Poslintaný kostým

,,Jez a nevrtej se v tom!“zahřímala Jiřka a pohlavkem usměrnila svého nejstaršího synka Honzíka,který se právě snažil zjistit, jestli by místo příboru nebylo praktičtější používat ruce. Lidušce strčila do pusinky rázně lžičku jablečné výživy.Honzík využil Jiřčiny nepozornosti,dloubl do Kuby a ten mu odplatil stejnou mincí...a už byli v sobě.,,Nechte toho!“zvýšila na ně Jiřka hlas.Kluci kupodivu poslechli.Jiřka si zahrnula pramen vlasů za ucho.S odrostlými vlasy a v propínací zástěře,která aspoň trochu skrývala její,po třech dětech už trochu zakulacenou postavu,moc parády nenadělala. Vypadá starší než na svých sedmadvacet,uvědomila jsem si smutně.Kdy asi naposledy byla v kině a nebo jen tak na večeři se svým mužem?Hospodářství a tři malé děti by daly zabrat každému.A ona ještě k tomu peče na svatby a jiné události,aby si přivydělala k mateřské…Máma,když už je teď v důchodu(ač na to nevypadá a odmítá,aby jí děti říkaly babičko) by jí sem snad taky občas mohla zajet pomoct.Nemá to z Prahy zas tak daleko,napadlo mě.Jenže naše máma…Vzpomínka na máti ve mně vzbudila vzpomínky na dětství.

Jiřka byla vždycky jiná než já.Energická a rázná.Vždycky si věděla se vším rady.Byla natolik rázná,že jeden čas působila spíš jako můj starší bráška.Já chodila v sukýnkách a s culíčky  a zatímco některé děti mi říkaly šprtko,učitelky mě chválily.Jiřka měla věčně odřená kolena a sukni už z principu zarytě odmítala.Zato však,k nelibosti naší máti,uměla lézt po stromech a další nebezpečné věci,které by podle mámy neměla vůbec jakožto holčička ovládat.Však taky často Jiřce říkávala:,,Tebe mi snad v porodnici vyměnili!“Lišily jsme se i potom,co jsme povyrostly.Zatímco já jsem zamířila na gympl a následně na práva,Jiřka se stala cukrářkou.Umí ty nejlepší dorty,jaké jsem kdy viděla.Brzo se vdala,vlastně těsně po škole...z myšlenek mě vyrušil Jiřčin hlas:,,Poslyš,to míváš často?Myslím ten tvůj zkaženej žaludek...já to taky takhle měla,když jsem čekala Honzu.“odvázala Lidce bryndáček a strčila mi ji do náruče jako by nic.Ani si nevšimla, jak jsem zbledla.Jak by mohla?V té době už totiž cosi lákavě vonícího míchala na plotně.,,To je hloupost,to mám z toho vlašáku, v tomhle parnu to byl nápad…!Prosím tě, jak kdyby ti nikdy nebylo trochu blbě!“odvětila jsem jsem nervózně. Liduška se začala vrtět.Usmála se na mě svým kolozubým úsměvem a poslintala mi můj drahý kostým.Ten,o kterém mi už nejeden mužský řekl,že mi vážně sluší. Bodejť taky ne,za ty hříšné peníze…Jenže tohle Lidušce zřejmě bylo naprosto jedno.Ještě že jí Jiřka aspoň utřela tu pusu,mohla jsem ho taky mít od jablečné výživy. Nešikovně jsem ji držela.,,Řekla bych ti,abys mi pomohla dojit,jenže…“Jiřka se výmluvně se podívala na mé lodičky na jehlovém podpatku.Asi si stejně jako já představila,jak je zdobí hnůj.Pobaveně se usmála:,,Radši mi to tu zamíchej a pohlídej Lidku,to snad ještě zvládneš...?"Než jsem stihla odporovat,byla pryč.

Zatímco jsem pohupovala malou uslintanou Lidušku na klíně hlavou se mi začaly honit myšlenky.Těhotná být nemůžu, to vím jistě,i když už jsem mohla mít dítko v Honzíkově věku.Do očí mi vhrkly slzy.Představila jsem si sebe jako mladou ctižádostivou studentku.V pokoji na koleji jsem seděla na posteli a On mi netrpělivě a dost nervózně říkal:,,Prosím tě,nebuď jako malá!“vždycky,když se rozčílil,naběhla mu na čele žíla,věděl ale,že nesmí moc křičet,aby nás neslyšely celé koleje:,,Není to dítě, jen shluk buněk“ říkal už asi podesáté.,,Je to přece zcela legální.Neděláš vůbec nic zakázaného!“dodal vemlouvavě.Připadala jsem si jako obžalovaná u soudu.Mlčela jsem a pozorovala vzorek koberce.,,Jestli to neuděláš,tak se mnou nepočítej“poskočil mu ohryzek na krku a na čele naběhla žíla.Najednou mi byl protivný.,,Ty snad chceš nechat studia a místo toho chodit na písek,vyměňovat si recepty s ostatníma maminama?“ptal se výsměšně.Znal mě.Ne,to jsem nechtěla.,,Co by tomu řekla tvoje máti?Snad si nemyslíš,že by tě pochválila?“zasadil mi poslední úder.A tak jsem ho poslechla.Řekl mi spoustu argumentů,proč je to jediné správné řešení,ale neřekl mi,že na to nikdy nezapomenu.Že budu litovat jako ještě nikdy ničeho.Zrovna jsem začala uvažovat o tom,že  žádná situace není tak beznadějná…Z myšlenek mě opět vytrhl Jiřčin hlas,,Není nad čerstvě nadojený…“podívala jsem se na ni.Najednou mi i v té své zástěře připadala šťastnější než já.,,Propána,co tu děláš,vždyť se ti to pálí!“s lamentováním se vrhla k plotně a já paradoxně najednou pocítila,že je mi tu dobře.Asi sem budu jezdit častěji.Udělala jsem závěr a jedním uchem poslouchala sestřinu výčitku,že jsem spálila oběd.