěl něco novějšího. Něco s dostatečným výkonem a bez průvanu. Staré autobusy jsou špatně utěsněné, plné děr. Firma nedávno obnovovala velkou část svého vozového parku, takže je nabídka ojetin poměrně slušná. Asi sedm let starý Mercedes-Benz Conecto, kterých měli na skladě několik, vypadal dobře. I cena byla poměrně příznivá. Že má najeto několik stovek tisíc kilometrů, není pro Karlovy účely nějak důležité. Zítra zajede do garáží dopravce a vybere si vhodný kus. Párkrát se vezl podobným vozem na výlety s dětmi. Tedy, pokud cestovali veřejnou dopravou, a to se nestávalo příliš často. Škola spíše využívala dopravních služeb místní cestovní agentury. Exkurze a výlety. Při tom pomyšlení se mu otočil žaludek. Potáhl, odklepl a típl cigaretu doprostřed popelníku.

Poslední středa. Vyučování má jen do jedenácti. Hned po obědě zajel do bazaru dopravní firmy a bez nějakých průtahů si autobus vybral a koupil. Složil zálohu a slíbil, že ještě ten den pošle peníze na účet prodejce, což později také udělal. To, že nemá potřebné řidičské oprávnění, nikdo nějak neřešil. Už kolem čtvrté zaparkoval autobus v nevelké hale, která byla součástí komplexu bývalého opravárenského družstva na kraji města. Pronajal si ji před nedávnem do konce roku. Sám nevěděl, kolik mu jeho plány zaberou času. Rovnou zajel na montážní jámu, původně určenou pro zemědělské náklaďáky. Autobus vypadal, až na chybějící logo po stranách, stejně jako všechny ostatní stroje původního majitele – modrobílá barevnost zůstala. Druhý den zašel na magistrát vůz přehlásit.

Pracovní poměr ukončil bez nějakých zvláštních okolností. Jeden den ještě učil, druhý den už ne. I když byly ze strany bývalých kolegů cítit nesmělé snahy o pořádání nějakého rozlučkového večírku, nereagoval na to. Na shledanou. Mějte se. Ať se daří. Víc nic. Na oslavy ještě bude čas. Teď před ním stál důležitý úkol, na kterém bude muset pracovat ještě několik dní. Od té doby trávil prakticky veškerý čas v opravárenské hale. Začal tam i pravidelně přespávat. Ven se dostal pouze, když potřeboval něco nakoupit. Vedle supermarketu několikrát navštívil kamionové autodílny, stavebniny a pár dalších specializovaných obchodů. Při meziměstských přesunech maximálně využíval hromadné dopravy a zevrubně pozoroval práci řidiče.

II.

Byly tři ráno. Karel vzal ze zásuvky plechového pracovního stolu velkou vojenskou dýmovnici, kterou kdysi našel v bývalém skladu místního Svazarmu. Na tenhle pokus potřeboval jasně viditelný kouř. Dýmovnice měla sice bílou barvu, ale pro jeho účely to bohatě stačilo. Zapálil doutnák, a hodil ji uvnitř autobusu do uličky mezi sedadly. Vylezl ven a zavřel přední dveře. Obcházel autobus. Skrz okna už nebylo vůbec vidět. Venku bylo čisto. Vlezl do montážní jámy a podíval se zespoda na podvozek, u kterého v uplynulých dnech strávil nejvíce času. Nově namontovaný mechanismus fungoval bezvadně, to už zkoušel mnohokrát. Teď ho zajímal dým. Nikde ani obláček. Vrátil se nahoru a otevřel přední dveře. Přivřel oči, zadržel dech a vlezl dovnitř, aby zmáčknul tlačítko zadních dveří. Pak došel do rohu haly, kde byl vypínač dvou velkých větráků zavěšených na protějších zdech asi metr pod stropem. Větráky vydávaly poměrně velký hluk, ale tady na předměstí tím nikoho rušit nebude. Počkal asi půl hodinu, vypnul větráky, zhasl obrovské stropní zářivky a šel spát.

            Vstal v devět. Moc toho nenaspal, ale bohatě mu to stačilo. Spíš nemohl dospat. Poslední dny už prakticky bydlel v opravárenské hale, takže zde měl vše, co člověk k ranním úkonům potřebuje. Takové nedostatky jako je absence hřebenu, kartáčku na zuby či pořádné zásoby müsli, už dávno vyřešil. Oblékl se do nepříliš slušivých modrých tesilových kalhot a světle modré košile a bez dalších okolků vycouval s autobusem z haly. Když zavíral vrata, pozdravil nedaleko stojícího traktoristu, který zrovna čepoval naftu z družstevního stojanu. Odjel rovnou na malé autobusové nádraží na druhé straně města a zaparkoval na odstavné parkoviště. Teď už měl jeho vůz i původně chybějící logo a byl od ostatních místních linek prakticky k nerozeznání.

Jedenáct. Přijel další autobus. Vysadil pár cestujících a také zaparkoval na odstavném parkovišti. Nyní bude muset Karel jednat poměrně rychle. Vylezl ven a došel k druhému autobusu. Zaklepal na uvnitř sedícího řidiče, který si zrovna vytáhl zpod sedačky noviny. Když Karla uviděl, hned mu otevřel dveře. Chtěl mu něco říct, ale nestihl to. Karel k němu blesku rychle přiskočil a vyprázdnil mu krku obsah připravené injekční stříkačky. Vytáhl jehlu, vrátil na ní krytku a schoval si stříkačku do kapsy u kalhot. Tlačítkem zavřel přední dveře a odtáhl spícího řidiče do uličky. Sundal mu pletenou vestu s firemním logem a vrátil se k volantu. Pak připraveným šroubovákem a klíčem odšrouboval ze stojanu na palubní desce lístkové zařízení, sebral brašnu s penězi, klíčky od vozu a z předního skla sundal přísavky s kartou počáteční a cílové stanice. Pohlédl ven. Na vzdálenějším nástupišti stálo několik lidí a na dalším nějaký autobus konkurenčního dopravce, ale to ho nějak nevzrušovalo. Navíc byly oba zaparkované vozy přistavené stranou s dveřmi k vysokému dřevěnému plotu, oddělujícího nádraží od nějaké soukromé zahrady. Karel tedy při přecházení ke svému autobusu nemusel na volný prostor a tak by si ho těžko někdo mohl všimnout. Vylezl ven, zamknul dveře a vrátil se do svého vozu. Přidělal lístkové zařízení na svůj stojan a zapnul ho. Přístroj se samozřejmě resetoval, ale Karlovi dnešní historie vydaných lístků nějak nechyběla. Důležité bylo, že celkové nastavení bylo v pořádku. To byla jedna z věcí, o které nevěděl, zda se bez problémů vydaří. Trochu si oddychl. Naťukal na klávesnici výchozí stanici – autobusovou zastávku u školy. Přitiskl přísavky s cedulkami na přední sklo. Oblékl si řidičovu vestu. Trochu zavětřil, nakrčil nos a ze schrány v palubní desce vytáhl deodorant. Zarazil se a hned ho zase vrátil zpátky. Autobusák přece nevoní.

Zkontroloval čas. Od příjezdu autobusu, jehož linku hodlá nahradit, uběhlo sedmnáct minut. Jako po másle. Tři minuty do konce přestávky. Nastartoval. Popojel k nástupišti, kde čekala pouze jedna starší paní. Lehce přibrzdil a hned se zase vyrazil. Žena stačila akorát otevřít pusu a autobus jí zmizel z dohledu. Karel zpomalil a zvolna projel městem. Díky tomu že z nádraží vyjel o něco dřív, by byl u školní zastávky zbytečně brzo. Už z dálky viděl, jak je přeplněná tlačícími se dětmi. Je krátce po půl dvanácté. Před chvílí skončily vyučování tak tři čtvrtiny žáků prvního stupně. Na zastávku dobíhali ti, kteří se zdrželi na obědě v jídelně. Když zastavil a otevřel dveře, masa všetečných dětiček se nahrnula dovnitř. Rutinně je okřikl, ať se necpou, že by taky nemuseli jet vůbec nikam. Když vyťukával do lístkového zařízení cílové stanice a bručel na ty, co neměli drobné, zaslechl tu a tam „dneska nějakej novej“, „pěkně nevrlej“ a podobně. Autobus byl prakticky plný. Vedle toho neskutečného množství dětí, nastoupili ještě čtyři pubescenti a dva dospělí. Karel z toho radost neměl, ale počítal s tím. Všichni si naštěstí sedli do zadní části. Skupina prvňáčků, která šla na nátlak starších spolužáků až nakonec, zaplnila uličku. Karel zavřel dveře a ještě před odjezdem ukázal výmluvně na žlutou čáru ohraničující výhledový prostor vedle místa řidiče. Těm několika zvědavcům, zvyklým pozorovat cestu skrz přední sklo, nezbylo, než se namačkat k ostatním. Vyrazili. Na křižovatce u výjezdu z města potkali protijedoucí autobus. Karel zvedl ruku a kývnul. Druhý řidič mu pozdrav vrátil. Teď následovala dvoukilometrová cesta do první vesnice. Karel však naplánoval odklon ze standardní trasy ještě před tím, než se dostanou k tamní autobusové zastávce.

Zatáhl za první ovládací páku, kterou měl po levé straně. Zpoza modrého závěsu, kryjící papundeklovou přepážku za místem řidiče, vystřelilo několik pružin železnou skládací mříž. Cvak. Druhou ovládací pákou jí zajistila v otevřené poloze. Podobné mříže se většinou používají na ochranu výloh a vchodů v obchodech a provozovnách mimo pracovní dobu. Karel zatáhl za třetí, poslední páku. Tentokrát bylo potřeba použít trochu víc síly. Těžko říct, zda si řidiči okolo jedoucích automobilů všiml, že výfuk autobusu právě přestal čoudit. Podvozkový mechanismus fungoval dokonale. Karel začal postupně přeřazovat a skokově přidávat plyn. Zpomalil, takže jediné auto, které jelo za nimi, je předjelo. Autobus se teď pohyboval poněkud trhaně, protože jel pomaleji než by se na zařazenou rychlost slušelo. Nedokonalé spalování. V autobuse už to začalo dost nepříjemně páchnout. Karel vytáhl hadici s náhubkem, kterou měl připojenou na kyslíkový přístroj pod sedačkou. Připevnil si náhubek gumičkou na obličej a poprvé se podíval do interiérového zpětného zrcátka. Několik desítek párů vytřeštěných očí. Ti slabší začali panikařit. Ti chytřejší se dívali po prázdných místech, ze kterých Karel v rámci příprav odstranil nouzová kladívka na rozbíjení skel a hasicí přístroje. Ani napevno přidělaná odsuvná okénka nepovolila, stejně tak přivařený nouzový střešní poklop. Malé a slabé ručičky neměly šanci ani proti železné mříži. Když se začali zvedat ti, kteří by snad šanci měli, prudce zabrzdil a zase začal zrychlovat. Tím prakticky znemožnil jakýkoliv pohyb po autobuse. To už odbočoval na starou silnici, kde je mnohem menší provoz. Prakticky žádný provoz. Do přerývaného bublání motoru se z hromady popadaných pasažérů ozývaly nesouvislé výkřiky ječení. Karel si nasadil ochranná sluchátka. Přece si tuto krásnou chvíli nezkazí dětským vřískáním, kterého za těch čtrnáct let slyšel více než dost. Po několika dalších kilometrech si sluchátka zase sundal. Byl klid. Karel se usmíval. Poprvé ho práce s dětmi bavila.