Šedá povídka

Šedá, šedá, šedá. Šedé vlasy a šedé šaty. Líc zbrázděna vráskami, jak asfalt na horské silničce. Očima, jejichž barva je stále bledší, pozoruje zaprášené paneláky pod ocelovým nebem. Ani křik dětí, ani zpěv kosů nepřeruší toto mrtvé ticho. Je tu takové ticho! Děti jsou ve škole a sídliště tiše truchlí. Svět vypadá jako zašlá stará fotografie. Jako by tu už nic živého nezbylo, jako by se lidé, rostliny i zvířata přesunuli kamsi k novému létu a nechali všechnu tu hroznou šeď za sebou. Šedá postava v okně se nechala chvilku unášet představou, že jen ona sama zůstala zapomenuta a lapena v minulosti. Lapena v tomto okamžiku zimního poledne, které bude trvat navždy. Po špinavém sněhu cupitali krkavci a vrány jako temné vzpomínky, jako výčitky svědomí. Pak si všimli postavy v okně. Osoba sní. Osoba nevnímá. Osoba je duchem někde úplně jinde. Jako na povel roztáhli všichni ptáci křídla a otevřeli zobáky. Znělo to jako smích… spíše jako výsměch. Jako krutý výsměch Zimy, výsměch nad ubohostí šedého človíčka proti dokonalosti sněhové vločky. Jakoby jen sama Zima znala tajemství věčnosti. Postavu u okna ten zvuk vyděsí. Skryje svou tvář ve svém šerém pokoji a zapne televizi. Jen neslyšet ten krutý smích – zastřít ho hlasitou televizní show! Jen nevidět tu všudypřítomnou šeď – skrýt ji v pestrosti obrazovky!

Je parné léto. Do šedi paneláků se opírá slunce. Náhle se nezdají být tak šedivé, tak smutné. Černí krkavci – posli Zimy – dávno odtáhli, stejně jako zmizel sníh. Na zelených trávnících svítí zlaté pampelišky a děti celý den nepřestávají výskat. Jaký to neustálý rachot! Osoba na lůžku se marně převrací. Ne, v tomto rámusu se nedá spát! Výrostci demolují stromy i lavičky a čmárají po zdech. Nebojí se ani hole ani slova. Osoba už potisící otírá zeď, potisící zametá, potisící hubuje zvlčilé mládeži. Zbytečně. Všechno je marnost. Mladí bezcílně bloudí městem, schází se a chodí se bavit. Ale osoba je stále sama. Nikdo ji nepřijde navštívit. Nikoho by k sobě nepustila. Nikoho nezná a nikdo nezná ji. Je parné léto, ale osobu u srdce stále studí ten zimní den. Ani televize, dětský smích nebo ptačí zpěv nemohou stále přerušit ten krkavčí výsměch.

A je tu podzim. Děti opět ráno mizí do škol. Listí získává roztodivné barvy a v divém reji opouští stromy. Ale osoba ví, že radost je jen hraná. Listí obléká barevný šat ke svému vlastnímu pohřbu. Umírá a strom, černý a holý, je tiše oplakává. I strom nyní vypadá jako mrtvý. Jako by holými větvemi prosil nebe o slitování. Jenže strom skon pouze předstírá. Strom jen spí, zatímco listy jsou mrtvé doopravdy a pomalu hnijí na velkých hromadách. Děti to tak nevidí. Klidně se s papírovými draky prohání po polích a lukách až mrtvé listí víří vzduchem, klidně si hrají na honěnou mezi černými kmeny. Krutý mráz se ale opět začíná plížit po cestách a svou kostnatou rukou se dotýká trav i kamenů, lidí i pozdních květů, všichni cítí jeho kradmý, ale palčivý dotek. Zas nastává období smutku a spánku. Holé větve za bouřek bijí do oken a zem se skrývá za tvrdým krunýřem. Nic se neraduje a svět sní svůj sen uplynulého léta.

Konečně je tu jaro! Ptáci se snaží zpěvem vyjádřit všechnu lásku a krásu země. Krajina si oblékla své nejlepší smaragdové šaty a její milý – Květen ji celou zasypal pestrými květinami. Mladí se procházeli pod jabloněmi a pěli ódy na své štěstí. Avšak osoba nebyla šťastná. Mráz zastavil proud mízy k pupencům a zabránil jim kvést. Osobě se v oku zaleskla slza. V té chladné slze se zrcadlil celý šedý svět. Ta jediná drobná slza zazvonila o zem a přivolala samu Smrt. Osoba překvapeně a trochu polekaně pohlédla do děsivého obličeje s žhnoucím zrakem, jak si jej vždy představovala. Ale Smrt nebyla strašlivá. Pod černou kápí se skvěla dívčí tvář se smutnýma očima. Osoba hleděla na obličej, který ji kdysi vyhlížel ze zrcadla. Tak dávno…. Tak dávno… „Neboj se!“, řekl hlas – a býval to její hlas. „Neboj se a viz!“ Osoba už nestála doma v pokoji. To místo bylo obrovské a nádherné. Stromy kvetly a voněly a květin tu rostlo nepočítaně. Ale osoba se Smrtí tu nebyly samy. Šedě oděné postavy stály v kruhu kolem nich jako při některých dětských hrách. Šedé vlasy se vlnily v mírném větru, všichni byli stejní ve své stereotypní šedosti. Všichni smutní, nepovědomí a vrásčití, lapeni svém vlastním zmrzlém nitru. Osoba pohlédla na Smrt a nechápala. Dívčí ústa Věčného Průvodce lidstva se nepohnula a přesto byla ve vzduchu stále slyšet ozvěna jejich posledních slov: „A viz! Viz! Viz!“ Osoba znovu upřela svůj zrak na šedé postavy, ale cosi se na nich změnilo. Vypadaly zdánlivě stejně jako předtím, ovšem skrz jejich podobu prosvítalo jako z velké hloubky cosi nového a zároveň velice známého. Osoba bezděky popošla pár kroků dopředu. V první tváři spatřila rysy své nejlepší kamarádky ze školy, v druhé své první lásky a ve třetí tvář sympatického děvčátka ze školky, na které již málem zapomněla. Spolužáci stáli vedle kolegů z práce, děti, se kterými si hrávala, vedle sousedů, s nimiž pořádala grilovací párty. Všichni tu stáli a hleděli na ni, stařecké obličeje se prolínaly s hladkými dětskými a naopak. Stáli tu zmateně nevědouc, kde jsou a co se bude dít. Osobě se v očích opět objevily slzy.

Smrt zvedla nad hlavu kosu(, která tam až dosud nebyla) a zatočila s ní nad hlavou. A kolem bylo náhle jaro, věčné jaro. Teplé sluneční paprsky hřály až do chladných srdcí a oživovalo dříve mrtvé květy. Okolo nich kvetly stromy a současně na nich zrálo ovoce. Smrt se naposled otočila k osobě a její tvář byla nyní vrásčitá a stará, jako by do sebe nasála všechnu šeď a stáří z okolí. Osoba se až vyděsila nad tou změnou. Ovšem i ostatní kolem se změnili. Nikdo už nebyl šedý! V pestrých šatech tu stáli osobiny přátelé i známí a se zmatkem v očích se rozhlíželi kolem sebe. „Jste nyní mladí v kraji věčného mládí“, ozvala se Smrt nakřáplým stařeckým hlasem. „Už se nemusíš ničeho bát.“ Neosobní postavy nyní pocítily plamen, který se tolik let snažili uhasit a zmrazit. S novým elánem se rozběhli do kraje, jako děti, kterými se právě stali. Ani si nevšimli, že Smrt má nyní svůj typický kostnatý výraz a s posledním pohledem upřeným na hrající si lidičky mizí. I kdyby si toho všimli, bylo by jim to asi jedno. Byli mladí, byli svobodní a ani Smrt už jim nemohla ublížit.

Z novinové zprávy:

… Včera bylo v jednom pražském bytě nalezeno tělo asi 70leté důchodkyně XX. Byt byl zamčen zevnitř a na těle nebyly patrny známky násilí. Jako nejpravděpodobnější příčinu smrti označila policie selhání srdce. Protože se nepřihlásili žádní příbuzní, pohřeb bude odbyt na státní útraty dne…